Řecko: Athénská Akropole a její tajemství

Atheny

V centru Atén, na skalnatém návrší v nadmořské výšce 150 m, je postaven největší architektonický skvost starověkého Řecka, celého starověkého světa, ale nejspíš také světa současného. Jedná se o Akropoli s Parthenonem, chrámem zasvěceným kultu bohyně Atény.

Parthenon je bezesporu nejdokonalejší stavbou všech věků, jak ostatně souhlasí architekti na celém světě. Proč a v čem se ale tolik odlišuje od ostatních staveb? Spousta stavebních detailů, použitých při stavbě, je dodnes velkým tajemstvím, ovšem ve starověku byly známé širší veřejnosti. Bylo by dnes možné postavit nový Parthenon identický s tím starověkým? Jak je možné, že lidé ve starověku oplývali všemi těmito vědomostmi a znalostmi? Jakým způsobem je využívali? Existuje řada záhad, ale jen minimum z nich dokážeme vysvětlit. Současní vědci připouští, že i při použití dnešních znalostí a nejmodernější technologie, je prakticky nemožné znovu postavit identickou stavbu se stejnými detaily.

Parthenon byl postaven v rozmezí let 447 – 438 př.n.l.  Architektem byl Iktínos a jeho pomocníkem Kallikrátis. Chrám je postaven v dórském stylu. Po obvodu je umístěno 46 dórských sloupů, v průčelí je po osmi sloupech a na stranách po sedmnácti. Hlavní vchod do chrámu je umístěn na východ. Vnitřní délka chrámu je 100 attických stop, tzn. 30,80 metrů. Attická stopa je 0,30803 m nebo též jinak ½ Φ (fí), kde Φ= 1,61803 vyjadřuje Zlatý řez. Zlaté číslo Φ  nebo též iracionální číslo 1,618 je pokládáno za ideální proporci mezi různými rozměry. Setkáváme se s ním v přírodě, v proporcích našeho těla a analogii obličeje, u květin a rostlin, u živých organismů, u lastur, ve včelích úlech, v umění, v architektuře, v geometrii, dokonce i ve struktuře vesmíru a v oběžných drahách planet, … Zlatý řez je, tudíž, jedním z nejdůležitějších pravidel k vyjádření něčeho dokonalého. „Dokonalost“ musí vždy zapadat do těchto pravidel, proto i věda Estetika nás učí, a jasně a správně vyhraničuje, že existuje objektivní „Krása“, která se vždy blíží k číslu 1,618 (číslo Φ). Čím více se rozměry přibližují k číslu 1,618, tím krásnější a harmoničtější je daný výtvor.

U Parthenonu se setkáváme i  s něčím jiným: s Fibonacciho posloupností. Jedná se o nekonečnou posloupnost čísel, v které každé číslo je součtem dvou předchozích: 1,1,2,3,5,8,13,21,34,55,89,144 atd. Zajímavou vlastností Fibonacciho posloupnosti je to, že poměr dvou bezprostředně následujících čísel se limitně blíží ke Zlatému řezu, ke Zlaté posloupnosti nebo též jinak k číslu Φ. Při stavbě chrámu bylo použito samozřejmě i iracionální číslo π= 3,1416, které se dá vyjádřit ve vztahu 2Φ2/10= 0,5236 m. Šest loktů se rovná π= 3,1416. Předpokládáme-li, že vše výše uvedené bylo ve starověku běžně známé, co byste řekli na to, že se u této dokonalé stavby setkáme i s Napierovou konstantou (Eulerovým číslem) e= 2,72, která se přibližně rovná k Φ2= 2,61802 ? Tato tři iracionální čísla se nacházejí všude v přírodě a nic bez nich nemůže fungovat. I přesto zůstává velkou záhadou, zda tvůrci tohoto chrámu znali výše uvedená čísla a vztahy mezi nimi. Jakým způsobem je dokázali použít s takovou přesností při stavbě jedné budovy?

Další nezodpovězenou otázkou a velkou hádankou je pro archeology způsob osvětlení vnitřku chrámu.  Parthenon nemá žádná okna. Někteří tvrdí, že světlo vcházelo z otevřených dveří, i když o tom se dá dost pochybovat, jelikož při zavřených dveřích by byla uvnitř naprostá tma. Tvrzení, že používali pochodně, nejspíš neplatí, protože nebyly nalezeny žádné známky sazí. Obecně převládá tvrzení, že ve střeše byl nějaký otvor, kterým vcházelo dovnitř dostatečné světlo. Kdyby nebyla střecha v roce 1669,  během obležení Atén, zničena výbuchem, na tuto otázku bychom znali odpověď.

Při stavbě chrámu bylo dbáno na co nejvyšší estetický účinek. Proto je zde uplatněna řada optických korekcí, které zvyšují estetiku celé stavby. Parthenon vypadá jako by vyrostl ze země nebo jako by se zrodil ze skály, na které stojí. To proto, že jeho sloupy jsou jako „živé“. Přibližně ve středu výšky každého sloupu je patrné určité vyboulení, sloupy jsou mírně nakloněny a ty na rozích mají o něco větší průměr než ty ostatní.  Způsob umístění a vzdálenost sloupů vytvářejí v návštěvnících dojem, že se pohybují v určitém rytmu. Pokud se díváme na chrámovou střechu, máme pocit, že i přes její obrovskou váhu se jen lehce dotýká zbytku stavby. V architektonické konstrukci Parthenonu neexistuje žádná přímka, ale  nepozorovatelné a téměř neviditelné křivky. Proto máme dojem, že např. podstava chrámu je rovná a zcela plochá. Obdobně je to i se zárubními křivkami. Iktínos byl prozíravý a při stavbě chrámu vzal v úvahu fyzickou nedokonalost lidského oka. Tímto způsobem vytvořil v divákovi, který si pod určitým úhlem prohlíží Parthenon, iluzi, že se chrám vznáší ve vzduchu!  Osy sloupů, ale i podřímsí s vlysem jsou neviditelně nakloněny směrem dovnitř, v rozmezí od 0,9 do 8,6 centimetrů. Pokud pomyslně protáhneme tyto osy směrem nahoru, tak se ve výšce 1 852 metrů spojí a vytvoří tak pomyslnou pyramidu o objemu přibližně poloviny Velké pyramidy v egyptské Gíze.

Dalším tajemstvím, které ovšem nebylo tajemstvím pro starověké architekty, je odolnost stavby před zemětřesením. Chrám stojí více než 25 století a není na něm zaznamenána žádná trhlina ani poškození způsobené zemětřesením. Důvodem je jeho pyramidální struktura, ale i skutečnost, že Parthenon vlastně „nestojí“ přímo na zemi, ale na kamenných blocích pevně připevněných ke skále.

V souvislosti s Parthenonem existuje ovšem také řada paradoxů, které nejsou doposud vědecky vysvětleny. Jedním z nich je postřeh, že během slunečných dnů, ve všech ročních obdobích, stíny kolem chrámu ukazují směrem k určitým bodům na planetě. Kam a co ukazují, a co to znamená, je předmětem studia různých odborníků, ale i amatérů. Řada pozorovatelů přišla také na to, že nad Akropolí se během zimy jen velmi zřídka objevují tmavé bouřkové mraky, v porovnání s okolními oblastmi. Na jaře a v létě je nebe nad Akropolí úplně bez mráčků. Když ve starověku Atéňané prosili ve svých motlitbách nejvyššího z bohů – Dia o déšť, vždy byl jejich zrak upřen na pohoří Párnitha a nikdy k Akropoli. A ještě jedna záhada na konec. Chrám bohyně Atény je postaven na ose Východ – Západ. Uvnitř chrámu se nacházela socha bohyně, zhotovená ze zlata a slonoviny. V den narozenin bohyně Atény, které připadaly na 25.červenec, docházelo k neuvěřitelné události. Východu Slunce předcházel východ nejjasnější hvězdy na nebi – Siria, ze souhvězdí Velkého psa. Socha bohyně se v tento okamžik doslova „koupala“ v jeho záři.

Se záhadami, ale i bez nich, Akropole byla, je a vždy bude jednou z nejpřitažlivějších, nejúchvatnějších a nejdokonalejších staveb na světě.

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý príkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Variabilní symbol článku je 06183, specifický symbol: 100.
Zdroj: Elhal.gr

One Response to Řecko: Athénská Akropole a její tajemství

  1. Martin Horus Martin Horus napsal:

    Tak, tak Fí je klenot a přitom to málokdo ze současných ví.

    Byli tu i tací kteří nad Fí laicky mávli rukou a přitom i ta jejich ruka nese jedinečný “ ZLATÝ ŘEZ „

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.