Egypt: geologické důkazy naznačují, že Sfinga je stará 800000 let

Sfinga

Jedním nejzáhadnějším a nejmystičtějším objektem na povrchu naší planety Země je bezesporu Sfinga v Egyptě na Gízské plošině. Jde o pradávnou stavbu, která zaměstnává výzkumníky od jejího znovuobjevení po současnost. Nikdo není schopen s naprostou jistotu doposud určit její stáří. Neexistují žádné jednoznačné písemné záznamy o době vzniku Sfingy. Nyní dva Ukrajinští výzkumníci vyslovili provokativní teorii, ve které tito dva vědci předpokládají, že Velká Sfinga v Egyptě je stará minimálně 800000 let. Ona revoluční myšlenka je podpořena vědeckými poznatky.

Vědecká studie byla prezentována na Mezinárodní konferenci Geoarcheologie a archeomineralogie v Sofii pod názvem Geologický aspekt problému datování Velké egyptské Sfingy.

Autoři článku jsou dva vědci: Manichev Vjacheslav I. (Ústav environmentální geochemie Národní akademie věd Ukrajiny) a Alexander G. Parkhomenko (Ústav geografie Národní akademie věd Ukrajiny).

Výchozím bodem práce těchto dvou expertů byla práce, kterou prezentovali John A. West a PhD. Robert M. Schoch (profesor přírodních věd na College of General Studies). Ti jako první iniciovali debatu s ortodoxními egyptology na téma, že by mohla Sfinga pocházet z mnohem dávnější doby. Klíčovým důkazem jsou pozůstatky vodní eroze na povrchu a v okolí samotné památky na Gízské plošině.

Manichev a Parkhomenko uvádějí: Problém datování Sfingy je stále aktuální a to i navzdory dlouhé historii zkoumání. Geologický pohled ve spojení s dalšími přírodovědeckými metodami umožňuje odpovědět na otázku relativního stáří Sfingy. Z provedeného vizuálního šetření lze vyvodit závěr, že voda sehrála významnou roli v tom, jak Sfinga v současnosti vypadá. Můžeme vidět, že památka byla částečně zaplavena. Vidíme to i na svislých obvodových stěnách.

Eolian proces je schopnost větru formovat povrch Země. Vítr je schopen erodovat povrch nebo přenášet nebo rozkládat materiály na jejím povrchu.
Struktura těchto formací má analogii k formacím, které vytváří moře na pobřeží. Genetická podobnost formy eroze a petrografické složení sedimentárních hornin vedou k závěru, že rozhodujícím faktorem zničení historické památky byla vlna energie, nikoliv jen obrušování pískem eolian procesem. Velké množství geologické literatury potvrzuje skutečnost existence sladkovodních jezer v různých obdobích čtvrtohor Dolního pleistocénu až holocénu. Tato jezera se nacházejí na územích přilehlých k Nilu. Nejvýše umístěný bod eroze velkého rozsahu na Sfinze koresponduje s úrovní vodní hladiny na povrchu s obdobím, které odpovídá rannému pleistocénu. To znamená, že velká Sfinga stála na Gízské plošině již v tomto historickém čase.

Tento silný argument Ukrajinští vědci podpořili geologickými studiemi současně za pomocí studie R. A. Schocha a jeho pohledu na datování Sfingy. Manichev a Parkhomenko se zaměřili na poškození těla Sfingy. Ponechávají stranou erozivní poškození místa, kde se Sfinga nachází, které byly dříve zkoumány R. A. Schochem.

Tradiční vědci nabízejí vysvětlení, že Sfinga byla obroušena větrem a pískem. Zvlnění je pak způsobeno tím, že tvrdší vrstvy hornin lépe odolávaly erozi a měkčí vrstvy byly více zasaženy.

Manichev a Parkhomenko namítají: Proč ale takové poškození nevidíme na přední části Sfingy – na její hlavě? Co se týče argumentů vznesených R. A. Schochem o silném dešti v období kolem 13000 let před naším letopočtem, pak ukrajinští vědci Schochovu hypotézu uznávají. Jdou ale mnohem dále a přiklánějí se k myšlence, že nalezené erozní vlastnosti jsou mnohem staršího data než-li 13000 let př. n. l.

Manichev a Parkhomenko jsou toho názoru, že horské pobřeží oblasti Kavkazu a Krymu dobře znají. Zde se nachází typické případy větrných erozí, které se ale morfologicky liší od těch, které můžeme vidět na Sfinze. V podstatě tvrdí, že geologické rozdíly větrné eroze by měly být podobné nezávisle na geologickém složení hornin.

Sfinga: obvodová stěna

Sfinga: obvodová stěna

Při našich geologických expedicích po různých pohořích a litorálních zónách na Krymu a Kavkazu jsme mohli často pozorovat formy eolian zvětrání, které se ale svým charakterem značně liší od toho, co můžeme pozorovat na Gízské plošině u Sfingy (dále GES). Většina přírodních forem zvětrávání jsou totiž formována obdobným způsobem nezávisle na litologickém složení hornin.

Naše osobní zkušenost s vědeckým zkoumáním geologie u mořského pobřeží je důvodem k analogii s GES a naší snahy navrhnout jiný způsob, jakým k došlo k jejímu poškození. Specializovaní geologové, kteří pracovali v oblastech pobřežní geomorfologie, znají podobné formy reliéfního vlnovitého dutinového odseknutí (Morskaya Geomorfologiya, 1980). Takové případy mohou být jedno a více patrové. Jednotlivá patra jsou pak uspořádána vodorovně s hladinou vody. Zvláště hluboké zvrásnění (podobné k GES) jsou viditelné ve strmých útesech, které se skládají z uhlíkatých hornin. Tyto formy reliéfů jsou dobře známé a detailně byly studovány u Černého moře na pobřeží Kavkazu a Krymu (Popov, 1953, Zenkovich, 1960). Obecný model pro tvorbu tak členitého zvrásnění ve skalách na kavkazské flyše je popsána Popovem (1953, strana 162; obr. 3). V dynamickém procesu vlnitého zvrásnění si lze všimnout, že energie vln je směrována do skalní vrstvy na úrovni vodní hladiny. Mimo jiné slaná a sladká voda je schopná rozpouštět horniny.

Manichev a Parkhomenko navrhují nový přirozený mechanismus, který může vysvětlit příčiny zvrásnění Sfingy. Tento mechanismus vychází z principu dopadajících vln na skalnaté pobřeží. K něčemu takovému by mohlo docházet v období trvajícímu v řádu tisíců let. Něco takového můžeme právě pozorovat u Černého moře. Tento proces, který působí ve vodorovném směru (tj. když vlny narážejí na skalnatý povrch), způsobí opotřebení skály a jejích rozpuštění.

Faktem je, že pokud porovnáme GES s tím, co můžeme vidět jinde, ukrajinští vědci se domnívají, že tato památka mohla být ovlivněna popsaným způsobem v důsledku dlouhodobého ponoření do velké vodní plochy a nikoliv jen pravidelnými záplavami od Nilu.

Manichev a Parkhomenko naznačují, že geologické složení těla Sfingy je sledem vrstev složených z vápence s malými složkami jílů. Manichev a Parkhomenko vysvětlují, že tyto skály mají různý stupeň odolnosti proti účinku vody. Pokud někdo tvrdí, že prohlubně na GES byly způsobeny pouze obroušením pískem, musely by vrstvy v dutinách odpovídat určitým litologickým kompozicím. Oni navrhují, že dutiny na Velké Sfinze jsou tvořeny ve skutečnosti v několika vrstvách, a nebo že některé části vrstev mají homogenní složení.

Sfinga: vodní eroze na těle

Sfinga: vodní eroze na těle

Manichev a Parkhomenko pevně věří tomu, že Sfinga byla dlouhá léta ponořena ve vodě. Tuto svoji hypotézu podporují poukazováním na existující literaturu ohledně geologických studií na Gízské plošině. Podle těchto studií na konci geologického období Pliocenu (přibližně mezi 5,2 až 1,6 miliony lety do minulosti) mořská voda vstoupila do údolí Nilu a postupně zde vytvářela záplavy. To vedlo ke vzniku jezerních usazenin, které jsou dodnes patrné na úrovni 180 metrů nad současnou úrovní Středozemního moře. Podle Manicheva a Parkhomenkova je hladina moře během kalabrisjké fáze nejblíže nejvyšší úrovni zvrásnění GES. Vysoká hladina mořské vody také způsobila přetékání Nilu a dlouhodobě existující vodní plochy. Pokud jde o časové zařazení nejblíže to odpovídá období kolem 800000 let do minulosti.

To, co zde máme, je důkazem, který je v rozporu s konvenční teorií o poškození způsobené pískem a vodou. Tuto teorii kritizovali už J. A. West a R. A. Schoch, kteří připomněli, že v průběhu mnoha staletí, tělo Sfingy bylo pohřbeno v pouštním písku, takže větrná a písečná eroze neměla šanci udělat nějakou škodu na tajemné Sfinze.

Avšak tam, kde R. A. Schoch jasně viděl proudění vod způsobené kontinuálním deštěm, ukrajinští geologové vidí efekt eroze způsobený přímým kontaktem vodních jezer vytvořených v pleistocénu na těle Sfingy. To by znamenalo, že Velká Sfinga v Egyptě je jednou z nejstarších památek na povrchu Země. To by odsunulo drasticky původ lidstva a civilizace do dávné minulosti. Fakticky bychom se tak přiblížili tomu, co nám říkají historické záznamy našich předků – Májské nebo Indické legendy.

Někdo by mohl říci, že teorie navrhovaná Manichevem a Parkhomenkovem je velmi extrémní, protože staví Velkou Sfingu do doby, kdy tam dle našich představ nebyli žádní lidé. Kromě toho, jak bylo prokázáno, dva megalitické chrámy, které se nacházejí v těsné blízkosti Velké Sfingy, byly postaveny ze stejného kamene. To znamená, že nové datování Sfingy vleče tyto památky se Sfingou zpět do doby před 800.000 lety. Jinými slovy to znamená, že v dávné době obývala naši planetu civilizace, o které toho moc zatím nevíme. Tohle všechno je však trnem v oku hlavního vědeckého proudu.

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý príkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Variabilní symbol článku je 05749, specifický symbol: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.