Exkluzivní rozhovor: Ken Johnston NASA whistleblower (1. díl) | Sueneé Universe


Exkluzivní rozhovor: Ken Johnston NASA whistleblower (1. díl)

2. díl seriálu: Exkluzivní rozhovor: Ken Johnston NASA whistleblower. Doposud vyšlo 2 dílů.

Po skončení druhé světové války stále panovala jistá dávka soutěživost mezi Amerikou a Ruskem, která mimo jiné vedle k velkému technologickému rozmachu na poli raketového výzkumu a to zjevně i díky programům, které fungovaly v poraženém nacistickém Německu. Připomeňme si krátce Vernera von Brauna a jeho tým, který byl prostřednictvím americké operace Paper Clip dostal na sklonku války do Ameriky a stál tak u zrodu amerického vesmírného programu.

Je jistě nutné říci, že k tomu, aby se vše povedlo, aby se lidé dostali o vesmíru, bylo zapotřebí hodně odvahy a tvůrčího potenciálu mnoha tisícovek lidi, aby se celá věc zdařila a ti, kteří nakonec stáli ve světle ramp se úspěšně mohli podívat nejen do vesmíru (programy Merkury a Gemini) ale i pak následně na Měsíc (program Apollo).

Přinášíme vám sérii exkluzivních rozhovorů s člověkem, který byl součástí oné velké cesty na Měsíc, a i když nebyl přímo tím, kdo by měl možnost cestovat do vesmíru, byl velkým přínosem pro ty, kteří se trénovali pro přistání na Měsíci (ti nejznámější Neil Armstrong a Buzz Aldrin).

(20.11.2016) Ahoj Kene, jsem moc rád, že jsme se mohli potkat skrze facebook a domluvit tento výjimečný rozhovor. Vnímám to s velkým respektem. Moc rád bych tě představil české a slovenské veřejnosti, která se zajímá o exopolitikou.

Q: Mohl bys nám prosím říci na úvod něco o sobě? Tvé jméno, kde jsi narodil a vyrůstal a co bylo na tvé cestě, než-li se stal vůbec součástí vesmírného programu.

A: Když se bavím s dětmi, vždycky je tu někdo, kdo se zeptá: „Jak jsi se stal astronautem?“ a já jim na to vždycky odpovím, že první věc, kterou musejí udělat je: „Narodit se!“. 🙂 A pak jim začnu vyprávět krátký příběh o tom, jak se to stalo.

Narodil jsem se v roce 1942 v nemocnici US Army Air Corps (Fort Sam Houston, Texas) jako třetí syn kapitána Abrhama Russela Johnstona a Roberty White. (Jen malá poznámka stranou o mojí matce. Očekávala, že se jí narodí holčička. :)) Můj táta byl pilot během II. světové války, během kterého bohužel zemřel. Jediný obrázek, který mi po něm zbyl, je, když byl vyfocený jako vojenský pilot USAAC (US Army Air Corps). Mým snem bylo být jako on a stát se pilotem.

Když můj otec zemřel, přestěhovali jsme se do Plainview v Texasu, kde jsem žil do svých 4 let. Moje máma si vzala jiného vojáka – kapitána USMC (US Marine Corps). Jmenoval se kapitán Roger Wolmaldorf. Po dvou letech zemřel na infekci, kterou dostal ve službě během operací v Guadalcanalu. Ne dlouho po tom se moje máma seznámila s US Army Staff Sargent T. C. Ray. S ním jsme se přestěhovali do malého městečka Hart v Texasu. Tam jsem vyrůstal a chodil do základní školy. V té době zemřel jeden z mích starších bratrů Jimmy Charles Johnston. Byl zabit ve škole „Hay Ride“.

Další rok mi máma pomohla dostat se na Oklahoma Military Academy (OMA), která je v Claremore (Oklahoma). Bylo to právě na OMA, kde jsem se naučil disciplíně a jak dosáhnout cílů, které jsem si vytýčil.

Když jsem dosáhl vojenské hodnosti kapitána (stejně jako můj otec). Když jsem byl druhým rokem na OMA, navštěvoval jsem letní školu Oklahoma City University. Jednou večer přišel můj nelepší kamarád (kapitán Jack Lancaster) na kolej a řekl: „Hádej co? Přihlásil jsem se k United States Marine Corps.“! Moje první reakce byla: „Peklo říkáš? Tam půjdu s tebou!“ Druhý den jsem narukoval u USMC. Jeli jsme z rozšířených ROTC (Reserve Officers‘ Training Corps) do USMC Buck Privates v MCRD (Marine Corps Recruit Depo) se sídlem v San Diegu v Kalifornii. To bylo v srpnu 1962. Bylo to nedlouho po té, co jsme zjistili, že kdybychom šli do jiného odvětví služeb, mohli bychom přeskočit dvě úrovně hodností a stát se Lance Corporals (E-3).

Jack a já jsme se šili do Memphis v Tennessee, kde jsme se stali techniky letecké elektroniky. Po té jsme byli přesunuti to US Marine Corps Air Station v El Toro, které se nachází kousek od Santa Anna v Kalifornii. Chtěl jsem létat.

Q: Takže říkáš, že jsi byl armádní letec? Létání je jistě úžasná věc! Lidé, kteří dělají takovou práci musí být velmi bystří a zodpovědní. Na čem jste v té době létali a jak by jsi se charakterizoval v té době? Co jsi v té době jako letec musel řešit za úkoly?

Ne dlouho po té, co jsme byli přesunuti, se mne náš velící důstojník zeptal, zda bych měl zájem být vojenským pilotem! Říkal: Máš na to IQ a dobré vzdělání, takže bys to měl zvládnout. A já řekl: „No jasně! Můj táta byl pilotem a tohle byl vždycky můj sen!“. Vyplnil jsem všechny papíry a podal si žádost na letecký výcvikový kurz v Pensacola (Florida) a byl jsem přijat!!! Konečně jsem byl na cestě stát se pilotem jako můj táta.

Holloman AFB F-4 Phantom II

Holloman AFB F-4 Phantom II

Po dvouletém pilotním výcviku, když jsem začal trénovat na tryskových letadlech, nás vojáky vzali z programu a přiřadili k výcviku na helikoptéry. Nechtěl jsem být pilotem helikoptéry. Chtěl jsem mít pevná křídla. Na vlastní žádost jsem se nechal přeřadit zpět na poddůstojnickou pozici desátníka jako elektrotechnik v El Toro.

Když jsem byl v pilotním tréningu, nejrychlejší letadlo, které jsem měl možnost řídit, bylo F-4 Phantom. Mohlo letět rychleji než Mach 2. (2x rychleji než rychlost zvuku.) V roce 1965 to bylo to nejrychlejší letadlo na obloze!

Létal jsem v El Toro leteckém klubu, kde jsem získal (FAA) pilotní průkaz na více motorové stroje a pilotní instruktor.

Q: V roce 1966 jsi odešel od US Marines. Co tě vedlo k tomu rozhodnutí? Věděl jsi jaké budou tvé další kroky?

Po té co jsem dokončil svou vojenskou povinnost, přijal jsem své čestné propuštění a přestěhoval se do Houstonu v Texasu, kde můj bratr Dr. A.R. Johnston pracoval pro NASA jako inženýr designer pro SESL (Space Environmental Simulation Laboratory). SESL má největší vakuovou komoru na světě.

Q: Pracoval jsi pro Grumman Aircraft. Můžeme tu společnost, pro kterou jsi pracoval, představit více? Co bylo jejím úkolem a jakou roli hrála vůči NASA?

Můj bratr A.R. mi řekl, abych šel do NASA/MSC (Man Spacecraft Center, později přejmenované na Johnson Space Center), kde pracovalo hodně společností v oblasti letectví a astronautiky pro program Apollo. Napsal jsem žádost pěti největším společnostem a všechny mi dali nabídku. Vybral jsem si práci pro Grumman Aerospace Corporation. Stal jsem se tak prvním ze čtyř civilních astronautů – konzultantů pro piloty!!! To znamenalo, že jsme testovali Lunar Module (lunární modul, LM) v SESL vakuové komoře a pak jsme asistovali tréningu skutečným NASA astronautům, když se učili ovládat LM.

Q: Jak se vlastně člověk stane civilian astronaut consultant pilot a co byla tvá práce?

Vláda v té době hledala téměř kohokoliv, kdo by byl ochoten pracovat pro jakoukoliv společnost pracující v oblasti vesmírného programu, protože věděli, že jakmile program Apollo skončí, jakmile přistaneme na Měsíci, všichni budou bez práce – projekt bude ukončen.

Bylo to mým snem už od dětství, když  jsem se díval na filmy Flash Gordon a Buck Rogers. Věděl jsem, že jednoho dne se stanu astronautem!!!

Takže když jsem žádal o práci v Grumman Aircraft, měl jsem přesně ty zkušenosti, které potřebovali. Byl jsem pilot a vyznal se v elektronice. Hádám, že by jsi řekl: „Ve správný okamžik na správném místě“!!!

Moje práce byla o tom, že jsem pracoval každý den tváří v tvář s NASA astronauty v lunárním modulu (LM).

Q: Máš pravdu, že to jistě bylo velké štěstí, že se to tak sešlo. Pracoval jsi na Lunar Lander LTA-8 – co si pod ním představit? Existují nějaké fotografie? Případně k čemu přirovnat?

LTA-8 byl v  podstatě první plnohodnotný Lunární Modul. Byl by schopný přistát na Měsíci, kdybychom jej nepotřebovali pro testy všech systémů ve vakuové komoře, abychom ověřili, že zvládne udělat svou práci. Samozřejmě fungovalo to také jako simulátor pro astronauty, kteří byli vybráni pro let na Měsíc. LTA-8 je v současné době Smithsonianském muzeu ve Washington D.C.

Q: Takže byl součástí programu Apollo. To znamená, že ses potkával s budoucími astronauty? Můžeš říci, kteří to byli? A jak často jste se potkávali?

Můj nejoblíbenější astronaut byl Jim Irwin. Strávili jsme spolu více než 1000 hodin v LM, když jsme testovali ve vakuové komoře. John Swigert a já jsme stali velmi dobrými přáteli. Později nám pomáhal s naším testováním LTA-8.

Později jsem měl tu čest pracovat s lidmi jako Neil Armstrong, Buzz Aldrin, Fred Haise, Jim Lovel, Ken Mattingly, Harrison Schmitt, Charlie Duke a vlastně s každým, kdo letěl na Měsíc. Vzpomínám si, že v LM bylo více jak 286 různých přepínačů, nastavení a jističů. Dnes mi to připadá téměř neuvěřitelné, že jsem věděl o každém z nich, k čemu slouží a jak fungují.

Bohužel většina astronautů z mise Apollo už dávno zemřela. (V roce 2016 odešel Edgar Mitchell.) Naposledy, když jsme se potkali všichni pohromadě, slavilo se 10. výročí přistání na Měsíci. Jediné, které jsem viděl za posledních 5 let byli Buzz Aldrin a Dr. Harrison Schmidt.

Q: To je skvělé! V nějakém jiném rozhovoru jsem viděl, že máš i osobní věnování od některých z nich. Je to tak?

Ano, je to tak. Mám doporučující dopisy od Neila Armstronga, Johna Swigerta a Jima Irwina, abych se stal jedním z astronautů NASA místo jednoho jen z civilního astronauta – konzultanta pro piloty v Grumman. To bylo tehdy během výběrového řízení v 70. letech.

Jediný důvod proč mne tehdy nevybraly, protože vláda zasáhla do výběrového řízení astronautů. Požadovali, aby to byli vědci s PhD., ne jen „Jet Jocks“, jak nám říkali.

Q: Jak vlastně vzpomínáš na tohle období? To muselo být velmi zvláštní být součástí něčeho tak výjimečného. Napadá tě nějaká zajímavost z té doby, kterou by stálo za to připomenout?

Na co si vzpomínám nejvíce, bylo, že všichni jsme chtěli splnit cíl, který dal prezident Kennedy (JFK) – doletět na Měsíc a vrátit se bezpečně domů na Zemi ještě před koncem desetiletí. Pracovali jsme 12 až 14 hodin denně, 7 dnů v týdnu, když bylo třeba. Vláda nám nařídila alespoň jeden volna za dva týdny, protože v Grumman zemřel jeden technik z nedostatku odpočinku – upracoval se.

Q: Vybavuji si rozhovor s jedním z astronautů z projektu Mercury – Gordonem Cooperem, který zmínil, že když létal, několikrát viděl neznámé objekty – světla, která sledovala jeho loď. Měl jsi možnost se s ním potkat osobně?

Ne, neměl jsem možnost se bavit s Gordonem. Vlastně nebyla příležitost se bavit s žádným z astronautů po té, co se vrátili z Měsíce. Cestovali po světě a vyprávěli svůj příběh. V poslední době jsem si všiml, že někteří z astronautů mise Apollo přicházejí na veřejnost s jejich příběhy o možnostech, že možná viděli UFO během jejich vesmírných letů. Jen v loňském roce Buzz Aldrin přišel s jeho příběhem o tom, že viděli světlo nebo neznámé plavidlo, které následovalo jejich Apollo 11 po celou cestu na Měsíc. Gordon Cooper se o tom zmínil i Edgar Mitchell naprosto otevřeně vyšel veřejnost těsně před svou smrtí.

Q: Připomeňme, že projektu Apollo předcházely projekty Mercury (lodě pro jednu osobu) a Gemini (dvoučlenné posádky). Měl jsi možnost se potkat ještě s nějakým dalším pilotem z těchto programů a bavit se s nimi o jejich zážitcích a zkušenostech?

Jen s Jackem Swigertem a Jimem Irwinem. Všichni jsme museli podepsat prohlášení o zachování mlčenlivosti než-li nám bylo dáno oprávnění přísně tajné (Top Secret Clerance). Bohužel většina lidí, kteří byli v pozici těch, jež by mohli říci cokoliv o svých zvláštních zkušenostech, již zemřela. Svá tajemství si vzali sebou.

Q: Vraťme se zpět k tvojí práci jako civilian astronaut consultant pilot a projektu Apollo, ke kterému tvoje práce patřila. Chtěl připomenout, že projekt Apollo začal neslavně. Při startu v lednu 1967 v rámci mise Apollo 1 bohužel uhořeli astronauti. Znal jsi se s nimi? Pokud ano, můžeš nám o nich něco říci?

Ano, setkal jsem se s nimi během tréningu astronautů v Grumman. Jezdili za naším tým 4-členým týmem. Jak jsem říkal již dříve, všichni astronauti byli tvrdě hráni plnit své poslání, ale když měli chvíli volna a mohli relaxovat, byla s nimi velká legrace.

Dobrým příkladem by mohlo být, když v jednom z prvních tréningů, kterého jsem se zúčastnil s budoucími astronauty NASA. Jeden z dodavatelů poslal jednoho z jejich nejvíce zkušených vědců učit třídu (budoucích astronautů). Po asi 30 minutách přišel do třídy astronaut Donald Slayton (ředitel sboru astronautů) a přerušil instruktora. Požádal ho, aby opustil místnost. Pak jsme všichni diskutovali, zda jsme cítili, že by byl profesor schopen nás naučit to, co jsme potřebovali. Instruktor byl pozván zpět a bylo mu řečeno, že tato výuka je u konce a že jeho společnost by měla poslat někoho, kdo ví, jak učit, a ne si vymýšlet. Od té doby každý instruktor, který přišel, aby nás učil svůj předmět, začal svou přednášku slovy: „Pokud kdykoliv během mé prezentace budete mít pocit, že učím něco, co nepotřebujete k letu kosmické lodě, dejte nám prosím vědět a my dodáme někoho jiného, který vám poskytne informace, které budete potřebovat.“ WOW! Koneckonců, jsme potřebovali, aby pochopili, jak vše funguje dohromady, protože na tom záviseli naše životy. Taková je dodnes praxe mezi leteckými instruktory a piloty (studenty.

Q: Zmiňuji ten případ proto, že i když existuje oficiální správa incidentu, stále jsou lidé, kteří mají pochybnosti, o tom co se vlastně stalo. Slyšel jsi o tom něco?

Osobně jsem rád, že nemám žádnou zkušenost z první ruky s požárem v Apollo 1. Vím, že nás to všechny vrátilo v čase minimálně o jeden rok zpět v plnění plánu, který nám dal prezident Kennedy (JFK). Ale hodně jsme z té tragédie poučili. Pomohlo nám to udělat lety mnohem bezpečnější. (Nezmiňuji katastrofy raketoplánů, kde mám nějaké znalosti…)

Q: Napadají mne stovky dalších otázek, které bych se tě rád zeptal. Budu moc rád, když v našem rozhovoru budeme pokračovat i příště a více se zaměřit na tvoji práci během projektu Apollo a hlavně co bylo po tom. Je něco co bys chtěl na závěr zmínit? Třeba i nějaké téma, o kterém by stálo za to si povídat?

Rád bych požádal každého, kdo má informace z první ruky o čemkoliv, co se týká vesmírných programů v jakékoliv zemi, aby s těmito informacemi vyšel na veřejnost a řekl svůj příběh dříve než-li bude pozdě. Když umřeš, tvé znalosti umřou s tebou. Udělej to teď hned!

Jsme na počátku něčeho, co by se dalo nazvat Soft Disclosure (lehké odhalení) a je to začátek toho, aby pravda o tom, co jsme viděli ve vesmíru – na Měsíci a na Marsu – vyšla najevo. Teď je ten pravý čas: „Pravda tě osvobodí!“.

Sueneé: Děkuji ti, Kene, za tvůj čas. Těším se na další rozhovor s tebou. 🙂

Zaujal vás rozhovor s Kenem Johnstonem?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 08890 a SS: 100.

2 Responses to Exkluzivní rozhovor: Ken Johnston NASA whistleblower (1. díl)

  1. pezet napsal:

    ”Pokud chcete sdílet tento článek na svých stránkách, použijte pouze úvodní citát s odkazem na plné znění textu zde! Sdílení celého textu není bez výslovného souhlasu redakce v tomto případě dovoleno.” DODRŽUJE TOTO PRAVIDLO AJ PORTÁL SUENEE.CZ??

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.