Záhady severní země: Hledání starodávných znalostí (1.díl)

1. díl seriálu: Záhady severní země. Doposud vyšlo 3 dílů.

V prosinci roku 2008 Ruská ufologická výzkumná stanice RUFORS uskutečnila expedici na Kolský poloostrov. Jejím základním úkolem bylo hledání stop legendární Hyperborei, která se, jak opatrně říkají vědci v posledním letech, stala místem, odkud vzešla ruská národnost, a která zásadním způsobem ovlivnila rozvoj, vědu a kulturu jiných zemí…

Alexandr Barčenko – hledání starodávných znalostí

Jednoho pochmurného podzimního večera roku 1918 bylo v zakouřeném sále vedení Baltické flotily nezvykle rušno. Na podiu se před námořníky a vojáky tyčil mohutný, dávno neholený člověk v ošuntělém šedém plášti a s kulatými brýlemi. Velmi živě mluvil i gestikuloval a rychle črtal na tabuli poznámky o starověkých civilizacích, tajných znalostech a všeobecné rovnosti. „Zlatý věk, to je Velká světová federace národů, postavená na základech čistého ideologického komunismu, která kdysi vládla na celé Zemi,“ vyprávěl Alexandr Vasiljevič Barčenko. „Její vláda trvala asi sto čtyřicet čtyři tisíc let. Zhruba devět tisíc let př. n. l. byl na území současného Afganistánu, Tibetu a Indie uskutečněn pokus obnovit tuto federaci ve stejném objemu. Je to epocha, která je v legendách známá jako Rama. Rámská federace existovala plném rozkvětu okolo tří tisíc šesti set let a definitivně se rozpadla po Irshově revoluci.“

Barčenkovy přednášky byly natolik populární, že jim začalo věnovat pozornost i speciální oddělení VČK/OGPU (VČK, tzv. Čeka – tajná policie v Sovětském Rusku; OGPU – sjednocená státní politická správa, pozn. překl.) v čele s Glebem Bokim. Čekisté neměli ani tak zájem o historický výzkum Alexandra Vasiljeviče, ale především o jeho úspěchy v oblasti experimentů, týkajících se telepatických schopností člověka, které prováděl jako aktivní spolupracovník Běchtěrevova Institutu mozku a psychické činnosti, a o výsledky expedicí do oblasti Sejdozera (název jezera, Сейдозерo, pozn. překl.). Velká pozornost byla věnována neobvyklé nemoci, která se rozšířila mezi severními národy a zvláště na Kolském poloostrově. Barčenko považoval tento zvláštní stav, který dostal název „emerik“ neboli „arktická hysterie“, za něco, co připomínalo masovou psychózu. Obvykle se projevovala v průběhu magických rituálů, ale mohla vzniknout i spontánně. V takových okamžicích lidé bez odmluvy vykonávali jakékoliv příkazy, mohli předvídat budoucnost, neublížilo jim ani bodnutí nožem. Je pochopitelné, že taková neobvyklá forma psychického stavu nemohla uniknout pozornosti OGPU.

Barčenko předpokládal, že v minulosti na Kolském poloostrově existovala mocná civilizace, jejíž obyvatelé znali tajemství štěpení atomu a způsoby získávání nevyčerpatelných zdrojů energie. Speciální oddíl Gleba Bokije se také zajímal o to, jak se dostat k podobným znalostem, které by umožnily získat přístup k technologiím starověkých civilizací, jejíchž existence si byli pracovníci OGPU dobře vědomi. Za strážce tajných znalostí považoval Barčenko „nueity“, laponské kouzelníky, kteří byli podle jeho názoru duchovními právě oné tajemné civilizace, jež si předávala z pokolení na pokolení svá tajemství. Barčenko byl ještě před příjezdem na Kolský poloostrov zasvěcen do tajů severní tradice, což byla skutečná historie rozvoje i zotročení slovansko-árijské civilizace.

Barčenkovi se podařilo nalézt i zcela hmatatelné stopy a právě ony upevnily jeho teorii o existenci civilizace, kterou začali následně nazývat hyperborejskou. Prvním nálezem bylo gigantické zobrazení sedmdesátimetrového „staříka“ Kujvy na jedné ze skal. Druhého „staříka“ jeho expedice objevila později na sousední skále. Mezi Sámy koluje legenda, která popisuje způsob, jakým se tato zobrazení objevila. Podle ní Sámové kdysi dávno bojovali s „čuďju“ (чудь – mytologické bytosti, podobné evropským elfům a gnómům, pozn. překl). Sámové zvítězili a přinutili je k útěku. Tyto bytosti odešly pod zem, ale jejich dva vojevůdci přijeli na svých koních až k Sejdozeru, to přeskočili, ale narazili přitom o skálu na protilehlém břehu a takto tady zůstali navěky.

Byly učiněny i jiné pozoruhodné nálezy, jako například dlážděné plochy v tundře, považované za pozůstatky starověké silnice v těžce dostupných místech, kde vůbec žádné cesty nebyly, masivní opracované žulové bloky či stavby na vrcholu hory i v bažinách, jež připomínaly pyramidy. Takové bloky viděli a vyfotografovali i účastníci prosincové expedice RUFORS na Kolský poloostrov. Ale nejméně očekávaným nálezem se stal průlez, nořící se do hlubin země, který je Sámy považován za posvátný. Spolupracovníci Barčenka do něj ale nemohli proniknout, protože pocítili postupně narůstající děs. Při kontaktu s místními obyvateli vyšlo najevo, že takovýchto průlezů a jeskyní bylo několik a skrz ně se bylo možné dostat do pozůstatků starodávných podzemních staveb.

Údolí kamenných lidí

Nicméně Barčenko nebyl první, komu se podařilo proniknout do tajů záhadné severní země. V létě roku 1887 se na Kolský poloostrov vydala Velká vědecká expedice (tak byla později nazývána v hlášeních) finských vědců. Jejím vedoucím byl ornitolog a profesor Helsinské univerzity Johan Axel Palmén.

V oblasti Sejdozera objevili tajemné místo. Byly tu kameny, které budily hrůzu tím, že se podobaly lidským postavám. Podle názoru místních lidí to bylo království zlých duchů. Legendy vypráví, že se pod bažinami nachází starobylé hradiště, kde pod zemí sedí v kruhu gnómové s nebožtíky. Ale vědci věnovali mýtům a pověstem jen velmi málo pozornosti, neboť jejich vlastní pocity jim stačily k tomu, aby pochopili atmosféru tohoto místa:

 „Nebyl jsem jediný, kdo se s údivem díval na to, co se před námi otevřelo,“ vyprávěl později Petteri Ketola mladší, jeden z účastníků Velké expedice. „První pohled na ostrůvek v bažinách byl doslova strašidelný. Jako bychom přišli do země mrtvých. Všude byli kamenní lidé. Seděli nehybně, smířeni se svým nekonečným osudem. Zdálo se, jako by se na nás dívali otupělými kamennými obličeji. Bylo to jako ve zlém snu. Cítil jsem, že sám brzy zkamením. Vědci byli také ohromeni. Okamžitě pochopili, že na tomto místě, kde křišťálové kameny měly ty nejroztodivnější tvary, učinili nejdůležitější geologický objev této expedice. Roztavená, sklu podobná hmota ztvrdla a vytvořila podivné figury. Magma, které ji obteklo, v průběhu tisíciletí zvětralo, na rozdíl od „srdce“ kamenů, skleněného cordieritu (nenápadný minerál, někdy nazývaný iolit, pozn. překl).

Nalézaly se tu lidské postavy v nejrůznějších pozicích. Některé seděly s ohnutýma nohama stejně jako u ohně. Byla tam také vysoká zavalitá žena s kamenným litinovým hrncem mezi koleny a dítětem v náručí. V hrnci byla voda a v ní komáří larvy. Mohli jste tu vidět i jako by srostlé lidi, deformovaná monstra i těla bez hlavy a končetin. Mezi kameny se nacházel silný sycený pramen, jehož teplota byla i v zimě šest sedm stupňů. V mrazivém období je krajina pokryta hustou mlhou. Odsud pochází představy Sámů o dýmu, vycházejícím zpod země. Říkají, že se v kamenných domech topí.“

Pokračování: Záhady severní země: Hyperborea a stopy velké civilizace (2.díl) [1790x]

Zdroj: Rufors.ru
Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 09366 a SS: 100.

6 Responses to Záhady severní země: Hledání starodávných znalostí (1.díl)

  1. flori napsal:

    S tou polarnou nocou nemas celkom pravdu. Polostrov Kola nelezi cely za polarnym kruhom takze urcite nie je na celom polostrove polarna noc. Na polarnej kruznici je tato noc dlha len 24 hodin a az smerom k polu sa noc predlzuje a v oblasti polu je dlha 6 mesiacov ale od toho je Kola daleko. Okrem toho neviem ci si uz zazil polarnu noc ja ano. Ono to ani nie je noc ako ju pozname my. V skutocnosti je slnko tak blizko horizontu ze osvetluje celu oblohu a intenzita svetla sa da prirovnat momentu po zapade slnka. Takze nebolo by dobre zavazdat takymto argumentom. Za mna to urcite o Hoaxe nesvedci…

    • Sueneé napsal:

      Díky za sdílení osobní zkušenosti 🙂

    • Standa napsal:

      Za polárním kruhem není jen úplně ta nejjižnější část Koly. (http://www.wherewisemenfish.com/203/images/Russia/russia-general02.jpg)

      To znamená, že v prosinci na jihu pololostrova může vylézt Slunce nad obzor nanejvýš na několik desítek minut denně.

      S tím, že Slunce bude v poledne blízko obzoru, máte pravdu. Jenže to Slunce tam pobude jen několik hodin. Zbytek dne i noci tam bude tma (nebude-li zrovna svítit Měsíc nebo polární záře).

      Jinak: sice nemám zkušenosti s polární nocí, ale mám zkušenosti s Kolou. Kdysi jsem tam vyrazil na dva týdny pod stan na lyžích počátkem března. Takže zhruba vím, jak tam vypadá krajina za dne i noci a jak lehké/těžké je pohybovat se tam ve dne, za soumraku a v noci. Bavil jsem se o podmínkách i s místními. Proto si také myslím, že prosinec určitě není pro takovou výpravu nejvhodnější (pokud by nemělo význam něco, co v článku není zmíněno).

       

    • Standa napsal:

      A ještě trocha údajů:

      1. prosince, kdy je den z celého prosince nejdelší, trvá den na nejjižnějším cípu Koly přibližně  4 hodiny.

      Tzv. občanský soumrak tam ve stejný den trvá přibližně hodinu a půl.

      Takže na nějakou práci za světla je tam nanejvýš 7 hodin denně.

      Kdekoliv dál na severu nebo kdykoliv jindy v prosinci je tam den kratší.

      Kdo si to chcete snadno spočítat, zkuste:

      http://suncalc.net/#/66.0849,38.2544,5/2016.12.01/10:20

       

    • Standa napsal:

      Teď jsem si vyhrabal zápisky ze své výpravy na sever, a zjišťuji, že jsem byl od těch „staříků“, zmíněných v článku, asi jen 10 km daleko. Nedošli jsme tenkrát k Sedozeru kvůli prudkému zhoršení počasí (nejdřív vichr, pak mlha jak mléko).

      Pokud se tam někdo vydal v prosinci, tak v půlce prosince už se v těch místech Slunce neobjeví nad obzorem vůbec a jakýs takýs soumrak by měl trvat asi 5 hodin.

      Na druhou stranu: Náročnost expedice do těch míst je asi podobná, jako přechod Velké Fatry, a to včetně dopravy. Pokud by sehnali odvoz z Kirovska do poslední obývané stanice, je to k jezeru jen dva dny (ale pořádné dny, nikoliv 5 hodin soumraku) na lyžích (počítám cestu se zásobami na zádech). Podle mapy tam vede i turistická cesta.

  2. Standa napsal:

    Netušíte někdo, proč tu výpravu dělali v prosinci, kdy je tam polární noc?

    Jak chtěli něco hledat nebo dokonce fotografovat?

    Není ten prosincový termín nápovědou, že se jedná jen o hoax?

    Na návštěvu Koly je totiž ideální březen. To je už dost dlouho světlo, ale jěště je sníh a led – což znamená především zamrzlá jezera a bažiny, které lze snadno přejít ale také to, že ještě nejsou všude komáři. Na druhou stranu tam zase krajinou pobíhají školní výpravy a turisté, protože Kola je oblíbenou oblastí pro dobrodružné výlety obyvatel Petrohradu.

    A jako drobná perliščka k jaderným technologiím: Sovětský svaz tam provedl dva podzemní jaderné výbuchy.

     

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.