Záhady starověkého Peru: neuvěřitelné silnice Inků

Největší stát Nového světa, stát Inků, existoval o něco více než tři sta let. Ale období impéria, kdy si Inkové podřídili téměř celou západní část jihoamerického kontinentu, trvalo o něco méně, asi jen osmdesát let.

Za tak krátké období Inkové a jimi podrobené národy vytvořily obrovské množství jedinečných materiálních hodnot. Zdá se neskutečné, že doslova z ničeho, z rozptýlených kmenů, vznikla jedna z největších říší minulosti, která se jako úzká stužka táhla podél východního pobřeží Jižní Ameriky v délce čtyř tisíc kilometrů, od břehů Tichého oceánu až po náhorní plošinu v Andách, ležících v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů.

Inkové, i když v té době neznali ani kolo, ani železo, budovali gigantické stavby. Vytvořili luxusní umělecké předměty, nejjemnější látky, zanechali po sobě množství zlatých šperků. Sklízeli úrodu v horských oblastech, kde byla příroda vůči zemědělcům vždy nepřátelská.

Velká část inckého odkazu, stejně jako i jich samotných, byla Španěly zničena. Ale monumentální architektonické památníky se zcela zničit nepodařilo. Příklady jejich starodávného stavitelství, které se nám dochovaly, nejenže vyvolávají nadšení, ale staví před výzkumníky řadu prakticky neřešitelných otázek.

Silnice Inků

Druhá jižní expedice dobyvatelů pod vedením Francisca Pizarro do hlubin neprozkoumaného kontinentu byla pro Španěly velmi úspěšná. Po dlouhém pochodu divokou džunglí při hledání nové kořisti se před ním počátkem roku 1528 objevilo velké kamenné město s překrásnými paláci a chrámy, rozsáhlými přístavy a s bohatě oblečenými obyvateli.

Bylo to jedno z inckých měst Tumbes. Obzvlášť dobyvatele ohromily široké, kamenem dlážděné cesty, táhnoucí se všude mezi udržovanými poli.

Území, obývané syny Slunce, jak sami sebe Inkové nazývali, se skládalo ze čtyř částí, což se stalo základem jak pro administrativní rozdělení státu, tak i pro jeho oficiální název Tawantinsuyu (kečuánsky Tahuantinsuyo, pozn. překl.), což znamenalo „čtyři mezi sebou spojené světové strany“.

Tyto čtyři provincie byly propojené mezi sebou a všechny společně pak s hlavním městem Cuzcem silničními systémy. Prostory, protkané inckými cestami, byly skutečně nedozírné. Měly kolem jednoho milionu km2. Pro představu je to dohromady území současného Peru, velká část Kolumbie a Ekvádoru, téměř celá Bolívie, severní oblasti Chile a severozápadní oblast Argentiny. Přibližně třicet tisíc kilometrů je celková délka cest Tawantinsuyu, které se dodnes dochovaly.

Základ silniční sítě synů Slunce tvořily dvě dominující magistrály. Starší z nich nazvali Tupa Nyan neboli Královská cesta. Začínala v Kolumbii, protínala horské pásmo And, procházela přes Cuzco, ve výšce téměř čtyř tisíc metrů obtáčela jezero Titicaca a mířila do vnitrozemí Chile.

V díle historika 16. století Pedro Cieza de León si můžeme o této cestě přečíst následující: „Předpokládám, že od počátku lidstva tu nebylo takového příkladu grandióznosti, jako u této cesty, která prochází hlubokými údolími, majestátními horami, zasněženými vrcholy, nad vodopády, skalní sutí a krajem hrozivých propastí“.

Jiný kronikář toho období napsal: „…ani jedna z nejpozoruhodnějších staveb světa, o nichž vypráví antičtí autoři, nebyla postavena s takovým úsilím a náklady, jako tyto silnice“.

Druhá hlavní magistrála impéria, jež byla právě tou, po které směřovaly na Cuzco první oddíly konkistadorů, se táhla pobřežními údolími na vzdálenost čtyř tisíců kilometrů. Začínala u nejsevernějšího přístavního města Tumbes, protínala polopouštní území Kosty, procházela podél pobřeží Tichého oceánu až k Chile, kde se spojovala s Královskou cestou.

Tato dálnice dostala název Huayna Capac-Nyan na počest nejvyššího Inky, který dokončil její stavbu nedlouho před konkistou, tedy dobytím země Tawantinsuyu „osvícenými Evropany“.

Hlavní tepna říše Inků byla Tupa Nyan, spojující přes hory sever i jih impéria, byla do počátku našeho století považována za nejdelší silnici světa. Pokud bychom ji umístili na evropský kontinent, pak by jej protnula od Atlantiku až po Sibiř. Tyto dvě základní magistrály byly mezi sebou spojeny sítí vedlejších cest, byly však nalezeny jenom pozůstatky jedenácti z nich.

Nejpozoruhodnější na tom je, že majestátní silnice byla určena výhradně pro pěší a náklady převážené zvířaty. Jedinečné dálnice byly postaveny Inky, kteří neznali kolo a pro přepravu využívali relativně malá zvířata, jako byly lamy nebo nosili náklad na vlastních zádech.

Jediným dopravním prostředkem byla ruční nosítka, na které ale měli právo jenom nejvyšší Inka, členové královské rodiny a také někteří významní šlechtici a úředníci. Lamy byly určeny výhradně k převozu nákladů.

„Nultý kilometr“ všech staroperuánských silnic se nacházel v Cuzco, „Římě“ Inků, na jeho centrálním posvátném náměstí. Tento symbol středu země, nazývaný Capak usno, byla kamenná deska, na které při nejdůležitějších náboženských obřadech seděl nejvyšší Inka.

Vědomé ničení cest a mostů bylo inckými zákony bezvýhradně vykládáno jako nepřátelská akce, těžký přestupek, zasluhující si ten nejtvrdší trest. Neodvolatelnou byla tzv. mita, pracovní povinnost, kdy každý poddaný říše musel v jednom roce odpracovat devadesát dní na státních stavbách, v první řadě na stavbě silnic, ulic a mostů. Tou dobou se stát plně postaral o stravu, oblečení i ubytování rekrutovaných dělníků, nucených často odpracovat tuto povinnost daleko od domova.

Působivé úspěchy Inků při stavbě silnic je možné vysvětlit pedantským, doslova fanatickým plněním všech povinností a umně nastaveným státním mechanismem. Přestože stavěli cesty pomocí nejprimitivnějších nástrojů, dokonalá organizace práce předurčila „silniční zázrak“, vytvořený syny Slunce. Silničáři Tawantinsuyu se nezastavili před horskými hřbety, mazlavým bahnem ani rozpálenými pouštěmi. Vždy našli optimální technické řešení.

V závratné výšce gigantických vrcholů (u hory Salcantay dosahuje silnice Huayna Capac značky 5150 metrů nad mořem) se počítalo s příkrým zdlouhavý klesáním. Uprostřed mokřad staroperuánští inženýři zvedali cestu tak, že zde navršili hráze.

V píscích pobřežních pouští Inkové lemovali své cesty z obou stran kamennými metrovými obrubníky, které chránily cestu před písečnými nánosy a které pomáhaly vojenským útvarům udržovat formaci. O tom, jak vypadala incká silnice v údolích, nás informuje středověká kronika:

„…z jedné i druhé její strany byla zeď vyšší než je normální výška, celé prostranství bylo čisté a leželo pod stromy vysazenými do řady a jejichž větve plné plodů se z mnoha stran skláněly nad cestou“.

Lidé, kteří cestovali po silnicích říše Tawantinsuyu, si mohli odpočinout, najíst se i přenocovat na stanicích tambo, vzdálených od sebe dvacet pět kilometrů, kde byly k dispozici pokoje, stáje i sklady se zásobami. O jejich obsah i zásobování se starali obyvatelé nejblíže položených vesnic-ayllu.

Synové Slunce byli schopni postavit i podzemní komunikace. Jako důkaz slouží tajná podzemní chodba, spojující hlavní město s pevností Muyuq Marka, která se nacházela v horách nad Cuzcem, a jež byla svým způsobem i hlavním vojenským štábem hlavy státu.

Tato podzemní klikatá cesta se skládala z několika chodeb, podobajících se spletitým labyrintům. Tak složitá a neobyčejná stavba byla postavena pro případ nepřátelského vpádu. Při nejmenší hrozbě se vládcové Tawantinsuyu společně se státní pokladnou bez jakýchkoliv překážek dostali do nepřístupné pevnosti a nepřátelé, i když se jim podařilo proniknout do tunelu, se nejspíše rozdělili, ztráceli cestu a beznadějně tu bloudili. Přesná trasa v labyrintu byla nejpřísnějším tajemstvím a znali ji jenom nejvyšší vládcové.

Kultovní silnice hrály v životě Inků roli, odpovídající jejich fanatické zbožnosti. Každá taková ceremoniální cesta disponovala vlastní architektonickou neopakovatelností. Capacocha, „korunovační cesta“ směřovala k okraji Cuzca, k hoře Chukicancha.

Na její vrchol přivedli dvě stě pečlivě vybraných dětí, bez jediné skvrnky nebo mateřského znaménka. Princ se několikrát dotknul čisté kůže dětí a teprve potom mohl vládnout říši. Děti, omámené narkotiky, byly přinášeny jako oběť bohům.

Zajímavé jsou i tajné kultovní cesty synů Slunce. Jde například o tunel k podzemním jeskyním, vytesaný ve skalách nedaleko královských lázní (Tampu Mach’ay, používá se i přepis Tambomachay, pozn. překl.), zasvěcený kultu Jaguára. Po dobu trvání posvátného rituálu byly podél stěn tunelu vystaveny mumie významných Inků a v jeho nitru pak seděl na dvoumetrovém trůnu z monolitu sám Nejvyšší Inka.

Tíhnutí Inků k podzemním chodbám lze vysvětlit nejenom vojensko strategickým uvažováním, ale i vyznáním staroperuánského obyvatelstva. Jak říká legenda, první Inka, zakladatel velké dynastie a jeho žena přešli od bolívijského jezera Titicaca k místu budoucího Cuzca právě podzemím.

V oblasti tohoto největšího jezera v Latinské Americe byly nalezeny stopy vysoce rozvinuté civilizace Tiwanaku. Na území pěti set tisíc čtverečních kilometrech bylo přibližně dvacet tisíc vesnic, spojených mezi sebou navezenými cestami, které se od hlavního města rozbíhaly mezi obdělanými poli.

Letecké snímky umožnily odhalit silnice staré dva tisíce let. Zachytily kamenné cesty o délce do deseti kilometrů, které nejspíš směřovaly k dálnici, opisující jezero.

Toto všechno jsou přesvědčivé argumenty, svědčící pro hypotézu o tom, že velká civilizace Inků nevznikla zničehonic a že se stavitelé cest říše Tawantinsuyu učili u svých předchůdců, představitelů kultury Moche, Parakas, Naska, Tiwanaku, kteří vytvořili tuto překrásnou silniční síť.

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 10823 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.