Cesta: Nový život (5. díl)

2445x 19. 03. 2018 Právě čte 1 čtenář

Povídka – Byla už tma, když jsem se vzbudila. Vyšla jsem z domu. Očima jsem hledala Sina, ale tma znesnadňovala rozpoznávání ho. Pak si mě všimli. Poslali za mnou chlapce. Vzal mě za ruku a odváděl pryč. Došli jsme k dalšímu domu – více zdobnému, než chýše kolem, pokud se o zdobnosti dalo mluvit. Chlapec poodhrnul rohož, která sloužila místo dveří a vybídl mne, abych vstoupila.

Tam ležel náš pacient a u něj stál Sin se starcem. Popošla jsem k nim. Sin odstoupil a stařec zvedl lampu tak, abych na muže viděla. Čelo měl pokryté potem. Klekla jsem na zem a vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní. Ne, bylo to v pořádku. Uzdraví se. Přišli jsme včas.

V těchto krajích by bylo pro nás nebezpečné, kdyby pacient zemřel. To, jak jsme byli přijímáni záviselo na úspěchu léčení. Přízeň lidí z tohoto kraje byla závislá na tom, zda jsme dokázali splnit jejich očekávání. Zde jsme tedy uspěli.

Z tmavého kouta chatrče vyšel starcův pomocník. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Mlčeli jsme. Stařec položil lampu do dlaní chlapce a začal natírat tělo muže roztokem. Sin mu pomáhal. Vůně i barva byla pro mne cizí.

„Je to nový lék,“ řekl Sin tiše, aby neprobudil nemocného, „pokusili jsme se spojit své znalosti. Uvidíme, zda zabere tak, jak jsme předpokládali.“ Dokončili svou práci a podali mi misku s roztokem. Přičichla jsem. Vůně byla ostrá a ne zrovna příjemná. Namočila jsem prst a olízla ho. Lék byl hořký.

Vyšli jsme z chatrče. Chlapec zůstal, aby ohlídal pacienta. Na obou mužích byla vidět únava.

„Běžte si odpočinout,“ řekla jsem jim. „zůstanu.“ Horečka muže mě znepokojovala stejně, jako nečisté prostředí. Muži odcházeli k chatrči starce. Zůstala jsem stát před stanem, misku s lékem v ruce.

Šla jsem zpět k pacientovi. Chlapec seděl vedle něho a otíral mu čelo. Usmál se. Muž dýchal celkem pravidelně. Odložila jsem misku s lékem a sedla si vedle chlapce.

„Nemusíš zde být, paní,“ řekl chlapec v našem jazyce. „Kdyby nastaly komplikace, zavolám tě.“ Udivilo mě, že zná náš jazyk.

Zasmál se: „Nejsme tak nevzdělaní, jak si myslíš,“ odpověděl. Zaprotestovala jsem. Nikdy jsme nepodceňovali znalosti a zkušenosti lidí z jiných krajů. Nikdy jsme také neodmítali přijmout to, co se jim osvědčilo. Léčení není otázkou prestiže, ale snahou vrátit tělu i duši bývalou sílu – zdraví. A k tomu by měl člověk používat všech prostředků.

„Co je v tom léku?“ zeptala jsem se. Chlapec jmenoval nějaký strom, jehož kůru využívají ke snížení horečky a listy k desinfekci. Snažil se mi ho popsat, ale ani popis, ani název mi nic neříkaly.

„Ráno ti ho ukáži, paní,“ řekl, když viděl marnost svého snažení.

Lék zabral. Mužův stav se stabilizoval. Ponechala jsem ho v ošetřování Sina a starce a vydala se s chlapcem hledat strom. Zapisovala jsem si pilně na tabulky nově získané poznatky. Chlapci se to líbilo, když jsem do hlíny vyrývala znaky a poprosil mě o destičku. Nakreslil na ni strom a na druhou stranu otiskl list. Byl to vynikající nápad. Takto se dala rostlina určit mnohem lépe.

Zůstali jsme. Vesnice byla příjemná a klidná. Lidé nás přijali a my se snažili neporušovat jejich zvyky a přizpůsobit se. Byli to velmi tolerantní lidé, přímí a čestní. Odloučenost od ostatního světa je donutila udělat taková opatření, aby se zabránilo sourozeneckým a příbuzenským sňatkům. Složitý systém jmen napomáhal určovat, kdo se s kým může oženit a snižoval tak možnost nežádoucích degenerací. Proto svobodní muži a ženy bydleli odděleně.

Prozatím jsem bydlela v domě staré ženy a Sin u místního léčitele, ale vesničané nám začali stavět vlastní chatrč. Chatrč, která měla být uvnitř oddělena. Sin s chlapcem připravili nákresy. Obydlí mělo mít místnost pro každého z nás a uprostřed společný prostor, který měl sloužit jako ordinace a pracovna. Po našem odchodu by ji mohli využívat stařec s chlapcem.

Moc práce jsme tu neměli. Lidé byli vcelku zdraví a tak jsme čas využívali na rozšíření svých znalostí jejich léčitelských schopností a sami jsme starci a chlapci předávali to, co jsme znali. Pečlivě jsem se snažila vše zapisovat. Tabulek přibývalo. Chlapec, jehož kreslířská zručnost byla udivující, maloval jednotlivé rostliny na tabulky a otiskoval do hlíny jejich květy a listy. Získali jsme tak katalog nových i starých rostlin, které se používaly k léčení.

Potřebovala jsem si se starcem promluvit o tom, co udělal při operaci. O tom, jak oddělil mé pocity od pocitů pacienta. Požádala jsem tedy chlapce o pomoc při překládání.

„Není v tom žádné kouzlo,“ řekl mi a usmál se. „Sama to, konec konců, děláš, když se snažíš uklidňovat. Plníš jen jejich očekávání a oni si nakonec z velké části pomohou sami. I ty jsi podvědomě očekávala, že ti pomohu a přestala ses bát.“

To, co řekl, mě překvapilo. Ninnamaren mě učil odvádět pozornost a rozdělovat pocity na menší části. Ne vždy se to dařilo. V některých situacích jsem dokázala své pocity uřídit, ale někdy ony řídily mnou. Ne, nebylo mi zcela jasné, jak to stařec myslel. Jakou roli v tom všem sehrál strach?

„Podívej se, narodila ses s tím, s čím ses narodila. Zrušit to nejde. Jediné, co se s tím dá dělat, je naučit se s tím žít. Když se bojíš, když se snažíš od svých schopností utéct, nemůžeš se naučit je ovládat. Vím, že přinášejí bolest, zmatek a řadu dalších nepříjemných pocitů. To je to, před čím utíkáš a potom ty pocity nad tebou vítězí,“ počkal, až chlapec přeloží jeho slova a sledoval mě pohledem.

„Když léčíš tělo, nejdříve si ho prohlédneš, zjistíš, co nemoc způsobilo a pak teprve hledáš lék. Stejné je to i s tvou schopností. Nenajdeš lék dříve, pokud se nebudeš snažit jednotlivé pocity rozpoznat – pokud budeš před nimi utíkat. Nemusíš přece prožívat jejich bolest, jako svou vlastní.“

Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Když jsem se snažila pacienty uklidnit, představovala jsem si výjevy, které byly spojovány s příjemnými emocemi. Přenesla jsem tedy na ně své pocity klidu a pohody. Stejně tak to bylo i naopak. Bolest a strach přenášeli oni na mě a já je jenom přijímala – nebojovala jsem s nimi, nesnažila se je zaměnit za jiné.

Nesnažila jsem se ani najít příčinu toho, co ten pocit vyvolalo. U nemocného těla to bylo jasné. Rozbolavělou a smutkem nemocnou duši jsem sice vnímala, ale léčit jsem se ji nesnažila – strach z jejich pocitů mi v tom bránil a bránil mě i v tom, abych o nich přemýšlela.

„Víš,“ řekl stařec, „neříkám, že vždy jde vše tak hladce. Ale stojí za to, pokusit se – alespoň se pokusit, prozkoumat to, čeho se bojíme, i když to není příjemné. Pak máme šanci naučit se to přijmout.“ Skončil a mlčel. Díval se na mě očima plných pochopení a čekal.

„Jak?“ zeptala jsem se.

„To nevím. Nejsem tebou. Tu cestu musí hledat každý sám. Podívej se, já nevím, co cítíš, mohu to jen odhadnout z výrazu tvé tváře, z tvého postoje, ale co se v tobě odehrává to nevím. Nemám tvůj dar a neprožívám to, co prožíváš ty. Nemohu. Já jsem já – mohu pracovat jen s tím, co nám, ne s tím, co máš ty.“

Přikývla jsem. Nedalo se nesouhlasit s jeho slovy. „Co když to, co cítím, nebo si myslím, co cítím, nejsou jejich pocity, ale mé vlastní? Vlastní představa o tom, co se v nich odehrává.“

„I to je možné. Ani to se nedá vyloučit.“ Odmlčel se: „My předáváme své znalosti z pokolení na pokolení ústně. Spoléháme na svou paměť. Vy máte něco, co uchovává znalosti a vědomosti – tím je písmo. Zkus toho využít. Hledej. Hledej nejlepší cestu, jak svého daru využít ku prospěchu druhých i svému. Třeba to pomůže těm, kteří přijdou po tobě, nebo těm, kteří jsou na své cestě na počátku.“

Vzpomněla jsem si na knihovnu v Eridu. Všechny znalosti zapsané na tabulkách budou válkou zničeny. Vše, co bylo sesbíráno za tisíc let, bude ztraceno a nezbude nic. Lidé budou muset začít od počátku. Důvod, proč se ničí staré spisy, ničí staré i nové technologie jsem ale nevěděla.

Postavil se a říkal něco chlapci. Ten se zasmál. Podívala jsem se na ně. „Říkal, že mám pro dnešek volno,“ řekl chlapec. „Dnes jsem se toho naučil dost.“

Blížila se doba, kdy měla Chul.Ti přijít na tento svět. Porod ve vesnici byl záležitostí žen, ale já si přála, aby mému dítěti spatřit světlo tohoto světa pomohl Sin. Snažila jsem se ženám vysvětlit naše zvyky a tradice o ony, i když nechápaly, tolerovaly mé rozhodnutí a pozorně naslouchaly, když jsem o našich obyčejích hovořila.

Uvnitř chatrče se začaly soustředit věci pro dítě. Oblečení, pleny, hračky a kolébka. Bylo to krásné období, období očekávání a radosti. Měsíc přede mnou rodila jiná žena a tak jsem věděla, jaké jsou jejich rituály a že radost, kterou projevují, projevují nad každým novým životem. Uklidňovalo to. Uklidňovala mě atmosféra, která zde vládla. Nebyla tu zášť a nevraživost, se kterou jsem se setkala v našem bývalém působišti. Bylo zde dobré klima pro to, přivést zde Chul.Ti na svět.

Prohlížela jsem zrovna měsíčního chlapečka a jeho matku. Oba byli zdraví a plní života. Nic jim nescházelo. V tom začaly bolesti. Žena popadla chlapce a svolávala ostatní. Začaly připravovat věci k porodu. Jedna z nich běžela pro Sina. Do naší chatrče žádná z nich nevstoupila. Obklopily ji a čekaly, bude-li jejich služeb zapotřebí.

Sin mě prohlédl. Něco se mu nezdálo. Snažil se, abych nic nepostřehla, ale znali jsme se už příliš dlouho a příliš dobře na to, abychom před sebou mohli něco skrývat. Ve strachu jsem dala ruce na břicho. Chul.Ti žila. Uklidnilo mě to. Žila a snažila se dostat ven, na světlo tohoto světa.

Byl to dlouhý porod. Dlouhý a těžký. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. V náručí jsem držela Chul.Ti a ještě pořád jsem nebyla schopna vzpamatovat se z onoho zázraku zrození nového života. Hlava se mi točila a před očima jsem měla mlhu. Než jsem se propadla do náruče tmy, zahlédla jsem přes závoj mlhy Sinův obličej.

„Dej ji jméno, prosím. Dej ji jméno!“ přede mnou se otevíral tunel a já dostala strach. Nebude nikdo, kdo by mě doprovodil. Cítila jsem bolest, obrovskou bolest nad tím, že neuvidím Chul.Ti, že nebudu moci obejmout své dítě. Pak tunel zmizel a než vše kolem obklopila tma, unikaly z mé hlavy obrazy, které jsem nedokázala zachytit. Mé tělo, i má duše volaly o pomoc, bránil se a zažívaly obrovský strach ze smrti, z nesplněného úkolu i nedokončené cesty. Strach o mou malou Chul.Ti.

Probudila mě známá píseň. Píseň, kterou zpíval Sinův otec, píseň kterou zpíval muž svému synovi po smrti jeho matky, píseň, kterou mi zpíval Sin, když zemřel Ensi. Teď zpíval tuto píseň mému dítěti. Držel ho v náručí a kolébal. Tak jako jeho otec tenkrát, i on převzal na sebe roli matky – mou roli.

Otevřela jsem oči a vděčně se na něho podívala. Vzal moji dceru a obřadně mi ji předával: „Jmenuje se Chul.Ti, paní, tak jak sis přála. Ať ji An požehná, ať ji určí šťastný osud.“

Vybrali jsme dobré místo pro zrození Chul.Ti. Klidné a přátelské. Odloučené od světa, který jsme znali, od světa zmítaného válkou.

Věděli jsme, že jen co Chul.Ti povyroste, budeme muset dál. Gab.kur.ra bylo příliš daleko a jistotu, že se válka nepřenesla i tam, jsme neměli. Prozatím jsme dělali přípravy na cestu.

Sin se starcem nebo s chlapcem jezdili i do ostatních osad, takže občas byli mimo vesnici i několik dní. Informace, které přinášeli, nebyly povzbudivé. Budeme muset svůj odjezd urychlit.

Jednoho večera přinesli do naší chýše muže. Poutníka – vyčerpaného cestou i žízní. Položili ho do pracovny a utíkali pro mne do chýše starce, kde jsem s chlapcem pracovala na dalších tabulkách. Přišli a mě přepadl podivný pocit strachu, úzkost, která mi projela celým tělem.

Podala jsem Chul.Ti jedné z žen a vstoupila do pracovny. Došla jsem k muži. Ruce se mi roztřásly a pocit zesílil. Omyli jsme jeho tělo a aplikovaly léky. Položili jsme muže do části chýše Sina, aby si mohl odpočinout a znovu nabýt síly.

Seděla jsem vedle něho celou noc, jeho ruku ve své dlani. Už ve mně nebyla zloba. Pochopila jsem, že musel vybojovat sám se sebou krutý boj. Znal-li tajemství našich schopností, musel projít tím, čím jsem procházela, když jsem rozhodovala o životě Chul.Ti. Jeho dcera zemřela a on ji musel doprovázet do půli tunelu. Možná proto potřeboval čas – čas smířit se s tím, co nemohl ovlivnit, čemu nemohl zabránit. Ne, nebyla ve mně zloba, jen strach. Strach o jeho život. Strach, že přijdu o něj tak, jako o babičku a prababičku.

K ránu se vrátil Sin. Seznámen chlapcem o stavu věci vběhl do chýše: „Běž si odpočinout, Šubad. Tím, že tu sedíš, mu nepomůžeš a nezapomeň, že sílu potřebuješ i pro svou dceru. Běž spát! Zůstanu.“

Rozrušena nenadálým setkáním i svým strachem jsem nemohla usnout. Vzala jsem tedy spící Chul.Ti z kolébky a kolébala ji v náručí. Teplo jejího těla uklidňovalo. Nakonec jsem ji položila vedle sebe na rohož a usnula. Chul.Ti malými prstíky držela můj palec.

Sin mě opatrně probudil: „Vstávej, Šubad, probral se.“ sděloval mi a usmíval se.

Rozespalá, se svou dcerou v náručí jsem vstoupila do části chýše, kde ležel on. Jeho oči se na mne dívaly a před očima se mi objevily obrazy.

„Volala jsi mě.“ říkal beze slov a já k němu pocítila velkou lásku. Posadil se.

Opatrně jsem položila svou dceru do jeho rukou: „Jmenuje se Chul.Ti, dědečku,“ řekla jsem a v očích muže se objevily slzy.

Cesty se spojily.

Cesta

Další díly ze seriálu

Napsat komentář