Cesta: Válka (4. díl)

6461x 18. 03. 2018 1 čtenář

Povídka – Po nějakém čase mě nechal zavolat. I tentokrát jsem vystupovala po schodišti nahoru s obavami. Vstoupila jsem do místností určených Ensimu. Stráž mě odvedla do pracovny. Stál u okna a četl. Dočetl a pak se pohledem obrátil ke mně.

„Jak se daří pacientovi?“ zeptal se, ale bylo vidět, že to není hlavním cílem nadcházející rozmluvy.

Stručně jsem ho seznámila se zlepšujícím se stavem Lu.Gala a dodala jsem, že mých služeb už vlastně není zapotřebí. Poslouchal, mlčel a pokyvoval hlavou. Oči mířily do prázdna a já jsem si vzpomněla na prababičku a na její pohled před tím, než mě vyslali do zikkuratu Ana.

„Něco jsem zjistil, Šubad. Posaď se, prosím.“ Rukou ukázal, kde se mám posadit. „Dostal jsem zprávu od Ensiho z Anova chrámu. Neví, kdo má stejné vlastnosti, jako ty. O nikom takovém neví. Ale ty jsi byla přijata na základě přímluvy Lu.Gala z Gab.kur.ra,“ odmlčel se. Bylo vidět, jak sbírá síly na to, co řekne dál: „S největší pravděpodobností, Šubad, byl ten muž tvým dědečkem.“

Vyrazilo mi to dech. Pravdou je, že babička o otci své dcery nikdy nehovořila. Najednou mi došlo, proč byla mimo dům v době, kdy nás ten muž navštívil. Má-li stejné schopnosti jako já, pak to musel být on, kdo zastavil boj myšlenek v Anově chrámu. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně o své rodině nevím. Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, proč obě ženy žijí bez mužů. Budu se muset na to zeptat, až zase pojedu domů. Domů – to slovo najednou zabolelo steskem.

Ensi mě pozoroval. Ukončil naše mlčení: „Lu.Gal mě seznámil s tím, že se zajímáš o Urti.Mašmašše. Možná bych pro tebe něco měl.“ řekl a pokynul, abych šla s ním. Odklopil police s tabulkami a za nimi se objevilo schodiště. Usmál se nad mým překvapením a dodal: „Je to tudy rychlejší, ale nezmiňuj se o tom nikomu.“ Vzal světlo a scházeli jsme dolů. Mlčeli jsme. Ensi z ohleduplnosti a já… Já jsem ještě nebyla schopna pořádně soustředit své myšlenky na něco jiného, než na informace, které jsem před chvíli dostala o muži jménem Gab.kur.ra. Došli jsme k dalším dveřím. Kovovým dveřím se znakem půlměsíce. Ensi otevřel a zapálil světla uvnitř.

Stáli jsme v ohromných prostorách pod zikkuratem. V prostorách plných tabulek, soch a přístrojů. Každá místnost byla rozdělena těžkými kovovými dveřmi, stejnými jako při vstupu. Rozhlížela jsem se kolem a žasla jsem.

„Archiv.“ Řekl lakonicky Ensi a vedl mě místnostmi. Pak jsme se zastavili. „Tady to je.“ Dveře byly ozdobeny znaky Enkiho. „Tady bys mohla najít, co hledáš.“ řekl a usmál se. Potom zvážněl. „Šubad, to co je tu ukryto, je ukryto před zraky lidí. Je zakázáno šířit vědomosti zde ukryté dále. Neptej se proč, sám to nevím. My jsme jen správci.“ Místnost byla přeplněna tabulkami v řeči předků. Přede mnou se rozprostíralo úžasné bohatství – vědomosti nasbírané za dlouhá staletí. Probírala jsem se seznamy a zapomněla jsem, že je tu se mno u Ensi.

„Šubad…“ naklonil se nade mnou a položil mi ruku na rameno. Musela jsem být tak zabraná do seznamů, že jsem ho neslyšela.

„Promiň, velký Ensi. Neposlouchala jsem. Jsem ohromena množstvím zde přechovávaných tabulek. Ještě jednou se omlouvám.“

Zasmál se. V jeho očích byla vlídnost i pobavení. „Není třeba všechno stihnout dnes. Pojď, ukáži ti další vchody do podzemí, abys nemusela žádat o vstup hlavního knihovníka pokaždé, když budeš něco potřebovat. Buď ale, prosím, opatrná. Tabulky jsou hodně staré a přístup tady dolů není ostatním povolen.“

Docházela jsem tedy do podzemního archivu a hledala. Čím starší byly tabulky, tím byly zajímavější. Odhalovaly tajemství. Jakoby lidé zapomínali – ztrácel se původní význam slov i znalostí sesbíraných za mnoha staletí, možná i tisíciletí. Vznikaly sice nové, ale staré přestalo být používáno a tak se řemeslo ochuzovalo o to, čeho mohlo být využito a znovu nalézalo to, co kdysi bylo samozřejmostí.

Často jsme o tom diskutovali s Lu.Galem. Vážila jsem si jeho přízně i jeho moudrosti, se kterou přistupoval ke každému problému. Objevila jsem tam dole staré tabulky. Tak staré, že ani Lu.Gal nebyl dostatečně číst tyto staré záznamy. V Eridu existovalo jen pár mužů, kteří znali dávno mrtvou řeč i dávno zapomenuté písmo. Jedním z nich byl Ensi, ale toho jsem se o pomoc bála požádat. Snažila jsem se naučit, co jsem mohla, ale bez řádného vědění jsem měla pramalou šanci, zvládnout překlad tak, jak jsem potřebovala. Svět mýtů, svět starých slov, starých znalostí – n ěkdy a neuvěřitelných, se ode mne vzdaloval.

Nacházela jsem i mnoho receptů používaných starými A.zu, ale správné určení rostlin či minerálů se nedalo určit bez řádné znalosti řeči. Nakonec jsem požádala Sina o pomoc. Jeho talent pro jazyky by mohl celou věc urychlit. Bohužel, ani on si nevěděl rady.

Nikdy se neptal, odkud jsou tabulky, které jsem přinášela. Nikdy se neptal, kam mizím na celé dny. A nikdy nereptal, když jsem potřebovala s něčím pomoci. Ale i on byl na staré rukopisy krátký.

Nakonec jsem s Lu.Galem probrala i možnost požádat o radu Ensiho. Považoval to za dobrý nápad a smluvil mi s ním schůzku. Ensi nebyl proti – naopak, nejdříve mi domluvil hodiny u starého Ummii z E.dubby – domu tabulek, který mě učil základy starého jazyka. S překlady mi pomáhal sám. To nás sblížilo. Hodně sblížilo.

V řídkém a krátkém volném čase jsem přemýšlela o muži z Gab.kur.ra, ale pořád jsem odkládala dopis babičce. Uklidňovala jsem se tím, že vhodnější bude promluvit si s ní o tom osobně, až pojedu domů. Osud mi určil něco jiného. Začala válka.

Seděla jsem v pokoji Lu.Gala a předčítala jsem mu některé překlady. Sem tam jsme se k některým pasážím rozpovídali. Byly to příjemné chvíle, i když ne tak časté, jak bychom si oba přáli. V této chvíli pohody a klidu se opět objevila před mýma očima mlha. Anův zikkurat křičel bolestí. Přede mnou se objevil tunel, do kterého kráčeli lidé. Lidé, které jsem znala i neznala. Mezi nimi i Ninnamaren. Ve výrazu jejich tváře nebyl klid a smíření, ale strach. Mohutný, bolestivý strach. Děs, ze kterého mi naskočila husí kůže. Ninnamaren se mi snažil něco sdělit, ale já nerozuměla. Ústa vyslovovala slova, která jsem neslyšela. Křičela jsem. Pak nastala tma.

Když jsem se probrala, stáli nade mnou oba – Ensi i Lu.Gal. Oba vyděšení. Musela jsem tentokrát křičet nahlas. Sluha přinesl vodu a já ji hltavě vypila. Ústa jsem měla vyschlá a v nose se uhnízdil pach spáleniny. Oba mlčeli. Neschopni slova se dívali a čekali, až promluvím. Řekla jsem jenom: „Válka.“ Opět jsem se ocitla na kraji tunelu. Babička. „Ne, babička ne!“ křičela jsem v duchu. Bolest zabrala veškerá místa mého těla i duše. Doprovodila jsem ji do poloviny tunelu. Ohlédla se. Smutek v očích, slabý úsměv na tváři určený pro mě: „Utíkej, Šubad“, říkaly její rty. Pak vše zmizelo.

„Prober se, prosím,“ slyšela jsem hlas Ensiho. „Prober se!“ na tvář mi padaly jeho slzy. Ležela jsem na posteli Lu.Gala. Ensi mě držel za ruku a Lu.Gal přebíral u dveří zprávu posla.

„Válka,“ řekla jsem tiše. „Utíkejte. Musíme pryč.“ Hlava se mi točila. Snažila jsem se posadit na posteli, ale mé tělo bylo ještě malátné. Opřela jsem hlavu Ensimu o rameno. Plakat jsem nemohla. Mé vědomí odmítalo přijat zprávu o smrti babičky, o smrti lidí ve městě, kde jsem se narodila a trávila své dětství. Věděla jsem, že musíme pryč. Vždy, když někde začala válka, zaútočili nejdříve na chrámy. Tam bylo shromážděno veškeré bohatství města. Představitelé zikkuratů byli nemilosrdně zabíjeni, aby byla oslabena akceschopnost.

Lu.Gal se potichu přiblížil až k nám. Lehce se dotkl Ensiho. Byl mírně rozpačitý nad scénou, kterou viděl, ale nekomentoval ji. Omluvně se na mě podíval a řekl: „Teď ne. Je třeba svolat Radu. Je třeba vyklidit chrám.“ Ensiho sevření povolilo. Jemně mě uložil zpátky na lůžko. „Jdi,“ řekl Lu.Gal, „poslal jsem pro Sina.“ Sedl si vedle mne na postel a chytil moji ruku. Mlčel. V očích měl strach. Snažila jsem se zastavit pocity, které na mě dorážely. Vyčerpávalo mě to. Potom vstoupil Sin. Došel až ke mně. Na nic se neptal. Rozbalil svůj lékařský vak. „Musíš spát, Šubad,“ řekl, když mě uviděl. „Nechám tě přenést.“

Lu.Gal zavrtěl hlavou: „Nech ji tady, prosím. Je to bezpečnější. Zůstaň s ní. Já musím už jít.“

Podával mi nápoj. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila misku přidržet. Vzal lžíci, nadzvedl mi hlavu a podával mi nápoj po malých dávkách: „Co se stalo, Šubad?“ zeptal se.

„Válka. U nás začala válka.“ Zbledl. Věděl, že je jen otázkou času, než vojáci dorazí i do Eridu. Věděl, co bude následovat.

„Kdo?“ zeptal se a já jsem mu, už v polospánku, odpověděla: „To nevím, to opravdu nevím…“

Probudila jsem se náhle. Něco mě vytrhlo z náruče snu. Nade mnou byl strop podzemí a obličej Sina.

„Konečně,“ řekl. „Už jsem začínal mít strach.“ Z koutu se ozývaly steny a pocit za krkem sílil a sílil. Prudce jsem se posadila. Musela jsem spát dlouho. Byla jsem slabá. Rty jsem měla rozpraskané žízní nebo horečkou, ale pocity smrti dorážely s neobvyklou silou. Sin mi pomohl na nohy a doprovodil mě až k němu.

„Ensi! Můj milovaný Ensi.“ křičela jsem uvnitř. Zatím co život opouštěl jeho tělo, ve mně rostlo jeho dítě. Chytla jsem jeho hlavu do svých dlaní a snažila jsem se myslet na chvíle, které jsme spolu strávili. Myslela jsem na Slunce, vodu v kanálu zčeřenou větrem, na chvíle prožité v archivu, na chvíle, kdy se naše ruce proplétaly. Tunel se otevřel…

Pomalu jsem zavřela jeho mrtvé oči. Sin mě objal a já plakala potoky slz. Konejšil mě jako malé dítě. Potom začal zpívat píseň. Píseň, kterou zpíval jeho otec, když mu zemřela matka.

„Nechtěl odjet bez tebe,“ řekl mi. „Všechny poslal pryč a zůstal. Ukryl nás v podzemí a sám bránil do posledních sil naši skrýš. Našel jsem ho pozdě – příliš pozdě na to, abych ho mohl zachránit.“

Utíkali jsme podzemními cestami. „Běžte do Gab.kur.ra,“ řekl Ensi a tak jsme se podzemím snažili dostat až za město obléhané vojáky. Oděvy léčitelů, které Sin připravil, nám budou dostatečnou ochranou. Všude jsou lidé a všude je zapotřebí léčitelů. Měli jsme naději.

Zotavovala jsem se po třítýdenní horečce celkem rychle. Jediné co mi dělalo starosti, byly ranní nevolnosti. Snažila jsem se svůj stav skrývat před Sinem, i když jsem předem věděla, že je to marné.

Cesta se stávala obtížnější a obtížnější. Procházeli jsme krajinou písků a kamení. Večer a ráno se jít ještě dalo, ale odpoledne byl žár příliš velký a tak jsme se snažili najít nějaký úkryt před sluncem.

Občas jsme narazili na kočovné kmeny lidí z hor či pouští. Většinou k nám byli přívětiví. Opláceli jsme jejich pomoc svým uměním. Dlouho jsme nikde nezůstali.

Těhotenství jsem snášela těžce. Sin neříkal nic, ale bylo vidět, že si dělá starosti. Nakonec jsme došli do kraje kde, jak jsme doufali, si chvíli odpočineme. Půda zde byla docela úrodná a dostatek osad kolem řeky zaručovalo, že hlady neumřeme a že i práce zde bude pro nás dost.

Najali jsme si část domu na kraji osady. Lidé kolem nás zpočátku nedůvěřivě pozorovali. Neměli rádi cizince. Uvnitř osady vládlo napětí a zášť. Všichni navzájem se hlídali a tak se postupně stali vězněm i dozorcem zároveň. Slova, gesta ubližovala, místo aby je k sobě přibližovala. Nepřátelství a strach, podezírání – to vše ovlivňovalo jejich životy i jejich zdravotní stav.

Nakonec to byla opět nemoc, která je přinutila nás tam tolerovat. Lidská bolest je všude stejná. Ať už se jedná o bolest těla nebo bolest duše.

„Musíme si promluvit, Šubad,“ řekl jednoho rána. Čekala jsem tuto rozmluvu už dávno. S obavami jsem ji čekala. Chystala jsem snídani a tak jsem se na něho jen podívala a přikývla.

„Musíš se rozhodnout,“ řekl.

Věděla jsem, že tady dlouho zůstat nemůžeme. Nebezpečí nám zde sice nehrozilo, ale klima v osadě příznivé nebylo a oba nás vyčerpávalo. I my jsme začínali mít pocit, že každý náš krok je sledován, každé gesto posuzováno s největší přísností. Stačilo málo – pacient, kterého už nešlo vyléčit, a kdo ví, co by se mohlo stát. Náš cíl byl daleko. Před námi dlouhá a náročná cesta. Mé těhotenství neprobíhalo zrovna bezproblémově a nevěděla jsem, zda dokáži dítěti zajistit na cestě alespoň minimáln í podmínky.

Věděla jsem, že se musím rozhodnout. Věděla jsem to už dávno, ale pořád jsem své rozhodnutí odkládala. Dítě bylo to jediné, co mi po Ensim zbylo – vlastně jediné, co mi zbylo, nepočítám-li Sina. Nevěděla jsem, zda Ellit žije. Nevěděla jsem, zda žije ten, který je snad mám dědečkem. Nevěděli jsme, co nás po cestě čeká a naděje, že najdeme místo, kde bychom se mohli usadit na delší dobu, byla minimální. Musela jsem se rozhodnout rychle. Čím déle těhotenství trvalo, tím větší bylo riziko.

Sin položil svou ruku na mou. „Zůstaň dnes doma, ať máš klid. Zastanu práci za nás za oba.“ Usmál se. Byl to smutný úsměv.

Vyšla jsem před dům a usadila jsem se pod stromy. Rozum mi říkal, že není vhodná doba na to, přivést na svět dítě, ale vše uvnitř se proti tomu vzpíralo. Opřela jsem hlavu o strom a přemýšlela jsem, jak z této situace ven. Válka, zabíjení, ničení. Po ní přijde doba, kdy staré bude zapomenuto – vědění soustřeďované po mnoho staletí, znalost a zkušenosti se budou pomalu vytrácet a na vše, co bude přesahovat jejich dosavadní zkušenosti, bude pohlíženo s podezíráním. S každou válkou přichází období nevědomosti. Síly jsou na mařeny místo na tvoření na ničení a obranu. Strach a podezírání, hlídání sebe i druhých – svět se začne podobat této osadě. Ne, to nebyla vhodná doba na to, přivést na svět dítě.

Přesto se ve mně vše vzpíralo proti tomuto rozumovému závěru. Je to dítě – jeho dítě. Člověk, lidská bytost, která by měla být oloupena o svůj život. Úkolem léčitele bylo lidské životy zachraňovat a ne je ničit. Nemohla jsem se rozhodnout a rozhodnout jsem se musela. Pak tu byl ještě Sin. V této chvíli byl můj život spojen s jeho. Moje rozhodnutí ovlivní i jeho život. Položila jsem ruce na břicho. „Vždy máš možnost prozkoumat své emoce…“ řekl mi Lu.Gal.

Kolem páteře začal stoupat chlad. Dítě vědělo, co ve mně probíhá a bránilo se strachem. Volalo a prosilo. Potom se vše začalo nořit do známé mlhy a já viděla svou dceru a její dceru i dceru jejich dcer. Schopnosti, které měly, byly prokletím i požehnáním. Některé z nich stály na hranici a plameny stravovaly jejich těla. Slova odsouzení, slova nepochopení, slova rozsudku a odsudku. Slova, která zabíjela. „Čarodějnice.“

Neznala jsem to slovo – ale nahánělo mi strach. Viděla jsem oči těch, kterým ruce mých potomků pomáhaly – pohled plný strachu, který se měnil v úlevu. I pohledy těch, u kterých vlastní strach vyvolal bouři odsouzení a vedl ke krutosti. Můj vlastní strach se mísil s radostí, mé vlastní děsy vítězily s odhodláním. Dala jsem ruce na zem. Země uklidňovala. Ani tento prožitek mi nepomohl se rozhodnout. Jen posílil pocit, že nemám – přes to všechno, co jsem viděla – nemám právo zabít.

Můj vlastní život byl plný zmatku i utrpení, které mé schopnosti vyvolávaly. Nebyla ve mně radostnost Ellit, ani síla mé prababičky, ale přesto jsem žila a žít chtěla. A tak jsem se rozhodla. Neměla jsem právo držet u sebe Sina a snižovat jeho šance, že dojde k cíli. A neměla jsem právo brát ještě nenarozený život. Bude se jmenovat Chul.Ti – radostný život. Možná ji její jméno dodá onu radostnost Ellit a život pro ni bude snesitelnější.

Unavený a vyčerpaný se večer vrátil Sin. Nenaléhal na to, abych mu řekla, jak jsem se rozhodla. Když se na mě konečně podíval, viděla jsem v jeho očích provinění. Provinění z toho, že mě nutil k rozhodnutí, že mi způsobil bolest. V hnědých očích, jindy plných radosti, se usídlil strach.

„Bude se jmenovat Chul.Ti,“ řekla jsem mu. „Promiň, Sine, ale jinak jsem se rozhodnout nedokázala. Je nebezpečné zůstávat se mnou, a proto možná bude rozumnější, budeš-li do Gab.kur.ra sám.“ Usmál se a já v té chvíli pochopila, jak těžké by bylo i pro něho brát život.

„Možná by to bylo rozumnější,“ odpověděl a zamyslel se, „ale začali jsme tuto cestu spolu a spolu ji dokončíme. Možná Chul.Ti dodá i trochu radosti do našich životů a přinese nám štěstí. Dala jsi ji krásné jméno.“ Zasmál se. „Víš, jsem rád, že ses rozhodla tak, jak ses rozhodla. Opravdu jsem rád. Ale zůstat tady nemůžeme. Musíme rychle dál. Musíme najít příhodnější místo, kde ji přivedeš na tento svět. Gab.kur.ra je ještě příliš daleko.“

Pořídili jsme si povoz, abychom s sebou mohli vzít léky, které jsme vyrobili, nástroje a přístroje, základní vybavení a zásoby na cestu. Naše výbava obsahovala také nové tabulky, které jsme po večerech zapisovali, aby získané vědomosti nebyly zapomenuty, aby znalosti mohly být dále rozvíjeny.

Pokračovali jsme v cestě mlčky. Sama sebe jsem se ptala, zda Sin nelituje rozhodnutí, sdílet se mnou můj osud, ale zeptat se ho přímo jsem nedokázala.

Cesta nepokračovala tak rychle, jak bychom chtěli – částečně i mým těhotenstvím. Krajina, kterou jsme kráčeli, byla rozmanitější než u nás doma a plná překážek. Kvůli zvířatům jsme museli vybírat cestu, která by jim poskytovala dostatek potravy. Osídlení zde bylo řídké a tak jsme často celé dny nepotkali ani živáčka.

Nakonec jsme dorazili do malé osady. Rákosové chatrče zpevněné hlínou stály v kruhu. Vstříc nám běžela žena a gesty ukazovala, že si máme pospíšit. Dojeli jsme do osady. Sin seskočil z koně, popadl svůj vak s léky a utíkal k chatrči, na kterou žena ukazovala. Pak mi pomohla slézt. Chtěla jsem následovat Sina, ale žena mě zarazila. Posuňky naznačovala, že není radno vstupovat dovnitř chatrče.

Sin vyšel ven a zavolal na mne. Muži z osady se mi snažili zastoupit cestu. Tohle nebyl dobrý začátek. Sin se jim snažil říct něco v jejich řeči, ale na nich bylo vidět, že nerozumí.

Zdáli se k nám blížil jezdec na koni. Jel tryskem. Seskočil z koně, obhlédl situaci, vyslechl rozčílené hlasy mužů a obrátil se na Sina: „Proč chceš, aby ta žena vstoupila do domu mužů?“ zeptal se v jazyce, kterému jsme rozuměli.

„Je léčitelka,“ odpověděl Sin, „a já potřebuji pomoc, mám-li zachránit život nemocného muže.“

„Není zde zvykem, aby ženy navštěvovaly místo, vyhrazené mužům.“ odpověděl jezdec a s nedůvěrou si mě prohlížel.

Sin zrudl rozhořčením a rozčílením. Rukou jsem mu naznačila, aby se zklidnil, než pronese další slova.

„Podívej,“ řekl mu, vzal muže za loket a odváděl ho stranou. „Ten muž je vážně nemocen, abych ho mohl léčit, budu potřebovat nejen její pomoc, ale i pomoc ostatních. Moc času nezbývá. Potřebuje operaci a ta musí být provedena v čistém prostředí. Jsou muži schopni uklidit a připravit prostor k tomu, abychom mohli odvést svou práci, anebo máme muže přenést jinam?“

Muž se zamyslel a pak pronesl několik slov k okolo stojícím v jejich jazyce. Muži z osady se rozestoupili a jezdec mi pokynul, abych vstoupila. Šel s námi. Prostor uvnitř byl velký, ale tmavý. Muž ležel na rohoži a sténal. Na čele měl pot. Po páteři mi začal stoupat chlad a v podbřišku se objevila známá bolest. Podívala jsem se na Sina a kývla. Obrátil se k jezdci a vysvětlil mu, co bude následovat, má-li se muž uzdravit. Poslouchal pozorně.

Prohlédla jsem místnost. Nebyla k operaci vhodná. Podlaha byla hliněná a byla tu tma. Potřebovali jsme stůl, vodu, čisté látky. Přistoupila jsem k muži. Trpěl. Bolest ho sužovala a on se jí, se zaťatými zuby, snažil snášet. Vyčerpávalo ho to. Rozbalila jsem svůj vak a vytáhla lék, který měl zmírnit bolest. Dala jsem mu napít a vzala jeho hlavu do svých rukou. Neměl už ani sílu protestovat. Jezdec se odmlčel a podezíravě se na mě podíval. Zavřela jsem oči, uvolnila se a snažila si vybavit obraz klidu, vln narážejících na břeh moře, svěží vánek, který mírně rozhoupáva l koruny stromů. Muž se zklidnil a začal usínat.

Jezdec vyšel ven a začal dávat příkazy lidem z osady. Muže vynesli, podlahu pokropili vodou a zametli. Přinesli stoly, které srazili k sobě a vyčistili. Sim chystal nástroje. Nemocný spal.

Pak vstoupil starý muž. Vstoupil tiše. Stála jsem k němu zády a chystala vše potřebné. Za zátylkem se uhnízdil pocit, který mě donutil se obrátit a tak jsem se otočila a uviděla ho. V jeho očích nebyla zloba ani rozhořčení, jen zvědavost. Pak se otočil, vyšel z chatrče a zavolal něco na jezdce.  Vrátili se spolu. Minuli Sina a šli ke mně. Dostala jsem strach. Strach, že nastanou další komplikace ohledně mé přítomnosti. Stařec se uklonil a pronesl několik vět.

„Říká, že by rád pomohl,“ překládal jezdec. „Je zdejším léčitelem a má rostliny, které urychlují hojení ran a zabraňují zanícení. Omlouvá se, paní, že vyrušuje, ale domnívá se, že může být nápomocný.“

Sin ustal v práci a střídavě sledoval pohledem starce i mne. Rovněž jsem se uklonila a požádala muže, aby mi vysvětlil účinek rostlin a jejich výtažků. Poděkovala jsem za nabízenou pomoc a požádala ho, aby zůstal. Byla jsem překvapena, že se obrací na mne, ale nekomentovala jsem to. Jezdec překládal. Pokud jeho léky dokázaly to, o čem stařec mluvil, mohly nám hodně pomoci. Sin požádal starce, aby připravil, co zná za vhodné.

Přinesli muže. Nařídila jsem, aby ho svlékli. Muži se dívali podezřívavě, ale nakonec rozkaz vykonali. Připravenou vodou s roztokem jsem začala omývat mužovo tělo. Stařec si připravil své léky a Sin ukázal, na kterou část těla je má použít. Operace začala. Sin pracoval rychle a s virtuozitou jemu vlastní. Jezdec stál u vchodu, aby zabránil zvědavcům ve vstupu i aby překládal. Bledl, ale držel se.

Útočily na mě emoce nemocného. Tělo křičelo bolestí a já zápasila s tím, abych se udržela při vědomí. Pak stařec udělal něco, co jsem nečekala. Očistil své ruce ve vodě s roztokem, dal svou dlaň na mé čelo. Nadechl se a pomalu začal vypouštět nosem vzduch. Mé pocity začaly slábnout. Cítila jsem emoce, ale nepociťovala jsem mužovu bolest, jako svou vlastní. Byla to obrovská úleva. Oddělil mé pocity od mužových neviditelnou stěnou. Pokračovali jsme.

Stařec nepřekážel – naopak, asistoval Sinovi, jako zkušený chirurg. Než použil své léky, vždy se Sina zeptal. Skončili jsme, uzavřeli mužovo břicho, aplikovali starcův výtažek, který měl uspíšit hojení ran a ovázali ho. Začala jsem tělo natírat olejovým lékem, který měl posílit mužovu sílu a udržet ho ještě nějakou dobu ve spánku. Oči mě bolely. I oči obou mužů byly zčervenalé únavou.

Jezdec u vchodu byl stále ještě bledý. Přítomnost při operaci ho vysílila. Došla jsem k němu, chytla ho za ruku a vyvedla ven. Usadila jsem ho pod strom. Ruce jsem dala, jako vždy, za zátylek a krouživými pohyby, za doprovodu zaříkadel, jsem ho uklidnila a uvedla do spánku. Stařec vyšel z chatrče a uděloval příkazy. Pustili se do práce. Potom přišel ke mně a pokynul mi, abych šla s ním. V pohledu mužů jsem viděla úlevu. Nerozuměla jsem, ale podřídila jsem se pokynům, které mi dával.

Odvedl mě na kraj vesnice do chýše, která vybočovala z kruhu. V ústrety mu vyšel chlapec o něco mladší než Sin. Jeho pravá noha byla deformovaná. Kulhal. Usadili mě venku a chlapec zmizel ve vesnici. Když se vrátil, měl náruč plnou květů. Zmizel v chýši. Stařec seděl vedle mě. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Mladík vyšel a pokynul. Stařec mi dal rukou znamení, abych ještě zůstala sedět a vešel dovnitř. Pochvíli mě vybídl, abych vstoupila.

Uprostřed chýše byl kruh z rostlin, které hoch přinesl, v rozích svítily lampy a vydávaly omamnou vůni. Dal pokyn, abych se svlékla. Z rozpačitosti jsem zčervenala. Usmál se a poslal mladíka pryč. Sám se ke mně obrátil zády. Svlékla jsem šaty a stála tam nahá, se vzdouvajícím břichem, ve kterém rostlo mé dítě. Stařec se obrátil a pokynul mi, abych vstoupila do kruhu. Jeho ústa pronášela melodická slova a ruce se jemně dotýkaly mého těla. Vodou maloval po mé kůži obrazce. Nerozuměla jsem. Neznala jsem rituál, který prováděl, ale respektovala jsem ho. Důvěřovala jsem tomu muži a cítila se v jeho přítomnosti bezpečně.

Provedl obřad očištění. Byla jsem žena, která vstoupila na území mužů, musím být tedy očištěna, stejně, jako musí být očištěna chýše, do které jsem vstoupila. Energie se nesmějí míchat.

Chlapec donesl šaty. Šaty, které nosily ženy v osadě. Položil je vedle mě do kruhu a oba muži odešli, abych se mohla obléci.

Vyšla jsem ven. Sin stál před vchodem a tiše rozmlouval s jezdcem. Obrátil se na mě: „Zůstaneme zde, Šubad.“

Stařec s chlapcem prováděli obřad očištění v domě mužů. Byla jsem unavena a malátná. Možná to měla na svědomí ona omamná vůně, která se linula z lamp ve stanu. Oči jsem měla ještě stále napuchlé. Sin se podíval na jezdce, chytil mě pod paží a odváděli mě k chatrči. Vešel se mnou dovnitř, kde na nás čekala stará žena. Uložili mě na přichystanou rohož. Sin se ke mně naklonil: „Teď spi. Tady jsme v bezpečí.“ Oba pak vyšli ze stanu a já únavou usnula.

Cesta

Další díly ze seriálu

Napsat komentář