«« »»

Edgar Cayce: duchovní cesta (17. díl): Soucit je způsob vidění a vědění

17. díl seriálu: Edgar Cayce: cesta k sobě. Doposud vyšlo 24 dílů.

Úvod:
Mí milí, týden utekl jak voda a já jsem tady s dalším dílem nabídky duchovní cesty od Edgara Cayceho. Tentokrát se budeme bavit o soucitu. Tonglen, tak se tato hluboká emoce jmenuje v buddhismu. Zpočátku se musí trochu trénovat, protože ho dost často zaměňujeme za lítost. Hluboce cítící člověk ale nezažívá lítost. Ví, že by tím jen bral zúčastněným jejich sílu. A tak se pohodlně usaďte, začínáme.

Ještě bych ráda pogratulovala panu Vladimírovi, který tento týden získává ošetření kraniosakrální biodynamikou v Radotíně. Dále pište, sdílejte, posílejte své zážitky a vzpomínky.

Princip č. 17:  „Soucit je způsob vidění a vědění“
Začátkem čtyřicátých let minulého století, v době, kdy byla velká část světa zachvácena druhou světovou válkou, dával Edgar Cayce neuvěřitelné množství výkladů. Díky své senzibilitě dokázal vyčíst bolest z došlých dopisů. Ze soucitu dával víc výkladů, než dokázalo unést jeho podlomené zdraví. V září 1944 byl natolik vyčerpaný a nemocný, že musel svou práci zastavit a v lednu zemřel. Bylo jeho rozhodnutí upracovat se k smrti správné? Kdo ví, možná, že jeho volba byla konečným gestem jeho ideálu služby. Mohl však sloužit déle, kdyby lépe hospodařil se svojí energií? To je velmi osobní rozhodnutí. Jedno je ale jisté, když pociťujeme soucit, často čelíme takovýmto dilematům.

Soucit je neúčinnější, když je spojen s osvíceným myšlením, které nám pomůže rozeznat, kdy je dobré jednat a kdy ne. Dobré srdce potřebuje společnost dobré hlavy. Den po dni tvoříme svoji budoucnost tím, jak myslíme, jaké máme city a jak jednáme. Den po dni si rozpomínáme na to, jaké to je být soucitný, ale i pravdivý sám k sobě. Kolik času jsem ochotný obětovat druhým? Kolik potřebuji pro sebe, rozpoznám, kdy už je toho na mě moc?

Psychologie zájmu o druhé
Co dělá některé z nás soucitnými a jiné ne? Nemusí to být ani láska, ve které jsme vyrůstali, ani laskavost, i přesto můžeme myslet stále jen na sebe. Nemusíme porozumět tomu, proč se to děje, ale jsme schopni pozorovat, jak se to děje. G.I.Gurdiieff, učitel duchovního vývoje a současník Edgara Cayceho, uváděl, že existuje psychologie zájmu o druhé.

Podle Gurdjieffa většina z nás stráví život po duchovní stránce v bezvědomí. Věříme, že víme, kdo jsme a co děláme, ale ve skutečnosti jen balamutíme sami sebe. A tak dlouho jednáme v souladu s našimi iluzorními představami o sobě a světě kolem nás, reagujeme na druhé velmi egocentrickým a sobeckým způsobem, následkem toho se cítíme nedoceňováni, jako objekty špatného zacházení. Jednou z charakteristik teorie je schopnost „zapisovat si“ momenty, kdy s námi bylo špatně zacházeno. Stáváme se pak obětí vnitřního hlasu, který říká: „Budu si pamatovat, jak ses ke mně zachoval.“ V takovém duševním rozpoložení není samozřejmě místo pro soucit. Abychom byli schopni soucitu, musíme začít vidět sami sebe v ostatních lidech a vidět druhé lidi v nás. Jedná se o zážitek jednoty aplikovaný na lidské vztahy. Jinými slovy, bude nutné opustit nevědomý způsob života.

Co je to soucit?
Židovská pověst vypráví příběh truchlící vdovy, jejíž jediný syn nedávno zemřel při tragické nehodě. Zoufalá žena přišla za svatým mužem, aby jí pomohl. „Přiveďte prosím mého syna k životu, máte moc vyléčit mé zlomené srdce.“ Muž chvíli přemýšlel a potom řekl: „Přineste mi hořčičné semínko z domu, který nepoznal smutek. Tímto semínkem poté vyléčím vaše srdce.“.

Žena se vydala do nejbohatšího domu z vesnice. „Tady jistě nebude smutek“, říkala si v duchu. Když jí otevřeli, prohlásila: „Hledám dům, který nikdy nepoznal bolest. Našla jsem to místo?“ Paní domu se na ní smutně podívala a odpověděla: „Přišla jste do nesprávného domu.“ Pozvala ženu dovnitř a vypověděla o všech bolestech, které rodina zažila. Žena zůstala s paní domu několik dní, aby ji utěšila. Potom pokračovala ve svém hledání, ale kamkoli zašla, ať už do přístřešku, nebo do bohatého domu, všude narážela na životy poznamenané utrpením a bolestí. Vždy s porozuměním naslouchala a snažila se lidem co nejvíce jejich trápení ulehčit. Nakonec už zapomněla na smysl svého putování, ale díky soucitu s bolestí druhých se její srdce zahojilo.

Jak se stát soucitným člověkem?
Síla soucitu se objevuje jak v Bibli, tak ve východních filosofiích. Po dosažení osvícení se Buddha vrátil ze své vnitřní cesty s novou vizí. Rozpoznal, že všechno utrpení je zrozeno ze sobectví a že protilátkou je soucit. Existují dvě velké školy buddhismu. Starší z nich, Therevada, vyžaduje od svých následovníků přísný asketický život. V této větvi Buddha zastává ústřední místo, a je zdůrazňována psychologie osobního spasení, dosažení věčné nirvány prostřednictvím anulování své karmy.

Mahayana naopak dovoluje svým žákům zachovat své sociální role. Buddha je hluboce uctíván, je považován za jednu z inkarnací kosmického Buddhy. Ideálem Mahayany je bodhisattva, ten, kdo dosáhl úplného osvícení, přesto oddálí svůj přechod do nirvány ve prospěch práce pro druhé. Soucit je to, co posiluje bodhisattvu, aby se podílel na osvícení každého člověka.

Ježíš vyjádřil stejnou touhu před svou blížící se smrtí: „A já, když budu povýšen od Země, všecky stáhnu k sobě“. Řada křesťanských teologů považuje smysl ukřižování za božské gesto soucitu, jehož úkolem je probudit stejnou kvalitu v srdci každého z nás.

Cayceho filosofie se nejvíce přikláněla k Mahayana škole, často vyzýval lidi, aby zůstávali ve svých stávajících rolích a snažili se být lepšími rodiči, partnery a dětmi. Každé laskavé slovo, které jsme slyšeli v době, kdy nám nebylo do zpěvu, nás jistě zahřálo u srdce a nedá se na něj zapomenout. Staňme se více soucitnými, k sobě, k ostatním. Někdy je i mlčení a vyslechnutí vrcholem soucitné reakce, jindy je dobré použít dotek, úsměv nebo vřelé objetí. Každý z nás potřebuje v určité situaci něco jiného. Dovolme si dávat i dostávat.

Cvičení:
Pokuste se vědomě otevřít na jeden den své soucitné srdce. Toto cvičení se skládá ze dvou částí:

  • První den se snažte nezapisovat si vnitřně, jak se k vám ten a ten člověk zachoval a co vám za to dluží. Snažte se jeden den nenechat se nikým urazit.
  • Přestaňte to dělat i sami sobě, výčitky typu: „To to se ti teda moc nepovedlo. Cos to zase vyvedl/a? Ty nejsi úplně normální“.
  • Uvědomte si pocity, které se uvolnily, když jste si dovolili neposuzovat a nekritizovat.
  • Buďte vůči druhým otevření. Prožívejte s nimi jejich radosti i bolesti. Všímejte si zvláštního druhu nevztahovačného poznání, které se objevuje prostřednictvím otevřeného srdce.

Těším se na Vaše sdílení, zážitky i vlastní poznatky ohledně soucitu. Pište je do formuláře pod článkem. Koncem týdne opět slosuji všechny odpovědi a jeden nebo jedna z Vás obdrží ošetření kraniosakrální biodynamikou v Radotíně zdarma.

Edita Polenová – kraniosakrální biodynamika

S láskou Edita

Pokračování: Edgar Cayce: duchovní cesta (18. díl): Ve skupinách je síla [2863x]

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 11368 a SS: 100.

Napsat komentář