«« »»

Imphoteph: Ten, kdo kráčí v míru

Povídka: I. Jsou věci, které se rozumně nedají vysvětlit, a přesto existují 

„Je jako oni,“ řekla mu.

„Ale má v sobě také naší krev,“ oponoval ji, „i když vypadá, jako oni. Možná je to výhoda. Možná ne.“ podíval se na ni. „Měl by se vrátit k nám. Měli bychom mu dát možnost, ať se rozhodne.“

„A když se rozhodne zůstat s nimi?“

„Bude to jeho volba. S tím my nic nezmůžeme. Ale než se rozhodne, je tu naděje. Naděje pro nás.“ zdůraznil.

„Nejsem si tím jistá, jestli je to dobrý nápad…“

„Také si tím nejsem jist,“ přerušil ji, „ale poslední dítě, které se zde narodilo, se narodilo slepé.“ zdůraznil a dodal: „Také má v sobě jejich krev a nevadilo ti to. Kromě toho, a na to nezapomínej, může to být jeho syn. Může nám být užitečný.“

„Dobrá, zařídím to. Dám vědět do Saje.“ řekla po chvíli mlčení. Pořád si ale nebyla jistá, zda postupuje dobře.

Sestupoval dolů. Pomalu a důstojně, protože dnešní den byl dnem jeho zasvěcení, dnem, kdy dostane jméno. Dveřník pomalu otevřel dveře. Úzkými okny zde dopadalo světlo. Uprostřed stálo velké lůžko, před ním křesla dvanácti a za ním velká socha Nechenteje v podobě posvátného sokola. Došel až k ní, uklonil se a pronesl modlitby. Snažil se sladit zvuk svého srdce s rytmem bubínku a sister, jejichž zvuk se odrážel od zdí. Vypil přichystaný nápoj s výtažkem modrého lososu. Ulehl na lůžko, zavřel oči a slyšel, jak zvenčí zavírají okna. Místnost se ponořila do tmy a začala se plnit omamným dýmem.

Prudce se probudil úderem gongu. Dvanáct kněží již bylo na svých místech. Mlčeli a čekali, až se probere. Nosem nasál čistý vzduch, otevřel oči a posadil se. Nejmladší z kněží mu podal mísu s vodou a ručník. Omyl si obličej a utřel se. Pak se postavil a předstoupil před ty, kteří mu měli dát jméno.

Chasechemvej se na něho podíval. Ruce, až do té doby složené v klíně, položil na opěradla křesla, mírně se naklonil k němu: „Tak mluv. Co ti Bohové zjevili ve snu?“

Na chvíli zavřel oči, aby si připomněl výjevy. Lehkost letu na zádech draka, bránu města, před kterou stály dvě posvátné sykomory. Začal pomalu vyprávět příběh. Popisoval to velké kruhové město plné světla i v noci. Popisoval svou cestu na zádech draka i dlouhovlasého starce, který ho čekal uprostřed zahrady u velkého domu. Snažil se popsat útržky činností, které mu sen zjevil i slova, která zaslechl. Pak skončil, ale pocit, že zapomněl na něco podstatného, v něm zůstal. Vzpomenout si ale nemohl.

Pohlédl na dvanáct kněží. V jejich pohledech byla rozpačitost a on dostal strach, že svůj úkol nezvládl. Mlčeli. Mlčeli a dívali se na něj s údivem.

Chasechemvej mu dal rukou pokyn, aby se posadil. Usedl tedy na zem s nohama zkříženýma, rukama na prsou a čekal.

Dvanáct povstalo. Myslel si, že nyní vysloví jeho jméno, nebo že se dozví, že úkol nesplnil a bude muset čekat další roky na své zasvěcení, ale namísto toho se otevřely dveře a oni vyšli z místnosti ven. Byl zmatený. Měl strach a nevěděl co dělat a tak zvedl ruce a začal tiše odříkávat modlitbu. Zavřel oči a snažil se vzpomenout si na to, co zapomněl, ale před ním se rozprostírala jen černočerná tma a někde vzadu, spíše tušil, než viděl, malý světelný bod, jehož světlo bude sílit.

Ozval se gong. Dveře se otevřely. Dveřníci zůstali stát v hlubokém úklonu. Kněží vešli dovnitř. Zdáli dozníval zvuk bubínku a sister. Chasechemvej naznačil, aby vstal. Postavil se a se strachem očekával, co bude dál. Pak vešla ona, černá kněžka Tehenut.

Dvanáct sklopilo hlavu a ruce zkřížili na prsou v uctivém pozdravu. On poklekl. Věc musela být vážná. Ty ze Saje se málokdy zúčastňovaly jejich obřadů i před tím, než začaly boje.

Došla k němu. Dlaní jemně nazvedla jeho bradu tak, aby mu viděla do očí. Pozorně si ho prohlížela. Obličej jí zakrýval bílý závoj, který ještě více podtrhoval čerň jejich očí.

„Vstaň.“ řekla mu. Nepronesla jediné slovo. Její příkaz mu zazněl uvnitř hlavy. Polekal se, ale vstal. Natáhla k němu své štíhlé černé ruce a odepnula jeho plášť. Sesunul se na zem. Pak sundala i jeho bederní roušku. Stál před ní nahý, zčervenalý studem a mírně se chvějící chladem. Pomalu ho obcházela a pozorně si prohlížela jeho tělo. Pojednou ucítil její ruku na pravé lopatce. Dotkla se znaménka v podobě volavky. „Achboinu – duch volavky,“ řekla a podívala se mu do očí. Sundala ruku z jeho těla a postavila se před něho. „Je čas vydat se na cestu.“ uslyšel opět její hlas uprostřed své hlavy. Obrátila se k dvanácti a rukou dala pokyn, aby usedli na svá místa. Sama zůstala stát uprostřed, jako by ho chtěla chránit vlastním tělem.

„Teď mám jistotu.“ řekla jim nahlas. Její hlas byl zvučnější než ten, který slyšel uvnitř sebe. „Zítra.“ řekla a odmlčela se. „Zítra bude Sopdet i Re opět po 1460 letech vycházet spolu nad Mennoferem. Máme už jen jeden rok. Rok a den.“

„Vrátí se, paní?“ tiše se zeptal Chasechemvej.

„Už se vrátil.“ odpověděla mu tiše. „Ach – božská podstata toho, koho čekáme, je v něm. Ale jestli se vrátí…“ nedořekla, jen vzdychla a uprostřed své hlavy uslyšel jen „…to záleží také na něm.“ Pak dodala nahlas: „Doufejme a prosme. Snad nám budou NeTeRu více nakloněni.“ obrátila se a vyšla ze dveří.

Dvanáct kněží rychle povstalo, sklonilo hlavu a ruce zkřížili na prsou. Když odešla, znovu usedli, dívali se na něho, uprostřed stojícího bez šatů, a mlčeli. Chasechemvej pokynul rukou nejmladšímu, ten vstal, zvedl ze země plášť a zahalil jeho tělo.

Mlčení začalo být k neunesení. Vzduch v místnosti jakoby se se zhmotnil a přes chlad, který zde byl, cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu.

„Pojď, chlapče.“ ozval se Chasechemvej a dal pokyn k odchodu. Vyšli ze dveří. Kněží se v chodbě odpojili a tak zůstal sám s veleknězem.

„Co bude dál?“ zeptal se ho tiše a se strachem.

„Nevím.“ řekl a pokračoval v chůzi. „Nikdo to neví. Zprávy, které máme, jsou jen velmi kusé a staré texty mluví jen v náznacích. Snad ty ze Saje vědí více. Jejich knihovna byla rozsáhlá a obsahovala spisy, jejichž původ dlel hluboko v minulosti. Snad ví více, než my.“ rozkašlal se. Když se uklidnil, podíval se na něho se smutkem v očích a dodal: „I kdyby ses vrátil, já se toho už nedožiji.“

Strach jim projel jako nůž. Na rukou mu vyskočila husí kůže. Potom ji zase uviděl. Stála nahoře na schodišti. „Klid, jen klid, Achboinue. Není čeho se bát.“ ozvalo se v jeho hlavě. Neklid zmizel, jako mávnutí proutkem.

Říkalo se o nich, že jsou mocné kouzelnice, nepřekonatelné léčitelky, stejně jako odvážné bojovnice. Přikládal svůj klid jejím schopnostem.

„Vše bude na ráno připraveno, Ctihodná.“ řekl ji Chasechemvej. Obrátila se a odešla do svých pokojů. Oni pokračovali mlčky svou cestou.

Ráno, ještě před úsvitem, ho vzbudili. Sešel dolů před chrám a začal sedlat velbloudy. Doprovod tvořilo deset mužů z chrámu, velkých a silných, znalých boje. Kontroloval zásoby a ještě jednou chtěl zkontrolovat postroje, když obvyklý halas utichl. Vstoupila.

„Ne, doprovod ne.“ řekla a obrátila se k Chasechemvejovi, který stál opodál.

„Cesty nejsou bezpečné…“, snažil se oponovat velekněz, ale ona ho přerušila.

„Je to součást cesty. Vybrali-li jsme dobře, budou nám NeTeRu nakloněni, budeme v bezpečí.“ dodala a vysedla na velblouda.

Chasechemvej došel až k němu a objal ho. „Nezapomeň,“ řekl mu tiše a na krk mu zavěsil amulet v podobě posvátného sokola. „Nezapomeň.“

Obrátila se k němu. Pohled jejich černých očí ho donutil nasednout. Oči tak černých, jak nejhlubší noc. Vyjeli.

Měla pravdu, cesta byla bezpečná. Nepřikládal to ani tak zásluze Bohů, ale spíše tomu, že z kněžek Tehenut měli všichni strach. Strach z jejich možných kouzel, strach z jejich kleteb jim byl tou největší ochranou. Projížděli špinavými uličkami města, zákoutími, která nikdy neviděl a která se už na první pohled zdála nebezpečná. Uličky plné špíny, zbídačených dětí a polorozbořených domů. Tuhle část města neznal, i když v něm vyrůstal. Před očima se mu objevilo jiné město. Město s kamennou dlažbou, velkými kamennými domy s vysokými sloupy a širokými ulicemi. Město protkané sítí kanálů, plné zeleně a obehnané velkou bílou zdí.

Najednou zastavila. Slezla z velblouda, do ruky vzala ranec a jemu nařídila, aby zůstal sedět a hlídal. Vešla do polorozbořeného domu, ze kterého se ozýval pláč dítěte. Když po dlouhé chvíli vyšla, doprovázela ji mladá žena s očima plných slz. Na rukou měla dítě, asi dvouletou holčičku se zavázaným krčkem. Ta ze Saje se k ní obrátila a žena kývla. Děvčátko se usmálo a usnulo matce v náručí. Pokračovali v cestě.

Putovali přes mnohá města, jeli krajinou, která byla neobydlená, ale nejdéle putovali pouští. Přes den je sužovalo úmorné vedro a horký jemný písek jim padal do očí, v noci zima. Sem, tam se zastavili v oázách, aby doplnili zásoby jídla a vody. Všude jim prokazovali úctu spojenou se strachem.

Už se jí nebál. Viděl, jak zastavovala pokaždé, když mohla pomoci. Viděl, jak svou sílu použila tam, kde bylo pácháno příkoří. Ne, nebál se jí, ale za nepřítele by ji mít nechtěl.

„Kam jedeme?“ zeptal se ji jednou. Podívala se na něho a pokrčila rameny.

„Nevím.“ řekla mu a zasmála se. „Ale neboj se, až tam budeme, budu to vědět.“

„Jak?“ zeptal se s údivem.

„Nevím. Vím jen, že to vědět budu. Jsou věci, které se rozumně nedají vysvětlit, a přesto existují. Myslí si, že naše kroky vedou Bohové, pokud tě to uklidní.“ zmlkla a popohnala velblouda. Více se už neptal.

„Co vidíš?“ zeptala se malého slepého děvčátka.

Stály naproti sobě v podivné jeskyni se žulovým stolem. Ticho přerušoval jen zvuk pramínku vody stékajícího ze skály.

„Je v pořádku,“ řeklo ji a zvedlo k ní hlavu. Snažilo se nahmatat její dlaň. „Vybrali dobře,“ dodalo a snažilo se vstát. Najednou se objevily další výjevy. Netýkaly se jeho, tak o nich pomlčelo, ale rozrušilo ji to. Ručkama se chytlo žulového stolu a snažilo se vnímat strukturu kamene. Tady, tady ji uloží.

Chtěla se zeptat ještě na spoustu věcí, ale dítě ji zarazilo.

„Nejste si jisté. Všechny máte pochybnosti. Ale sama nejlépe víš, co dokáže nepřátelské prostředí. Mysli na to. Já bych ho nepodceňovala…“

„Ale…“ chtěla oponovat.

Děvčátko ji zarazilo: „Pojďme, už je čas.“ Natáhlo ruku na znamení odchodu a počkalo, až ji žena uchopí za ruku, aby ji mohla odvést. Zvládla by to sama, ale její mysl se snažila udržet obraz toho chlapce. Chlapce, jehož tvář její oči nikdy nespatří.

Čím déle byli na cestě, tím více ho sužovaly sny. Jejich smysl nemohl rozpoznat. Viděl poušť plnou zeleně, ohromné stavby, cesty lemované sfingami. Viděl boje, kruté a nesmyslné. Viděl ona města zničená, zpustošená požárem válek i chorobami. Viděl Zemi v celé její velikosti. Viděl ji z výšky, jako barevnou kouli, na které se rozprostíraly modré oceány, zelená země, červeň pouště a hnědé vrcholky hor. Z té výšky viděl, jak se otevřely sopky a chrlily do okolí rudou lávu, neskutečné množství popela a kouře. Viděl zemi, která se třásla a pak se obrátila. Namísto zelené plochy zbylo jen špinavé místo. V těch snech létal na hřbetě draka vysoko nad celou Zemí a blízko Měsíci. Ten let byl krásný, ale něčím ho znepokojoval.

Probouzel se zpocený a se strachem po bojích, které vedl s démony noci, nepřáteli tak silnými, že by je nepřekonala armáda faraóna. Probouzel se s výkřiky hrůzy z prožitého snu. Sotva otevřel oči, spatřil její obličej. Mlčela. Mlčela a zkoumavě si ho prohlížela. Nikdy se ani slovem nezmínila o těchto chvílích. Nikdy se nezeptala, co ve svém snu viděl. Znepokojovalo ho to. Znepokojovalo ho to stejně, jako neznámý cíl cesty.

Usínal se strachem. Se strachem z toho, co se mu bude zdát, čím ho dnešní noc NeTeRu budou trestat. Zdálo se mu to nespravedlivé. Snažil se najít smysl těch snů, ale nedařilo se mu to. Různorodost časů, osob i situací se ráno nedala spojit.

Tentokrát se neprobudil sám. Zatřásla jim a ruku mu dala na ústa – znamení k mlčení. Otevřel oči. Pomalu sundala dlaň z jeho úst a rukou ukazovala směr. Posadil se a zpozorněl. Ve vzduchu byl cítit písek. Ten jemný písek, který s sebou přinášela bouře nebo tlupa jezdců. Zaposlouchal se. Ticho. Ne, neslyšel nic. Přesto si všiml, že ona je ve střehu. Tělo napjaté, pravá ruka držela meč.

Podíval se na oblohu. Hvězdy svítily jak plameny lamp v temnotě chrámu, ze kterého ho odvedla. Stýskalo se mu. Měsíc byl v úplňku. „To je dobře.“ řekl si v duchu. Pak to uslyšel. Slabý vánek donesl k jeho uším tiché zaržání. Srdce začalo bít na poplach, zrak se zaostřil.

Lehce se dotkl její paže. Obrátila svůj pohled k němu. Rukou ji naznačil, aby se rozdělili. Kývla a pomalu se přesouvala na druhou stranu. Skryl se za převis duny a snažil se pohledem zachytit pohyb tam, odkud se ozval zvuk. Čekal.

Objevili se jako přízraky. Vysocí – vyšší a štíhlejší než lidé, které znal. Přes sebe měli tmavě modrý plášť, obličeje zakryté tak, že jim byly vidět jen oči. Blížili se neuvěřitelným tempem k místu, kde se schovávali. Pohledem zkontroloval, zda je ona na svém místě a ztuhnul úžasem. Stála na vrcholu duny. Pravou ruku opřenou o zasunutý meč, nohy mírně rozkročené a čekala.

„Zbláznila se.“ pomyslil si. Jezdců bylo mnoho, ty přemoci nemohla. Už dávno pochopil, že ona na kouzla moc nevěří. Vůli NeTeRu nazývala mnohem častěji náhodou než jejich záměrem. Vzdálenost mezi ní a jezdci se zmenšovala a ona tam stála, osvětlená světlem Měsíce, jako socha Bohyně. Černá Tehenut. Pak zvedla ruce k obloze a zaklonila hlavu. Uslyšel její hlas. Zprvu tichý, ale postupně mohutněl. Znělo to jako modlitba. Modlitba v jazyce, kterému nerozuměl. Jezdci se zastavili v uctivé vzdálenosti, sesedli z koní a poklekli. Pomalu scházela dolů k nim. Ve světle Měsíce její tělo zářilo stříbřitou barvou. Jasně viděl, jak se v jemných poryvech větru kolem ní tetelí. Vstal. Neschopen slova z toho, co viděl, ji jako náměsíčný, následoval dolů k jezdcům.

Došla až k nim. Postavila se před něho, jako tenkrát v chrámu – jakoby ho chtěla i zde chránit svým tělem. Mlčela. Jen rukou jim dala pokyn, aby vstali. Pak ustoupila stranou, aby si ho mohli prohlédnout. Jezdci mlčeli. Koně nevydali ani hlásku a stáli přimrazeni na jednom místě. Ticho kolem bylo až hmatatelné.

Jedem z nich sáhl rukou k turbanu a uvolnil roušku, která mu zakrývala obličej. Jeho hlava měla podivný tvar, byla protáhlá, temeno bylo větší než u lidí, které znal. Sklonil hlavu a oslovil ji. Tuto řeč neznal, ale její melodika mu byla povědomá. Pozorně poslouchala, co ji jezdec sděluje. Přikývla a dlouze se na něho zadívala. Tohle už znal. Věděl, že teď slyší její hlas jezdec ve své hlavě. Jen on. Obrátila se k němu.

„Achboinue,“ řekla tiše, „připrav velbloudy, blíží se bouře.“ Obrátila se opět k jezdci a zřejmě mu ještě něco říkala tou řečí beze slov.

Pospíchal k velbloudům a snažil se je co nejrychleji osedlat. Vedle něj se objevili dva z jezdců v modrém a pomáhali mu nakládat vše potřebné. Dokončeno. Nasedl na velblouda, uzdu druhého v ruce a blížil se ke skupině. Už na něho čekala. Nasedla. Jezdci je vzali mezi sebe tak, aby byli chráněni jejich těly.

Odjížděli do tmavé noci. Odjížděli a on si uvědomil, že zase nezná cíl. Napětí ve svalech povolilo. Uvědomil si to a překvapilo ho to. Pohledem zavadil o její postavu před sebou. Obrátila se k němu. Obličej měla zakrytý stejně jako jezdci kolem, ale její oči se usmívaly. Také se na ni usmál a popohnal velblouda.

Znal dobře podzemí chrámu, kde dříve pobýval, a nebylo nejmenší. Tohle ale předčilo všechny jeho představy. Toto bylo podzemní město. S úžasem pozoroval zástupy lidí, proudících po širokých osvětlených ulicích podzemí, obrazy a řezby na stěnách i fontány plné vod. Přestože byli v podzemí, bylo zde dost světla, přestože neviděl žádné lampy. Udivilo ho to.

Byl velmi unaven dlouhou cestou a tak moc nepřemýšlel nad tím, co vidí. Přidělili mu místnost hned vedle její. Lůžko, které mu ukázala dívka v jeho věku, bylo vysoké a široké. Když na něj usedl, polekal se – bylo měkké. Usnul dříve, než se stačil odstrojit, takže neslyšel dívčí hlas, jak ho vybízí k tomu, aby se po dlouhé cestě vykoupal. Té noci se mu nezdál žádný sen. Alespoň si žádný nezapamatoval.

„Dorazili.“ řeklo ji děvčátko a rukou dalo pokyn, aby odešla.

Chtěla se ji ještě zeptat na několik věcí, ale neodvážila se. V poslední době byla znepokojena jejím chováním. Smích z její tváře se vytratil a často byla zamyšlená. Něco ji trápilo, ale mluvit o tom nechtěla a to ji zneklidňovalo více než příjezd toho chlapce.

Děvčátko počkalo, až dozní její kroky a ulehlo na zem. Poslední výjev, který zaznamenala, byla tvář útočníka. Roztřásla se strachy. Ze slepých očí tekly slzy. Říkaly, že je to dar. Opakovaly to pokaždé, když po ni žádaly odpovědi, ale žádná z nich neviděla cenu, kterou za svůj „dar“ platí. Zbývá už tak málo času… Ale výjevy byly dosud nejasné a ona nechtěla dělat zbytečnou paniku. Utřela si rukou slzy a nahmatala hůl.

Probudil ho její smích. Otevřel oči a spatřil její obličej.

„Tak vstávej.“ řekla mu a opět se zasmála a sklonila se k němu, „No, v prvé řadě je třeba, aby ses vykoupal. Zapácháš jako zpocený kůň.“ dodala a vyšla ze dveří.

Vstal a začal svlékat zaprášený oděv. Do místnosti vstoupila stará žena a konečky prstů opatrně zvedala ze země jeho věci. „Kde je ta holka?“ pomyslel si.

„Odvedu tě do lázně, chlapče.“ řekla žena a vyšla ze dveří. Následoval ji úzkou chodbou až ke vstupu k lázni, zabalený jen do prostěradla. Voda v bazénku byla teplá. Pára se srážela na stěnách malé místnosti, provoněné vůni květinových esencí. Ponořil se do vody a zavřel oči. Bylo to příjemné. Tak příjemné.

„Pospěš si.“ uslyšel hlas nad sebou. Nechal oči ještě chvíli zavřené a jen přikývl hlavou, že rozuměl. Začal drhnout své tělo, zbavovat ho nánosu prachu z cest, které projeli. Lil voňavou vodu na svou hlavu a snažil se umýt vlasy, které mu zase začaly růst, když odešel z chrámu.

Ještě jednou se celý ponořil do vody, ještě jednou zavřel oči a snažil se vychutnat si tuto chvíli. Zase uslyšel její smích.

„No tak, už dost.“ řekla mu radostně a podala ručník. Zčervenal, ale vstal a vyšel z lázně. Osušil se. V zádech cítil její pohled. Pak ucítil její ruku na své pravé lopatce. Lehce se dotkla jeho znaménka ve tvaru volavky. Potom v hlavě uslyšel její povzdech: „Doufám, že jsi ten pravý.“ Odešla.

Oblékl si stejný oděv, jaký nosili zdejší lidé. Tmavě modrá, lesklá látka, hladká jak kůže nemluvněte. Vyšel ze dveří. Stará žena na něho čekala. Vedla ho uličkami města k cíli, který neznal. Vedla ho bezpečím podzemního města, zatímco venku zuřila písečná bouře.

Čekala ho v předsálí. Černá pleť pobledlá, ale oči ji zářily tak, jako vždy. Nesmála se. Ucítil strach. Strach, který sálal z ní. To ho překvapilo. Za dobu, co ji znal, si nikdy nevšiml, že by měla strach.

„Ale měla…“ řekla z ničeho nic a podívala se na něho. „Jen si to nepoznal.“

Polekal se. Umí číst jeho myšlenky. To není dobré. Nebyl si teď jistý, že to, co si myslel, bylo pro ni přijatelné, ale dál se v úvahách nedostal. Dveře se otevřely. Vstoupili.

Kráčeli po alabastrových dlaždicích až k němu. Toho muže znal. Znal? Nemohl si vzpomenout, kde ho už viděl.

Uklonila se. A i on se uklonil. Opět se podivil. Ona se nikdy nikomu neklaněla. Kněžky Tehenut se klaněly jen své bohyni a faraónům.

„Děkujeme za přijetí.“ řekla tiše muži.

„Ne,“ odpověděl ji, „to my děkujeme za jeho ochranu.“ Podíval se na ni, usmál se a dodal „Pochybující.“ Rukou jim dal znamení, aby se narovnali a pomalu sestupoval k nim.

Došel až k němu. Rukou mu nadzvedl bradu tak, aby mu viděl do očí – tak, jako to prvé udělala i ona. Díval se na něho a mlčel. On cítil, jak její strach roste. Cítil, že stařec ví, že on ví o jejím strachu a že ví, že i on ví.

„Ne, nepochybuj. Je to ten pravý.“ řekl ji, ale stále se mu díval do očí. Ale Achboinu vycítil z tónu hlasu i stín pochybnosti. „Tvá cesta nebyla marná…“ rukou ji zarazil, „…já vím, nebyla by marná ani tak. Každá cesta je cesta k zdokonalení sebe sama, je-li člověk pozorný.“ obrátil svůj pohled k ní a usmál se. Také se usmál. Strach zmizel.

„Achboinu?“ podíval se na něho.

„Ano, pane.“ odpověděl poněkud rozpačitě, protože si nebyl jistý. Tak ho oslovovala ona. Nebylo to jméno, nebylo přiděleno obřadem.

„No dobrá…“ řekl, „proč ne. Nějak ti říkat musíme.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se ji, když osaměli.

„Nejsem si jistá.“ řekla mu a podívala se na něho. Poprvé si všiml vrásek kolem jejích černých očí. Poprvé zaregistroval únavu v jejím hlase. Dívala se na něho pozorně. Tak pozorně, jako když se poprvé setkali. Pak se usmála.

„Staré texty hovoří o chrámu v podzemí. Chrámu, vystavěném ještě před velkou povodní. Kdysi prý stál uprostřed mohutného jezera. Kdysi zde byla místo pouště voda a země kolem se zelenala bujnou vegetací. V chrámu jsou ukryty vědomostí těch, kteří zde byli před námi a kněžky je tam po tisíciletí chrání.“ vzdychla a pokračovala: „Myslela jsem si, že je to jen legenda. A možná i je. Možná se toto město jen tomu chrámu podobá. Nevím. Opravdu nevím. Jsem jen ráda, že si zde na chvíli mohu odpočinout. I pro mne byla cesta namáhavá.“ Zavřela oči a hlavu opřela o zeď za ní.

Mlčel. Nechtěl ji teď rušit. Chtěl jen, aby si oddechla. Bral ji jako samozřejmost, tak, jako dítě bere svou matku. Poskytovala mu ochranu po celou dobu putování. On mohl pro ni udělat jen to, že ji teď nechá odpočívat. Ještě chvíli se na ni díval. Ještě chvíli si dovolil cítit její pocit uvolnění a potom vstal a šel prozkoumávat město.

Nedošel daleko. Zastavil ho chlapec v jeho věku. Jeho pleť byla bílá, stejně jako jeho vlasy, lebka byla podivně protáhlá do výšky tak, jako lebky většiny těch, co zde potkal. I on byl velký, příliš velký na svůj věk. Neoslovil ho, nepožádal, aby se zastavil, přesto to udělal, aniž by věděl proč. Potom v hlavě uslyšel jeho hlas, který ho vybízel, aby šel za ním. Šel. Kráčel ulicemi širokými jako nádvoří chrámu i úzkými uličkami. Nevěděl, kam jde. Zase cíl cesty neznal, ale začal si zvykat. Mlčeli.

Porovnával město s městem ze svého snu. I zde bylo světlo. Jiné, než viděl ve snu. Bylo mírně nazelenalé a dávalo všemu kolem podivnou barvu. Místy si připadal jako pod vodní hladinou. Ne, nebylo to město ze snu. Nepodobalo se to ani chrámu, o kterém vyprávěla kněžka Tehenut.

Chlapec se k němu obrátil a v hlavě uslyšel.: „Vše se dozvíš. Jen strpení.“

Zabočili prudce doleva. Scenérie se změnila. Už žádné město. Jeskyně. Jeskyně, která klesala dolů do podzemí. Šli po úzkých schodech a údiv vystřídal strach. Uvědomil si, že neví kde je. Světlo zde potemnělo. Srdce mu začalo prudce bušit. Chlapec před ním se zastavil a otočil se k němu: „Neboj se, nikdo ti zde neublíží.“ řekl to normálním hlasem, který se odrážel od zdí jeskyně. Zvuk slov ho uklidnil. Sám nevěděl proč.

Pokračovali v cestě. Chvíli klesali, chvíli stoupali, ale na povrch nevyšli. Ptal se sám sebe, zdali nahoře ještě zuří bouře. Za tu dobu, co byl zde, ztratil pojetí času. Přestal vnímat cestu, šel jak ve snách. Chlapec před ním se zastavil. Zastavil se také. Před nimi se tyčily obrovské dveře. Dveře ve skále. Otevřely se. Vešli.

Musel zamhouřit oči, jak ho světlo kolem oslepovalo. Slunce. „Konečně slunce,“ pomyslel si. Mýlil se.

Seděla s hlavou opřenou o zeď. Už neodpočívala. Viděla v duchu scénu s chlapcem s bílými vlasy. Kus cesty šla s nimi, pak se jí ztratili. Snažila se co nejvíce uvolnit, aby pronikla neviditelnou bariérou a našla toho, koho měla ochraňovat, ale nedařilo se jí to. Měla pocit marnosti. Ušli spolu takový kus cesty a najednou ho ztratila.

„Tvá námaha je zbytečná.“ ozvali se nad ní. Otevřela oči a uviděla starce. „Tam, kam šel, ty nemůžeš. To je jeho cesta, ne tvoje. Ty odpočívej. Tohle ještě není cíl, jen zastávka.“ řekl a odešel. Zůstala zase sama. Zavřela oči. Už se nesnažila najít ho. V duchu odříkávala modlitbu ke své bohyni, aby se zklidnila.

„Přistup blíž.“ ozval se hlas před ním. Postava byla ještě nejasná. Oči ještě nepřivykly jasu světla. Šel tedy za hlasem. Ještě se ohlédl za chlapcem, který ho zde přivedl, ale ten zmizel. Byl ve velkém sále jen s tím hlasem. Nohy měl ztěžklé strachem, ale šel. Potom ji uviděl.

Měla na sobě oděv jezdců – tmavě modrý a lesklý, tvář skrytou pod rouškou. I Tehenut skrývala svou tvář, uvědomil si a vzpomněl si na slova, která jsou napsána na jejím chrámu: „Jsem všechno co bylo, co je a co bude. A žádný smrtelník nebyl a nebude s to odkrýt závoj, který mě zahaluje.“. Uslyšel smích a ona rukou uvolnila závoj, který zahaloval její tvář.

„Už jsi spokojen?“ zeptala se. Cítil, jak se červená, ale přikývl. „Jsi ještě dítě,“ řekla mu a prohlížela si ho. Natáhla k němu ruku a on vložil svou dlaň do její. Pozorně ji zkoumala.

Zatímco ona prohlížela jeho dlaň, on si prohlížel ji. Byla mnohem vyšší, než ženy, které znal. Mnohem vyšší než kněžka Tehenut. Sálala z ní síla. Síla svalů i ducha. Pleť měla načervenalou barvu, stejně jako její vlasy, ale nejvíce ho upoutaly její oči. Velké, mírně zešikmené a zářivě zelené.

Podívala se na něho a zasmála se. Uvědomil si, že i ona může mít schopnost proniknout do jeho hlavy a číst myšlenky. Polekal se. Pustila jeho ruku a vzdychla: „Jsi ještě dítě. Myslela jsem, že budeš starší.“ otočila hlavu. Podíval se tím směrem a viděl přicházet malou postavu. Dítě. Děvčátko. Její chůze byla nezvyklá. Potom pochopil. Byla slepá. Žena ji vyšla v ústrety. Chytila ji za ruku a pomalu ji vedla až k němu.

„To je on?“ zeptala se ta malá tichým hlasem. Zamrazilo ho. Cítil, jak mu na zátylku vystoupil studený pot. Ručkou mu ukázala, aby se snížil. Potom mu dala své ruce na spánky. Dlaně měla teplé. Díval se na její oči. Oči, kterými neviděla. Uvažoval nad tím, jaké to je pohybovat se neustále ve tmě, nevidět barvy, nevidět tvary… Sundala dlaně z jeho spánku a pokynula ženě, aby odešla.

„Posaď se, prosím.“ řekla. Řekla to velmi tiše a sama usedla na zem. Posadil se naproti ní. Mlčela.

Mlčel také a díval se na ni. Přemýšlel o tom, co zde dělá. Proč tu je? Co od něho vlastně všichni chtějí? Kam vlastně jde? A co ho tam, kam jde, čeká?

„Víš,“, řekla najednou svým tichým hlasem, „očekávají více, než jim můžeš dát. Ale to je jejich problém. Měl by sis ujasnit, co očekáváš od sebe, jinak ti nezbude nic jiného než plnit očekávání druhých. A to se ti nikdy nepodaří.“

Postavila se a zavolala na ženu něco v jejich jazyce. Nerozuměl. Odešly. Zůstal sedět na zemi a přemýšlel nad smyslem tohoto setkání. Nad tím, co mu řekla. Potom usnul.

Odcházely a mlčely.

„Jsi zklamaná,“ řeklo děvčátko, „je to ještě chlapec, ale i on jednou povyroste.“

„Zůstane?“ zeptala se ji.

„To nevím.“ řeklo ji a znovu ji zaplavil strach.

„Proč právě on?“

„Má úkol a ten úkol se týká i nás. Ještě o něm nic neví, ale je schopen ho splnit. Více ti neřeknu. Více nevím.“ odpovědělo ji a chytilo se ji pevněji za ruku.

Snažila se v myšlenkách proniknout až k němu, plná obav o jeho bezpečí. Byl to její úkol a nechtěla ho spustit z očí až do doby, kdy bude tento úkol u konce. Pak ho uviděla. Ležel na bílém písku uprostřed velké jeskyně a spal. To místo ji bylo známé. Slýchávala o těch, kteří uctívali Velkou. O těch, jejichž kořeny ležely daleko v minulosti. Jejich chrámy byly prosté, přesto z jejich moudrosti čerpají dosud. Uklidnilo ji to. Vstala a pomalým krokem se vydala ho hledat.

Probudil se s hlavou v jejím klíně. Měla zavřené oči a odpočívala. Kolem byla tma a ticho. Pohladila ho po tváři. „Půjdeme,“ řekla.

„Kdy odejdeme?“ zeptal se ji.

„Brzy, snad už zítra. Snad už je po bouři.“ odpověděla a přidala do kroku.

Kráčeli mlčky vedle sebe. Padla na ni únava. Obrovská únava. Najednou si uvědomila tíhu svého úkolu. Být neustále ve střehu, ochraňovat, dovést na konec cesty toto dítě. Cíl také neznala. Znala jeho myšlenky, znala jeho pochybnosti a trápily ji její pochybnosti. Pochybnosti o smyslu této cesty, o výběru dítěte i o proroctví, které měla pomoci naplnit.

Chvíli chtěla být také dítětem. Chvíli chtěla být ve společnosti té velké ženy, o které ji vyprávěl. Možná ona by ji dal odpovědi na její otázky. Ona nebo to malé slepé děvčátko.

Podíval se na ni. Na tváři měla únavu a její oči, vždycky tak jiskrné, potemněly. Zastavil se. Také se zastavila. Ještě ho plně nevnímala.

„Pojď,“ řekl. „Na chvíli se posadíme.“

Vedl ji ke kašně uprostřed náměstí. Usedli na její okraj a znavené nohy máčeli ve vodě. Mlčeli. On si najednou uvědomil, že ještě nemohou odjet. Ještě ne. Nejdříve si ona musí odpočinout. Najednou ho netrápil cíl cesty, ale obavy o její zdraví. Obavy o jejich životy, které mohla ochránit jen ona.

Pak ucítil na svém rameni něčí dlaň. Obrátil se.

Také ona se obrátila. Její pohyb byl prudký. Tělo bylo připraveno k boji. Byla jako kočka, která v jedné chvíli líně odpočívá, ale vzápětí je schopna útoku či obrany.

„Klid, jen klid,“ řekl stařec a položil jí ruku na rameno. Usmíval se. Dal pokyn, aby ho následovali. Došli k vysokým vratům. Vešli do podivné zahrady, plné blýskajících se kamenů. Tam, uprostřed zahrady stál podobný muž, jako ten, co je zde dovedl. To byl ten muž ze snu. Dlouhé bílé vlasy, statná postava. Ulekl se.

Dovedli je k velkému domu a zavedli do pokojů, aby si mohli odpočinout. Tentokrát se stačil i umýt, než šel spát. Sen, který se mu zdál, se podobal snu, který měl při zasvěcovacím ceremoniálu v chrámu. „Možná je to tím starcem,“ řekl si, když se probudil a šel se podívat, zda kněžka Tehenut ještě spí.

Spala. Schoulená do klubíčka se podobala černé kočce. Lehce oddechovala a on nad ní stál a uvažoval nad tím, že je to vlastně poprvé, co je vzhůru dříve než ona. Pak tiše, aby ji neprobudil, vyšel z jejího pokoje a sešel dolů do zahrady.  Šel hledat starce.

„Posaď se.“ řekl mu. Uvažoval, zda stařec ví, že ho hledal, anebo zda toto setkání sám naplánoval. Zvedl zrak k němu a očekával, co se bude dít. Stařec si ho prohlížel. Připadal si jako exotické zvíře. Ten pocit byl nepříjemný, ale vydržel jeho pohled.

„No,“ řekl po chvíli a usmál se, „myslím, že to půjde.“

Achboinu nerozuměl. Měl vztek, měl vztek z toho, jak si ho všichni prohlížejí, jak hovoří v náznacích, kterým nerozuměl. Nechápal, co tím chtěl stařec říci, ale už se přestal divit chování svého okolí, ale rozladěný z toho byl. Trpělivě čekal. Čekal, jak se věci budou vyvíjet dál a zda se konečně dozví něco bližšího o smyslu a cíli své cesty.

„Pojď.“ řekl mu stařec a postavil se. Velikost toho muže Achboinua udivila. Zdál se mu větší než ve snu, zdál se mu větší než včera večer. Kráčeli zpět do domu. Kráčel vedle starce a připadal si malý, velmi malý. Přesto necítil strach.

„Vidím, že tě Chasechemvej dobře připravil.“ řekl najednou a podíval se na něho. Udivilo ho, že zná jméno jeho velekněze. „Jak se mu daří?“ zeptal se.

„Je nemocný.“ odpověděl mu a srdce se mu stáhlo úzkostí a steskem. Chasechemvej byl nejen jeho velkým učitelem, ale i otcem, kterého nepoznal. Rukou sáhl na hruď a nahmatal amulet ve tvaru posvátného sokola. Zavřel oči a snažil se ten obraz přenést kněžím v chrámu. Obraz sokola, starce i města, ve kterém se nacházel.

Vešli do domu. „Pojď, nejdříve se najíme a pak si promluvíme o všem, co chceš vědět.“ řekl mu stařec a vedl ho do jídelny. Jedli mlčky. On s hlavou skloněnou a v myšlenkách v chrámu, který před časem opustil.

Stál naproti ní a zdálo se mu, že ta ze Saje má vlhké oči. Srdce se mu svíralo strachem z neznáma i z toho, že ho opouští.

„Uvidím tě někdy?“ zeptal se jí tiše.

Usmála se. Byl to ale smutný úsměv. „To nevím.“ řekla a zvedla ruku k pozdravu.

Srdce se mu sevřelo. Rozběhl se k ní a objal ji. V očích měl slzy. Zvedla rukou jeho hlavu tak, aby mu viděla do očí a pak mu konečky prstů setřela slzy.

„No tak,“ zašeptala, „není všem dnům konec. Kdo ví, co nám NeTeRu uchystali do budoucna.“

Zasmál se. „Opravdu věříš, že jsou?“ zeptal se ji a rukou se snažil setřít slzy.

„Jsem kněžka Tehenut, nezapomínej na to.“ řekla mu a jemně ho uhodila po tváři.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „myslím to doopravdy. Věříš, že jsou?“

„Tak malý a ta malověrný?“ zasmála se. „Podívej, já to nevím. V prvé řadě nevím, kdo jsou. Co jsou to vlastně za bytosti. Jsou-li ale, pak bych ráda věděla, kdo jsou. Předkové? Ti, kteří přežili po velkém kataklyzmatu? Chtěla bych alespoň trošku poodhalit závoj Tehenut.“

„A oni?“ rukou ukázal ke vchodu do podzemního města. „Jsou jiní, i když jsou v něčem stejní.“

„To nevím. Ale my dva jsme také jiní. Já jsem, na rozdíl od tebe, černá a přesto nepociťuješ odlišnost.“

Zamyslel se.

„Pokud si nejsi jist svým rozhodnutím, můžeš odjet se mnou.“ řekla mu.

Zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu ji opouštět, ale něco uvnitř mu říkalo, že musí zůstat. Nevěděl ještě jak dlouho, ale věděl, že teď nesmí odejít. Z rozhovoru se starcem moc chytrý nebyl, ale chtěl se učit. Chtěl poznat alespoň část z toho, o čem mu vyprávěl.

„Ne, nepojedu. Ještě ne.“ Odmlčel se a podíval se na ni: „I mne láká poodhalit závoj tvé bohyně a něco mi říká, že ještě není čas odejít.“

Usmála se a přikývla. Slunce se vyhouplo nad obzor. „Už musím jet, malý příteli.“ řekla a políbila ho na tvář. Nasedla.

Zvedl hlavu a naposledy se podíval do jejích očí. Pak na ni ještě zavolal: „Uvidíme se!“ a byl o tom v té chvíli přesvědčený. Vzpomněl si, co řekla o konci jejich cesty, vzpomněl si, co ji řekl stařec: „Tohle není konec, jen zastávka…“

Pak si uvědomil, že nezná její jméno.

II. Je možné změnit tradici – vyměnit ji za jinou, ale chce to čas

Z této lekce měl vždy špatný pocit. Nauka o kamenech mu nešla. Připadal si jako hlupák. V ruce kámen, studený a tvrdý. Položil ho před sebe a do ruky vzal další. Lišil se barvou, velikostí i strukturou, ale co s tím dělat dál, to nevěděl. Pak uslyšel za sebou kroky. Otočil se. Otočil se se strachem, učitel byl přísný.

Kráčela pomalu k němu a holí sledovala místo před sebou. Našlapovala tiše, i když její chůze postrádala onu jistotu vidoucích. Vstal a šel k ní. Srdce mu začalo bušit na poplach, kolem žaludku měl divný pocit, který zneklidňoval – příjemný i nepříjemný. Chytil ji za ruku.

„Buď pozdravena, Imachet.“ řekl ji a ona se usmála. Podivil se, co zde dělá. Místo Ctihodných bylo v chrámu, alespoň si to myslel.

„I ty buď pozdraven, Achboinue,“ tiše pozdravila. „Přišla jsem ti pomoci.“ odpověděla na nevyřčenou otázku.

„Jak…?“ zeptal se a nedopověděl. Vždyť byla slepá, nemohla vidět strukturu kamene, jeho barvu. Jak by mu mohla pomoci?

Vzala jeho dlaň a přitiskla ji na kamennou stěnu. Teplo její dlaně ho zneklidnilo, ale přál si, aby ten dotek trval co nejdéle.

„Vidět se dá i jinak, než je očima.“ řekla. „Zavři oči a poslouchej, jak k tobě kámen promlouvá.“

Neochotně uposlechl jejího příkazu. Stál s rukou přitisknutou o zeď a nevěděl co si počít. Pomalu sunula jeho ruku po kameni. Začínal cítit strukturu kamene i malé prasklinky v něm. Vzal si na pomoc i druhou ruku. Hladil kamennou zeď a zdálo se mu, že je najednou její součástí. Čas se zastavil. Ne, nezastavil, jen se zpomalil, hodně zpomalil.

„Už slyšíš?“ zašeptala.

„Ano.“ odpověděl ji stejně tiše, aby nepřehlušil ten tichý šepot srdce zdánlivě mrtvé hmoty.

Pomalu ho odtáhla od stěny a holí hledala na zemi kameny, které tam odložil. Posadila se a rukou mu dala pokyn, aby usedl vedle ní. Vzal do ruky kámen. Bílý, lesklý, skoro průsvitný. Zavřel oči. Jeho prsty začaly pomalu přejíždět po kameni. Měl jinou teplotu, struktura byla také jiná. Cítil pevnost kamene, hladkost i uspořádání jeho krystalů. Pak ho poslepu odložil a vzal do ruky další. Tento byl teplejší a měkčí. V duchu pronikl do struktury tohoto kamene a cítil jeho křehkost.

„To je úžasné.“ zašeptal a obrátil se k ní.

„Říkala jsem ti, že vidět se dá i jinak.“ zasmála se. Pak zvážněla a natáhla k němu svou ruku. Hledala obličej. Pomalu přejížděla prsty po tváři, jakoby si chtěla zapamatovat každý detail. Jakoby chtěla poznat každý záhyb i sebemenší vrásku na jeho tváři. Zavřel oči a vychutnával ten jemný dotyk. Srdce se mu rozbušilo a v hlavě mu začalo šumět. Pak odešla stejně tiše, jako přišla.

Přišla, aby se s ním rozloučila. Věděla, že její čas se naplnil. Věděla, že čas, který přijde, bude jeho časem. Časem dítěte, které nemá jméno a přála mu štěstí. Došla až k oltáři. Ruce položila na kamennou desku a vnímala strukturu kamene. Žula. Tady ji uloží. Tady on uloží její tělo. Nějak ji to uklidnilo. Ale vzápětí uviděla jiné obrazy. Obraz, jak její tělo přenášejí z místa na místo až skončilo pod zemí, v rohu nějakého labyrintu. Nerozuměla tomu výjevu. Přitiskla si své malé dlaně na tváře a snažila se vybavit si jeho obličej. Obličej dítěte, které nemá jméno a jehož úkol neznala. Věděla ale, že je schopen ho splnit.

„Kdo jsou ty za velkou bránou?“ zeptal se starce.

„Jsi příliš zvědavý,“ řekl mu a usmál se. „Všechno chce svůj čas. Ty teď ten svůj využívej na zadané úkoly. Uč se! To je teď nejdůležitější.“ podíval se na něho a pokýval hlavou. „I když si myslíš, že ne,“ dodal.

Zanechal ho v zahradě. Zase mu neodpověděl. Na všechno musel přicházet sám. Měl vztek. Rukama se opřel o stůl a zaťal zuby. Zvědavost jim lomcovala a cítil se hrozně. Pak se uvolnil a narovnal. Vzal papyrus a začetl se do něho.

Ze spánku ho vytrhl lomoz. Vyskočil z postele a utíkal chodbou ke dveřím starce. Ten byl už oblečený, v ruce třímal zbraň.

„Pospěš si.“ zakřičel na něho a odklopil desku na podlaze. Strčil ho dovnitř. „Pospěš si! Utíkej!“ přikázal mu a tak se snažil co nejrychleji slézat po příčkách žebříku. Utíkali chodbou, v ruce jen pochodeň, která byla připravena u vchodu do podzemí. Světlo bylo slabé a viděli jen pár kroků před sebe. Tušil, kam běží. Srdce mu bilo na poplach. Za zády slyšel sípavý dech starce. Zpomalil.

„Běž sám.“ řekl mu. „Už je to blízko. Musím si odpočinout.“ hlasitě dýchal a levou ruku měl přitisknutou k hrudi.

Utíkal. Utíkal, co mu síly stačily. Teď už věděl, kde je. Za zatáčkou uvidí bránu. Doběhl za roh a zastavil se. Brána byla vyražena. Obrovské dveře ležely na zemi. Opět se rozběhl. Vběhl dovnitř a uviděl ji. Malé tělíčko leželo na zemi a nevidoucí oči byly zality krví. Už nedýchala. Vzal její malé tělo do náruče a odnášel ho tam, odkud ji poprvé viděl přicházet. Odněkud zdáli slyšel lomoz zbraní, ale zdálo se mu teď důležitější, najít ji důstojné místo, kam by ji uložil.

Vešel do místnosti vykládané bílými kameny. Těmi kameny, jejichž strukturu už znal. Byly tvrdé, hladké a chladivé. Položil ji na velkou desku, pod sochou Bohyně, jejíž jméno neznal. Pak se vydal po zvuku.

Překračoval mrtvá těla mužů a vyhýbal se rozházeným obřadním předmětům. Spěchal. Slyšel zvuky boje, cítil strach těch, co bojovali někde uprostřed spleti chodeb. Konečně byl na místě.

Popadl těžkou stříbrnou mísu a použil ji jako štít. Nějaká žena mu podala meč. Zapojil se do boje. Odrážel rány nájezdníků a snažil se krýt. Snažil se vnímat pokyny dalších žen, které mu ukazovaly, aby pomalu ustupoval. Nechápal proč, ale podřídil se. Snažil se dostat tam, kam mu ukazovaly. Snažil se očima najít svého učitele, ale nedařilo se mu to. Zneklidnilo ho to. Konečně se dostal mimo prostory vyhrazené svatyni. Tam čekali ostatní, ozbrojení něčím, co neznal. Něčím, z čeho vycházely paprsky, které zabíjely jako dech Sachmety. Mrtvých těl těch, kteří je napadli, přibývalo a zbytek se dal na útěk. Bitva byla vyhrána. Vyhrána, ale za cenu mnoha předčasně ukončených životů na obou stranách. Cítil úlevu těch, mezi kterými pobýval, cítil i jejich bolest nad těmi, kteří odešli na druhý břeh – do Duatu. Bolest tak velkou, že mu sevřela srdce tak, že nemohl dýchat.

Snažil se najít učitele, ale neviděl ho. Obrátil se a utíkal zpět. Zpět do prostor chrámu, aby ji našel. Měl strach. Ženy se snažily zabránit mu ve vstupu, ale nevnímal je. Odstrčil jednu z nich a běžel, jako o závod. Proběhl uličkami, až se dostal tam, kam položil tělíčko slepé dívky. Stále ještě ležela na oltáři a nad ní se skláněly, za doprovodu zpěvu, ženy. Tento rituál neznal. Doběhl až k nim a naklonil se nad tělem. Chtěl se s ní rozloučit. Spatřil údiv žen i snahu mu zabránit přiblížit se k oltáři, ale ta v modrém, ta, která si ho dala tenkrát zavolat, když přijel, je zarazila. Sklonil se nad mrtvé tělo. Vypadala, jako když spí. Položil dlaň na její čelo a do očí mu vstoupily slzy. V hlavě mu šumělo a zdálo se mu, že jeho srdce přestalo bít. Chytil její dlaň a lehce si ji přejel po obličeji. Jemnost a teplo její dlaně byla ale ta tam.

Zpěv utichl a ženy ustoupily. Vzal ji do náruče. Zdála se být těžká. Nevěděl, kam jde, ale něco v něm ho táhlo dovnitř labyrintu jeskyně. Koutkem oka zahlédl, jak velekněžka rukou dává pokyn ostatním k tomu, aby zůstaly stát. Potom se k němu připojila.

S očima zalitýma slzami šel pomalu kupředu. Cestu skoro nevnímal, nechal se řídit svým instinktem. Něco v něm mu ukazovalo cestu, kterou neznal. Chvíli se mu zdálo, jakoby vedle něho šla kněžka Tehenut, obrátil hlavu, ale uviděl jen tu velkou v modrém, jak ho sleduje svýma zelenýma očima. Cíl cesty se blížil. Cítil to. Srdce se rozbušilo, zrak se zaostřil.

Jeskyně byla skoro kruhová, krápníky visící se shora vytvářely podivnou výzdobu místnosti a skoro se dotýkaly čtvercového žulového stolu. Tam ji položil. Malé studené tělíčko, pro které byl stůl příliš velký. Pak odstoupil. Svlékl vše, co měl na sobě a ponechal si jen bederní roušku a omyl své tělo v prameni, který stékal ze skály. Osušil se a začal pomalu svlékat mrtvé tělo slepé dívky. Modrá mu předložila nádobu s obřadní vodou. Za doprovodu posvátných formulí, pak smýval z jejího těla vše, co by znesnadnilo její cestu k poslednímu soudu. Zapálil posvátné ohně a vhodil do plamenů vonné byliny. Zatímco ta v modrém odcházela, on se postavil za hlavu Imachet a začal odříkávat posvátná slova na cestu mrtvým. Slova pro Ba malé slepé dívky, aby našlo cestu k Reově sluneční bárce. Zůstal sám. Čas se zastavil.

„Porušil náš rituál, Meni.“ řekla rozzlobeně.

„V této chvíli se mi nezdá moudré na něm trvat.“ řekl ji a zamračil se. „To mi starosti nedělá. Spíše by ses měla zajímat o to, jak nalezl cestu tam, kde kromě Vás Ctihodných Hemut Neter, ještě nikdo nevkročil.“ Do mysli se vloudila ona známá pochybnost o tom, zda on je ten pravý. Zda je to ten, o němž hovořilo proroctví a zda je synem potomků Hora a Sutecha. Ta pochybnost se nedala potlačit. Smrt malé slepé dívky, sedmé z Hemut Neter, té která měla dar vidění, tuto pochybnost ještě více vybudila. Jenže nic nebylo tak jednoduché. Ti, kteří napadli jejich město, byli Sanachtovi  lidé a je docela možné, že je napadli proto, že ukrývají chlapce. I když pravděpodobnější bylo, že důvodem vpádu byla jeho lačnost po starých technologiích.

Na to nepomyslela a vyděsilo ji to. Vyděsilo ji to více než to, že je napadli, že našli jejich město. Potom si vzpomněla. Vzpomněla si na to, jak děvčátko nedokázalo odpovědět na některé jejich otázky. Uvědomila si, že to muselo vědět. Proč nic neřeklo? Třeba se tomu dalo zabránit.

„Jsme směšní ve svých sporech.“ řekla mu a položila ruku na jeho rameno. „Omlouvám se,“ dodala.

„Tady zůstat nemůžeme,“ řekl ji a podíval se na ni. Nechtěl riskovat další vpády a jistotu o jeho identitě neměl. Co když přece je ten pravý…

„Vím,“ odpověděla a zamyslela se. Najednou si uvědomila svou únavu. Najednou si uvědomila, co vše je ještě čeká. „Musím si odpočinout,“ řekla tiše. „Musíme najít nějaké řešení,“ dodala s důrazem.

„Nechám ti připravit pokoj,“ řekl ji, ale ona zavrtěla hlavou.

„Musím se vrátit. Musím je uklidnit.“ dodala a odcházela.

Najednou mu došlo, že zestárla. I Meni už je starý. Zbylo jen pár těch, kteří si pamatovali… Přecházel po místnosti a uvažoval nad tím, jak mohli Sanachtovi lidé zajít až sem. Situace se zdála kritická. Horní zemi ohrožovali čím dál tím více svými nájezdy. Ti z Iunu to nezvládli – nebo lépe řečeno, vymklo se jim to z rukou. Místo stability a ochrany nastoupil chaos a zmar. Sanachtovi lidé ničili vše, co se dalo. Zničili i již tak zničený Mennofer. Zničili Sajský chrám i záznamy z doby před Velkým kataklyzmatem. Zničili vše, co ještě zbylo včetně chrámů předků. Prozatím ještě nenapadli Iunu, ale věděl, že to bude jen otázka času. Sanacht neodolá. Tajemství Hut-Benbenu je pro něho příliš lákavé.

Pokračoval v práci. Nožem udělal řez a vyňal vnitřnosti včetně srdce. Potom si uvědomil, že chybí kanopy. Odložil vnitřnosti na mísu, omyl je a obložil natronem. Omyl si ruce i tělo ve studené vodě pramene. Kolem těla si ponechal jen bederní roušku a bílým pláštěm zakryl tělo mrtvé slepé dívky. Vyšel z jeskyně.

Nepřemýšlel nad cestou. V duchu si dělal seznam věcí, které bude potřebovat. Došel až k místnosti s bohyní. Tam našel všechny věci – i ty, na které zapomněl. Ležely řádně uložené na vozíku, zakryté modrou látkou.

Táhl za sebou vozík, jak nejrychleji to šlo. Je třeba pokračovat v práci. Je třeba připravit ji na cestu na druhý břeh. Pak si uvědomil, že oni jsou na onom druhém břehu Itery.

Oči měl oteklé únavou a měl hlad. Přesto nechtěl zanechat práce.

Zjevila se za ním jako duch. Lekl se.

„Nechtěla jsem tě vylekat,“ řekla mu. Tělo děvčátka bylo přikryté. Všimla si i znaménka ve tvaru volavky na jeho rameni. Přesvědčila ženy, že je dobré, aby udělal to, co sám považuje za nutné. Nebylo to lehké, ale nakonec je přesvědčila. Ony těla nebalzamovaly. Měly jiný rituál. Ale děvčátko nebylo čisté krve a tak nakonec přivolily. „Přišla jsem ti nabídnout pomoc, ale neumíme to co ty a proto se nebudeme zlobit, když odmítneš.“

Zamyslel se. Jednal automaticky, tak jak ho to naučili v chrámu, tak jak se mu to zdálo správné. Neuvažoval nad tím, že by je mohl svým jednáním popudit. Teď mu to došlo a došlo mu, že nabídnutá pomoc je musela stát hodně úsilí. Zvláště ji.

Přikývl na znamení souhlasu. Mluvit už únavou nemohl.

„Pojď, najíš se a odpočineš si. Pak vybereš své pomocnice. Muži do tohoto prostoru nesmí.“ dodala na vysvětlenou.

Spánek mu pomohl. Zdálo se mu, že má hlavu opět čistou a schopnou rychle myslet. Odešel do lázně, aby umyl své tělo a oholil si hlavu, s ochlupením si starosti dělat nemusel, žádné ještě neměl. Nechtěl mít na těle nic, co by mohlo zachytit mrtvolné bakterie. Začal s očistou. Spěchal, protože nevěděl, kdy pro něho přijdou. Spěchal, protože první etapa práce ještě nebyla skončena.

Vstoupil do jeskyně. Rozhlédl se. Po boji nebylo ani památky. Mrtvá těla byla odklizena. Dveře byly na svém místě. Jen u srdce ho bolelo, když si vzpomněl na malou slepou dívku. Usedl na místo, kde ji našel a v duchu odříkával modlitbu za mrtvé. Potom vstoupilo šest žen, od nejmladší po nejstarší.

Pozorně si je prohlížel. Došlo mu, že jedna chybí – ta která ležela na čtverhranném žulovém stole a srdce se mu opět sevřelo.

„To je on, Maatkare?“ zeptala se jedna a přistoupila k němu.

Bylo mu to nepříjemné. Prohlížely si ho a on měl pocit, že tu ztrácí drahocenný čas.

„Buď trpělivější, Achboinue,“ řekla mu káravě ta nejstarší a položila mu ruku na rameno. „Souhlasili jsme s tím, že ti pomůžeme, i když jsi porušil většinou zákonů Příbytku akácie, i když jsi vstoupil do Džeser Džeseru, kde je přístup povolen jen Imachet – zasvěceným ženám.

Zvedl hlavu a podíval se na ni. „Omlouvám se,“ řekl tiše, „nechtěl jsem porušit vaše zákony a rituály…“ dodal.

„To víme,“ řekla mu, „ale nevíme, co od nás očekáváš. V čem ti můžeme pomoci.“ usedla na zem se zkříženýma nohama a vyzvala ostatní, aby učinili totéž.

Snažil se jim vysvětlit jednotlivé postupy, nutné k tomu, aby tělo slepé dívky bylo připraveno k pouti na druhý břeh, aby její Ka nebylo zapomenuto a Ba uspokojeno, aby se její zářivá duše mohla připojit k průvodu mocného Ra. Snažil se vysvětlit i to, proč se mu to zdá tak důležité, ale nedařilo se mu to. Mlčely a poslouchaly, ale on cítil ve vzduchu více nesouhlasu než ochoty mu pomoci. Skončil svou řeč s tím, že neobstál a bál se, že mu nedovolí práci dokončit. Sklonil hlavu a zavřel oči. Cítil se vyčerpaný.

Ženy vstaly a odešly. Ještě jednou pohledem zavadil o místo, kde našel její tělo. Vstal a odcházel, aby dokončil svůj úkol. Zbývalo mu jen šedesát osm dní.

„Je to absurdní,“ řekla Chentkaus.

„Je to nezvyklé,“ oponoval ta nejstarší. „Neodsuzuj aprioriněco, co neznáš i když je to nezvyklé.“ Pro chlapce je to důležité, a že my nevíme proč, ještě neznamená, že je to špatné.“

„Sedmdesát dní – to je dlouhá doba. Příliš dlouhá na to, abychom se mohly uvolnit od svých úkolů.“ řekla ta, která byla ochránkyni slepé dívky. „Musíme za ni najít do úplňku náhradu. Musí nás být sedm,“ vzdychla. „Musíme také, Nihepetmaat, začít hledat nové, bezpečnější místo.“ řekla té nejstarší.

„Ano, čeká nás hodně práce. Ale zapomínáte také, že se musíme důstojně rozloučit s jednou z nás, Maatkare. Tebe z úřadu uvolnit nemůžeme, jsi naše ústa a svůj úkol znáš. Stejně tak Chentkaus – zorganizovat všechno k přesunu je teď důležitější než všechno ostatní.“

„A sedmá? Je třeba vybrat sedmou,“ řekla Achnesmerire.

„To počká,“ řekla ji Nihepetmaat, „sama dobře víš, že do úplňku to nestihneme. Už i ona byla kompromis. Nebyla čisté krve, a přesto jediná z nás měla dar vidění. Byla naše oči, i když byla slepá. Ona ho vybrala a zřejmě věděla proč.“

„Souhlasím,“ přikývla Achnesmerire, „půjdu tedy já.“

„Zastoupíš mě, Neitokret,“ řekla nejstarší.

Neitokret přikývla a gestem umlčela všechny případné připomínky.

„Proč ta zaříkávání?“ zeptala se Achnesmerire a podala mu nádobu s olejem.

Doodříkal formuli a podíval se na ni. „Čas, paní. Odměřuje čas a připomíná postup. Melodika formule usnadňuje zapamatování si toho, co a v jakém poměru mísit, jak postupovat. Její délka pak určuje čas k mísení. Jiný postup, jiný čas a naše práce by byla k ničemu.“

„Zní to spíše jako modlitba.“ řekla Nihepetmaat a podala mu přísady do oleje.

„Pomůcka.“ zasmál se nad jejich neznalostí, nad tím, co se mu zdálo samozřejmé. „A také trochu ochrana před tím, aby naše umění nebylo zneužito nepovolanými – proto se předává jen ústně. Některé přísady by dokázaly zabít člověka. Mrtvému tělu neublíží,“ dodal a pokračoval v práci.

Oběma ženám začínaly dorůstat vlasy, které jim oholil, když přišly, aby mu pomohly. Přestaly protestovat, když jim vysvětlil zásady, které je nutno dodržovat ve styku s mrtvým tělem. Nyní už nebezpečí nehrozilo. Práce se chýlila ke konci. Olej byl smíchán a tak se pustil do natírání těla. Začal od nohou. Achnesmerire ho chvíli pozorovala a pak začala natírat druhou. Pozoroval ji. Dělala to dobře a tak ji ponechal nohy a přešel k rukám. Ukázal Nihepetmaat co dělat. Chvíli si odpočine.

Usedl vedle pramínku stékajícího ze skalní stěny a zavřel oči. Ocitl se v prostorách svého chrámu. V duchu procházel všemi jeho zákoutími a hledal Chasechemveje. Snažil se předat všechny obrazy, které si vybavil. Tělo mrtvé dívky, scény z boje, rozmluvu s kameny…

„To nesmíš,“ tiše mu řekla Nihepetmaat a přerušila jeho soustředění.

„Co?“ zeptal se s nevolí v hlase a otevřel oči.

„Nesmíš prozrazovat naši polohu. Ohrozil by si nás tím.“ V jejím hlase byl stín strachu u údivu.

„Sám nevím, kde jsem,“ řekl ji na to. Viděl její obavy a tak dodal: „Hledal jsem svého učitele. Když jsem odjížděl, byl nemocný. Neboj se paní Nihepetmaat, nedělám nic zlého.“ Vstal, aby zkontroloval dílo žen a aby pokračoval v práci. Nohy i paže začínaly dostávat barvu. Věděl, že až své dílo dokončí, slepá dívka bude vypadat jako živá. Jakoby jen usnula. Každý den stál nad jejím tělem a snažil se zapamatovat si každý detail jejího obličeje. Kreslil její tvář do písku a pak obraz mazal, protože se mu zdálo, že neodpovídá skutečnosti. Po každém svém nezdařeném pokusu stál s rukama opřenýma o kamennou desku stolu, zuby zaťaté a tělo napjaté jako luk. Lomcoval jím vztek nad svou neschopností. Pak ale žulový kámen začal promlouvat. Jeho tichý tepot zklidnil rozbouřenou duši a na tváři ucítil její malé dlaně, jak prozkoumávají jeho tvář. Do očí mu vstoupily slzy a on začal plakat. Na chvíli, ale jen velmi krátkou chvíli, byl zase jen malým opuštěným chlapcem, který se cítil tak sám. Rychle ten pocit potlačil.

„Skončili jsme,“ řekla jim Achnesmerire.

„I my jsme už takřka hotovy,“ informovala je Chentkaus, „sbalily jsme většinu věcí. Našly jsme místo k jejich umístění a můžeme začít s jejich přesunem.“

„A v čem je problém?“ zeptala se jich Nihepetmaat.

„V místě samém.“ odpověděla Neitokret. „Je dále než bychom si přály. Dál od našich a hodně daleko od Saje. Nějakou dobu budeme odříznuti od jejich světa.“

„A chlapec?“ zeptala se Chentkaus.

„Pojede s námi. V této chvíli by bylo velmi nebezpečné…“ zarazila se a větu nedopověděla. „Pojede s námi.“ dodala Nihepetmaat důrazně a vyšla z místnosti.

Tělo slepé dívky leželo v sarkofágu. On seděl vedle pramene, oči zavřené a zdálo se, že spí. Ale nespal. Celou tu dobu co pracoval na její poslední cestě, neměl čas přemýšlet nad tím, co se zde odehrálo. Kdo jsou, kde je a co se kolem děje. Nyní začaly myšlenky dorážet neuvěřitelnou silou a on nebyl schopen je utřídit. Zavřel tedy oči a začal počítat svůj dech. V duchu odříkával modlitby, v domnění že se tak zklidní. Rukou se dotkl amuletu na své hrudi. Ani to nepomohlo. Otevřel oči. Vstal a vlezl pod ledovou vodu pramene. Nechal ji stékat po těle. Poprvé od její smrti nechal volný průchod svému žalu naplno. Z očí mu kanuly slzy a mísily se s vodou pramene. Pak se obrátil ke skále a položil na ni ruce. Nechal své ruce ať vidí. Vnímal strukturu kamene.Vnímal, co s povrchem udělala tekoucí voda, jak kámen vyhladila a jak ho vyhloubila tam, kam dopadala. Poslepu, jen s rukama přitisknutýma ke kameni popošel dál a pak ještě dál. Zdálo se mu, že ucítil závan vzduchu. Nahmatal prasklinu. Potom otevřel oči. Na prasklinu, skoro neznatelnou, byla čára příliš rovná. Zatlačil na kámen a ten se otočil.

Uvnitř bylo světlo. Světlo sice slabé a spousta věcí, které viděl poprvé v životě a jejichž účel mu nebyl znám. Prostor před ním se podobal obrovskému tunelu s hladkými stěnami. Tunel se stáčel v dálce doprava a tak šel, zvědavý, kam ho cesta dovede. Tunel tu musel být už dlouho, podle prachu pokrývající stěny i podlahu z velkých kamenných bloků. Šel dlouho, spěchal. Spíše tušil, než věděl, že se dostal někam, kam neměl, a proto pospíchal. Na hlavní tunel se napojovaly menší tunely. Těch si teď nevšímal. Na zemi v prachu uviděl řadu šlápot. Zpozorněl. V dáli uviděl světlo, tam někde musel být východ ven. Najednou mu cestu zastoupila jedna z nich. Dívala se na něho s údivem a neschopna slova. I on se prudce zastavil, pak vzal z jejích rukou skříňku a zeptal se: „Kam s ní, paní?“

Vzpamatovala se: „Pojď za mnou.“ řekla a zabočila do postranní chodby. Před dveřmi se zastavila, vzala skříňku a podívala se na něho: „Dále už půjdu sama.“ Zmizela za dveřmi.

Chvíli ještě stál a pak pokračoval v cestě hlavním tunelem ven. Toužil vidět celou stavbu zvenčí. Chtěl vědět, jak vypadá a zda se podobá stavbám, které znal či stavbám ze svého snu.

„Jak mohl najít cestu?“ zeptala se Neitokret. Otázka byla spíše určena jí samé než ostatním, které se narychlo sešly.

Ostatní se na ni podívaly, jakoby čekaly odpověď, anebo proto, že Neitokret málokdy něco řekla. Mlčely. Všechny si uvědomovaly, že časy se mění. Všechny byly unaveny.

„Ne, nemohl o tom vchodu vědět. Musela to být náhoda.“ dodala s jistým důrazem, ale vyznělo to, jakoby chtěla přesvědčit sama sebe.

„Trochu moc náhod najednou.“ řekla zamyšleně Meresanch.

„Jak to myslíš?“ ozvala se Maatkare podrážděně.

Meresanch zavrtěla hlavou. Nechtělo se ji vysvětlovat něco, co sama neměla utříděné. Co jí samé ještě nebylo tak úplně jasné. Co ji jasné bylo, bylo to, že časy se změnily. Že jejich čas, i když se snažily, seč mohly, se chýlí ke konci. Možná to věděla i ona – malá slepá dívka. Pokud věděla více, než jim řekla, už se to stejně nedozví.

Kolem se rozhostilo ticho. Těžké ticho. Bylo slyšet dech každé z nich.

„Teď už to není jen naše věc,“ řekla do ticha Nihepetmaat, „promluvím s Menim a pak uvidíme.“

Seděl v zahradě a přemýšlel, proč si ho dal stařec zavolat. Z chování žen nebylo úplně jasné, zda se něčím provinil či nikoli. Přesto měl obavy. Měl také spoustu otázek a bál se, že mu na ně stařec neodpoví. Chtěl vědět něco o tom, co viděl. Chtěl vědět více o městě z kamene tam nahoře, chtěl vědět, k čemu slouží věci uvnitř tunelu i uvnitř hlavní budovy kamenného města. Napětí uvnitř stoupalo a stařec nešel.

Uvažoval nad tím, jak se město dole změnilo za dobu, co se věnoval svému úkolu. Nyní se podobalo spíše vylidněné pevnosti. I na lidech, kteří zde ještě zbyli, bylo znát, že jsou ostražití a že se ještě nevzpamatovali z útoku, který prožili. Když sem přišel, bylo město oázou klidu a míru. Teď už ne. Vládlo tu napětí a strach. Strach, který na něho dorážel ze všech stran a narušoval jeho soustředění, přenášel se na něho a on mu nemohl nikam uniknout. Nenáviděl ten pocit.

Chodila po pokoji a přemýšlela. Už týden po jejich rozhovoru nemohla najít svůj vnitřní klid, ať dělala, co dělala. Možná měl pravdu. Možná měl pravdu i v tom, že je třeba opustit staré a začít jinak. Situace byla déle neudržitelná – to si uvědomovala už poté, co zastavili povstání těch ze země Kuš, ale tenkrát si to nechtěla přiznat. Stejně jako si nechtěla přiznat stoupající počet bojů mezi Jižní a Severní zemi. Možná to opravdu bylo tím, že Nebuithotpimef se jim příliš podobal – už jenom svou velikostí. Možná je opravdu nejvyšší čas něco změnit a konečně se smířit s tím, že jejich vláda skončila Velkým kataklyzmatem. Najednou si uvědomila, že vymírají. Délka jejich života se zkrátila, děti už se nerodí. Znalosti uchovávané v chrámech a archívech jsou z velké části zničené, aby se nedostaly do rukou Sanachta.

Strach vystřídala zvědavost. Seděl uprostřed velkého ptáka a díval se svrchu na zem. Ten let se podobal letu ze snu. Skoro nevnímal slova starce – ale jen skoro. Bude nad nimi přemýšlet až potom. Viděl, jak Slunce zapadá a jeho paprsky začínají červenat. Velký pták se začal blížit k zemi. Sevřel se mu žaludek, když viděl, jak se zem přibližuje. Bál se nárazu, ale ten se nekonal. Velký pták se zastavil a přijel k němu obrovský brouk, který ho odtáhl někam dovnitř chrámu. Konečně byl někde, kde to znal – anebo se to alespoň trochu podobalo tomu, co znal. Nohy se mu mírně třásly, když vstoupil na pevnou zem, ale ze srdce mu spadl kámen.

„Nemluv a neptej se,“ řekl mu stařec, když vcházeli dovnitř. Kývl na znamení souhlasu, ale spokojený nebyl. Měl tolik otázek a ptát se nesměl. I když si vzápětí uvědomil, že většina otázek, které mu kladl, stejně zůstávala bez odpovědí.

„Nežiješ mezi nimi, tak nesuď!“ hlas, který slyšel, zněl hněvivě. Slyšel také nervózní přecházení po místnosti.

„Nesoudím.“ řekl mu klidně stařec. „Jen se ptám, zda bylo nutné již zabít 48 tisíc a zda se tomu nedalo předejít? Toť vše.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a Achboinu usoudil, že teď je ten pravý čas, aby vstoupil. Prozatím ho ještě neviděli, prozatím ho ještě skrývalo vysoké sloupoví.

„Promiň,“ řekl ten, jehož hlas neznal. „Víš, uvažoval jsem nad tím dost dlouho. Uvažoval jsem, kde se stala chyba. Nejdříve jsem dával vinu těm ze Saje, ale domnívám se, že ani ty nemohly udělat více.“ odmlčel se: „Říkal jsem si, zda nepostupujeme příliš rychle, zda nemáme příliš vysoké nároky na ty ze severu, ale i ústupky se dají dělat jen po určitou mez. Pak už ne. Zničení starých chrámů, hrobů předků – jakoby chtěl vymazat celou naší historii. Zabránění přístupu k dolům mědi… Nakonec se obrátil i proti těm ze Saje a výsledkem bylo zničení celé knihovny. Všechny záznamy, vědomosti ještě neutříděné, sahající do hlubin času i do budoucnosti, skončily v plamenech.“ poslední větu skoro řval, ale pak, po krátké pauze, pokračoval: „Podívej se, svůj úkol jsem splnil. Kromě toho to nejsou jen vnitřní rozpory. Útoky zvenčí jsou také čím dál tím častější a čím dál tím ničivější. Dokázali zničit vše, co ještě zbylo. Málem zničili i Iunu. Vybili celá města i s těmi, co ještě znali…“

Stařec chtěl ještě něco říci, ale v tom ho uviděl. Gestem přerušil řeč neznámého muže a vyzval Achboinua, aby přistoupil blíže.

„To je on?“ zeptal se starce muž a začal si ho prohlížet. Muž byl zraněný. Pravou ruku obvázanou, na tváři ještě nezhojený šrám.

Achboinua nepřekvapilo, že si ho prohlíží. Zvykl si. Přemýšlel, odkud toho muže zná. Ten muž byl skoro stejně velký, jako stařec, jako lidé z podzemního města a přesto se nemohl zbavit dojmu, že ho už někde viděl. Pak si vzpomenul. Vzpomenul si na dobu, kdy ještě pobýval ve svém chrámu. Připomněl si tu tvář a poklekl před tím, který vládl této zemi. Muž se rozesmál. Smál se tak, až mu z očí tekly slzy. Achboinu byl na rozpacích, pak ale ucítil starcovu ruku na svém rameni. Muž se přestal smát, sklonil se a podal mu zdravou ruku, aby mu pomohl vstát.

„Promiň,“ řekl omluvně starci, jehož tvář zůstala vážná, „nečekal jsem dítě a nečekal jsem tuhle reakci.“ Pak zvážněl, ještě jednou se podíval na Achboinua a pak na starce. „Ne, to nepůjde. Tady by nebyl v bezpečí. Je ještě příliš mladý. Bylo by to příliš nebezpečné v této situaci. Snad později. Až dospěje.“

„S námi také nebude v bezpečí. Nájezdy na město se začaly stupňovat a jsme nuceni část věcí přemístit do hor na Jih. Je nás málo a nevím, jak dlouho město udržíme.“

„Co je na něm tak zvláštního?“ zeptal se faraón. „Vypadá spíše jako oni.“

„Kdyby zůstal nějaký čas tady v chrámu… odmlčel se. Mohl by se dál učit“, řekl mu a potlačil pochybnost o chlapcově identitě. Prozatím, říkal si v duchu, nechám věcem volný průběh.

„Nedoporučuji,“ odpověděl mu. „Nedoporučuji,“ ještě jednou zdůraznil. „Nedůvěřuji jim. I tady je dost ze Severu a i tady přestává být bezpečno.“ Pak si všiml ochranného amuletu na krku chlapce. Sehnul se a vzal ho opatrně do dlaní. Mlčky si prohlížel sokola, pak ho vrátil na chlapcovu hruď: „Také byl mým učitelem,“ řekl a podíval se mu do očí.

Achboinu se díval do očí vládce a najednou mu došel smysl těch slov. Zavalila ho vlna strachu. „Byl?“ nesměle se zeptal. „Co je s ním?“ Zdálo se mu, že se nohy pod ním podlomí.

„Byl.“ řekl Nebuithotpimef. „Teď už je na druhém břehu. Byl to velký muž. Velký svým srdcem i svou moudrostí.“ dodal. „Zničení chrámu bylo také jeho dílo,“ dodal hněvivě k starci, když si uvědomil, že i tam Sanachtovi lidé zasáhli.

„Dovol mi odejít, pane.“ Hrdlo měl stažené bolestí a slova byla pronesena skoro neslyšně. Achboinu vyšel z místnosti a rozplakal se. Plakal nad smrtí toho, který mu byl skoro otcem. Plakal nad tím, že zmizelo poslední pouto s těmi, které znával i nad tím, že nikam nepatří. Pro ty Velké, mezi kterými se ocitl, byl cizí. Ti se na něho dívali jako na exotické zvíře. Zemřel Chasechemvej, mrtvá je i malá slepá dívka. Cítil se sám, zoufale sám. Plakal dlouho, tak dlouho, až zmožen pláčem a smutkem usnul.

„Co je na něm tak zvláštního?“ zeptal se ještě jednou faraón starce.

„Možnosti.“ odpověděl mu. Všichni si uvědomovali, že jejich doba skončila. Všichni si uvědomovali, že jsou poslední. Že když se Země změnila, přežili jen ti, kteří byli schopni se přizpůsobit. Ale svou cenu zaplatili. Věk, kterého se dožívali jeho předci, se zkrátil a krátí se stále, děti se nerodí – mutace způsobené tím, že porušili Maat Země, jsou generaci od generace větší. Staré vědomosti jsou pomalu zapomínány a to, co zbylo – co se dalo ještě zachránit, se pomalu, ale jistě rozpadá. A co bylo nejhorší, bojovali už i sami mezi sebou. Každý z nich chránil své teritorium. Všichni si to uvědomovali, ale nemluvili o tom. Báli se.

„Má opravdu naší krev?“ zeptal se ho.

„Ano, asi tolik co ty.“ odpověděl stařec, ale myšlenkami byl jinde. Pak vzhlédl k němu a uviděl strach.

„Vybrali ho ti z Iunu?“otázal se starce.

„Ne!“ odpověděl mu. Chvíli bylo ticho. Pozoroval tvář muže před sebou. Neuhnul pohledem a tak se ticho změnilo v tichý boj. Ale Meni nechtěl bojovat. „Je to složitější, než si dokážeš představit. To my ho chráníme před těmi z Iunu, alespoň do té doby, než budeme mít jasno.“

„V čem jasno?“ V jeho hlase byla znát nespokojenost.

„V něm i v nich.“ řekl nejasně a dodal: „Ty snad víš, kdo z nich je spolehlivý?“

„Chlapec nebo kněží z Iunu?“ zeptal se ho jízlivě.

Neodpověděl mu. Dlouze se na něho zadíval a přemýšlel nad tím, zda tentokrát vybrali dobře. Zda ho dobře připravili. Viděl toho víc než dost, možná až moc. Jenže je to právě ta moc, která ho může změnit tak, jako změnila Sanachta. V tom případě to, co ví, by se stalo nebezpečnou zbraní v rukou dítěte.

„Je pryč dlouho.“ řekl faraón a odvrátil tvář ke dveřím. Byl vyčerpaný rozhovorem s ním i zraněním, která utržil. Hledal záminku, jak hovor ukončit a proto šel hledat chlapce.

„Vstávej, hochu.“ řekl mu a jemně jím zatřásl. Plášť se sesul z jeho ramen a odhalil znaménko ve tvaru volavky. Nebuithotpimef zbledl. Pak se v něm zvedla vlna nevole.

Achboinu rozmrzele otevřel oči.

„Pojď, chci, abys byl přítomen naší rozmluvě.“ řekl mu příkře a posla ho do sálu. Snažil se uklidnit. Pocity vzteku i lásky se střídaly v šílené rychlosti. Opřel čelo o sloup a snažil se pravidelně dýchat.

Vešel do sálu. Muži z chrámu přinesli jídlo a položili je na připravené stoly. Achboinu si uvědomil, že má hlad. Žvýkal maso a poslouchal. Ještě nikdy nebyl přítomen takovému rozhovoru. Divil se, co všechno obnáší umění vládnout. Prozatím se setkal jen s životem v chrámu a ve městě. Nedokázal si představit, jak velká je země, kterou musí faraón spravovat. Slyšel o bojích, ale nějak se ho to nedotýkalo. Chrámy, zvlášť ty, jež stály stranou od měst, byly napadány jen zřídka. Sem tam se objevily vnitřní boje o moc, ale války šly většinou mimo ně. Pak si ale uvědomil, že i ten jeho stál daleko od severní země a přesto ho Sanachtovi vojáci vyrabovali.

„Co přesídlit na sever, blíže k deltě? Obnovit slávu Hutkaptahu.“ zeptal se stařec. „Možná by bylo lepší, mít své nepřátele na dosah.“

„A uvolnit hranici pro vpády cizáků?“ oponoval Nebuithotpimef. „Kromě toho zapomínáš, že právě odtamtud nás ti ze severu postupně vytlačovali stále výše. Cesta zpět není tak jednoduchá, jak si myslíš.“

„Ctihodná Nimaathap,“ řekl Achboinu a zarazil se. Očekával trest za to, že skočil do hovoru obou mužů, ale ti se na něho podívali a čekali, až větu dořekne. „…je ze Saje. Je nejvyšší z Ctihodných Hemut Neter. Možná, že sňatky už nestačí. Boje jsou příliš vyčerpávající a oslabují. Pak schází síly proti cizím nájezdníkům. Možná je čas, aby pomohly ženy,“ odmlčel se. Vyschlo mu v krku trémou i strachem a tak se napil. „Ženy z delty i z jihu.“ dořekl a se strachem pohlédl na faraóna.

Oba muži se na sebe podívali. Mlčeli. Seděl a pozoroval je. Na jejich tvářích nebo rozladění a tak se uklidnil. Myšlenky se zdály být ostřejší a řadili se do jasného plánu. Sem tam byla ještě prázdná místa, ale ta se dala zaplnit. Nevěděl ještě jak, ale věděl, že je to jen otázka času a informací.

„Jak si to představuješ,“ zeptal se ho Nebuithotpimef, „ženy se do bojů nikdy nemíchaly. Mají jiný úkol. A zlomit tu bariéru nebude lehké.“

„On zná, nebo spíše tuší, úkoly žen. Trávil v jejich chrámu dost času.“ vstoupil do hovoru stařec. Nebuithotpimef se na chlapce s údivem podíval. Bylo vidět, že chce vědět více, ale stařec ho zarazil:

„Až jindy, teď ať to dopoví. Jeho Ib je čisté a neovlivněné učením a strachem o moc či z moci.“

„Bojem se nic nevyřeší. To je celkem jasné. Těch 48 tisíc mužů teď bude chybět jinde. Rychlá cesta neexistuje, pane. Ale postupně, bude-li připravena půda, je možno zasít nový začátek. V tom by mohly ženy pomoci. Je možné změnit tradici – vyměnit ji za jinou, ale chce to čas a chce to jejich spolupráci. Je třeba, aby chrámy spolu začaly spolupracovat a ne soupeřit. Je také třeba vybrat ty, kteří jsou spolehliví a to bez ohledu na jejich dosažené postavení. Pak se může začít s výstavbou. Ne uprostřed delty – to by bylo nebezpečné, ale v její blízkosti. Město toho, který spojil obě země dohromady poprvé, je příhodným místem. Toto gesto by bylo počátkem naděje. Vrátit Tameri její dřívější slávu a zároveň mít Dolní zemi pod kontrolou. Pouze postupně můžeš, pane, získat to, co jsi nezískal bojem.“

„A Horní země? Zůstane nechráněna před nájezdy…“

„Ne, je tam příliš mnoho chrámů a měst. Jde jen o to, posílit jejich zodpovědnost za svěřené území. Je tam většina těch…“ odmlčel se, protože nevěděl, jak jde pojmenovat. Nepatřil mezi ně, nepatřil ani k těm druhým. „…vašich lidí. Útoky z jihu jsou méně nebezpečné – prozatím jsme Núbijce zvládli, za to ke vzpourám tam dole, dochází dost často. Soudím tak z toho, co jsi zde řekl.“

Uvažoval nad jeho slovy. Pravdou je, že i on byl ovlivněn stereotypy. Neuvažoval nikdy o spolupráci s Hemut Neter, prozatím s nimi jen bojovali. Ne sice zbraní, ale bojovali s jejich příkazy z chrámů, s podmínkami, které ne vždy byly pro ně výhodné. Možná je to v tom, že se jejich role oddělily. Oni se snaží jít dál, ale ony chrání to, co bylo. Ony nerady pouštějí někoho do svého prostoru. Bojí se, že vědění by mohlo být zneužito. Zneužito tak, jako už mnohokrát. Vzájemné oklešťování se. Bránění svého. K ničemu to nevede. Země je stále rozdělena, i když mocenské nároky Sanachta byly prozatím odraženy, a jich je tak málo. Možná má to dítě pravdu, je třeba najít nové metody a jít jinou cestou, jinak nebude šance na přežití ani pro ně, ani pro ty druhé. No, každopádně ne pro ně.

„Byl jsi v chrámu?“ zeptal se ho. „To je velmi nezvyklé a udivuje mě, že to Nihepetmaat připustila.“ Bylo mu jasné, proč ho chrání před těmi z Ionu. Teď už ano. Co nevěděl, bylo, jaké nebezpečí ten chlapec představuje pro něho. Byl bystrý. Na svůj věk možná až příliš. Poskytují mu vzdělání. A je-li po ochranou Hemut Neter mohl by pro něho představovat vážné nebezpečí. Bojoval v něm strach i touha mít u sebe dítě jeho krve. Zvítězil strach.

„Ne, pane, tak to není. Můj pobyt tam byla spíše náhoda.“ odpověděl mu a v duchu se zasmál. Vzpomněl si na kněžku Tehenut. Možná měl raději říci vůle boží, ale nechal to být. Neopravil se.

„Vybraly ho ty ze Saje,“ řekl stařec, „ty, kterým se dá věřit,“ dodal ještě, když uviděl Nebuithotpimefův udivený pohled a vstal. „Je čas na odpočinek. Zítra nás čeká namáhavá cesta. Přesto ještě jednou zvaž, zda by nebylo lepší, poskytnout mu ochranu. Alespoň po čas stěhování.“

„Ne.“ řekl rázně a ukázal Achboinuovi, aby odešel. Pak se rozzlobeně podíval na Meniho: „Kdy jsi mi to chtěl říci? Viděl jsem znaménko.“

„Všechno má svůj čas.“ odpověděl mu na to. „Ale když už to víš, měl bys ještě jednou zvážit své rozhodnutí.“

„Ne, ať zůstane tam, kde je. Ještě nepřišel jeho čas.“ Podíval se na starce a dodal: „Ještě je bezpečnější tam, kde je, věř mi.“ Přesvědčoval sám sebe, že vše musí ještě jednou promyslet, ale zároveň se bál, že Meni prohlédne jeho strach.

„Je třeba vybrat sedmou,“ řekla Achnesmerire. „Už je čas. Věci jsou připraveny a my bychom měli začít hledat.“

„Jsem si toho vědoma.“ odpověděla ji  Nihepetmaat a povzdychla si. Nechtělo se ji říct to, co musela. Rozeslala zprávy a odpovědi byly neuspokojivé. Velmi neuspokojivé. Žádné dítě čisté krve se nenarodilo. Stárnou. Stárnou a po nich už nezůstane nikdo.

„Musíš jim to říct.“ řekla do ticha Neitokret. Podívala se na ni. Věděla, že to vůbec nemá lehké. Tiše doufaly, že přece jen někoho najdou. Spojily se i s těmi z cizích zemí, ale odpověď byla vždy stejná. Už i poslední z nich nebyla čisté krve. Teď padla i poslední naděje.

Mlčely. Věděly, že je třeba doplnit počet. Osvědčil se. Byl to symbol, ale i pojistka pro zachování toho, aby mohly plnit úkol. Tři strany trojúhelníku a čtyři strany čtverce. Hledat další dívku mezi těmi všemi, v jejichž žilách kolovalo alespoň trochu jejich krve, byl nadlidský úkol. A chce to čas. Spoustu času – a to si uvědomovaly všechny.

„Možná by tu bylo řešení.“ řekla do ticha Nihepetmaat. „Není ideální, ale poskytne nám čas k výběru.“ odmlčela se. Obávala se toho, jak přijmou její návrh.

„Mluv.“ vybídla ji Maatkare.

„Je tu ten chlapec.“ řekla velmi tiše a přesto její sdělení působilo tak, jako by vedle nich zazněl výbuch. Zarazila jejich protesty gestem dlaně. „Nechte si to nejdříve projít hlavou a pak o tom teprve budeme mluvit.“ řekla důrazně. Tak důrazně, že je všechny překvapila. Vstala a odešla. Také vstaly, ale jejich odchod byl jaksi rozpačitý. Jakoby nemohly uvěřit jejímu nezvyklému návrhu.

Zase byl ve velkém ptáku. Kouř, který vycházel z jeho zadní části, se svíjel jako had. Vzpomněl si na svůj sen – na draka na kterém letěl. Teď už si let vychutnával. Bavilo ho pozorovat zemi dole. Podobalo se to jeho snu, ale žádná země se neobrátila.

„Kam letíme?“ zeptal se starce. Odpověď nečekal. Nikdy mu neodpověděl na to, na co se ptal a tak zůstal jeho odpovědí překvapený.

„Podívat se na nové místo.“

„Proč neuděláme spíše opatření pro naši obranu? Proč se hned stěhovat?“ zeptal se ho.

„Je to bezpečnější. Je to pracnější a bude nás to stát hodně úsilí, ale je pro nás lepší, když nebudou vědět, kde jsme.“

„Máme přece lepší zbraně,“ řekl a zarazil se. Začlenil se mezi ně tou větou, ale nepatřil tam. Nepatřil nikam.

„To s sebou nese sice výhodu, ale i nevýhodu.“ řekl mu stařec a podíval se na něho. „Dává ti to volbu vybrat si, anebo zůstat nestranný.“

Nechápal smysl těch slov, nevěděl, zda se nedotýká jeho nevyslovené myšlenky či zbraní, ale věděl, že dříve nebo později mu dojde smysl těch slov a tak se opřel a zavřel oči.

„Probuď se!“ uslyšel po chvíli.

Otevřel oči. „Nespím.“ řekl mu a podíval se dolů, tam, kam stařec ukazoval. Museli změnit směr. Díval se na tři bílé jehlany, tyčící se uprostřed pouště jako hory. Z výšky vypadaly jako drahokamy. Špičky zářily v zapadajícím slunci a vypadaly jako tři šipky, které ukazují směr. „Co je to?“ zeptal se.

„Pyramidy.“ odpověděl mu stařec.

„ Z čeho jsou?“ zeptal se ho. Uvědomoval si, že musí být veliké. Nedokázal si představit jak, ale i z výšky vypadaly obrovské, podobné horám.

„Z kamene.“ odpověděl mu stařec a otočil ptáka zpět.

„K čemu jsou?“ zeptal se znovu v naději, že stařec bude sdílnější.

Meni zavrtěl hlavou: „Je to symbol – symbol toho, že Tameri je navěky spojená se Sahem a Sopdet. Jejich postavení je stejné, jako postavení hvězd. I ony stojí na stejné straně Itery jako pyramidy, tady dole.“

„Kdo je postavil?“ zeptal se starce a díval se z výšky na zem. Viděl rozbité chrámy, zničená města.

„Teď ne.“ řekl mu stařec a věnoval se letu.

Mlčeli. Achboinu opět zavřel oči. Hlavou se mu honily myšlenky, uvnitř narůstal vztek. Dívají se na něho jako na raritu, přehazují si ho jako horký kámen a pochybují – o čem, to neřeknou, stejně jako neřeknou, co od něho chtějí. Pak si vzpomněl na slova slepé dívky: „…očekávají více, než jim můžeš dát. Ale to je jejich problém. Měl bysis ujasnit, co očekáváš od sebe, jinak ti nezbude nic jiného než plnit očekávání druhých. A to se ti nikdy nepodaří.“ Uklidnil se. Možná starci křivdil. Možná ho jen nechce svazovat svými očekáváními a chce mu ponechat možnost volby. Zamyslel se nad tím. Pak si vzpomněl na pyramidy. „Jsou i jinde?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl mu.

„Kde?“

„To se dozvíš později. Ještě toho málo znáš…“

„Proč mi nikdy neodpovíš. Vždycky řekneš jenom část.“ řekl rozzlobeně Achboinu.

Stařec se k němu otočil: „Tak se ti to jeví? Zvláštní.“ pak se zamyslel a dodal: „…ale tak to není. Promluvíme si o tom později. Teď se musím věnovat letu.“

Chtěl se ho ještě zeptat na to, jak jsou staré, ale nechal to napotom. Stařec měl práci a slíbil, že odpoví na jeho otázky později. To ho uklidnilo. Zavřel oči a usnul.

„Jak jsi mohla…“ rozzlobeně se na ni obořila.

„Nekřič.“ řekla tiše a zarazila ji v půli věty. „Přemýšlela jsem o tom dlouho a jiné východisko nevidím. Navíc by to nebylo napořád. Získáme čas pro výběr. Je marné si dělat naděje, že najdeme nové dítě. Musíme hledat alespoň ty, které mají část naší krve, a to také nebude snadné.“

Vyslovila to, co si žádná z nich nechtěla připustit. Zmohla se jen na: „Ale je to muž…“

„ne, je to chlapec – dítě.“ Pozorovala ho dlouho při práci. Nejdříve se jí zdálo, že to, co provádí, nemá žádný smysl, že je v tom mnoho magie, ale pak pochopila, že vše co dělá, nějaký smysl mělo a on, pokud to věděl, se jí ho snažil objasnit. Přinesl do jejich světa jiné myšlení. Myšlení – snad mužské – snad, bylo jiné. Bylo jiné, ale jiná je i doba.

Posadila se a rukou ukázala, aby také usedla. Mluvila dlouho. Snažila se vysvětlit svůj záměr a dařilo se jí to. Teď zbývá obhájit své stanovisko i před ostatními ženami. O tom, že on odhalil jejich záměr s tradicemi, se stěhováním jejich bohů, pomlčela. Ještě si nebyla jistá.

 „Jsme na místě.“ řekl stařec. Byla už tma. Vylezli z velkého ptáka a muži, kteří na ně už čekali s připravenými koňmi, je odváželi do černé tmy. Kolem spíše tušil, než viděl hory, skály. „Nevadí,“ řekl si, „prohlédnu si to až ráno.“

Prohlížel si základ toho, co již bylo postaveno. Oproti mohutnosti a výstavnosti města mu to všechno připadalo ubohé. Řekl to starci. Řekl mu to oparně, ve strachu, aby se nerozhněval.

„Postupně.“ odpověděl mu. „Musíme se přesouvat postupně a ne všichni najednou. Také zde nebudeme všichni. Část z nás odejde do jiných míst.“

„Proč?“ zeptal se ho.

„Nutnost,“ řekl mu na to a vzdychl. „Je nás už málo. Také to, co jsme znali, pomalu, ale jistě upadá v zapomnění a proto je třeba předávat to dál a vyměňovat si zkušenosti. Kromě toho menší skupina nevzbudí tolik pozornosti, jako velká.“

„A obrana?“

Stařec zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Jaká pak obrana? Za chvíli ji už nebudeme schopni. Vymíráme.“

„Kdo my?“ zeptal se ho Achboinu se strachem.

„Ti, kteří zůstali po velkém kataklyzmatu. My, čisté krve. Potomci těch, co ještě znali jinou zemi. Jiný čas.“ Zamyslel se, pak se na něho podíval a pohladil ho po vlasech. „Je toho ještě mnoho, co se musíš naučit a já nejsem zrovna dobrý učitel. Neumím ti vysvětlit věci tak, abys je pochopil. Neumím a také na to nemám dost času. Mám teď jiný úkol…“

Zaklonil hlavu a díval se mu do očí. Chápal ho. Viděl únavu i starost v jeho tváři a nechtěl ho více zatěžovat. Šel si pořádně prohlédnout místo, které vybrali. Domy už nebyly z kamenných bloků, ale většinou z hliněných cihel anebo z něčeho, co pojmenovat nedovedl. Vypadalo to jako bláto, ale když to ztvrdlo, podobalo se to spíše kameni – ale kámen to nebyl, byla to jen mrtvá hmota bez srdce. Ne, nebylo to špatné místo. Těžko přístupné, chráněné kolem dokola skálami, s dostatkem vody, která tekla kanálem z Itery. Nemělo to onu pompéznost měst, které znal. Bylo jakoby ztraceno v okolním terénu. Přemýšlel o obraně. Přemýšlel o tom, jak znesnadnit útočníkům přístup i jak zajistit, aby se o jejich postupu dozvěděli včas. Dostatečně včas na to, aby se připravili k obraně. Viděl jejich zbraně, viděl i to, co dokáží, ale uvědomoval si i početnost případných nájezdníků. Ale neviděl ještě vše a to ho znepokojovalo. Bál se dalších vpádů, bál se zabíjení a nesmyslného ničení. Bál se chaosu, který s sebou boj přinášel. Potřeboval řád, stabilní základnu – možná i proto, že sám se neměl čeho zachytit. Neznal své kořeny, neznal svůj původ a neznal směr, který by mu ukázal otec či matka.

Schylovalo se k večeru. Za chvíli bude tma a on se vydal hledat starce. Potřeboval se na toto místo podívat z výšky. Potřeboval, aby ho stařec vynesl ve velkém ptáku tam nahotu, odkud by měl celou lokalitu jako na dlani. Pospíchal, aby ho našel dříve, než bude tma.

„Ne, teď ne.“ řekl mu stařec. „A proč to vlastně potřebuješ?“

„Já…, já nevím. Prostě to potřebuji vidět. Nedokáží si to ze země představit.“ Snažil se mu objasnit to, o čem přemýšlel. Snažil se mu říci, že k obraně se dá použít i to, co je kolem, ale musí to napřed vidět.

Stařec poslouchal. Některé úvahy se mu zdály příliš prostoduché, ale některé měly něco do sebe. Možná, že to dítě intuitivně přijde na to, co by jim uniklo. Možná na tom proroctví něco je. Neznal jeho úkol, pochyboval o proroctví, ale pro jistotu a pro klid vlastní duše se rozhodl, že mu bránit nebude.

„Ne, teď ne.“ řekl ještě jednou a dodal: „Zítra ráno, abys měl dostatek času si všechno prohlédnout.“

III. Bůh – a je jedno, jestli je či není, je dobrým prostředkem…

Neletěl se starcem, ale s mužem, jehož pleť měla barvu bronzu. Byl větší než oni a jaksi mohutnější. Neletěli ve velkém ptáku, ale v něčem, co mělo lopatky, které se otáčely kolem. Dělalo to hluk, jako velký skarabeus. Vznášeli se nad údolím a pohybovali se kolem skal. Křičel na muže, když potřeboval, aby se k něčemu přiblížili či slétli níže. Byl tak zabraný do svého úkolu, že ztratil pojem o čase. Znova a znova létal dokola ve snaze zapamatovat si všechny detaily.

„Musíme dolů.“ zakřičel na něho muž a usmál se. „Musíme dolů, chlapče.“

Snažil se mu sdělit, že ještě ne, že si ještě vše nezapamatoval, ale muž se jen smál: „To nevadí. Vždycky můžeš nahoru, budeš-li to potřebovat.“ To ho uklidnilo.

Muž vyskočil z té věci a hodil si ho přes rameno, jako pytel pšenice. Stále se smál. Smál se i tehdy, když ho postavil před starcem. Pak mu podal ruku na rozloučenou. Achboinuova dlaň se v jeho ruce ztrácela.

„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se ho stařec a obrátil se ke stolu, kde hledal něco mezi svitky papyru.

„Potřebuji si to všechno utřídit.“ odpověděl mu a dodal: „Opravdu mohu ještě nahoru, budu-li to potřebovat?“

Stařec přikývl. Konečně našel to, co hledal a podal to Achboinuovi. „Tohle si prostuduj a pak mi to vrať.“

„Co je to?“zeptal se.

„Plán – plán města.“ řekl stařec a sklonil se nad dalšími papyry.

„A co když to nepřijme?“ zeptala se ji.

Na to nepomyslela. Byla tak soustředěna na to, aby je přesvědčila, že zapomněla na něho. „To nevím.“ řekla popravdě a zamyslela se, „Budeme muset hledat dál.“ Budou muset hledat dál i tak, vždyť on byl chlapec a místo zde bylo až dosud vyhrazeno jen ženám. Najednou se jí nezdálo správné, on je prozatímním řešení. Nebylo to vůči němu spravedlivé, ale v této chvíli se už nic dělat nedalo. Věci zašly příliš daleko a času bylo tak málo. Jestliže Nebuithotpimef odmítl jeho ochranu, budou ho muset chránit samy tak jako tak.

Našel ho, jak spí nad roztaženým plánem města, hlavu v jeho středu. Uzounký pramínek slin stekl na papyrus a zanechal na mapě skvrnu, která vypadala jako jezero. Jindy by ho vypeskoval za to, že tak zachází s dokumenty, ale dne jen opatrně zatřásl jeho ramenem, aby ho vzbudil.

Otevřel oči a uviděl starce. Vyrovnal se a zahlédl skvrnu na mapě.

„Opravím to,“ řekl mu a promnul si oči. „Promiň,“ dodal: „Usnul jsem.“

„To nevadí. Teď si pospěš, odcházíme.“ řekl mu.

„Ale…“, ukázal rukou na mapu. „Můj úkol…, ještě nejsem hotový.“

„Můžeš to sepsat. Bude k němu přihlédnuto.“ odpověděl mu a gestem naznačil, aby si pospíšil.

Achboinu byl rozmrzelý. Slíbil mu, že si může ještě jednou prohlédnout město z výšky. Dal mu úkol a teď ho zase odvádí. Připadal si jako jejich hračka, se kterou si pohazují. Vztek v něm stoupal a krk se mu sevřel lítostí.

„Proč?“ zeptal se ho přiškrceným hlasem, když byli ve vzduchu.

„Všechno se dozvíš. Trpělivost.“ řekl mu a podíval se na něho. Viděl nespokojenost v jeho tváři a tak dodal. „Toto je velmi důležité, věř mi. Velmi důležité! A já sám nejsem oprávněn říci ti více.“ dodal ještě.

„A můj úkol?“ snažil se prolomit jeho mlčení Achboinu.

„Teď tě čeká těžší, ale nikde není řečeno, že nemůžeš dokončit to, co jsi začal. Jak už jsem řekl, napiš své připomínky tak, aby byly srozumitelné i ostatním. Budou brány v na vědomí, slibuji.“

Neuklidnilo ho to. V ruce svíral kámen, který vzal před odletem ze země. Bílý kámen, průhledný jako voda. Krásný krystal křišťálu. Chladil ho v dlani. Promlouval k němu a tak se zaposlouchal do řeči země, ze které vyšel.

Byl okoupaný a oblečený do čistých šatů. Nikdo mu neřekl, co se bude dál dít a tak čekal ve svém pokoji. Nervózně se procházel sem a tam, chvíli usedl, ale nevydržel to moc dlouho. Atmosféra kolem se mu zdála také nervózní. „Možná je to mnou.“ pomyslel si a vyšel ven. Snad v ulicích starého města najde vnitřní klid.

„Vrátil ses?“ uslyšel za sebou známý hlas. Obrátil se. Za ním stal chlapec, který ho poprvé vedl k jeskyni žen, v ruce ranec.

„Ano, ale ty, jak vidím, odjíždíš.“ odpověděl mu a usmál se: „Jdeš do nového města?“ zeptal se ho.

„Ne,“ odvětil chlapec. „Já jedu na východ, tam to pro mě bude lepší.“

Udiveně se na něho podíval. Nerozuměl.

„Víš, organismus některých z nás se nepřizpůsobil novým klimatickým podmínkám a slunce nám škodí. Jeho paprsky nás mohou zabít. Naše kůže bývá nenávratně poškozena, a proto se pohybujeme venku jen tehdy, když slunce zapadne, anebo trávíme čas tady dole. Tam, kam odjíždím, je také podzemní město. Ne takové, jako toto, ale…“ nedopověděl. Podíval se na muže, který ho gestem pobízel ke spěchu. „Už musím jít. Přeji ti hodně štěstí.“ řekl mu, vzal do, modrou látkou omotaných, rukou ranec, a pospíchal k východu. Achboinu ještě viděl, jak mu muž omotává látkou tváře včetně očí. Slunce ještě nezapadlo.

To, co mu řekl chlapec, ho rozrušilo. Nikdy se s ničím podobným nesetkal. Slunce bylo božstvo, které opěvovali v mnoha podobách. Re byl pro něho vždy nositelem života i Achnesmerire měla po něm jméno – Milovaná Reem, ta která osvětluje božským světlem. Slunce byl pro něho život a pro chlapce znamenal smrt.

„Kde se touláš?“ zeptala se ho Achnesmerire. „Hledám tě už notnou chvíli. Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“

Kráčel mlčky za ní, myšlenkami byl ale ještě u chlapce s bílými vlasy.

„Pospěš si!“ popoháněla ho a usmívala se.

„Kam jdeme?“ zeptal se ji.

„Do chrámu.“ řekla a zrychlila.

„Bylo by snadnější, kdyby tady byla.“ řekl a vzpomněl si na malou slepou dívku.

„Také neviděla všechno,“ namítla Maatkare a zarazila se, protože si vzpomněla na den její smrti. Něco v ní jí říkalo, že ona o tom věděla. Věděla a neřekla. „Víš, ona už tu není a s tím nic neuděláš. Vybrala tebe a ty máš prostředky k naplnění svého úkolu, stačí je jen využívat.“ Chtěla mu ještě říci, že by měl možná plnit je to, co je jejich úkolem, a nezajímat se tolik o to, co se děje kolem, ale neřekla mu to. Jeho pobyt mezi nimi byl jen dočasný a jeho úkol neznala.

„Proč jsme zničili staré město?“ zeptal se jí najednou a podíval se na ni. Vzpomněl si na obrovské výbuchy, které po sobě zanechaly jen spoušť. Za pár let vše pokryje písek z pouště.

„Je to tak lepší, věř mi.“ řekla mu a zastesklo se ji. „Je to tak lepší, alespoň doufám.“ dodala tiše a odešla.

Chvíli ji sledoval pohledem, ale pak se zase sklonil nad papyry, soustředit se ale nemohl. Možná to bylo únavou, možná tím, že byl myšlenkami jinde – více v budoucnosti než v současnosti. Zavřel oči a nechal myšlenky jen tak plynout. Třeba se za chvíli uklidní.

Před očima se mu zjevila tvář kněžky Tehenut. Vzpomněl si na její postoj k bohům a vzpomněl si, jak na ni reagovali lidé. Bůh – a je jedno, jestli je či není, je dobrým prostředkem…

Vstal a šel se projít. Snažil se zapudit kacířské myšlenky a uklidnit se. Vyšel ven a narazil na muže s pletí bronzu, se kterým tenkrát létal nad krajinou nového města.

„Zdravím tě.“ řekl mu a radostně ho vyzvedl do výšky. Jeho úsměv byl nakažlivý a Achboinu se začal smát. Chvíli se cítil jako chlapec, kterým byl a ne jako kněz či funkcí, kterou nyní zastával a pro kterou nebyl název. „Vyrostl si.“ zahlaholil muž a postavil ho na zem. „Nechceš se proletět, příteli?“

„Kam?“ zeptal se ho.

„Do Mennoferu.“ řekl muž a zasmál se.

„Kdy se vrátíme?“

„To nevím,“ odpověděl mu. „Chtějí tam postavit nový královský palác.“

Achboinu zpozorněl: „Co o tom ještě víš?“

„Nic.“ řekl muž, naklonil se nad něho a se smíchem zašeptal, „ale znám někoho, kdo o tom ví víc.“ Zasmál se a pohladil ho.

To pohlazení bylo jak balzám na jeho duši. Jeho dlaň byla teplá a laskavá a on měl zase pocit, že je jen malým klukem, který se s ním nemusí ničeho bát.

„Poletím,“ rozhodl se. Nevěděl, jestli zvítězila zvědavost nebo touha ještě chvíli prodloužit tu chvíli, kdy se mohl cítit být dítětem. „Kdy odlétáme?“

„Zítra. Zítra za úsvitu.“

Vydal se za Menim. Vstoupil do jeho domu a nechal se ohlásit. Usedl na okraj malé kašny v atriu jeho domu. Tu kašnu měl rád. Sám se podílel na její stavbě. Bojoval s kameny a pozoroval, jak je kameníci opracovávají tak, aby získaly správný tvar. Socha uprostřed kašny měla tvář malé slepé dívky. Udělal ji sám z bílého kamene a vdechl do něho část její duše. Poslední úpravy dělal skoro poslepu. Její tvář žila v něm a on, s očima zavřenýma a plných slz hladil kámen, aby uchoval všechny její něžné rysy. Zesmutněl. Stýskalo se mu po ni. Položil ruku na chladný kámen a zavřel oči. Poslouchal hlas kamene. Tichý tepot jeho srdce. Pak mu někdo položil ruku na rameno. Rychle otočil hlavu a otevřel oči. Meni.

„Je dobře, že jsi přišel. Chtěl jsem tě nechat zavolat.“ řekl mu a rukou naznačil, že má jít za ním.

Vešli do pracovny. Tam, nad velikým stolem, se skláněl na papyry muž, kterého neznal. Nebyl jako oni, měl výšku lidí a podle šatů i účesu byl z Cinevu. Achboinu se uklonil, pozdravil muže a pohledem zabloudil na stůl. Mapy.

„Dovol, Kanefere, abych ti představil Achboinua.“ řekl Meni.

„Slyšel jsem o tobě.“ řekl muž a prohlížel si ho. Jeho ústa se neusmála, tvář zůstala jako z kamene. Achboinua obestřel chlad. Aby zakryl své rozpaky, naklonil se nad stůl a vzal do ruky mapu. Viděl koryto Itery, nízká pohoří, velkou ohradní zeď vedoucí kolem města i rozmístění chrámů a domů, ale představit si to nedokázal. Muž mu podal druhý papyrus s nákresem stavby paláce. Celou dobu ho pozoroval a v jeho tváři se nepohnul jediný sval.

„Prý si spolupracoval na výstavbě tohoto města.“ řekl mu muž. V jeho hlase zazněl nepatrný výsměch.

„Ne, pane,“ odpověděl Achboinu a podíval se na něho. Díval se mu přímo do očí a neuhnul pohledem. „Ne, dal jsem jen své připomínky k opevnění města a některé mé návrhy byly akceptovány. To je vše.“ Muž sklopil zrak. „Nejsem architekt,“ dodal ještě a vrátil mu nákres paláce. Pak pochopil. Ten muž měl strach.

„Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat.“ vstoupil do hovoru Meni a podíval se na něho.

„Zajímá,“ odpověděl mu. „Velmi mě to zajímá. A proto jsem také přišel požádat tě, abych mohl letět…“

„Je zajímavější let nebo město?“ zeptal se se smíchem Meni a uvolnit tak napjatou atmosféru v pracovně.

„Obojí.“ odpověděl Achboinu a zarazil se. Nebyl si jistý, zda může před mužem mluvit otevřeně. Podíval se na Meniho.

„Ano, faraón chce přemístit sídelní město Tameri do Mennoferu,“ řekl Meni, „a nás požádal, abychom doprovodili jeho hlavního architekta, představeného prací v zemích jihu a severu.“ odcitoval jeho titul, aby tak uchlácholil jeho rozladění. „Vybral jsem tebe, pokud s tím souhlasíš.“

Achboinu kývl na znamení souhlasu a podíval se na Kanefera. Viděl jeho rozladění, viděl i jeho údiv: „Ano, pojedu. A rád.“ dodal ještě. Pak se rozloučil s architektem a dodal: „Uvidíme se, pane, za úsvitu.“

Šel k sobě. Tušil, že si ho Meni dá ještě zavolat. Mnoho z toho, co měl vědět, ještě nebylo řečeno. Ten muž se mu nelíbil. Byl příliš pyšný a příliš se bál. Rád by věděl čeho. Musel si ještě promluvit s Nihepetmaat a tak se ji vydal hledat, našel však jen Neitokret. Vyrušil ji uprostřed práce.

„Omlouvám se,“ řekl ji, „ale nemohu ji najít.“

„Odjela, Achboinue.“ zarazila se. Nihepetmaat jela hledat děvče. Ona jediná to nevzdávala. Ona jediná věřila, že najde sedmou jejich krve. „Co potřebuješ?“ zeptala se ho a ukázala, kam se má posadit.

„I já potřebuji odjet a nevím, jak dlouho se zdržím,“ zamyslel se uprostřed věty. Ten muž ho znepokojoval, informací měl málo a bál se, že jeho úsudek bude ovlivněn jeho pocity.

Neitokret se na něj podívala. Mlčela a čekala. Byla z nich nejtrpělivější a také nejtišší. Čekala a mlčela. Uvědomil si, že většinu vítězství dosáhla ne bojem, ale trpělivostí, mlčením a znalostí lidí. Jakoby dokázala proniknout do jejich duše a odhalit všechna jejich tajemství, zatímco ta její, stejně jako bohyně, jejíž jméno nosila, neznal nikdo.

Začal ji vyprávět o svém setkání s Nebuithotpimefem, o novém sídelním městě, ale i o tom, že je třeba zapojit ženy do spojení Horní a Dolní země. Zmínil se i o architektovi, kterého faraón poslal i o jeho strachu. Zmínil se i o svých pochybnostech, zda je v této době rozumné vrátit se tam, odkud byli již jednou vytlačeni těmi ze severu. Neitokret mlčela a poslouchala. Nechala ho domluvit, nechala plynout i jeho pochybnosti. Skončil a podíval se na ni.

„Měl jsi nám to říci,“ řekla mu a ucítila mrazení v zádech. Možná, že ta nejmladší z nich věděla mnohem více než ony a neřekla jim to. Možná, že malá slepá dívka věděla, že on pronikne do jejich záměrů, přísně střeženými před muži i lidem této země. Obestřel ji strach. Strach z toho, že jestliže na jejich plán přišlo tohle dítě, přijdou na něj i ostatní.

„Možná, ale měl jsem pochybnosti. Mám je i teď. Možná po rozhovoru s Menim budu moudřejší, až se dozvím více.“

„Víš, Achboinue, pohybuješ se mezi dvěma světy a ani v jednom nejsi doma. Chceš spojit něco, co bylo rozpojeno dávno před tvým zrozením a sám v sobě to sloučit nedokážeš. Možná bys měl více důvěřovat sám sobě, sám v sobě si ujasnit co vlastně chceš, jinak vneseš do všeho ještě více zmatku.“ nekárala ho. Říkala to tiše tak, jako vždy. „Podívej, ber to jako nový úkol a snaž se něčemu novému naučit. Nejen stavět, ale i najít cestu k tomu muži. O jeho strachu nic nevíš. Znáš ho pár minut a už děláš závěry. Možná máš pravdu – možná ne. Ale všichni si zaslouží mít šanci.“ odmlčela se. Podívala se na něho, zda ho svými slovy nezranila.

I on se na ni podíval a bylo vidět, že o jejich slovech přemýšlí. Znovu si vzpomněl na slova malé slepé dívky – na očekávání jiných, která nikdy nemůže splnit. Může splnit jen ta svá.

„Nespěchej,“ řekla mu po chvíli. „Nespěchej, jsi ještě dítě, na to nezapomínej. Tvým úkolem je teď dospět a dospíváš tím, že hledáš. Hledáš nejen sám sebe, ale i to, k čemu jsi byl zrozen. Tak se dívej, dívej se pozorně a vybírej. I to je velká práce. Poznat to, co nechceš, co chceš a co můžeš.“ Sedla si vedle něho a objala ho kolem ramen. Pohladila ho po vlasech a dodala: „Spojím se s Nihepetmaat. Jdi se připravit na cestu a nezapomeň, že do příštího úplňku musíš být zpátky. I tady máš úkol, který je třeba plnit.“

„Dáváš mi s sebou dítě?!“ řekl rozzlobeně Kanefer.

„Jsi příliš domýšlivý!“ zarazil jeho řeč Meni. „Dávám Ti to nejlepší, co zde mám a je mi jedno, co si o tom myslíš.“ Postavil se. Donutil Kanefera, aby zaklonil hlavu, když se na něho díval. Měl teď i převahu velikosti. „Ručíš mi za jeho bezpečnost. Ručíš mi za to, že všechny připomínky toho chlapce promyslíš, než rozhodneš, zda jsou ku prospěchu či nikoli.“ dodal s důrazem. Posadil se, podíval se na něho a už klidněji řekl: „Ten chlapec je pod ochranou faraóna, nezapomeň na to.“ Věděl, že tohle zabere, i když faraónovou ochranou tak jist nebyl. Věděl ale, že chlapec bude v bezpečí pod dohledem Šaje. Jeho síla i rozvaha ho dokáže uchránit i před případnými útoky.

Ráno se na cestu už tak netěšil. Neitokret se s ním přišla rozloučit. Kráčeli vedle sebe a mlčeli. „Neboj se, dobře to dopadne.“ řekla mu na rozloučenou a popostrčila ho kupředu. Usmála se.

„Vítám tě, můj malý příteli.“ řekl mu se smíchem velký muž s bronzovou pletí a vysadil ho dovnitř ke Kaneferovi. Hlavou kývl na pozdrav a mlčel.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Achboinu muže s bronzovou pletí.

„Šaj,“ zasmál se muž, jehož nikdy neopouštěla dobrá nálada. „Říkají mi Šaj.“

„Řekni mi, pane, prosím, něco o místě, kde má stát palác.“ obrátil se s otázkou na Kanefera, který sledoval celou scénu s kamenným obličejem. Připadal mu jako socha. Socha vytesaná z tvrdého studeného kamene.

„Nevím, co chceš vědět.“ řekl mu oním povzneseným způsobem.

„Všech no, co považuješ za důležité.“ řekl klidně Achboinu a koutkem oka zpozoroval udivený Šajův výraz.

„Teď je to pouze malé město,“ vzpomněl si na záměry faraóna. „Z jeho dřívější majestátnosti toho moc nezbylo a co zbylo, zničili Sanachtovi lidé, jen velká bílá zeď odolala, částečně i Ptahův chrám, podpíraný býky Hapiů. Podle faraóna má vhodnou polohu pro nové sídelní město.“ řekl Kanefer poněkud rozpačitě a dodal: „Viděl si mapy.“

„Ano, viděl, pane, ale představit si to místo nedovedu. V dolní zemi jsem nebyl, a abych řekl pravdu, strávil jsem většinu času v chrámu a tak je můj obzor poněkud zúžený. Rád bych znal tvou představu i představy těch, kteří na celém projektu budou spolupracovat,“ upřesnil svou otázku Achboinu. Počítal s tím, že si ho dá ještě Meni zavolat, ale nestalo se tak. Zřejmě měl k tomu důvod, ale nepátral po něm. Možná je lepší, když se vše dozví z úst tohoto muže.

Kanefer začal hovořit. Povýšenecký tón se z jeho hlasu vytratil. Hovořil o bývalé kráse Mennoferu za doby Meniho i o krásné bílé zdi, která město chránila, o své představě, jak město rozšířit. Hovořil o tom, co by mohlo být problémem, ale i o tom, co prosazují ostatní, zvláště kněží. O nich mluvil s jistou hořkostí, která se nedala přehlédnout. Seznámil ho stručně se spory kněží z chrámů Ptaha s ostatními chrámy, které tam měly být postaveny.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se nečekaně Achboinu.

Kanefer se na něho s údivem podíval: „Nerozumím.“

„Něčeho se bojíš. Kroužíš kolem toho a já nevím, kolem čeho.“

„Není to dobré místo.“ řekl mu najednou Kanefer, špatně ukrývající zlost. „Je příliš blízko…“

„…rozbrojům, příliš daleko od toho, co znáš a příliš nechráněné?“ dodal Achboinu.

„Ano, myslím si, že ano.“ řekl zamyšleně a Achboinu z něho vycítil ještě větší strach než při prvním setkání. Strach a rozladěnost. Uvědomil si, že si musí dávat větší pozor na to, co říká a jak to říká. Ten muž svůj strach skrýval a domníval se, že o něm ostatní nevědí.

„Víš, pane, tvé obavy jsou velmi důležité a myslím si, že opodstatněné. Možná dříve, než se začneme soustředit na samotný palác, budeme se muset nejdříve postarat o to, aby vůbec vznikl a pak o to, aby v něm bylo bezpečno.“ řekl, aby uvedl věc na pravou míru a zmírnil tak jeho rozladění. Dodal: „Rád bych si vyslechl něco i o kněžích. Tvůj vztah k nim…“ přemýšlel, jak větu dokončit. Věděl, že faraón jim nedůvěřuje, chtěl vědět, proč jim nedůvěřuje i on.

„Nechtěl jsem se tě dotknout.“ sdělil ustrašeně Kanefer, když pohlédl na jeho oděv kněze.

„Ne, neurazil jsi mě,“ uklidnil ho. „Jen potřebuji vědět, s čím vším je třeba počítat. Především s jakými překážkami či problémy se budeme potýkat – a ty se netýkají jen samotné výstavby, ale i toho, co se děje kolem.

„Za jak dlouho tam budeme?“ obrátil se s otázkou na Šaje.

„Za nedlouho, můj malý příteli.“ řekl se smíchem a dodal: „Zase budeme kroužit celý den?“

„To uvidíme,“ odpověděl mu. „A také to nezáleží jen na mně.“ Podíval se na architekta, který s údivem sledoval jejich rozhovor. Pak pohlédl dolů. Malí lidé pracovali na stavbě nového kanálu, aby vyrvali poušti další díl země.

„Možná…“ bylo vidět, že Kanefer hledá výraz, kterým by ho oslovil, „… by bylo lepší, kdybys změnil oděv. Tvůj úřad v tvém věku by mohl mnohé popudit,“ dodal a podíval se na něho.

Achboinu mlčky přikývl. Kanefer přetrh jeho myšlenky. Snažil se navázat tam, kde mu přetrh nit, ale nedařilo se mu to. Ten pocit znal.

Vraceli se do Cinevu. Na Kaneferovi byly znát obavy. Měl dobře na paměti to, co mu řekl Meni. Chlapec byl talentovaný a měl dobré nápady, ale jak to sdělit, jak to obhájit, to nevěděl. Musel by rozbít celý dosavadní plán a bál se, že to faraóna rozladí. Chlapec se smál něčemu, co říkal Šaj. Ten člověk měl pořád dobrou náladu. Optimismus z něho přímo sálal. Jak mu záviděl. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet, chvíli si odpočinout, ale obavy dorážely a do hovoru se bál zapojit.

Prohlížel si výzdobu paláce. Lidé se klaněli, když viděli Kanefera a on, s hlavou vzhůru, je přehlížel. Achboinu věděl o strachu a pochopil, že toto je maska, za kterou se schovává, ale mlčel. Snažil se zapamatovat si každý detail paláce. Stavba, která měla tuto nahradit, se mu zdála stejná. Stejně nepřehledná a nepraktická i z hlediska bezpečnosti. Příliš mnoho zákoutí, příliš mnoho nebezpečí. Bezděčně vsunul svou dlaň do dlaně Kanefera. Strach dítěte před neznámým. Kanefer se na něho podíval a usmál se. Ten úsměv ho uklidnil a uvědomil si, že jeho dlaň je teplá. Pustil jeho ruku. Stráž otevřela dveře a oni vstoupili.

„Ty?“ udiveně řekl Nebuithotpimef a pak se zasmál. Pokynul, aby vstali. „Tak povídejte.“

Hovořil Kanefer. Předložil nové nákresy a upozornil na body, které by mohly být pro bezpečnost města stěžejní. Stejně tak se rozpovídal o tom, co by město mohlo ohrožovat.

Faraón poslouchal a pohledem kontroloval Achboinua. Ten mlčel.

„A ty?“ obrátil se na něho s otázkou.

„Nemám, co bych dodal.“ řekl mu a uklonil se. Široký náhrdelník kolem jeho krku ho mírně škrtil, což ho znervózňovalo. „Pokud jsem mohl přispět nápadem, udělal jsem to, pane. Ale přece jen jedna věc by tu byla.“

Kanefer se na něho se strachem podíval.

„Netýká se samotného města, pane, ale tvého paláce a to jsem si uvědomil až tady.“ odmlčel se a čekal, zda mu dá svolení pokračovat „Víš, jedná se o vnitřní členění. Je nepřehledné a svým způsobem ohrožující, ale možná jsem ovlivněn chrámovou výstavbou a neznám všechny potřeby paláce. Možná, kdybych…“

„Ne!“ řekl Nebuithotpimef a Achboinu instinktivně ustoupil dozadu. „Dobře víš, že to není možné. Není to bezpečné, ale všechny tvé otázky může zodpovědět Kanefer nebo ten, kterého ti určí.“ Ve tváři měl zlobu. Kanefer zbledl a Achboinovo srdce začalo bít na poplach.

„Nech nás chvíli o samotě.“ řekl faraón Kaneferovi a pokynul mu k odchodu. Postavil se. Vypadal naštvaně a Achboinu zpozorněl. „Nepokoušej se změnit moje rozhodnutí,“ řekl mu rozzlobeně. „Své stanovisko jsem už řekl a to dobře víš.“

„Vím, pane,“ odpověděl Achboinu a snažil se zachovat klid. „Nechtěl jsem překročit tvůj příkaz, ani se snažit tvé rozhodnutí. Je mi líto, jestli to tak vyznělo. Měl jsem své domněnky nejdříve projednat k Kaneferem.“

„Co všechno víš?“ zeptal se ho.

„O čem, pane?“ řekl klidně Achboinu a čekal, až se faraón zklidní. „Máš na mysli město nebo palácové intriky?“

„Obojí.“ odpověděl mu.

„Nic moc. Nebyl na to čas a tvůj architekt není moc sdílný.“ To víš, konec konců, sám.“ dodal a polekal se poslední věty. Za tuto troufalost by ho mohl potrestat.

„Dá se mu věřit?“ zeptal se ho.

„Svou práci dělá dobře a zodpovědně,“ řekl mu a uvažoval nad poměry v paláci. Evidentně i faraón se necítil bezpečně a nedůvěřoval nikomu. „Sám se, pane, musíš rozhodnout, komu věřit. Vždycky je to riziko, ale nevěřit nikomu je příliš vyčerpávající a vyčerpání s sebou přináší chyby v úsudku.“ Zase se lekl toho, co řekl.

„Jsi hodně opovážlivý, hochu.“ řekl mu faraón, ale v jeho hlase už nebyla zloba a tak se i Achboinu uvolnil. „Máš možná pravdu. Je třeba se spoléhat především na vlastní úsudek, než na zprávy jiných. Což mi připomíná, abys mi vše podstatné sepsal, všechny návrhy, všechny připomínky. A co se týká paláce a jeho uspořádání, promluv si o tom nejdříve s Kaneferem.“

Achboinu se uklonil a očekával pokyn k odchodu, ale nestalo se tak. Nebuithotpimef chtěl upřesnit ještě některé detaily k nákresu města i k postupu prací. Pak skončili.

Šaj ho čekal v předsálí. „Odjíždíme?“ zeptal se ho.

„Ne, ještě ne, až zítra,“ řekl unaveně. Palác byl bludiště a on se špatně orientoval a tak se nechal vést až do pokojů, které byly pro ně dva určeny. Lidé udiveně pozorovali Šajovu postavu. Byl obrovský, větší než sám faraón a šel z něho strach. Uhýbali jim z cesty.

Vešli do místnosti. Na stole měli nachystané jídlo. Achboinu měl hlad a natáhl ruku pro ovoce. Šaj jeho ruku zachytil.

„Ne, pane. Tak ne.“ prohledal pokoj a pak zavolal služebné. Nechal je ochutnat jídlo a nápoje. Teprve až je propustil, mohli začít konečně jíst.

„Není to zbytečné?“ zeptal se Achboinu. „Kdo by se nás chtěl zbavit?“

„Ne, není.“ odpověděl Šaj s plnou pusou. „Palác je zrádné místo, malý příteli, velice zrádné. Tady musíš být neustále ve střehu. Nejsou to jen muži, kteří chtějí prosadit svou moc. Zapomínáš na ženy. Jsi jediný, který zná jejich tajemství a některým se to nelíbí. Nezapomínej na to.“

Zasmál se: „Přeceňuje se to. Zase toho tolik nevím.“

„To nevadí, ale vadí jim to, co bys vědět mohl.“

Nad tím nikdy neuvažoval. Neuvažoval nad tím, že už samotná možnost může být ohrožující. Zítra se má setkat s Nimaathap. Tohle musí mít na mysli. Byl vděčný za Šajovo přátelství i za jeho otevřenost. Seslal mu ho sám osud. Ten, jehož jméno Šaj nosil.

IV. Je třeba najít cestu ke spojení bohů z jihu a severu

Ráno si ho dala zavolat. Udivilo ho to, měli se setkat až v chrámu. Stál před ní a prohlížel si ji. V plášti, který mu vnutil Šaj, než odcházel, mu bylo horko, ale nesundal si ho.

Byla mladá, mladší než předpokládal. Dívala se na něho a netvářila se spokojeně.

„Tak to jsi ty?“ řekla a sklonila se k němu. Dala pokyn, aby je nechali o samotě. Její sloužící odešli, ale Šaj zůstal stát na místě. Obrátila se k němu a znova na Achboinua: „Chci s tebou hovořit o samotě.“

Přikývl a propustil Šaje.

„Jsi chlapec,“ řekla mu. „Jsi moc mladý na to, aby tě braly vážně.“

Mlčel. Byl zvyklý, že se pozastavují nad jeho pohlavím i věkem. „Ta, kterou jsem zastoupil, paní, byla mladší než já,“ upozornil ji tiše.

„Ano, ale to je něco jiného.“ řekla a přemýšlela. „Podívej,“ dodala po chvíli, „znám toto prostředí lépe než ty a tak tě prosím, abys mi důvěřoval. Nebude to lehké, vůbec to nebude lehké, ale nápad přesídlit sídelní město se nám líbil. Mohlo by to zabránit dalším rozbrojům. Doufám.“

„V čem je tedy problém, paní.“ zeptal se ji.

„V tom, že se pohybuješ mezi dvěma světy – prostě v tom, že jsi muž. Ještě nedospělý, ale muž.“

„A také v tom, že nejsem čisté krve?“

„Ne, to takovou roli nehraje. Alespoň ne tady. Nikdo z nás není čisté krve, ale…“ zamyslela se. „možná, že to je to, čím bychom mohli začít, je to alespoň něco, co spojuje tebe s nimi. Také musíme něco udělat s tvým oděvem. První dojem je někdy velmi důležitý. Někdy až moc.“ dodala zamyšleně.

„Nevím, co ode mne očekáváte,“ řekl jí, „nevím to a nevím, jestli to chci vědět. Možná mám úkol, ale ten spíše tuším, než vím. Musím proto jednat tak, jak jednám i s tím rizikem, že to do vašich plánů nezapadne.“ říkal to velmi tiše, s hlavou sklopenou. Měl strach. Velký strach. Ale něco v něm ho ponoukalo, aby to, co začal, dokončil. „Řekla jsi, paní, že jsem ještě dítě a máš pravdu. Někdy jsem více vyděšené dítě než součást Ctihodných Hemut Neter. Ale vím jedno, je třeba spojit nejen svět mužů a žen, ale najít cestu ke spojení bohů z jihu a severu, jinak bude nové město jen dalším městem a nic to nevyřeší.“

Mlčela a přemýšlela. Měl něco do sebe, možná ho vybraly správně. Na dítě byl až příliš rozumný a to, co říkal, dávalo smysl. Měla na paměti zprávu, kterou ji poslala Neitokret. Zprávu o tom, že jejich záměr byl jeho ústy vysloven. Pokud udělá stejný dojem na ně, jako na ni, mají způli vyhráno. No a potom – je tu ještě to proroctví. Toho může také využít, bude-li třeba. „Nechám ti přinést jiné šaty. Sejdeme se v chrámu.“ dodala a propustila ho.

Kráčel vedle Šaje a byl rozzlobený a unavený. Mlčel. Odešel, aniž by znal výsledek. Připadal si opuštěný a bezmocný. Chytil se Šaje za ruku. Potřeboval se dotknout něčeho hmatatelného, něčeho lidského, něčeho konkrétního, aby ho ten pocit hořkosti a opuštěnosti nezadusil. Šaj se na něho podíval. Viděl slzy v jeho očích a tak ho objal. Cítil se tak ponížený a zraněný. V srdci měl beznaděj z toho, že svůj úkol nesplnil, že všechno jeho úsilí a snaha najít nějaké přijatelné řešení se rozplynulo ve sporu žen.

Seděl ve svém pokoji a byl vděčný, že na něho nedorážejí otázkami. Bál se dalšího setkání Rady Ctihodných. Bál se toho, že nesplnil jejich očekávání, nesplnil očekávání Meniho, ale nejvíce se trápil tím, že nesplnil svá očekávání.

Šel ulicí k chrámu s hlavou svěšenou. Vešel do prostorů, které kopírovaly Džeser Džeseru v jeskyni starého města. Usedl na místo, které by spíše náleželo té, která už není mezi nimi a mlčel. Cítil pohledy žen, cítil jejich zvědavost a nevěděl, jak začít. Nihepetmaat promluvila. Hovořila o svém nezdařeném pokusu najít děvče, které by ho nahradilo. Navrhla další postup a čekala na návrhy ostatních. Její hlas ho uklidnil. I ona jednala v souladu se svým Ka a i ona neuspěla.

Věděl, jak se cítí a proto promluvil: „Možná že není až tak podstatná čistota krve, ale čistota Ib, čistota srdce. V Cinevu se původu až takový význam nepřipisuje a na severu to bude zřejmě stejné.“ Odmlčel se, protože hledal slova, kterými by popsal své myšlenky, slova, která vysloví skryté obavy Nihepetmaat. „Víš, nevím, jestli je to dobře, anebo ne. Nevím.“ řekl a podíval se na ni. „Ale je to takové, jaké to je. Máme úkol a musíme ho plnit. Není podstatné, zda ho plní ten, jenž je určen původem, ale ten, kdo ho plní co nejlépe, bez ohledu na vlastní prospěch a dokáže k tomu vybrat i nejlepší prostředky.“ Zamyslel se, vzpomněl si na atmosféru v paláci faraóna i na své slyšení v chrámu v Cinevu. Měl na paměti slova, která na něho dorážela odevšad, že jejich rasa vymírá. „Možná se ubíráme špatným směrem ve svém snažení,“ řekl jí tiše, „možná musíme hledat ne osobu, ale srdce, které nezneužije vědění, ale použije ho ku prospěchu všech, co zbydou po nás, až se my odebereme na druhý břeh.“ odmlčel se a dodal: „Možná.“ Pak se nadechl a věděl, že teď už musí dokončit to, co ho tížilo: „Ani já jsem neuspěl a je mi z toho těžko.“ Popisoval svůj hovor s ženou faraóna i své slyšení před třemi nejvyššími Hemut Neter. Popsal jim, jak nejlépe dovedl, plán nového sídelního města i své obavy. Předložil jim plán, jak ukončit velké rozpory mezi chrámy Horní a Dolní země. Hovořil o bozích a jejich úkolech, nastínil to, jak přenést a zmodifikovat jednotlivé rituály tak, aby je postupně přijali v deltě i na jihu. Ulevilo se mu. Na jedné straně se mu ulevilo, na straně druhé očekával jejich připomínky. Ale ženy mlčely.

„Říkáš, že jsi svůj úkol nesplnil,“ promluvila Neitokret, „ale zapomněl jsi, že to není jen tvůj úkol. Je to i náš úkol a všechno nemusíš zvládnout hned a sám.“ řekla to trochu káravě, ale s laskavostí, která ji byla vlastní. „Možná je čas, abys byl zasvěcen do toho, co ti prozatím bylo skryto.“ Tato věta patřila více než jemu a ony neprotestovaly.

Řekl jsi úkol,“ dodala Meresanch, „a uvádíš úkoly – a ne malé. Zahltil jsi nás tolika informacemi, že nám bude chvíli trvat, než je všechny roztřídíme a stanovíme plán a postup. Nebo spíše, než svůj plán upravíme podle toho, co jsi nám řekl. Ne, Achboinue, svůj úkol jsi splnil. I když se to zdá, že tvé jednání nemělo ten výsledek, jaký sis představoval.“ Odmlčela se a pokračovala: „Někdy je snazší, postavit dům, než přesvědčit lidi, aby ho postavili. Chce to čas, někdy i spoustu času. I chodit ses nenaučil hned. Jsou úkoly, na které jeden lidský život nestačí a také proto jsme tu my. Jsme řetěz, jehož články se mění, ale jeho pevnost zůstává stejná.“

„Někdy je lehčí postavit dům, než přesvědčit lidi, aby ho postavili.“ znělo mu v uších a před očima viděl pohled z výšky – ty malé lidi, jak staví kanály, pak se obraz změnil a on viděl ze stejné výšky město. Zmenšené město. Dostal nápad.

Snažil se udělat malé cihly z hlíny, ale nebylo to ono. Seděl, hlavu v dlaních a snažil se vymyslet, jak na to. Svět kolem přestal existovat, byl ve svém městě a procházel se ulicemi, procházel místnostmi paláce a obcházel v duchu obranné hradby kolem města.

„To je Mennofer?“ ozvalo se za ním. Trhl sebou. Za ním stál Šaj, se svým stálým úsměvem na tváři a díval se na zmenšenou krajinu na stole a kupu malých hliněných cihliček rozházených kolem.

„Nejde mi to.“ řekl Achboinu a usmál se na něho. Vzal do ruky malou cihlu. Nejde mi to spojovat tak, jak bych chtěl.

„A proč je spojuješ, malý příteli?“ zasmál se Šaj a přešel k omítnuté zdi v jeho pokoji. Ke zdi, na které létali ptáci, rostly květiny a ze které na něho dívali NeTeRu. „Vidíš snad cihly?“

Došlo mu to. Zvolil špatný postup. Zaměřil se na špatný prostředek a ne cíl. Rozesmál se.

„Máš oři červené od nevyspání.“ řekl mu starostlivě Šaj. „Měly by si odpočinout a ne jen ony,“ dodal.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se ho Achboinu.

„Pozvat tě na lov.“ zasmál se a dřepnul si vedle něho. „Co to vlastně děláš?“ zeptal se.

„Malé město. Chci postavit Mennofer tak, jak bude vypadat, až bude hotový. Bude to, jako by ses na něho díval z výšky.“

„To není špatný nápad,“ řekl mu Šaj a postavil se. „Tak jak to bude s tím lovem?Nemyslíš, že odpočinek ti prospěje?“

„Kdy?“

„Zítra, malý příteli. Zítra.“ zasmál se a dodal: „Až tvé oči po vydatném spánku dostanou svou obvyklou barvu.“

„Pro koho stavíš město?“ zeptal se ho Šaj, když se vraceli z lovu.

Ta otázka ho překvapila. Stavěl, protože musel. Nevěděl přesně proč. Nejdříve si myslel, že pro faraóna. Že snad bude lepší, když to uvidí na vlastní oči, Když nebude trvat na tom, aby město vypadalo tak, jak za doby Meniho, což stejně nikdo nevěděl přesně. Jenže to nebylo jen v tom. Čím déle o tom přemýšlel, tím více byl přesvědčený, že to musí udělat a tak se nezdržoval tím proč. Jenom doufal, že na to časem přijde.

„Myslím, že spíše pro sebe,“ odpověděl. Chvíli šli mlčky vedle sebe, obtěžkáni ulovenou zvěří a mlčeli. „Je to trošku jako hra. Dětská hra,“ dodal a pokračoval: „Mám pocit, že v tomhle malém měřítku se dá ještě něco změnit. Posunout stavbu tam nebo onam. S hotovými budovami to už neuděláš.“ Pomlčel o městě ze snu. O městě, které mu dali zahlédnout bohové – kamenném městě, které by chtěl jednou postavit.

„Ano,“ zamyslel se Šaj, „Může to uspořit mnoho času. Eliminovat chyby.“ pokýval hlavou. „A co takhle udělat ty doma ze dřeva? Ne ve skutečnosti, ale jako model. Pomalovat je tak, aby představa byla co nejvěrnější budoucí skutečnosti.“

Achboinu se zamyslel. Najednou dostal strach, že je jeho práce zbytečná. Neví nic o stavbách domů nebo chrámů. Co když se jeho představy nedají uskutečnit? Kráčel vedle toho věčně se usmívajícího muže a přemýšlel. Přemýšlel, jestli je toto jeho úkol. Úkol, pro který byl předurčen nebo jestli je to jen další cesta, která nikam nevede. Nakonec se se svými obavami Šajovi svěřil.

Shodil svůj náklad ze zad a zastavil se. Úsměv z jeho tváře zmizel. Vypadal až hrozivě. Achboinu se lekl.

„Mám pocit provinění,“ řekl mu Šaj bez úsměvu, „provinění z toho, že jsem nechtě tvůj úkol zpochybnil. A také pocit zklamání z toho, že tak málo v tobě může vzbudit pochybnosti a odradit tě od práce.“ posadil se a sáhl rukou po měchu s vodou. Napil se. „Podívej se, můj malý příteli, je jen na tobě, jestli dokončíš to, co jsi začal. Je jedno, jestli tvé dílo někdo uvidí a použije ho. Ale ty sám se můžeš hodně naučit a to není nikdy zbytečné.“ odmlčel se a znova se napil, pak podal měch Achboinuovi. Usmál se na něho a vrátila se mu opět dobrá nálada. „Nikdo z nás neví, jakými cestami nás povedou NeTeRu a jaké úkoly před nás postaví. Nikdo z nás neví, co z toho, co se naučíme na své cestě, nám bude někdy ku prospěchu. Pokud se rozhodneš, dokončit to, co jsi začal, hledej prostředky k dokončení. Pokud chceš, aby tvá zlepšení došla realizace, hledej prostředky, jak se domluvit a jak přesvědčit ostatní. Pokud potřebuješ pomoc, hledej pomoc. A pokud máš hlad, jako já, pospíchej tam, kde ti dají najíst.“ řekl už se smíchem a stavěl se na nohy.

Práce byla skoro hotova. Snažil se, seč mohl, aby dodržel co nejlépe plány, které mu poslal Kanefer, ale něco ho přesto donutilo udělat nějaké úpravy. Leželo před ním malinkaté město, obehnané velkou bílou zdí, jen místo pro palác bylo prázdné. Hledal ve svitcích co nejvíce informací o starém Mennoferu, ale to co se dočetl, mu znělo velmi neuvěřitelně, a proto nechával své dojmy ještě doznít.

Jeho ustaraná tvář se rozjasnila, když ho uviděl. Přivítání bylo skoro vřelé. Achboinua to poněkud překvapilo i když věděl, že pro Kanefera je tato návštěva spíše odpočinkem – útěkem od palácových intrik. Seděli v zahradě, chráněni stínem stromů a popíjeli sladkou šťávu melounů. Kanefer mlčel, ale na jeho tváři bylo vidět uvolnění a tak ho Achboinu nechtěl rušit otázkami.

„Něco jsem ti přivezl,“ řekl po chvíli a kývl na svého pomocníka. „Doufám, že ti to nezkazí náladu, ale ani já jsem nezahálel.“ Chlapec se vracel s náručí svitků a položil je před Achboinua.

„Co je to?“ zeptal se a čekal, až dostane pokyn svitky rozbalit.

„Nákresy.“ lakonicky sdělil Kanefer a čekal, až rozbalí první svitek. Ulice města tam ožívaly zaplněné lidmi a zvířaty. Na rozdíl od jeho makety tam stál i palác vyzdobený překrásnými malbami.

„Myslím, že je čas, abychom posoudili tvé dílo.“ ozval se Kanefer a vstal.

Achboinovo srdce se roztlouklo trémou i očekáváním. Vešli do pokoje, kde v jeho středu na obrovském stole leželo město protkané sítí kanálů a velkými chrámy seskupenými kolem posvátného jezera.

„Nádhera.“ pochválil ho Kanefer a sklonil se nad město. „Vidím, že jsi udělal nějaké změny a doufám, že mi jejich důvod vysvětlíš.“ v hlase nebyla ani povýšenost, ani výtka, jen zvědavost. Naklonil se nad maketu města a prohlížel si podrobnosti. Začal zdí, která se táhla kolem celého města, pak následovaly chrámy a domy a pokračoval dále, až k prázdnému středu, kde měl dominovat palác. Prázdné místo křičelo po zaplnění. Široká cesta vedoucí od Itery byla lemována sfingami a končila v prázdnotě. Mlčel. Prohlížel si pozorně město a porovnával ho se svými plány.

„Dobrá, Ctihodný,“ přerušil své mlčení a podíval se na Achboinua, „k chybám, kterých ses dopustil, se dostaneme později, ale nyní mne už nenapínej.“ usmál se a rukou ukázal na prázdné místo.

Achboinu mu pokynul, aby přešli do druhé místnosti. Tam stál palác. Byl větší než celá maketa města a byl na něho pyšný. Jednotlivá poschodí se dala oddělit a tak si mohli prohlédnout celou stavbu zevnitř po částech.

Kanefer nešetřil chválou. Palác – nebo spíše komplex jednotlivých budov navzájem spolu spojených, tvořil celek, který se svou rozlohou podobal spíše chrámu. Jeho stěny byly bílé, druhé a třetí patro bylo olemováno sloupovím. I ve zmenšené formě působil majestátně, roven chrámu Ptaha.

„Zeď druhé a třetí patro neudrží.“ řekl Kanefer.

„Ano, udrží.“ oponoval Achboinu. „Požádal jsem o pomoc ctihodnou Chentkaus, jenž ovládá umění Šesety, ta mi pomohla s plány i výpočty.“ Trochu teatrálně oddělil dvě horní poschodí od prvního. „Podívej, pane, zdi jsou kombinací kamene a cihel, tam, kde je kámen, navazují sloupy, které vrhají stín a ochlazují vzduch proudící do horních pater.

Kanefer se naklonil, ale lépe viděl. Nesledoval však zeď, ale zaujalo ho schodiště z boku budovy. To spojovalo horní poschodí s prvním a táhlo se až pod palác. Východ však neviděl. Ústřední schodiště bylo dostatečně prostorné a tak uvažoval nad funkcí tohoto úzkého schodiště, které bylo skryté za hrubou zdí. Nechápavě se podíval na Achboinua.

„Umožňuje útěk,“ řekl mu, „a nejen to.“ Otočil desku za trůnem faraóna. „Umožňuje mu přístup do sálu tak, aby nebyl nikým sledován. Objeví se a nikdo nebude vědět, kudy přišel. Moment překvapení je někdy velmi důležitý.“ dodal a vzpomněl si na slova Nimaathap o důležitosti prvního dojmu.

„Bohové tě obdařili velkým talentem, hochu.“ řekl mu Kanefer a usmál se na něho. „A jak vidím i Sia si tě zamiloval a dal ti do vínku více rozumu než ostatním. Nepromrhej dary NeTeRu.“ odmlčel se. Pak přešel k druhému poschodí paláce a poté i k třetímu. Mlčel a pozorně si prohlížel jednotlivé místnosti u přilehlých budov.

„Máš i plány?“ zeptal se a zachmuřil se.

„Ano.“ řekl Achboinu a začal se bát, že jeho práce byla marná.

„Podívej, někdy je lépe ubrat, aby se celá věc dala prosadit, a někdy zapomínáš na to, co se v jednotlivých místnostech děje. Ale to jsou maličkosti, které se dají napravit, aniž by zanechaly šrám na celkovém dojmu.“ Ten chlapec by mu mohl být nebezpečným, pomyslel si, ale nebezpečí necítil. Možná to je jeho věkem, možná oním bezelstným pohledem, kterým se na něho díval, možná i jeho únavou. „Je to i má chyba,“ dodal po chvíli, „nevěnoval jsem ti při objasnění funkcí paláce patřičný čas, ale to můžeme napravit. Pojď, vrátíme se nejdříve k městu a já ti ukáži, kde jsi udělal chyby.Nejdříve je třeba obnovit a rozšířit hráze – zabezpečit město před záplavami. Ty původní nebudou dostačovat…“

„Děkuji ti za tvou schovívavost vůči chlapci.“ řekla Meresanch.

„Nebylo třeba schovívavosti, Ctihodná, ten chlapec má obrovský talent a byl by z něho skvělý architekt. Možná byste měly uvažovat nad mým návrhem.“ odpověděl ji a uklonil se.

„Nejdříve si o tom promluv s chlapcem. My nenařizujeme, co má dělat. To ví jen on sám. A je-li to jeho úkol, je-li to jeho poslání, pak mu nebudeme bránit. Dříve nebo později by se stejně musel rozhodnout, v čem se bude dále vzdělávat.“ povzdechla si. Jeho přítomnost začaly brát jako samozřejmost, ale chlapec rostl a ony věděly, že stejně nastane doba, kdy bude více času trávit mimo jejich dosah než s nimi. S tím se zvyšovalo riziko, že ho ztratí. I Maatkare si uvědomovala, že jeho slova venku najdou více odezvy než její. Ona byla jejich ústa, ale on mohl její roli úspěšně převzít. Přesto, ať už se rozhodne jakkoli, je třeba udělat ještě hodně práce, než ho připraví pro život ve vnějším světě.

 „To nepůjde,“ řekl mu Achboinu. Vzpomněl si na rozladění faraóna, když ho žádal, aby mohl zůstat v paláci. Sídelní město pro něho nebylo přístupné a znovu žádat, aby směl zůstat, byť z důvodu svého studia u Kanefera – to by bylo, jako bosou nohou dráždit kobru.

„Proč ne?“ zeptal se ho klidně Kanefer. „Zdá se mi nerozumné promrhat takový talent, jako máš ty. A kromě toho, já už nejsem nejmladší a pomocníka bych potřeboval.“

„Ty nemáš děti, pane?“ zeptal se Achboinu.

„Ne, NeTeRů mi dali úspěch, ale …“ jeho oči zvlhly. „Vzali mi děti i ženu…“

Achboinu cítil smutek, kterým byl Kanefer naplněn. Překvapilo ho to. Nepředpokládal, že ten člověk je schopen tak silného citu, tak velké bolesti. Vzpomněl si na slova Neitokret, když říkala, že ho soudí dříve, než ho skutečně pozná a že neví nic o jeho strachu. Strachu z toho, že zase přijde o to nejdražší. Uzavřel se před svými city, uzavřel se do vězení své samoty a strachu. Teď ho pouští do prostoru své duše a on musí odmítnout.

„Proč ne?“ opakoval svou otázku.

Achboinu zaváhal: „Víš, pane, nemohu prozatím do Cinevu. Je to příkaz faraóna.“

Kanefer přikývl a zamyslel se. Neptal se na důvod zákazu a Achboinu mu byl za to vděčný.

„Něco vymyslíme. Neříkám, že hned, ale vymyslíme.“ Podíval se na něho a usmál se: „Myslel jsem, že odjedeš se mnou, ale osud rozhodl jinak. Musím tedy ještě počkat. Dám ti vědět.“ dodal.

Tentokrát neletěl, ale jel lodí. Achboinu si uvědomoval, že tím získává čas si ještě jednou vše promyslet a dodělat poslední úpravy tak, aby byly přijatelné jak pro kněze, tak pro faraóna. Věděl, že jeho maketu bude opatrovat a v duchu doufal, že faraón svolí k jeho učení.

„Je čas, aby postoupil.“ řekla do ticha Nihepetmaat.

„Je to riziko.“ oponovala ji Meresanch. „Je to velké riziko a nezapomínej, že je muž.“

„Možná je problém právě v tom, že nezapomínáme na to, že je chlapec.“ řekla tiše Neitokret. „Ničím se neprovinil proti našim zákonům, a přesto jsme ostražité. Možná je to v tom, že více lpíme na pohlaví a krvi než na čistotě srdce.“

„Chceš tím říct, že jsme pro to vnější zapomněli na svůj úkol?“ zeptala se Chentkaus a rukou zarazila případné námitky. „Vždycky je tu riziko a na to zapomínáme! A je jedno, jestli je to žena nebo muž! Vždycky je tu riziko, že vědění může být zneužito a to riziko stoupá s dosaženým zasvěcením. Ani my jsme nebyly výjimkou.“ dodala do ticha. „Je čas, abychom se rozhodly. Je čas, abychom na sebe vzaly riziko, že naše rozhodnutí nemusí být správné. Dále čekat nemůžeme. Dříve nebo později by stejně opustit toto místo. A pokud ho opustí, je třeba, aby byl připraven a aby věděl, čemu bude muset čelit.“

„Nevíme, kolik máme času,“ řekla Maatkare. „A také nesmíme zapomínat na to, že je to ještě dítě. Ano, je chytrý a je bystrý, ale je to dítě a některá fakta by pro něho nemusela být přijatelná. Ale souhlasím s tebou, že déle čekat nemůžeme, tím bychom mohly přijít o jeho důvěru. Jde nám také o to, aby se vrátil a pokračoval v našem úkolu.“

„V rozhodnutí musíme být za jedno.“ upozornila Achnesmerire a podívala se na Maatkare. Ženy zmlkly a jejich pohledy se upřely na Meresanch.

Mlčela. Sklopila oči a mlčela. Věděla, že ony nebudou naléhat, ale bolelo to. Zase byla jediná, která vznesla námitku. Pak se nadechla a podívala se na ně: „Ano, souhlasím a souhlasila jsem i před tím, ale teď chci, abyste mě vyslechly. Ano, máte pravdu v tom, že každým stupněm zasvěcení se riziko zvyšuje. Jenže zapomínáte, že ženy měly vždy jiné podmínky. Naše chrámy se táhnou po celém toku Itery a vždy a všude nám byl vstup do nich otevřen. Byl otevřen také proto, že jsme ženy – ale on je muž. Budou mu otevřeny? Budou mu otevřeny chrámy mužů? Jeho pozice vůbec není lehká. Nepřijmou ho bez výhrad ani ženy ani muži, a pokud přijmou, budou se ho snažit využít pro své cíle. To je to, v čem vidím riziko. Tlaky na něj budou mnohem silnější, než na kteroukoli z nás a já nevím, zda je na to připraven.“ odmlčela se a uvažovala, zda to co řekla, bylo pro ně srozumitelné. Slova nebyla její silnou stránkou a také se o to nikdy nesnažila, ale teď se snažila objasnit své obavy o dítě, které se stalo jejich součástí. „A nevím,“ pokračovala, „nevím, jak ho na to připravit.“

Mlčely a dívaly se na ni. Pochopily až moc dobře, co jim chtěla říct.

„Tak dobře,“ řekla Achnesmerire, „alespoň víme, že jsme jednotné.“ Podívala se na všechny ženy kolem a pokračovala: „Ale neřeší to problém, se kterým jsi nás seznámila, Meresanch.

„Možná by bylo nejlepší,“ řekla do ticha Neitokret, „abys mu všechna rizika nastínila ty a spolu s ním hledala cesty, jak se jim dá vyhnout nebo jin čelit.“

„Neumím to s dětmi.“ zavrtěla hlavou a zavřela oči.

„Možná nastal čas, aby ses to začala učit.“ řekla Nihepetmaat, vstala a položila dlaň na její rameno. Věděla o její bolesti, věděla o jejím strachu. Meresanch porodila tři mrtvé děti a jedno, které bylo značně deformované, sice chvíli žilo, ale zemřelo, když mu byly dva roky. „Podívej,“ změnila tón, „ty sama jsi vyslovila něco, co nám uniklo. Ty nejlépe můžeš předvídat možná nebezpečí, ale je třeba, abys ho také lépe poznala. Pak teprve určíš prostředky, které jsou mu vlastní.“

„Musím si to rozmyslet.“ řekla po chvíli Meresanch a otevřela oči. „Nejsem si jistá…“ polkla a velmi tiše dodala: „…jestli to zvládnu.“

„Zvládnu?“ zeptala se ji Chentkaus. „Ještě jsi nezačala! Ještě nevíš, co zvládat a koho?“ Počkala, až její slova dorazí k té, které byla určena a dodala: „Nejsi tu sama a není to jen tvůj úkol. Nezapomeň.“

Ta slova ji zasáhla, ale byla ji za to vděčna. Byla ji vděčna za to, že se nezmínila o její sebelítosti, do které v posledních letech upadala. Podívala se na ni a přikývla. Usmála se. Ten úsměv byl trochu křečovitý, zaváněl smutkem, ale úsměv to byl. Pak se zamyslela. Ta myšlenka byla neodbytná tak, že ji musela vyslovit: „Hovoříme o jednohlasnosti, ale je nás jenom šest. Není to vůči němu nespravedlivé? Hovoříme o jeho budoucnosti, o jeho životě bez něho. Mám pocit, že my samy se prohřešujeme proti Maat.“

Dočetl papyrus a odložil ho vedle sebe. Tváře mu hořely studem i vztekem. Ony to všechny věděly, plán už byl předem dán a jeho návrhy, jeho připomínky, byly úplně zbytečné. Proč mu to neřekly. Připadal si hrozně hloupě a osamocený. Připadal si podvedený, vyčleněný z tohoto společenství i vyčleněný ze společnosti lidí, jež kdysi znal. Pocit, že nikam nepatří, byl k neunesení.

Meresanch přestala tkát a pozorovala ho. Čekala, až vybuchne, ale výbuch se nekonal. Sklonil hlavu, jakoby se chtěl schovat před celým světem. Vstala a došla až k němu. Nezvedl hlavu a tak usedla, s nohama zkříženýma, naproti němu a vzala ho za ruku.

„Jsi rozladěný?“

Přikývl, ale nepodíval se na ni.

„Máš vztek?“ pozorovala, jak růženec na tvářích zesílil.

„Ano.“ odpověděl skrz zuby a vzhlédl k ní. Vydržela jeho pohled a on měl pocit, že už to dál nesnese. Chtělo se mu vyskočit, něco rozbít, něco roztrhat. Ale ona seděla naproti němu, mlčela a dívala se na něho očima plných smutku. Vytrhl svou ruku z její. Nebránila se, jen se mu zdálo, že zesmutněla a pocit zlosti se zvýšil.

„Víš, připadám si teď bezmocná. Nevím, jestli jsem ta pravá, která by tě měla učit. Neumím používat slova a obratností vlastní Maatkare a chybí mi schopnost bezprostřednosti Achnesmerire.“ povzdechla si a podívala se na něho. „Pokus se mi sdělit, prosím, co tvůj vztek vyvolalo.“

Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé. Smutek a bezradnost z ní čišela. Strach, ucítil strach a lítost. „Já, já… nemůžu. Je toho hodně a… bolí to!“ vykřikl a vyskočil. Začal přecházet po místnosti, jakoby se snažil utéci před vlastním vztekem, před kladenou otázkou, před sebou samým.

„To nevadí, máme dost času.“ řekla mu tiše a postavila se. „Něčím začít musíme.“

Zastavil se a zavrtěl hlavou. Po tvářích mu stékaly slzy. Šla k němu a objala ho. Pak promluvil. Mezi vzlyky uslyšela návaly sebelítosti a ublíženosti a zdálo se jí, jakoby stála před vlastním zrcadlem. Ne, vůbec to nebylo příjemné, ale teď bylo důležitější, co dál.

„Co dál?“ ptala se sama sebe a dívala se na chlapcova ramena, která se pomalu přestávala třást. Pustila ho a poklekla k němu. Utřela mu oči a odvedla ke stavu. Do ruky mu dala člunek: „Pokračuj,“ řekla mu a on bezmyšlenkovitě začal pokračovat tam, kde skončila. Nechápal smysl zadaného úkolu, ale musel se soustředit na to, co dělá – tkaní mu nikdy moc nešlo, a tak pomalu jeho vztek i lítost odplouvala s každou další řadou. Myšlenky se začaly skládat do jakési osnovy. Přestal a podíval se na své dílo. Hranice mezi tím, co utkala Meresanch a tím, co utkal on, byla patrná.

„Nejde mi to. Zkazil jsem tvé dílo.“ řekl jí a podíval se na ni.

Stála nad ním a usmívala se: „Neit nás naučila tkát, aby nás poučila také o řádu Maat. Podívej se dobře, co jsi udělal. Sleduj dobře osnovu a útek, sleduj pevnost i pravidelnost kladení nití. Podívej se na jednotlivé části svého konání.“

Sklonil se nad plátno a pozoroval, kde udělal chybu. Uviděl nepevnost, chybu v rytmu prošupu, ale viděl i to, jak postupně, když se uklidňoval, získávala jeho práce na kvalitě. Nedosáhl její dokonalosti, ale ke konci byla jeho práce lepší než na začátku.

„Jsi dobrá učitelka,“ usmál se na ni.

„Pro dnešek jsem skončila,“ řekla mu a podávala mu svitky, které předtím odložil na zem. „Zkus si je přečíst ještě jednou. Ještě jednou a pozorněji. Zkus najít rozdíly mezi tím, co je psáno a tím, na co jsi přišel ty. Pak si o tom promluvíme – budeš-li chtít.

Přikývl. Byl unavený a hladový, ale hlavně potřeboval být chvíli sám. Potřeboval si utřídit zmatek ve své hlavě, uspořádat jednotlivé myšlenky tak, jako jsou uspořádány jednotlivé nitě plátna. Vyšel z jejího domu a rozhlédl se kolem sebe. Pak zamířil k chrámu. Ještě má chvíli čas, aby se najedl a mohl chvíli přemýšlet, než začne vykonávat obřady.

„Brzy ti ho odstřihnou.“ řekl mu Šaj se smíchem a zatahal ho za dětský vrkoč.

Achboinu se zamyslel. Ten okamžik přijde co nevidět a on si nebyl jistý, jestli je připravený.

„Kam zabloudilo tvé Ka, malý příteli?“ zeptal se ho Šaj a zvážněl. Od rána nebyl chlapec ve své kůži. Nelíbilo se mu to, ale vyzvídat nechtěl.

„Ano,“ řekl po chvíli, „odstřihnou.“ Také bych měl dostat jméno. Své první jméno.“ dodal a zamyslel se. „Víš, příteli, vlastně nevím, kdo jsem. Nemám jméno – jsem vlastně nikdo, nevím, odkud pocházím a jediný, kdo by to snad mohl vědět, je mrtvý.“

„Tak tohle tě trápí.“ pomyslel si.

„Jsem Nikdo.“ řekl Achboinu.

„Ale ty máš jméno.“ oponoval Šaj.

„Ne, nemám. Vždycky mi říkali chlapec – tam v chrámu, kde jsem vyrůstal a když mi chtěli dát jméno, přišla Ona – kněžka Tehenut, ta ze Saje a odvedla mne. Začala mi říkat takhle, ale mé jméno to není. Nemám jméno, které mi dala matka, anebo ho neznám. Nemám jméno, kterým by mne nazývali. Nevím, kdo jsem a jsem-li. Ptáš se, kam zabloudilo mé Ka. Bloudí, protože mě najít nemůže. Nemám jméno.“ vzdychl. Řekl mu něco, co ho už dlouho trápilo a doléhalo na něho čím dál tím více. Čím více se věnoval studiu bohů, tím více na něho dorážela otázka, kdo vlastně je a kam směřuje.

„No, nedíval bych se na to, tak tragicky.“ řekl po chvíli Šaj a zasmál se. Achboinu se na něho s údivem podíval. Copak neví, jak je jméno důležité?

„Podívej se na to z druhé strany, malý příteli.“ pokračoval. „Podívej, to co se vrátit nedá, se vrátit nedá a je zbytečné se nad tím trápit. Přemýšlej raději nad tím, co dál. Říkáš, že nejsi – ale řekni mi tedy, s kým to vlastně rozmlouvám? S kým chodím na lov a s kým létám nad zemí, jak blázen, pořád dokola?“ podíval se na něho, aby zjistil, zda ho poslouchá a také, jestli ho svými slovy nezranil. Pokračoval: „Jsou matky, které dávají svým dětem tajná jména, jako například Kráska či Chrabrý a z dítěte pak vyroste žena, ne zrovna nejkrásnější, či muž, který se statečností nevyznačuje. Pak je matka poněkud zklamaná, že její očekávání nebyla splněna, dítě je nešťastné, protože místo toho, aby kráčelo po vlastní cestě, je neustále strkáno na cestu, kterou mu nutí někdo druhý.“ opět zkontroloval pohledem Achboinua. „Posloucháš mě?“

„Ano,“ odpověděl, „pokračuj, prosím.“

„Někdy je velmi těžké vzepřít se druhým a jít tam, kam tě táhne tvé Ka, či co ti poroučí tvůj Ach. V tom máš výhodu. Ty sám určuje, kam jdeš, i když se ti to v této chvíli nezdá. Ty sám si můžeš určit, kdo jsi. Ty sám můžeš určit svým jménem směr, kterým se budeš ubírat a zodpovídat se jen sám sobě z toho, zda jsi obsah svého renu – jména promarnil či potvrdil. Nepromarni tyto možnosti.“

„Ale…“ oponoval Achboinu. „Já sám nemám jasno, kam jdu. Zdá se mi, že se pohybuji v bludišti a nemohu najít cestu ven. Jednou mě to táhne tam, podruhé onam, a když se mi zdá, že jsem našel to, co hledám, vezmou mi to, jako zlobivému dítěti hračku.“ řekl smutně a vzpomněl si na své úkoly i na to, jak byl od nich odloučen.

Šaj se rozesmál a zatahal ho za vrkoč. „Hovoříš, jakoby měl tvůj život skončit a přitom ještě cítíš na jazyku mléko kojné. Proč zrovna tvůj život by měl být bez překážek? Proč zrovna ty by ses neměl učit z vlastních chyb? Proč bys měl vědět vše teď hned? Co bylo, nezměníš, ale dívej se a zkoušej co je teď a pak určuj, co bude. Tvé Ka ti řekne, kudy se máš ubírat a Ba ti pomůže při výběru ren – tvého jména. Ale chce to čas, otevřené oči i uši a hlavně otevřenou duši. Ty sám si můžeš vybrat svou Matku i svého Otce, anebo sám sobě můžeš být matkou i otcem, tak jako Ptah či Neit. Kromě toho, tím, že nemáš jméno – nebo ho neznáš, nemáš se čemu zpronevěřit. Jen ty sám určuješ, čím svůj osud naplníš.“

Achboinu mlčel a poslouchal. Zamyslel se na Šajovým jménem. To, co tu ten velký muž říkal, popíralo předurčenost osudu – boha, jehož jméno nosil. Vzal Šaj svůj osud do vlastních rukou, je sám svým tvůrcem osudu? Pak ho ale napadlo, že je i jeho osudem, protože jeho přátelství mu určitě nadělil sám Šaj.

„Nezapomeň, můj malý příteli, že jsi všechno, co bylo, co je a co bude…“ odcitoval mu svatý text. „Jsi možnost sama – jsi tím, čím jsi teď a sám si můžeš určit, kým budeš. Jsi podoben Niauovi – jež vládne tomu, co ještě není, ale kde je řečeno, že být nemůže? Proto vybírej dobře, můj malý příteli, protože to budeš ty, kdo ti dá jméno.“ dodal a plácl ho přátelsky po zádech.

Líbí se mi,“ řekl Nebuithotpimef, „nápad s bočním schodištěm je vynikající.“

„Není můj, pane.“ odpověděl mu a zaváhal, zda se má zmínit o svém plánu s chlapcem.

„Je jeho?“ zeptal se a zvedl obočí.

Kaneferovi se zdálo, že se na jeho tváři objevil stín nevole a tak jen přikývl a mlčel. Mlčel a čekal.

„Má talent.“ řekl si spíše pro sebe a pak se obrátil na Kanefera:  „Má talent?“

„Velký, můj pane. Má cit pro detail i celek a už nyní svými schopnostmi předčí mnohé dospělé muže v tomto oboru.“

„Je zvláštní,“ řekl faraón a zamyslel se, „možná, že proroctví nelhala,“ pomyslel si v duchu.

„Mám velkou prosbu, největší,“ řekl Kanefer a hlas se mu zatřásl strachem. Nebuithotpimef přikývl, ale nepodíval se na něho. Kanefer znejistil, ale rozhodl se pokračovat. Chtěl využít šance, pokud se nabízela a tak pokračoval: „Rád bych ho učil…“

„Ne!“ hněvivě řekl a podíval se na Kanefera. „Do Cinevu nesmí a on to ví.“

Kanefer se bál. Bál se tak, že měl strach, aby se kolena pod ním nepodlomila, ale nechtěl svůj boj vzdát: „Ano, pane, ví to a z toho důvodu mou nabídku odmítl. Ale má talent – velký talent a mohl by pro tebe vykonat mnoho velkých věcí. Mohu ho učit v Mennoferu, jakmile začnou práce na obnově města, a také mi může pomoci dokončit tvé TaSetNeferu (místo krásy = posmrtný příbytek). Byl by mimo Cinev, pane.“ Srdce mu tlouklo, jako splašené, v uších mu hučelo. Stál před faraónem a čekal na ortel.

„Posaď se,“ řekl mu. Viděl jeho strach i bledost jeho tváře. Pokynul sloužícímu a ten mu přisunul křeslo a jemně do něho Kanefera usadil. Pak odeslal všechny z místnosti pryč. „Nechci ohrozit jeho život, je pro mne příliš cenný.“ řekl tiše a sám byl tou větou překvapen. „Pokud se podaří zajistit jeho bezpečnost, tak máš mé svolení.“

„Pokusím se zjistit co nejvíce v Domě Ptahova Ka.“ ztišil hlas Kanefer.

Nebuithotpimef přikývl a dodal: „Informuj mne, ale nespěchej. Raději se dvakrát přesvědč, zda je to pro něho bezpečné. Bude-li to bezpečné pro něho, bude to bezpečné i pro tebe a naopak, nezapomínej na to.“

„Já nevím, jestli jsem připraven.“ řekl po chvíli zamyšlení.

„Nevíš, anebo jsi o tom nepřemýšlel?“ zeptala se ho Meresanch.

„Možná obojí.“ řekl a vstal. „Víš, zaměstnávalo mne to, co jsi řekla minule. Jsem muž mezi ženami a ne-muž mezi muži. Já sám nevím, kdo jsem a oni to neví také. Má pozice je poněkud nezvyklá. To, co neznáme, v nás budí obavy, či stín podezření… Ne, jinak, Meresanch. Jsem součástí toho, kam muži nepatří a to je porušení řádu. Toho řádu, který zde vládl po mnoho let. Otázkou je, zda je to porušení a zda není porušením rádu Maat to, co zde bylo před tím ustanoveno. Místo spolupráce – oddělení, místo sbližování – polarizace. Celou dobu hovoříme o nastolení míru mezi Setem a Horem, ale sami se tím neřídíme. Bojujeme. Bojujeme o pozice, skrýváme, tajíme – ne proto, abychom předali v ten pravý čas, ale abychom ukrývali a získávali tím silnější pozici.“ roztáhl ruce a zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak dál. Hledal slova, ale nenacházel ta správná, čím by jí přiblížil to, co chtěl říci a tak jen dodal: „To je to, co mě zaměstnávalo a zaměstnává. Ale… obávám se, že v této chvíli nejsem schopen srozumitelnějšího sdělení svých myšlenek. Sám v tom ještě nemám jasno.“

Meresanch mlčela a čekala, až se uklidní. Nevěděla, co říci, ale měla úkol a věděla, že ho musí připravit. „Podívej, jsou otázky, na které hledáme odpověď po celý svůj život. To, co jsi řekl, není beze smyslu a s největší pravděpodobností máš pravdu. Ale máš-li ji, pak ji musíš umět sdělit, aby byla přijata, musí mít srozumitelnou a přesvědčivou formu a musí být sdělena v pravý čas. Někdy je třeba spousta času, někdy je potřeba prosazovat věci postupně, v malých dávkách tak, jako dávkuješ lék.“

„Ano, jsem si toho vědom.“ přerušil ji. Nechtěl se vracet k tomuto tématu. Nebyl ještě připravený diskutovat o tom s kýmkoli než sám se sebou. „Ano, vím, že v této chvíli bych se měl zaměřit na svou nejbližší budoucnost. Vím, že je třeba připravit se na život mimo toto město. Ptáš se, jestli jsem připraven. Nevím, ale vím, že jednou ten krok udělat musím. Těžko mohu předvídat vše, co se může v budoucnu odehrát, ale jestli se ptáš, zda jsem si vědom rizik – tak jsem. Neříkám, že všech…“ odmlčel se. „Víš, ptám se sám sebe, kam jdu. Která cesta je ta, po které je mi určeno kráčet a kráčím-li po ni, anebo jsem z ní už sešel? To nevím, ale vím jedno a to vím jistě – chci kráčet k míru a ne k boji – ať už se jedná o boj mezi kraji, lidmi nebo sebou samým a vím, že než toho dosáhnu, budu muset svést mnoho bojů především sám se sebou.

„To stačí,“ zarazila ho v půli věty a podívala se na něho. „Podle mě jsi připraven.“ Byla překvapena tím, co řekl. Nechtěla, aby dále pokračoval. Jeho cesta je pouze jeho a ona znala sílu slov a nechtěla, aby se z jejich nesplnění zpovídal někomu jinému než sám sobě. Je ještě příliš mladý a nechtěla na něm nechat tíhu rozhodnutí, která mohla být ovlivněná nezkušeností mládí, neznalostí vlastních prostředků i vlastních omezení. „Podívej, nastane den tvé samostatnosti – i když v tvém případě je to jen rituál, protože matku ani otce neznáš. Přesto bys měl přijmout jméno, které si vybereš. Jméno, se kterým bys chtěl spojit svůj osud a které by ti rovněž připomínalo chvíli tvého dalšího zasvěcení.

„Ne, nevím.“ řekl ji a zamračil se. „Podívej, dlouho jsem o tom přemýšlel a nevím, zda jsem připraven – nebo zda chci v této chvíli rozhodnout o svém úkolu. Ještě to nevím, nejsem si jist, a proto si ponechám to, co mám. Až nastane ten pravý čas…“

„Dobře, máš na to právo a to budeme respektovat. Osobně si myslím, že víš, že znáš svou cestu, ale je jen na tobě, zda se rozhodneš po ní jít. Ke každému rozhodnutí musí člověk dozrát. Čas je důležitou součástí života – ten pravý čas. Nikdo ti nemůže přikázat, aby ses ubíral tam či onam. Nebylo by to tvé rozhodnutí a nebyla by to tvá zodpovědnost. Nebyl by to úplně tvůj život.“ podívala se na něho a uvědomila si, že je to naposledy. Kdo ví, kolik času uplyne, než ho zase uvidí. Snad jen při krátkých příležitostech obřadů a svátků, ale tyto rozhovory s ním tam nebudou možné. „Neboj se,“ dodala celkem zbytečně. „Budeme to respektovat. Teď je ale čas přípravy.“ Políbila ho na tvář a do očí jí vstoupily slzy. Otočila se a odešla.

Nastal čas očištění. Jeho hlava byla bez vlasů i obočí, v ústech žvýkal natron, tentokrát si oholil i ochlupení. Stál v koupelně a díval se do zrcadla. Už nebyl malý chlapec, který zde přišel v doprovodu kněžky Tehenut. Ze zrcadla se na něho dívala tvář jinocha, vyzáblého, s příliš velkým nosem a šedýma očima. Uslyšel ho přicházet a tak vyšel ze dveří. V pokoji stál Šaj se svým věčným úsměvem a v ruce držel plášť, do kterého zahalí jeho očištěné tělo.

Prošel očistným kouřem za zvuku bubínku a sister, doprovázeného zpěvem žen. Usmál se. Byl ze zpěvu vyřazen, alespoň po tu dobu, než jeho hlas přestane nečekaně přeskakovat z tóniny do tóniny. Vešel do tmavé místnosti, která měla představovat jeskyni znovuzrození. Žádná postel, žádné sochy bohů, které by mu poskytovaly alespoň zdání ochrany – jen holá zem a tma. Usedl na podlahu a snažil se zklidnit svůj dech. Tady nedoléhal zvuk bubnů, ani zpěvy žen. Ticho. Ticho tak hluboké, že i zvuk jeho dechu i rytmus jeho srdce byl pravidelný. Pravidelný jako pravidelnost času, jako střídání dne a noci, jako střídání života a smrti. V hlavě mu rotovaly v divokém reji myšlenky, které nemohl zastavit.

Pak si uvědomil, jak hodně je unavený. Unavený z události, které se staly od doby, kdy odešel z Domu Nechenteje. Unavený z neustálého styku s ostatními lidmi. Najednou si uvědomil, jak málo času měl sám na sebe. Zůstat je chvíli jen sám se sebou po nějaký čas – ne jen v krátkých chvílích, které mu zbývaly mezi jednotlivými činnostmi. Tak teď ho má. Teď má dostatek času. Ta myšlenka ho zklidnila. Zklidnila jeho dech, zklidnila tepot srdce i myšlenky. Zavřel oči a nechal věcem volný průběh. Má čas. Nebo lépe řečeno, čas pro něho neexistuje, ještě nenastala jeho chvíle zrození. Představil si schodiště vedoucí dolů, do hlubin Země. Dlouhé, točité schodiště, jehož konec nedohlédne a v duchu se vydal na cestu. Věděl, že nejdříve se musí vrátit. Vrátit se až k počátku svého bytí, možná ještě dříve, možná až k samotnému počátku stvoření všeho – k myšlence, která byla vyslovena a která dala počátek tvoření. Až potom může zpět, až potom může zase stoupat po schodech nahoru k Reovu světlu nebo do náruče Nut…

Trhl sebou, ucítil ztuhlost údů a chlad. Jeho Ka se vrátilo. Okamžik návratu byl doprovázen oslnivým bílým světlem. Oslepovalo, ale oči měl zavřené a tak musel ten úder světla vydržet. Pomalu začal vnímat tepot svého srdce. Každý úder byl doprovázen novým výjevem. Vnímal dech – tichý, pravidelný, ale nezbytný pro život sám. Z jeho úst se ozývaly tóny a uprostřed těch tónů uviděl své jméno. Uviděl, ale jen na krátkou chvíli. Chvíli tak krátkou, že si nebyl tím výjevem jist. Najednou začaly tóny, znaky, myšlenky kroužit v bláznivém rytmu, jakoby se dostaly do větrného víru. Viděl útržky události dávno minulých i budoucích. Poodhalil závoj Tehenut a dostal strach, že zešílel. Pak se vše smrsklo do jediného světelného bodu, který se začal ztrácet v černočerné tmě.

V. Ty možnosti, právě ty, o kterých nic nevíš, ty způsobují strach. Strach z neznámého.

„Ano, slyšel jsem.“ řekl Meni a postavil se. Chvíli nervózně přecházel po místnosti a pak se k němu obrátil. „Nastal čas, abychom si promluvili.“ Počkal, až se Achboinu usadil, posadil se naproti němu. „Hutkaptah je velmi blízko severní země a situace není ještě pořád konsolidována, to víš. Neustále tam probíhají boje vedené Sanachtem. Ptahův Dům ti poskytne bezpečí, ale riziko tu je. Byl bych rád, kdyby s tebou jel někdo z našich.“

Napadl ho Šaj, ale mlčel. Nehovořil o tom s ním a nechtěl ho k ničemu nutit, ale bylo by to nejlepší řešení. Byl to jeho přítel, byl dostatečně silný i předvídavý. Mlčel a přemýšlel.

„Proč taková opatření? Proč u mne? V tom není jen to, že patřím k Ctihodným Hemut Neter.“ zeptal se a podíval se na něho.

Meni uhnul pohledem.

„Chci to vědět.“ řekl rozhodně. „Chci to vědět. Je to můj život a mám právo o něm rozhodovat.“

Meni se usmál.: „Tak jednoduché to není. Ještě nenastal čas. A nepřerušuj…“ řekl ostře, když viděl jeho protesty. „Je to velmi krátká doba, co byl poražen Sanacht, ale bylo to jen vítězství částečné a země je jen zdánlivě spojená. Jeho příznivci jsou stále ještě v pohotovosti, připraveni škodit. Jsou skrytí a tiší, ale čekají na svou příležitost. Mennofer je příliš blízko Ionu, příliš blízko tam, kde byla jeho moc nejsilnější a odkud vyšla. Velký Dům Reův může skrývat mnoho našich nepřátel a ti mohou ohrozit ještě křehkou stabilitu Tameri. I v Saji, tam, kde Velká MeritNeit nechala přenést archívy Mocného slova, pronikl jejich vliv. Nebyla to dobrá volba.“ řekl spíše pro sebe.

„A co to má společného se mnou?“ podotkl rozmrzele Achboinu.

Meni se zamyslel. Nechtěl prozradit více, než sám chtěl, ale zároveň nechtěl nechat jeho otázky bez odpovědi. „Nejsme si docela jisti tvým původem, ale je-li to tak, jak předpokládáme, pak by znalost toho, kdo jsi, by v této chvíli mohla ohrozit nejen tebe samého, ale i ostatní. Věř mi, více ti v této chvíli nemohu prozradit, i kdybych chtěl. Bylo by to velmi nebezpečné. Slibuji, že vše se dozvíš, ale měj trpělivost, prosím. Ta záležitost je příliš vážná a nerozvážnost rozhodnutí by mohla ohrozit budoucnost celé země.

Zase mu nic neřekl. Nerozuměl ani slovo z toho, co mu naznačoval. Jeho původ byl opředen tajemstvím. Dobrá, ale jakým? Věděl, že Meni neřekne více. Věděl, že nemá smysl naléhat, ale to málo, co řekl, ho znepokojilo.

„Měl bys přijmout doprovod někoho z našich.“ přerušil Meni mlčení a přetrh tak nit jeho myšlenek.

„Rád bych měl vedle sebe Šaje, pokud bude souhlasit. Sám a dobrovolně!“ dodal důrazně. „Pokud souhlasit nebude, pak nechci nikoho a budu se spoléhat na doprovod Kanefera a svůj vlastní úsudek.“ řekl a postavil se. „Promluvím o tom s ním sám a dám ti vědět.“

Odcházel rozmrzelý a zmatený. Potřeboval být chvíli sám, aby si mohl vše ještě jednou promyslet. Čekal ho rozhovor se Šajem a on se bál, že odmítne. Bál se, že zase zůstane osamocený, bez jakéhokoli záchytného bodu, odkázán jen sám na sebe. Vešel do chrámu. Úklonem hlavy pozdravil Nihepetmaat a zamířil ke svatyni. Otevřel tajné dveře a scházel dolů, až k posvátné jeskyni se žulovým stolem –  s tím stolem, na který uložil tělo mrtvé malé slepé dívky. Potřeboval slyšet její hlas. Hlas, který zklidňoval bouře v jeho duši. Chlad kamene pronikl do jeho prstů. Vnímal strukturu a pevnost. Vnímal sílu opracované skály a pomalu, velmi pomalu, se začal uklidňovat.

Ucítil lehký dotyk na svém rameni. Obrátil se. Nihepetmaat. Tvářil se podrážděně, ale to ji neodradilo. Stála tam, mlčela a dívala se na něho, v očích nevyřčenou otázku. Čekala, až ho přejde zlost a přehodila mu přes ramena plášť, aby jeho tělo příliš neprochladlo. Uvědomil si mateřskost toho gesta i jeho láskyplnost a zlost vystřídala lítost a zároveň i pochopení rituálu. Gesto řeklo více než slova. Útočilo na něco, co je v každém člověku a bylo tudíž srozumitelné všem. Usmál se na ni, chytil ji opatrně za paži a pomalu ji vyvedl ven.

„Byl jsem se s ní rozloučit.“ řekl ji na vysvětlenou. „Chybí mi. Neznal jsem ji dlouho a nevím, jestli dobře, ale objevila se vždy v okamžicích, kdy jsem její radu potřeboval.“

„Máš starosti?“ zeptala se ho.

„Nechci o tom teď mluvit. Mám v sobě zmatek. Celou dobu se ptám, kdo vlastně jsem, a když mám pocit, že světlo poznání mám na dosah, zhasne. Ne, nechci o tom teď mluvit.“

„Kdy odjíždíš?“

„Za tři dny.“ odpověděl a rozhlédl se po chrámu. Snažil se zapamatovat si každý detail, snažil se do paměti vrýt každou podrobnost. Pak spočinul pohledem na ni a lekl se. I pod nánosem líčidla viděl, jak je bledá. Chytil ji za ruku a zjistil, že je nepřirozeně vlhká a studená. „Jsi nemocná?“ zeptal se ji.

„Jsem stará.“ řekla mu a usmála se. Stáří s sebou nese nemoci a vyčerpání. Stáří je příprava na cestu zpět.

V zátylku ucítil chlad. Ta scéna mu připomněla tu, když opouštěl Chasechemveje. Roztřásl se strachem i chladem.

„Jen klid, Achboinue, jen klid.“ řekla mu a pohladila ho po tváři. „Potřebuji jen více tepla. Chlad jeskyně není dobrý pro mé staré kosti.“ Vyšli na nádvoří a ona nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce.

„Bude se mi stýskat,“ řekl ji a také nastavil tvář mírnému teplu.

„Budeme stále s tebou,“ řekla a podívala se na něho, „budeme stále s tebou v myšlenkách. Nezapomeň, že jsi naší součástí.“

„Usmál se. „Někdy jen myšlenky nestačí, Nejvyšší.“

„A někdy se také necítíš být naší součástí.“ odpověděla mu a počkala až se na ni podívá.

Polekal se. Řekla něco, co ukrýval někdy i sám před sebou. Měla pravdu, ten pocit, že nepatří nikam, se týkal i jich. Podíval se na ni a ona pokračovala:

„Je v tobě něco, co nenáleží nikomu – jen tobě a proto i ty si ponecháváš odstup od ostatních? Achboinue, to neměla být výčitka, ale spíše obava o tebe. Pamatuj si, prosím, jedno. Vždycky jsme tady a jsme tu i pro tebe, tak jako jsi ty tu pro nás. Žádná z nás nikdy nebude této výsady zneužívat, ale používat vždy, kdy to bude zapotřebí – ne pro nás či pro jednotlivce, ale pro tuto zemi. Pořád máš pocit, že všechno musíš řešit sám. Je to vlivem i tvého mládí i tvé uzavřenosti. Ale je to i nejsnadnější cesta, jak udělat chyby, jak přecenit své síly nebo udělat neuvážené rozhodnutí. Dialog tříbí myšlenky. Pomocnou ruku, i když se ti nabízí, můžeš vždy odmítnout. Je to tvé právo. Ale my tady budeme, budeme tady i pro tebe, vždy připravené nabídnout ti pomoc ve chvílích potřeby a ne proto, abychom tě svazovaly.“

„Není to se mnou lehké,“ řekl omluvně. „Víš, Nihepetmaat, je ve mně příliš chaosu, příliš neklidu i zloby a já nevím, co s tím dělat. Proto se někdy stahuji – ze strachu, abych neublížil.“

„City jsou velmi ošemetná věc. Vymknou-li se kontrole, pak nabývají sílu nad tím, kdo je má ovládat. Dostávají svůj vlastní život a stávají se mocným nástrojem chaosu. Vzpomeň na Sutecha, vzpomeň na Sachmet, když sílu svého hněvu nechali bez kontroly. A je to velká síla, obrovská a mocná, která v mžiku oka dokáže zničit vše kolem sebe. Ale je to síla, která žene život kupředu. Je to jen síla a jako se vším i s ní se musíš naučit zacházet. Naučit se rozpoznat emoce i jejich vznik a pak tuto energii použít ne k nekontrolovanému ničení, ale k tvorbě. Je třeba udržovat věci i dění v rovnováze, jinak propadnou chaosu nebo netečnosti.“ odmlčela se a pak se zasmála. Krátce a skoro neznatelně. Omluvně dodala: „Nechci ti tady číst levity. To opravdu ne. Také jsem se s tebou nechtěla loučit tím, že ti zde budu opakovat to, co jsme ti již jednou řekly a učily tě. Promiň, ale tohle jsem ti říci musela – možná i pro klid svého Ka.“

Objal ji a srdce mu zaplavil stesk. Ještě neodjel a už mu schází? Anebo je to obava z neznámého? Na jedné straně se cítil silný, na druhé straně se v něm projevovalo dítě, které žadonilo o známé bezpečí, ochranu těch, které znal. Věděl, že je čas projít bránou dospělosti, ale to dítě v něm se vzpouzelo a ohlíželo se zpátky, vztahovalo ruce a prosilo, aby smělo zůstat.

„Meresanch se nabídla, že převezme tvé povinnosti, abys měl dost času se připravit na cestu.“ řekla mu.

„Je laskavá.“ odpověděl ji. „Ale nebude to potřeba, zvládnu to.“

„Nejde o to, že to zvládneš, Achboinue. Jde o to, že tento projev její laskavosti, jak říkáš, je projevem jejího citu k tobě. Ztrácí syna, kterým pro ni jsi a to je její způsob, jak projevit své city k tobě. Měl bys tu nabídku přijmout, ale zda ji přijmeš, záleží jen a jen na tobě.“ odešla a nechala ho o samotě.

„Zamyslel se nad tím, jak zahleděností na sebe samého, opomíjí ty druhé. Změnil smět a zamířil k domu Meresanch. Došel až ke dveřím a zarazil se. Uvědomil si, že o ní neví nic. Dál se ve svých úvahách nedostal.

Dveře se otevřely a v nich stál muž. Ze dveří vyběhla kočka a začala se lísat k Achboinuovým nohám. Muž se zarazil. „Kdo…“ chtěl se zeptat, ale pak uviděl roucho kněží a usmál se. „Běž dál, chlapče, je v zahradě.“ Kývl na mladou služebnou, aby mu ukázala cestu.

Meresanch dřepěla u záhonu s bylinkami, zabraná do práce. Achboinu kývnutím hlavy poděkoval služebné a pomalu přistoupil až k ní. Vůbec si ho nevšímala a tak tam stál a pozoroval, jak její ruce opatrně prohlížejí každou rostlinku. Dřepnul vedle ní a vzal z jejích rukou svazek bylin, které vytrhla ze země.

„Polekal jsi mě.“ řekla mu s úsměvem a vzala z jeho ruky nasbírané byliny.

„To jsem nechtěl,“ řekl ji, „ale dovnitř mě pustil nějaký hromotluk, kterému jsem byl zřejmě k smíchu.“ řekl naoko dotčeně. „Měla bys jich jíst více.“ ukázal na zeleň v jejich rukou. Prospěje to nejen tvým nehtům, ale i tvé krvi.“ dodal.

Zasmála se a objala ho. „Pojď do domu, určitě máš hlad.“ řekla mu a Achboinu si uvědomil, že je to poprvé, co ji vidí šťastně se smát.

„Víš, přišel jsem ti poděkovat za tvou nabídku, ale…“

„Ale… odmítáš?“ řekla poněkud zklamaně.

„Ne, neodmítám, naopak. Potřebuji poradit, Meresanch, potřebuji, aby mě někdo vyslechl, vynadal mi nebo se se mnou pohádal.“

„Dokážu si představit tvůj zmatek i tvé pochybnosti. Dokonce i tvou beznaděj, ale s Meniho více nedostaneš. Neřekne ti v této chvíli nic, i kdyby ho mučili.“ řekla mu, když ho vyslechla. „Jedno je jisté, pokud má obavy, jsou oprávněné. Není to muž, který by říkal neuvážená slova či dělal neuvážené činy. A pokud ti něco tají, ví proč. Také ti nemusel říct nic, přesto to udělal, i když věděl, že to zvedne vlnu tvé nelibosti.“ Přešla po pokoji a opřela se o sloup v místnosti. Vypadalo to, že potřebuje získat čas.

Pozoroval ji. Pozoroval, jak mluví, její gesta, výraz v její tváři, pohled, když nad něčím přemýšlela.

„Nemohu ti nařizovat, abys mu věřil. K tomu tě nikdo nedonutí, pokud nechceš, ale zřejmě má důvody, proč ti neřekl více a já osobně si myslím, že pádné. V této chvíli nemá smysl nad tím dále přemýšlet. Nic s tím neuděláš. Stačí to vzít na vědomí. Nespekuluj. Znáš příliš málo na to, aby se tvé úvahy ubíraly správným směrem. Máš před sebou cestu – úkol, na který se musíš soustředit. V jednom má pravdu. Měl by s tebou jet někdo z našich.“

Vrátilo ho to k nadcházejícímu úkolu. Nezmírnila jeho zmatek, ještě ne, ale v jednom měla Nihepetmaat pravdu – dialog tříbí myšlenky.

Vrátila se na své místo a usedla vedle něho. Mlčela. Byla vyčerpána. Snad slovy, tolika slovy… Chytil ji za ruku. Podívala se na něho a zaváhala. Přesto po chvíli pokračovala: „Je tady ještě jedna věc. Stejně nejistá, ale možná bys to měl vědět.“

Zpozorněl. Viděl, že váhá, ale nechtěl ji nutit k něčemu, čeho by pak litovala.

„Je tu proroctví. Proroctví, které se snad týká tebe. Jenže háček je v tom, že ho nikdo z našich nezná.“

Podíval se na ni s údivem. Na proroctví moc nevěřil. Je jen málo těch, kteří dokázali projít síti času a většinou to byla jen správná intuice, dobrý odhad věcí budoucích, který jednou vyjde, jindy ne. Ne, proroctví se k ní jaksi nehodilo.

„Možná ty ze Saje vědí více. Říkám možná, protože sama více nevím a jak víš sám, všechny záznamy, nebo skoro všechny, byly zničeny na příkaz Sanachta.“

Šel pomalu domů. Rozhovor se Šajem nechal na zítřek. Má čas, ještě má čas a to také díky ní. Převzala jeho povinnosti, jakoby věděla, co ho čeká. Myslel si, že po rozhovoru s ní, bude mít v hlavě jasno, ale všechno se ještě více zašmodrchalo. V hlavě měl směsici myšlenek a tělo ovládala směsice emocí. Potřeboval se zklidnit. Vešel do domu, ale v jeho zdech se cítil, jako ve vězení a tak vyšel do zahrady a usedl na zem. Očima zamířil k Sopdet.  Světlo blikající hvězdy ho uklidňovalo. Bylo jako maják uprostřed rozbouřených vln jeho myšlenek. Tělo ho bolelo, jakoby nosil těžká břemena po celý den – jakoby se význam toho, co dneska slyšel, zhmotnil. Snažil se uvolnit, pohled opřený na jasnou hvězdu, snažil se nemyslet na nic jiného než na malé blikající světýlko v tmách. Pak se jeho Ka rozplynulo, splynulo s tím jasným světlem a on opět viděl úlomky dějů a snažil se zapamatovat si o něco více než v den svého znovuzrození.

„Proč si mi neřekl nic o proroctví?“ zeptal se Meniho.

„Myslím si, že jsem ti řekl více, než bylo zdrávo. Kromě toho, Meresanch má pravdu. Nikdo z nás neví, o co se vlastně jedná. Ale pokud chceš, možná by se něco málo dalo zjistit. Máme svoje zdroje.“

„Ne, není to podstatné. V této chvíli ne. Asi by mě to více mátlo. Také to může být jen očekávání naděje. Ty ze Saje s ním vyšly po zničení archivu a docela dobře to mohla být jejich pomsta. To je také důsledek oddělení – najednou nevíš, co dělá druhá strana, co ví a co může. Ty možnosti, právě ty, o kterých nic nevíš, ty způsobují strach. Strach z neznámého.“

„Dobrá taktika.“ podotkl Meni.

„Dobře použitelná a lehce zneužitelná.“ dodal Achboinu.

„Kdy odjíždíš?“ zeptal se ho, i ve snaze zvrátit směr rozhovoru.

„Zítra.“ řekl mu a pokračoval: „Nemám tu už nic na práci, Chci přijet dříve, abych si mohl prohlédnout Mennofer sám. Chci vědět, jak pokročily práce od té doby, co jsem tam byl s Kaneferem.

„To není rozumné. Příliš nebezpečné.“ oponoval Meni a zamračil se.

„Možná.“ namítl Achboinu. „Poslyš, zničení archivu Mocného slova je pro nás velká ztráta. Ale určitě se najdou opisy, určitě jsou ti, kteří ještě vědí a je zapotřebí sesbírat vše, co ještě zbylo, doplnit o to, co je v lidské paměti. Najít způsob, jak dát archiv Mocného slova zase dohromady. Každopádně bych se nespoléhal jen na jedno místo. To je, podle mě, mnohem nebezpečnější a je to krátkozraké. Dá se v tom něco udělat?“

„Začali jsme s tím, ale je to zdlouhavá práce. Ne všechny chrámy, jsou ochotny poskytnout podklady. Zvláště ne ty, které prosperovaly za Sanachta. Pořád má ještě své příznivce.“

„Poskytneš mi informace?“ zeptal se ho se strachem.

„Ano, to není problém, ale chce to čas.“ Zamyslel se. Netušil, proč se na to Achboinu tak zajímá. Neznal jeho záměr. Nevěděl, jestli je to jen mladická zvědavost, anebo se za tím ukrývají záměry žen z Domu akácie. „Ať se nezahltíš úkoly, chlapče,“ řekl po chvíli, „ber si na svá bedra jen tolik, kolik uneseš.“

Byl ještě unavený po cestě, ale to, co mu řekl Nebuithotpimef řekl, ho dorazilo.

„Ber to s rezervou a nevaž k němu žádné velké naděje. Nezapomínej, že má jeho krev.“ Neříkalo se mu to lehce, ale dokázal si představit, jaký zmatek by to vyvolalo, zvláště v této době. Jak lehce by ho mohli ti, kteří stáli na straně Sanachta, využít a zneužít proti nim.

„Je to také tvá krev a je to také moje krev.“ řekl mu na to vztekle. „Je to můj syn.“ řekl a uhodil rukou do sloupu.

„Měj také na paměti, že to nemusí být pravda. Nikdo neví, odkud přišel. Vybraly ho ty ze Saje a to je vždy podezřelé.“

„Ale přišel z jihu, z chrámu Nechenteje, pokud vím.“

„To ano,“ vzdychl Nebuithotpimef, „o to více se to komplikuje.“ Došel ke stolu a nalil si víno. Potřeboval se napít. Vypil pohár naráz a cítil, jak se mu po těle rozlévá horko.

„Nepřeháněj to, synu.“ řekl starostlivě a zamýšlel se nad tím, jestli to byla ta správná chvíle, kdy mu to říci. Jenže slova byla vyřčena a vzít se zpátky nedala.

Opřel se oběma rukama o stůl a sklonil hlavu. Tohle už Nebuithotpimef znal. Tohle dělal už jako dítě. Stisknuté zuby, rukama se přetlačoval o desku stolu a měl vztek. Potom přišlo zklidnění.

„Jaký je?“ zeptal se Necerirchet. Ještě pořád s hlavou skloněnou a tělem napjatým.

„Zvláštní. Řekl bych, že má tvé oči, kdybych měl jistotu, že je to on.“

„Chci ho vidět.“ řekl a otočil se k němu.

„O tom nepochybuji,“ usmál se Nebuithotpimef, „ale ne tady. Pro jistotu jsem mu Cinev zakázal. Tady by nebyl v bezpečí.“ Pozoroval svého syna. Jeho šedé oči se zúžily, napětí povolilo. „To je dobré.“ řekl si sám pro sebe a snažil se sedět uvolněně.

„Kdo o tom ví?“

„Nevím, moc jich nebude. Chasechemvej je mrtev, Meni – ten je spolehlivý, i já jsem na to přišel náhodou – ale pak jsou tu ty ze Saje. Pak je tu to proroctví. Je proroctví důvodem k jeho přesunu, anebo bylo vytvořeno pro jeho ochranu, anebo bylo vytvořeno pro to, abychom ho přijali? To nevím.“

„Kde je teď?“

„Jede do Hutkaptahu. Bude žákem Kanefera. Tam snad bude v bezpečí, alespoň doufám.“

„Musím to promyslet,“ řekl mu. „Musím to pořádně promyslet. Každopádně ho chci vidět. Je-li to můj syn, poznám to. Mé srdce to pozná.“

„Doufejme,“ řekl si v duchu Nebuithotpimef.

Díval se na Šajovy napjaté svaly. Jejich tvar ještě zdůraznil pot, který se leskl ve slunci. Žertoval s dalším mužem, který pracoval na čištění a zpevňování kanálu. Práce mu šla od ruky – ne jako jemu.

Šaj se najednou obrátil a zkontroloval ho pohledem: „Nejsi moc unavený?“

Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a dál nabíral rukama mazlavou hlínu. Připadal si podvedený. První den v chrámu a oni ho poslali opravovat kanály a brodit se bahnem při břehu. Ani Kanefer se ho nezastal. Bral do ruky kusy hlíny a snažil se vymazat spáry mezi kameny a vtlačit do nich menší kamínky. Najednou si uvědomil, že jeho ruka sama vybírá přesně tu hlínu, která je zapotřebí. Ne tu, která se drolí, nebo je moc pevná – tu automaticky odhodí, ale jeho prsty vybíraly tu hlínu, která byla dostatečně hladká i pružná. „Je to jako s kameny,“ pomyslel si a natřel si hlínou ramena, do kterých se opíralo slunce. Najednou cítil, jak ho Šajova ruka vyhazuje na břeh.

„Přestávka. Mám hlad.“ zakřičel na něho a podal mu nádobu s vodou, aby se mohl omýt.

Umyl si obličej i ruce, ale na ramenou ponechal ještě bláto. Pomalu začínalo tvrdnout.

Šaj se vyškrábal na břeh a vyhlížel chlapce z chrámu, který jim měl přinést jídlo. Pak se na něho podíval a rozesmál se: „Vypadáš jako cihlář. Co má znamenat ta hlína na ramenou?“

„Chrání ramena před sluncem, a pokud byla i mokrá, chladila.“ odpověděl mu. Také začínal mít hlad.

„Třeba nám nic nepřinesou.“ řekl Šaj a obrovskou rukou zalovil ve svém ranci. Vytáhl měch s vodou a kus medového chleba. Rozlomil ho a polovinu dal Achboinuovi. Zakousli se do jídla. Kolem pobíhaly děti dělníků a vesele se smáli. Sem tam některé přiběhlo k Šajovi a dělalo si legraci z jeho velikosti a on je chytal a zvedal do výšky. Jakoby instinktivně věděly, že jim ten hromotluk neublíží. Za chvíli bylo kolem nich dětí jako much. Otcové dětí, kteří pracovali na zpevňování kanálu se nejdříve na Šaje dívali nedůvěřivě a také se ho báli, ale jejich děti je přesvědčili, že se tohoto muže bát nemusí a tak ho nakonec vzali mezi sebe. Sem tam okřikovali děti, aby dali tomu velkému muži pokoj, ale on se smál a dál laškoval s dětmi.

„Ta hlína…“ řekl Achboinu s plnou pusou.

„Nejdříve polkni, vůbec ti není rozumět,“ napomenul ho Šaj a poslal děti si hrát dál od kanálu.

„Ta hlína – každá je jiná, všiml sis?“

„Ale ano, to ví každý, kdo s ní pracuje. Jiná se hodí na sušené cihly, jiná na ty, které se budou vypalovat a jiná se hodí na výrobu kachlí a nádob.“ odpověděl mu a zalovil ve vaku, aby vytáhl fíky. „Je to tím, že jsi s ní nikdy nepracoval.“

„Proč mě vlastně poslali tady hned první den?“ Ta otázka patřila spíše jemu než Šajovi, ale vyslovil ji nahlas.

„Naše očekávání se někdy liší od toho, co nám život připraví.“ zasmál se Šaj a pokračoval: „Jsi dospělý a tudíž se stejně, jako na všechny, vztahuje povinnost práce na tom, co je společné všem. Je to daň, kterou platíme za to, abychom zde mohli žít. Bez kanálů by to tu pohltil písek. Ten úzký pás země, který tu zbyl, by nás neuživil. Je proto nutné každoročně obnovovat to, co nám umožňuje život. To platí pro všechny a některých úkolů není zproštěn ani faraón.“ Vzal do úst fík a pomalu ho žvýkal. Mlčeli. „Víš, můj malý příteli, i tohle byla docela dobrá lekce. Naučil ses jinou práci a poznal jiný materiál. Jestli chceš, zavedu tě tam, kde dělají cihly na stavby. Není to lehká práce a není to čistá práce, ale možná by tě to zajímalo.“

Přikývl. Tuhle práci neznal a mládí je zvědavé.

„Musíme vstát hodně brzo. Nejvíce práce udělají časně zrána, když není tak horko.“ řekl Šaj a stavěl se na nohy. „Je třeba pokračovat. Chytil ho za pas a hodil ho doprostřed kanálu.

„Aspoň si mě mohl upozornit.“ řekl mu vyčítavě, když doplaval ke břehu.

„No, to mohl,“ odpověděl mu se smíchem, „ale nebyla by to taková legrace.“ dodal a ukázal na pobavené obličeje ostatních dělníků.

Měl pocit, že spal nanejvýše několik hodin. Celé tělo ho bolelo po nezvyklé námaze.

„Tak vstávej.“ zatřepal s ním jemně Šaj. „Už je čas.“

Neochotně otevřel oči a podíval se na něho. Stál nad ním skloněný, se svým věčným úsměvem, který mu v té chvíli lezl poněkud na nervy. Opatrně se posadil a zasténal. V těle ucítil každý sval, v krku měl velký kámen, který mu bránil pořádně polykat a dýchat.

„Ajajaj.“ zasmál se Šaj. „Bolí to, co?“

Neochotně přikývl a šel do umývárny. Každý krok byl pro něho utrpením. Neochotně se umyl a slyšel, že Šaj vyšel z pokoje. Slyšel, jak se zvuk jeho kroků rozléhá po chodbě. Sehnul hlavu, aby si umyl obličej. Ucítil, jak se mu převrací žaludek a svět kolem něho se propadl do tmy.

Probudil se zimou. Zuby mu cvakaly a celý se chvěl. Venku byla tma a on spíše tušil, než viděl, jak se nad ním někdo sklání.

„Bude to v pořádku, můj malý příteli, bude to v pořádku.“ slyšel Šajův hlas, plný strachu.

„Mám žízeň.“ zašeptal nateklými rty.

Zrak si pomalu zvykal na tmu v pokoji. Pak někdo rozsvítil lampu a on uviděl starého, malého muže, jak připravuje nápoj.

„Bude to hořké, ale vypij to. Pomůže to.“ řekl ten muž a chytil ho za zápěstí, aby mu nahmatal tep. Viděl Šajovy obavy v očích. Pohled upřený na starcovy rty, jakoby očekával ortel.

Šaj mu jemně nadzvedl rukou hlavu a ke rtům mu přisunul nádobku s nápojem. Byl opravdu hořký a žízeň nezahnal. Poslušně polkl tekutinu a neměl sílu oponovat, když ho Šaj nutil, aby vypil další doušek. Pak mu teprve podal šťávu z granátových jablek, aby mohl zahnat žízeň i hořkost po léku.

„Podlož mu více hlavu,“ řekl ten muž a dal mu ruku na čelo. Potom se mu podíval do očí. „No, pár dní si poležíš, ale na umření to není.“ Ohmatal mu jemně krk. Cítil, jak se dotýká zvenku boulí, které měl v krku a bránily mu polykat. Muž dal na krk pruh látky, namočené v něčem, co příjemně chladilo a vonělo mátou. Chvíli ještě hovořil se Šajem, ale Achboinu už neměl sílu sledovat rozhovor a upadal do hlubokého spánku.

Probudil ho tlumený rozhovor. Ty hlasy poznával. Jeden patřil Šajovi, druhý Kaneferovi. Stáli u okna a o něčem vášnivě diskutovali. Cítil se už lépe a tak se posadil na posteli. Šaty měl potem přilepené k tělu, hlava se mu točila.

„Jen pomalu, chlapče, jen pomalu.“ slyšel Šaje, který k němu přiběhl a vzal ho do náruče. Odnášel ho do umývárny. Pomalu, mokrým hadrem, omýval jeho tělo jako dítěti. „Nahnal jsi nám hrůzu. To ti teda řeknu.“ řekl už veseleji. „Má to ale jednu výhodu – pro tebe,“ dodal, „kanály už opravovat nemusíš.“ zasmál se a zavinul ho do suchého prostěradla a odnášel ho zpět na lůžko.

Kanefer stál stále u okna a Achboinu si všiml, že se mu mírně třesou ruce. Usmál se na něho a on úsměv opětoval. Potom přistoupil k lůžku. Mlčel. Díval se na něho a pak ho, se slzami v očích, objal. Ten projev citu byl tak nečekaný a tak upřímný, že se Achboinu rozplakal. „Měl jsem o tebe strach.“ řekl mu Kanefer a odsunul mu z čela pramen zpocených vlasů.

„Jdi od něho dál, architekte.“ řekl muž, který vkročil do dveří. „Nerad bych tu měl pacienta navíc.“ Káravě se podíval na Kanefera a usedl na okraj lůžka. „Běž se pořádně omýt a tohle si dej do vody.“ přikázal mu a gestem ho poslal do umývárny. Achboinuovi ta scéna připadala směšná. Kaneferovi nikdy nikdo nic nepřikazoval, to většinou on uděloval rozkazy a teď se poslušně, jako dítě, odebíral do umývárny bez jediného slova reptání.

„Tak se na tebe podíváme,“ řekl sunu – lékař a ohmatával mu krk. „Pořádně otevři pusu.“ přikázal, zatímco Šaj odhrnoval z okna závěs, aby do místnosti vpustil více světla. Pořádně ho prohlédl a pak odešel ke stolu, kde odložil svůj vak. Začal vytahovat řadu lahviček s tekutinami, krabiček s bylinami a kdo ví s čím ještě. Achboinu zpozorněl.

„Dej mu tohle.“ řekl a podal Šajovi krabičku. „Měl by to spolknout vždy jednu třikrát denně.“

Šajnalel do poháru vodu a vzal s krabičky malou kuličku a podal ji Achboinuovi.

„Nerozkousávej to,“ přikázal sunu. „Uvnitř je to hořké,“ dodal a míchal v misce na stole nějaké ingredience.

Achboinu poslušně spolkl lék a zvědavě se přesunul na druhou stranu postele tak, aby viděl, co sunu dělá.

„Vidím, že je ti opravdu lépe,“ řekl, aniž se na něho podíval. Jen dále míchal něco v nádobce ze zeleného kamene. „Jsi pořádně zvědavý, což?“ zeptal se a Achboinu nevěděl, zda ta otázka patřila jemu nebo Šajovi.

„Co to děláš, pane?“ zeptal se.

„To vidíš, ne?“ řekl mu a konečně se na něho podíval. „Opravdu tě to zajímá?“

„Ano.“

„Léčivý olej na tvé tělo. Nejdříve musím řádně rozdrtit všechny ingredience a pak je zředím datlovým olejem a vínem. Budeš si tím natírat tělo. Pomůže to od bolesti a působí to antisepticky. Kůží se do těla dostanou látky, které by měly vyléčit tvou nemoc.“

„Ano, to vím. Oleje používali i Anubisovi kněží při balzamování. Zajímají mě ty přísady.“ řekl mu Achboinu a zpozorněl.

Sunu přestal drtit přísady a podíval se na Achboinua: „Poslyš, ty jsi opravdu příliš zvídavý. Pokud se budeš chtít o našem řemesle dozvědět více, Šaj ti řekne, kde mě najdeš. Teď mě nechej pracovat. Nejsi jediný pacient, kterého mám na starosti.“ znovu se sklonil nad misku a začal odměřovat olej a víno. Potom začal natírat jeho tělo. Začal od zad a ukazoval Šajovi, jakým způsobem postupovat při vmasírování oleje do svalů.

Z umývárny vyšel Kanefer. „Budu muset už jít, Achboinue. Čeká mě dneska hodně práce.“ Byl ustaraný, i když se to snažil zakrýt úsměvem.

„Nepospíchej tolik architekte,“ řekl sunu přísně. „Rád bych se na tebe podíval, abych měl jistotu, že jsi v pořádku.“

„Až příště, sunu.“ řekl mu Kanefer. „Neboj se, je mi dobře.“

„Myslím si, že nejlepším lékem na tvé neduhy, je on. Už dlouho jsem tě neviděl v tak dobré formě.“

Kanefer se zasmál. „Už opravdu musím jít. Ty udělej, co umíš, abys ho co nejdříve dostal na nohy. Potřebuji ho mít u sebe.“ řekl sunuovi a dodal: „A nejen jako lék.“

„Jen si jdi po svých, nevděčníku.“ odvětil a zasmál se. „Tak, chlapče, jsme hotovi.“ obrátil se na Achboinua. „Měl bys zůstat ještě pár dní v posteli a hodně pít. Stavím se tu ještě zítra – pro jistotu.“ řekl a odešel.

„Ten chlap měl být generál a ne sunu.“ obrátil se Šaj k Achboinuovi. „Tedy respekt má.“ dodal a převrátil matraci. „Až to dodělám, zajdu do kuchyně a donesu něco k jídlu. Musíš mít hlad.“

Přikývl. Hlad měl a také žízeň. Tělo už tolik nebolelo, olej příjemně chladil, ale unavený byl. Přešel k posteli a lehl si. Když Šaj donesl jídlo, spal.

Procházel stájemi. Zdálo se mu, že všechny krávy jsou stejné. Stejná černá barva, stejná bílá trojúhelníková skvrna na čele, na zádech skvrna v podobě orla s roztaženými křídly, dvojbarevné chlupy na ocase. Byly stejné, jako sám Hapi.

„Tak co říkáš?“ zeptal se ho Merenptah, který měl stáje na starosti.

„A telata?“

„Záznamy o nich poskytne Ibeb nebo Inenu.“

„Výsledky křížení…?“

„Nevalné.“ řekl Merenptah a zamířil k východu. „Však ti Ibeb řekne více.“

„Zkoušeli jste jenom jednu generaci? Co potomci. Třeba se znaky přenášejí až ve druhé generaci.“ namítl Achboinu.

„I to jsme vyzkoušeli. Také velmi nejisté, ale rozhodli jsme se pokračovat. Pokusíme se dál experimentovat v jiných stájích, v těch, co se staví za městem.“

Kolem pobíhaly kočky a jedna z nich se otřela Achboinuovi o nohu. Sehnul se a pohladil ji. Začala příst a snažila se mu hlavu schovat do dlaně. Ještě jednou ji podrbal za ušima a pak dohonil Merenptaha u východu.

„Chceš vidět i stáje za městem?“ zeptal se ho.

„Ne, dneska už ne. Mám ještě nějakou práci s Kaneferem. Ale děkuji Ti za nabídku. Zítra se stavím za paní Ibeb, abych se podíval na záznamy. Třeba budu moudřejší.“

Chvíli pokračovali mlčky až k posvátnému jezeru. Zahradníci sadili právě dovezené stromy kolem jeho břehů.

„Domluvíš mi, prosím, návštěvu u těch, za západní branou Svaté stáje?“ zeptal se Merenptaha.

„Pokusím se,“ odpověděl po chvíli zaváhání a dodal: „nedělej si moc velké naděje…“ odmlčel se, hledal nejvhodnější slova.

„Nic se neděje,“ přerušil ho Achboinu, „zase to tolik nespěchá. Jen mě to zajímalo.“

Rozloučili se. Achboinu pokračoval ke staveništi paláce. Hledal Kanefera, který dohlížel na práce prvního stupně. Přístupová cesta byla skoro dokončena, včetně podstavců pro řadu sfing, které ji měly lemovat.

Představoval si průvod hodnostářů, jak kráčí po této cestě. Byl spokojen. Působila majestátně, stejně majestátně bude působit i čelo paláce, ke kterému vedla. Slunce pražilo do zad. „Stromy“, uvědomil si. „Potřebuje to ještě stromy, které by tomu dodávaly stín a vůni.“ pomyslel si a očima hledal Šaje. Kde je Šaj, bude i Kanefer. Míjel ho cihlář s prázdným vozíkem. Vzpomněl si na nabídku Šaje před svou nemocí. Musí se na ně podívat. Bylo mu záhadou, jak zvládnou vyrobit takové množství cihel pro plánovanou výstavbu ve městě i rozšíření samotné zdi kolem něho, která měla být 10 metrů vysoká. Rozhlédl se kolem sebe. Všude byli řemeslníci, všude se stavělo. Celé místo bylo jedno velké staveniště plné prachu. Všude pobíhaly děti, křičely a smály se a pletly se dělníkům pod nohy k velké nelibosti dozorců staveb. Zdálo se mu to nebezpečné.

Oba byli nervózní a netrpělivě čekali na příchod sunua. Slyšeli otevírání dveří a zdálo se, že je už nic neudrží na jednom místě.

„Tak co?“ zeptal se Šaj, když sunu vstoupil do dveří.

„Uklidni se,“ řekl mu tónem, který nesnesl odporu. „Zdravím vás.“ dodal a posadil se. Ta chvíle se zdála neúnosně dlouhá.

Teď už to nevydržel Kanefer. Vyskočil z lavice a postavil se před sunua: „Tak mluv, prosím.“

„Všechny výsledky jsou negativní. Žádný jed, nic, co by naznačovalo, že ho chtěl někdo otrávit. Prostě není zvyklý na tohle podnebí a těžkou práci k tomu.“

Bylo vidět úlevu na tvářích obou mužů. Zvláště Šaj se zklidnil a přestal chodit po místnosti, jako lev v kleci.

„Jenže,“ pokračoval, „co není, může být. Opatření, která jste udělali, nejsou, podle mne, dostatečná. Je sám a nemá s sebou nikoho, z koho by případní nepřátelé měli strach. To, že patří k Hemut Neter tady tolik neznamená, pokud nepatří do nejvyšší trojice. Ale to mi starosti nedělá.“

Šaj zavrtěl hlavou a zamračil se, ale než stačil otevřít pusu, sunu dodal:

„Nemůžeš být stále s ním. To prostě nejde. Za nedlouho tu začnou potřeby těla a na schůzku s děvčetem s ním nemůžeš.“ pak se obrátil na Kanefera: „Uvědom si, že chlapec trávil příliš mnoho času s dospělými a jen s určitou skupinou. Je to, jako byste mu ukradli dětství. Nezná dobře život kolem, neumí se pohybovat mezi vrstevníky a už vůbec nerozpozná případné nástrahy. Musíte to dohnat. Musíš ho brát více mezi lidi i mezi dělníky. Potřebuje se rozkoukat kolem sebe. Tady mu nepomůže posvátnost úřadu, jen schopnost umět se orientovat v tomto prostředí.“ odmlčel se. Do této krátké chvíle tich neměl odvahu nikdo zasahovat. Potom se k nim otočil: „Teď odejděte, mám ještě práci a čekají mě další pacienti.“

Oba se zvedli, jak na povel, a poslušně opustili místnost. Až po chvíli jim došla komičnost éto situace a tak se na sebe podívali a rozesmáli se na celé kolo, přestože jim do smíchu nebylo.

Procházel se po staveništi a kontroloval práce. Kanefera nikde neviděl. Zdáli uslyšel hluk a tak se vydal tím směrem. Dozorce přebíral cihly a nebyl spokojen s jejich kvalitou a velikostí. Handrkoval se s cihlářem a odmítal náklad převzít. Vedle stál písař, aby potvrdil převzetí materiálu a evidentně se nudil. Vmísil se do hádky a zarazil ji. Nechal si vysvětlit problém a prohlížel si cihly. Pak vzal jednu do rukou a rozbil ji. Nerozdrobila se, zlomila se v polovině a zdála se být pevná, dobrá. Tvar nevyhovoval. Byla kratší a silnější než ostatní cihly, které používali. Pak mu došlo, že tento tvar cihel měl být z pálené hlíny a měl být použit pro cestu kolem posvátného jezera. Někdo to celé spletl. Nařídil dozorci, aby cihly převzal, ale nepoužil na stavbu paláce. Najdou pro ně uplatnění jinde. Cihláři vysvětlil, k jakému omylu došlo. Dohodli se, že další várka už bude podle požadavku dozorce stavby. Písař ožil, zapsal převzetí a vzdálil se.

„Co s nimi, pane?“ zeptal se dozorce a díval se na hromadu čtvercových cihel.

„Zkuste je použít na zídky v zahradách. Tam na rozměru tolik nezáleží. Zjisti, kde se stala chyba.“ řekl mu Achboinu a pohledem pátral, zda neuvidí Šaje nebo Kanefera. Konečně je zahlédl a tak se pokynem hlavy rozloučil s dozorcem a spěchal za nimi.

Zarazili se uprostřed hovoru, když k nim přiběhl. Vysvětlil Kaneferovi, co se stalo, ten přikývl, ale bylo vidět, že myšlenkami je jinde.

„Kdy začnou sadit stromy?“ zeptal se ho Achboinu.

„Až opadnou záplavy. Pak nastane čas pro zahradníky. Do té doby se musíme co nejvíce soustředit na práce na stavbách. Až začne období setí, budeme mít málo pracovních sil.“

Míjeli skupinku dětí, která přátelsky pokřikovala na Šaje. V tom jedno dítě vrazilo do hromady naskládaných cihel připravených k odnosu, tak nešťastně, že se celá deska naklonila a cihly zasypaly dítě. Achboinu vykřikl a všichni se rozběhli k dítěti. Všichni tři včetně dětí odhazovali cihly a snažili se dítě vyprostit. Žilo, protože z hromady se ozýval jeho křik. Konečně se dostali až k němu. Šaj ho vzal do náruče a utíkal s ním ke chrámu rychlostí gazely. Achboinu i Kanefer pospíchali za ním.

Udýchaní doběhli až k prostorám vyhrazeným nemocným a vběhli do přijímací místnosti. Tam u stolu, na kterém leželo křičící dítě, stál Šaj, hladící dítě po tváři a nad ním se skláněla paní Pesešet. Levá noha dítěte byl podivně zkroucená, na čele krvácela rána a na těle se začaly tvořit podlitiny. Achboinu pomalu přistoupil ke stolu a prohlížel si dítě. Paní Pesešet zavolala pomocníka a přikázala mu, aby připravil lék proti bolesti. Šaj jemně otíral tělíčko dítěte. Rána na čele hodně krvácela a krev stékala dítěti k očím a tak se Pesešet věnovala nejdříve jí.

Zdáli zaslechli známý hlas. Nespokojené reptání starého sunu. Vstoupil do dveří, podíval se na osazenstvo místnosti, naklonil se nad dítě a pronesl: „Vás tří je opravdu těžko se zbavit.“ Vzal z rukou pomocníka nápoj proti bolesti a nechal ho vypít dítěti. „Nekřič. Měl jsi dát větší pozor na to, co děláš.“ řekl přísně. „Teď se snaž uklidnit, ať mohu dělat svou práci.“ Tón jeho řeči byl příkrý, ale dítě se snažilo uposlechnout. Jen otřesy jeho hrudníku naznačovaly, že v sobě dusí pláč.

„Vezměte ho a pojďte za mnou.“ řekl Šajovi a Achboinuovi. Rukou ukázal na nosítka, ve kterých měli přenést dítě. Nápoj začal účinkovat a dítě pomalu upadalo do spánku. Paní Pesešet chytila jednu stranu nosítek, Achboinu druhou a Šaj opatrně přenesl dítě. Potom vzal z rukou paní Pesešet nosítka a pomalu kráčeli tam, kam jim ukazovala.

„Na vnitřní zranění to nevypadá, ale levá noha je zlomená. Ruka se mi také nelíbí,“ referovala starému sunuovi.

„Sešij tu ránu na hlavě,“ řekl ji a přešel k noze. „Vy dva můžete jít.“ rozkázal.

Šaj poslušně vycházel ze dveří, ale Achboinu se nehnul. Pohled upřený na dítě a jeho nohu. Znal zlomeniny ještě z doby, kdy pomáhal kněžím Anubise v chrámu Nechenteje. Pomalu přešel ke stolu a chtěl se dotknout nohy.

„Běž se nejdříve umýt!“ zařval sunu. Pomocník ho odtáhl k nádobě s vodou. Sundal halenu a rychle se umyl do půli těla. Potom znova přistoupil k dítěti. Pesešet obvazovala hlavu dítěte. On opatrně začal prohmatávat nohu. Kost byla prasklá podél.

„Mluv.“ nařídil mu a Achboinu zachytil letmý úsměv na tváři Pesešet.

Achboinu prstem ukázal na místo, kde se kost rozlomila, pak opatrně prohmatal i spodní část nohy. Pomalu, s očima zavřenýma, se snažil nahmatat každou nerovnost kosti. Ano, tam byla kost zlomená také. Části kosti byly u sebe, ale zlomené to bylo. Otevřel oči a prstem ukázal kde. Sunu se sklonil nad chlapcem, ohmatal místo druhé zlomeniny. Přikývl.

„Dobře. A co teď?“ zeptal se ho. Znělo to spíše jako rozkaz než otázka. Achboinu se zarazil. Srovnat kost by dokázal, ale měl zkušenosti jen s mrtvými ne živými. Pokrčil rameny.

„Už ho netrap,“ řekla mu Pesešet. „Musíme to srovnat.“ Snažili se nohu od kolene natáhnout tak, aby srovnali zlomeninu. Achboinu přistoupil ke stolu. Opatrně se jednou rukou dotýkal místa, kde se části kosti od sebe oddělily, druhou rukou se snažil dostat oba díly k sobě. Koutkem oka viděl, jak na čele sunua vystoupil pot. Už věděl, jak na to. Už věděl, kde svaly a šlachy kladou odpor i jak nohou otočit tak, aby se části kosti dostaly k sobě a spojily se. Uchopil nohu nad a pod zlomeninou, zatáhl od sebe a pootočil. Oba sunuové uvolnili tah. Starý sunu pohmatem přezkoumal výsledek. Pak nechal Achboinua, aby nohu ještě jednou vyšetřil. Byl spokojen, což dával najevo tím, že jen něco, skoro přátelsky, zamumlal.

„Kde ses to naučil?“ zeptal se.

„Jako dítě jsem pomáhal Anubisovým kněžím.“ odpověděl mu a odstoupil od stolu. Pozoroval, co dělají. Desinfikovali rány sušeným medem, zpevnili nohu a obvázali. Odřeniny na těle potřeli medem a levandulovou silicí. Dítě ještě pořád spalo.

„Teď už jdi,“ nařídil mu a pokračoval v práci. Neprotestoval. Oblékl si halenu a vyšel potichu z místnosti.

Venku před chrámem stál Šaj a kolem něho skupinka dětí, nezvykle tichá. Asi pětileté děvčátku drželo Šaje kolem krku a on ho jemně objímal a hladil po vlasech. Když ho děti uviděly, zpozorněly.

„Bude to v pořádku,“ řekl jim a chtěl dodat, aby byly příště opatrnější, ale zarazil se. Holčička povolila stisk a usmála se na Achboinua. Šaj ji opatrně postavil na zem.

„Můžu za ním?“ zeptala se ho a chytila se pevně Šajovy ruky. Achboinu ten pocit znal. Pocit, kdy se musel něčeho chytit, pocit bezpečí a opory.

„Teď spí,“ řekl ji a pohladil ji po uplakané špinavé tvářičce. „Pojď, musíš se umýt, takhle by tě tam nepustili.“

Holčička táhla Šaje směrem k domovu. Jeho ruku nepustila, ale pohledem kontrolovala, zda jde Achboinu za nimi. Děti se mezitím rozprchly. Šaj ji vyzdvihl a posadil si ji na ramena. „Budeš mi ukazovat cestu,“ řekl ji a ona se zasmála a ručkou ukazovala směr, kterým mají jít.

„Jak to šlo?“ zeptal se ho Šaj.

¨“Dobře.“ odpověděl mu a dodal: „Staveniště není místo na hraní. Je to pro ně nebezpečné. Měli bychom něco vymyslet, aby se nepletly dělníkům pod nohama. Mohlo to dopadnout hůře.“

„Tam, tam.“ ukazovalo děvčátko k nízkému domku. Matka vyběhla ven. Pohledem hledala chlapce. Zbledla. Šaj postavil holčičku na zem a ta se rozeběhla k matce.

„Co se stalo?“ zeptala se se strachem v hlase.

Achboinu ji situaci vysvětlil a uklidnil ji. Žena plakala.

„Byla jsem pracovat v chrámu,“ vzlykala.

Šaj ji jemně objal: „Klid, jen klid, je v pořádku. Je v těch nejlepších rukou. Pesešet se o něho postará. Je to jen zlomená noha.“

Žena zvedla hlavu. Musela se zaklonit, aby viděla Šajovi do očí: „Bude chodit?“ Strach v jejím hlase byl až hmatatelný.

„Bude,“ řekl Achboinu. „Pokud nenastanou komplikace. Ale bude to chvíli trvat, než noha sroste.“

Horovo oko

Dívenka chvíli pozorovala matku, ale pak usedla na bobek a klacíkem začala kreslit do prachu cesty. Šaj si dřepl vedle ní a pozoroval, co dělá. Kreslila Horovo oko. Obrázku scházelo dost do dokonalosti, ale tvary byly už určité. Pomohl ji oko opravit do správné podoby.

Žena se omluvila a vběhla do domu omýt si z tváří rozmazané líčidlo. Po chvíli zavolala i děvčátko. Poté vyšly ze dveří, obě upravené, nalíčené a v čistých šatech. Chtěly navštívit chlapce. Rozloučily se a odcházely směrem k chrámu. V ošatce nesly ovoce, chleba a nádobu s medem.

Ráno ho probudily hlasy. Rozpoznal Šajův, druhý hlas neznal. Šaj vešel do pokoje. Tác s jídlem položil na stůl.

„Pospěš si,“ řekl mu Šaj a napil se piva. „Za hodinu musíš být u Siptaha. Poslal ti vzkaz.“ Ukousl velký kus chleba a pomalu žvýkal.

„Potřebuji se vykoupat, jsem celý zpocený.“ odpověděl a z truhlice vyndal sváteční oblečení a nové sandály.

„Před, anebo po jídle?“ ušklíbl se přátelsky Šaj.

Achboinu jen mávl rukou a vyšel ven do zahrady a skočil do bazénu. Voda ho probrala a osvěžila. Už se cítil lépe. Celý mokrý vběhl do místnosti a postříkal Šaje.

„Nechej toho,“ řekl rozmrzele a hodil po něm ručníkem.

„Špatné ráno?“ zeptal se ho a pozoroval ho.

„Nevím. Dělám si starosti o to dítě. Možná si měl pravdu. Měli bychom něco vymyslet. Až začnou práce naplno, bude to ještě nebezpečnější.“ pohled upřený do prázdna, pomalu žvýkal chleba.

„Tak zjisti, jak se mu daří, třeba tě to uklidní. Za Siptahem mohu jít sám.“ řekl mu a zamyslel se.

Šaj ožil. „Myslíš, že už je doma?“ zeptal se Achboinua.

„Myslím si, že ještě ne,“ řekl mu se smíchem. „Chceš vidět to dítě nebo tu ženu?“ zeptal se ho a uhnul před sandálem, který po něm Šaj hodil.

„Víš, že je vdova?“ řekl mu po chvíli a zcela vážně.

„Zjistil si toho dost.“ odpověděl mu Achboinu a zvedl obočí. Tohle bylo vážné. „Myslím si, příteli, že máš šanci. Mohla na tobě oči nechat.“ řekl mu také vážně.

„Jenže…“ vzdychl a nedopověděl.

„Tak mluv a nenapínej mě. Víš, že za chvíli musím jít.“ řekl mu s výčitkou v hlase a sáhl po fících.

„No, i kdyby to vyšlo. Jak je uživím. Umím jen létat a to, jak víš, tady není možné.“

Tak to je opravdu vážné, pomyslil si Achboinu. „Poslouchej, myslím, že jsi velmi skromný. Dokážeš se postavit ke každé práci a máš jeden obrovský dar. Dar, který ti dali bohové, umíš to s dětmi a to velmi dobře. Kromě toho jsi zašel moc daleko do budoucnosti. Nejdříve ji pozvi na schůzku a pak uvidíš.“ řekl mu přísně. „Musím jít.“ dodal. „A ty jdi zjistit, co je s tím chlapcem.“ Zavřel za sebou dveře a kolem žaludku pocítil zvláštní tíseň. „Žárlím?“ pomyslel si a pak se usmál. Šel pomalu chodbou až k velkému schodišti.

„Vítám tě, Ctihodný.“ řekl mu muž v prosté haleně bez rukávů. Stěny jeho pokoje byly bílé a pokreslené uhlíkem. Spousta náčrtů postav, tváří a vzorů. Všiml si jeho údivu a pak dodal na vysvětlenou: „Je to pohodlnější a levnější než papyrus. Můžeš to kdykoli setřít nebo přebílit.“

„To je dobrý nápad.“ odvětil Achboinu.

„Posaď se, prosím,“ řekl mu. „Omlouvám se, že tě vítám takhle, ale máme hodně práce a málo lidí. Snažím se využívat každičkou chvilku.“ Zavolal děvče a požádal ji, aby jim přinesla ovoce.

Šel k velké truhle v rohu místnosti a otevřel ji: „Přišly ti nějaké dopisy.“ Podal mu svazek papyrů a odstoupil, aby si je Achboinu mohl prohlédnout. Jeden z nich byl od Nihepetmaat. Uklidnil se. Žila. To bylo podstatné. Strach z toho, že se bude opakovat stejná scéna, jako když odešel z chrámu Nechenteje, se rozplynul. Další byly od Meniho. Informoval ho o jednáních spojených s vybudováním nových knihoven. Tato zpráva uspokojivá nebyla. Sanacht byl ve svém ničení důkladný. Podařilo se mu okrást většinu chrámů na severu i jihu, zničit a vyplanit většinu hrobů a zádušních chrámů předků. Škody byly nepředstavitelné. Některé písemnosti nechal přenést do svého paláce, ale ty shořely, když byl poražen. Jedna zpráva ho ale potěšila. I kněží z Ionu byli ochotní spolupracovat. Nakonec se Sanacht obrátil i proti nim – proti těm, kteří ho dosadili na trůn. Cena za spolupráci nebyla tak velká, pomyslel si, jen obnova chrámů v Ionu. To ale znamenalo, že se bude zároveň pracovat na dvou velkých projektech – Mennoferu a Ionu. Obě města nebyla od sebe daleko a obě byla ve výstavbě. Vzájemně si odčerpávali pracovní síly. Zvedl hlavu, aby si prohlédl ještě jednou stěny Siptahova pokoje. Na stěně našel to, co hledal – Atum, Eset, Re. Sjednotit náboženství jednotlivých nomů nebude lehké. Posílení moci Ionu byla nutná cena za spolupráci a klid v Tameri, ale znamenalo to oddálení možnosti sjednotit zemi nábožensky. To ho nepotěšilo.

„Špatné zprávy?“ zeptal se Siptah.

„Ano i ne, Ver mauu.“ odpověděl a stočil papyry. Přečte si je později. „Omlouvám se, že jsem tě okradl o čas, ale potřeboval jsem vědět…“

„To je v pořádku,“ přerušil ho Siptah. Odmlčel se. Achboinu viděl, že hledá slova. Začal mít obavy, zda se nový faraón nerozhodl ho z Mennoferu odvolat. „Hovořil jsem s představeným sunuů,“ řekl po chvíli a znovu se odmlčel. „Nedoporučuje ti práci na obnově kanálů. Říká, že tvůj organismus ještě nepřivyknul zdejším podmínkám a tvé tělo se ještě vyvíjí. Těžká práce by ti mohla uškodit.“

„Ano, hovořil o tom se mnou po mé nemoci.“ odpověděl mu a pokračoval: „Vím, že tady nastává problém, svou daň musím odvést, jako každý jiný. Výjimka by mohla vzbudit podezření. Jsem, konec konců, jen učedník. Mohu pracovat jinde – třeba na výrobě cihel.“ vzpomněl si na Šajovu nabídku.

„Ne, cihly ne. Je to daleko od chrámu,“ řekl mu na to Siptah, „a já jsem zodpovědný i za tvou bezpečnost.“

„Takže?“

„Je tady hodně lidí. Potřebujeme spoustu líčidel a mastí. Chybějí nádoby. Přišel jsi, aby ses naučilprojektovat a pracovat s kamenem. Měl bys tedy pracovat s tím, kvůli čemu jsi přišel. Navrhuji, abys pomáhal při výrobě kamenných nádob a nádobek a poté snad i obřadních mís. Tam se zároveň i něco naučíš.“ Očekával odpověď. Měl moc mu přikázat, ale neuděl to a Achboinu mu byl za to vděčný.

„Souhlasím Ver mauu.“

„Kdy odjíždíš, plnit si své povinnosti na Jihu?“ zeptal se ho.

„Před záplavami, ale nezůstanu dlouho.“ odpověděl mu. „Mám prosbu, Ver mauu.“ oslovoval ho titulem, který mu právem náležel. „Nerad tě tím zatěžuji, ale nevím, na koho se v té věci obrátit.“

„Mluv.“ řekl mu a zpozorněl.

Achboinu vylíčil situaci s dětmi. Upozornil na nebezpečí, které zde hrozí, když se pohybují bez dozoru na staveništi a popsal i příhodu s chlapcem, na kterého spadly cihly. „Zdržuje to jak dělníky, tak to ohrožuje děti. Zákaz by se setkal s odporem a stejně by to nebylo nic platné. Děti neuhlídáš. Ale kdybychom v prostorách chrámu vybudovali školu, pak by alespoň část dětí přestala volně pobírat venku. Potřebujeme písaře…“. Vysvětlil mu i potíže s vybudováním nových knihoven. „Budeme potřebovat spoustu písařů a nejen pro opisy starých textů, ale i pro administrativní správu.“ dodal.

„Ale řemeslo Tothovo bylo určeno jen kněžím. A kněžími se mohou stát jen ti, kteří v sobě nesou alespoň část krve Velkých.“ upozornil ho Siptah.

„Vím, uvažoval jsem nad tím. Ale vem si Nejvyšší, ty obrovské možnosti. Možnost vybrat si nejlepší z nejlepších. Mít možnost výběru, ale i mít možnost komunikace. Rychlejší komunikace. Tameri je ještě otřesena po bouřích Suchetových vojáků. Chrámy byly zničeny, knihovny vypleněny, kněží zabiti jen proto, aby se zapomnělo na to, co bylo. Je to jako podřezat stromu kořeny. Když jim dáš písmo, posílíš jejich sebeúctu, posílíš jejich hrdost, ale také vděčnost. Ano, uvědomují si zneužití, ale výhody se mi zdají větší.“

„Musím si to ještě promyslet.“ řekl Siptah a zamyslel se. „Kromě toho, kdo by tuto práci dělal? Písaři jsou vytíženi pracemi na stavbách, v zásobování. Není jich málo, ale i tak je jejich počet nedostačující. Všichni jsou vytíženi na maximum.“

„To by nebyl problém. Kněží a písaři nejsou jediní, kdo ovládá tajemství písma. Ale teď tě nebudu zdržovat a děkuji ti, že můj návrh promyslíš. Půjdu se teď dohodnout ohledně mé práce. U koho se mám hlásit?“

„Cheruef má na starosti práce. A obávám se, že tě nebude šetřit.“ podotkl a rozloučil se s ním. Když odcházel, byl Siptah zase u své stěny a opravoval na ni nějakou skicu.

„To není špatný nápad,“ pomyslel si Achboinu a vracel se zpět.

Návštěvu u Cheruefa ještě odložil. Nejdříve si potřebuje přečíst to, co mu poslal Meni v jazyce těch čisté krve a Nihepetmaat. „Také si musím promluvit s Kaneferem.“ pomyslel si. „Měl mě upozornit, že práce probíhají i v Onu.“ Byl naštvaný, že mu tuto informaci zatajil, ale pak se zarazil. Kanefer byl představeným prací v zemích Jihu i Severu a není jeho povinností se mu svěřovat. Najednou si uvědomil tíhu jeho úkolu i nebezpečí, kterému je vystaven. Každou svou chybu by draze zaplatil a nejen ztrátou postavení, ale možná i životem.

VI. Jmenuji se …

„Budeš tu docházet co druhý den na čtyři hodiny až do doby tvého odjezdu.“ řekl mu Cheruef a zamračil se. „Máš s tou prací už nějaké zkušenosti?“

„Znám kameny, pane a spolupracoval jsem s kameníky i se sochaři na Jihu. Ale moc o této práci nevím,“ odpověděl po pravdě.

Pohled, kterým ho obdařil Cheruef, ho probodl. Znal ten povýšenecký postoj, ale tenhle byl jiný než u Kanefera. Tohle byla pýcha, čistá a nefalšovaná pýcha. Obrátil se k němu zády a rukou mu ukázal, kam má jít.

„Tenhle muž už zapomněl pracovat rukama.“ pomyslel si Achboinu, když za ním poslušně kráčel.

Většina lidí uvnitř chrámu měla na sobě jen lehké haleny nebo jen bederní roušky, ale Cheruef byl upravený. Jeho bohatá paruka byla na muže příliš zdobná a náramky na rukou svědčily o marnivosti. Opatrně našlapoval před ním a vyhýbal se všemu, čím by se mohl ušpinit.

„Možná je dobrý organizátor,“ pomyslel si Achboinu, ale něco v něm tu myšlenku nechtělo přijmout.

„Vedu ti dalšího, co nic neumí.“ řekl vysokému svalnatému muži, který opracovával kus zeleného kamene. Ten kámen Achboinu znal. Byl teplý, ale při opracovávání musel člověk dávat pozor. Zanechal Achboinua tát před mužem, obrátil se a odcházel. Při odchodu nechtě rukou zavadil o sochu u východu z místnosti. Ta se zakymácela, spadla na zem a rozbila se. Cheruef vyšel ven z místnosti, aniž se podíval na dílo své zkázy nebo na ně dva.

„Podej mi dláto, chlapče.“ řekl mu muž a rukou ukázal na stůl, kde měl rozložené nářadí. Opatrně začal dlátem a dřevěnou palicí osekávat kámen. V těch pohybech byl fortel. Byl to koncert rukou, balet jemné síly. Achboinu viděl, jak silnými prsty kontroluje každou odštípnutou část. Jako by se s kamenem mazlil, jako by s kamenem rozmlouval.

„Zatím odkliď, prosím, ten nepořádek a pak se tu porozhlédni, za chvíli toho nechám a vysvětlím ti, co budeš dělat.“ řekl muž a nepřestával pracovat.

V rohu místnosti stály hotové výrobky. Krásné vápencové skulptury, kanopy, vázy, nádobky všech tvarů a velikostí. Byly to krásné věci, věci, které měly duši. Achboinu neodolal a vzal do ruky malou sošku písaře. Usedl na zem, zavřel oči a rukama vnímal tvar, hladkost a jemnost linií i tichý tepot kamene.

„Jak ti mám říkat?“ ozvalo se za ním.

„Achboinu.“ odpověděl mu, otevřel oči a zaklonil hlavu, aby mu viděl do očí.

„Jmenuji se Merjebten.“ řekl muž a podal mu ruku, aby mu pomohl stát.

Šaj zmizel za svou vdovou. Záhadný úsměv na tváři, upravený, spokojený. Štěstí z něho sálalo. Na jedné straně s ním sdílel štěstí, které mu přinesla láska, na druhé straně se vtíravě plížil pocit, že je sám. Strach dítěte, kterého opouští matka. Zasmál se tomu, když si to uvědomil a pustil se do práce.

Spěchal. Den jeho odjezdu se blížil a spousta úkolů čekala na dokončení. Rozsvítil lampu, ale na čtení se nemohl soustředit. Vzal tedy do rukou nehotovou dřevěnou sošku a nůž, ale ani tato práce se mu nedařila. Merjebten mu poradil, aby nejdříve zkoušel dělat věci z hlíny nebo ze dřeva. Soška byla velká, jako jeho dlaň, ale nelíbila se mu. Pořád nebyl spokojen s tím, co vytvořil. Pořád se mu zdálo, že něco tomu chybí. Začal ji obrušovat, ale po chvíli práci odložil. Netěšila ho. Vztek v něm stoupal. Začal nervózně přecházet po pokoji, jako by mu chtěl utéct.

„Pitomost,“ řekl si, když si to uvědomil.

Dveře se otevřely a vstoupil Kanefer. „Jsi sám?“ zeptal se s údivem a očima hledal Šaje.

„Není tu.“ odpověděl Achboinu a ve hlase byl znát vztek.

„Co je ti?“ zeptal se ho a posadil se.

Na zemi i po stole se válely papyry, kousky dřeva, nářadí. Mimoděk začal věci uklízet a rovnat, Pak vzal do ruky malou sošku Tehenut a začal si ji prohlížet. „To jsi dělal ty?“

Přikývl a také začal sbírat rozházené věci ze země. „Jak jsi dopadl v Ionu?“ zeptal se.

Znova jim projel vztek. Zase se mu zdálo, že mu chtějí vzít úkol, kterým ho pověřili. Není to moudré, pracovat na dvou tak velkých projektech. Lidí je málo a za chvíli začnou záplavy, pak období setí, pak žně – to vše odčerpá další lidi. Postavil se, opřel se o hranu stolu a zaťal zuby. Pak napětí povolilo. Kanefer se na něho díval a nemohl se zbavit dojmu, že tuhle scénu už někde viděl. Vzpomenout si ale nemohl.

„Jsem unavený a otrávený. Bylo to úmorné jednání.“ řekl a zamračil se. „Bylo to vydírání.“ dodal a zavřel oči. Počítal svůj dech, aby se zklidnil a nezačal řvát.

Achboinu ho pozoroval. Zprávy, které nese, jsou tedy horší, než očekával. „Mluv, prosím.“ řekl skoro tiše.

„Jejich požadavky jsou skoro nestoudné. Oni ví, že je v této chvíli Nebuithotpimef potřebuje. Potřebuje jejich podporu, aby v zemi zůstal mír. Práce v Mennoferu budeme muset zpomalit a začít se soustředit na Ion. Sanacht  vydrancoval, co se dá, budovy jsou poničeny, sochy rozbity, bohatství ukradeno…“ Achboinu mu podal vodu a on se napil. Cítil, jak mu voda stéká do žaludku, jak chladí. V ústech měl pořád ještě sucho. „Jejich požadavky jsou nestoudné,“ dodal po chvíli a vzdychl: „Jen nevím, jak to říci faraónovi.“

„Oni s ním nebudou jednat přímo?“ zeptal se Achboinu.

„Ne, v této chvíli ne. Chtějí s ním mluvit až, když jejich požadavky přijme.“

„A přijme?“

„Bude muset. V této chvíli mu nic jiného nezbývá. V této chvíli bude muset přistoupit na to, co chtějí, jinak hrozí, že Sanachtovi stoupenci budou dělat potíže. Už tak je Tameri boji vyčerpaná a mír je velmi, velmi křehký.“ podepřel si hlavu dlaní a podíval se na Achboinua. Viděl, jak přemýšlí.

„A co je něčím zaměstnat?“

„Čím, prosím tě?“ řekl a postavil se. „V této chvíli nejsou ochotni k dialogu a už vůbec ne ke kompromisu. Také je v tom záměr. Zdá se mi, že faraónův nápad přemístit sídlo Tameri do Mennoferu, jim je trnem v oku.“

„Ano, je to blízko. Obnova Mennoferu znamená nejen posílení Ptahova vlivu. Konkurenci v oblasti náboženského dění. Vliv NeTeRu jihu a toho se oni bojí. Je třeba jim dát něco na oplátku. A nejen to…“ zarazil se na poslední chvíli.

„Ale co?“ řekl mu Kanefer a prudce se k němu otočil.

„To nevím. To opravdu teď nevím.“ odpověděl a rozhodil ruce na znamení bezradnosti.

„Kdy odjíždíš?“ zvrátil směr hovoru a opět se posadil.

„Za sedm dní.“ odpověděl mu Achboinu. „Nebudu pryč dlouho, má služba v chrámu trvá třikrát sedm dní, ale to víš.“

Přikývl. Achboinu ucítil strach, který z něho sálal. Tušil, že něco přijde, něco – něco z čeho má Kanefer obavu a tak zpozorněl.

„Jak jsem ti říkal, má žena i děti zemřely, když se zemi prohnali Sanachtovi stoupenci. Nemám nikoho. Nemám syna, který by se postaral o mou poslední cestu…“ polkl, sklopil oči a nalil si ze džbánu vodu. Achboinu si všiml, že se mu třese ruka. Kanefer se napil. Položil pohár na stůl a tiše dodal: „Chtěl jsem tě požádat o něco, nad čím přemýšlím už dlouho. Ne požádat – poprosit. Buď mým synem.“ poslední slova pronesl skoro neslyšně. Hrdlo měl stažené a žíly na čele vystoupily. Měl strach a Achboinu věděl z čeho. Bál se jeho odpovědi. Bál se odmítnutí.

Přistoupil k němu a chytil ho za ruce. Musel si dřepnout, aby mu viděl do očí. Do očí, do kterých se hnaly slzy. „Budu tvým synem.“ řekl mu a viděl, jak napětí povolilo. „Pojď, jsme oba napjatí a je třeba ze sebe smýt stopy vzteku, bezradnosti i napětí. Až se očistíme v posvátných vodách jezera, až se uklidníme, promluvíme si o tom důkladněji. Souhlasíš?“

Kanefer se usmál. Pomohl mu vstát a pomalu odcházeli k posvátnému jezeru vedle chrámu.

„Mám pořádný hlad.“ řekl mu Kanefer, když se vraceli.

Achboinu se zasmál: „Možná se už vrátil Šaj, ten dokáže z kuchařů vždycky něco vymámit. Rád bych věděl, jak to dělá. Pokud je ale u své vdovy, pak budu muset něco přinést já. Ale velké naděje si nedělej. Nic extra to nebude.“

„Vdovy?“ zvedl obočí Kanefer a usmál se.

„Ano, vdovy. Matky toho dítěte, co na sebe převrhlo cihly.“ odpověděl mu.

„Pojede ale s tebou?“

„Ano, neměj strach. Své povinnosti si plní vzorně.“ odpověděl mu Achboinu a zatajil to, že většinu večerů tráví sám. „Chtěl bych tě o něco poprosit.“ řekl Kaneferovi a zpomalil.

Kanefer se na něho podíval. V ořích měl zase strach.

„Ne, neboj se. Budu tvým synem, pokud chceš a budu jim rád.“ dodal a usmál se na něho. „Nemám jméno a je těžko sepisovat adopční listinu s někým, kdo nemá své ren – jméno. Víš, dlouho jsem nad tím přemýšlel, dlouho jsem se tím trápil, ale myslím si, že už své jméno znám. Nevybral jsem si ho při obřadu znovuzrození…“ odmlčel se, protože nevěděl, jak mu to vysvětlit: „…tohle je dobrá příležitost, nemyslíš?“ zeptal se ho.

Kanefer přikývl.

„Víš, neznám svou matku, která by mi dala ren, ale budu mít svého otce a byl bych rád, kdybys to byl ty, kdo mi ho přidělí. Nejsem si jist, zdali je čas ho používat, ale chci, abys ho znal.“

„Je to vážné?“ zeptal se ho najednou Kanefer.

„S čím?“ zeptal se udiveně Achboinu.

„Promiň,“ rozesmál se na celé kolo, „myslel jsem na Šaje.“

„Jo, tak to nevím. Řekl bych, že ano, jenže potíž je v tom, že on o tom mluvit nechce.“

Vešli do pokoje, aby si vzali čisté šaty. „Víš, vždycky byl veselý, ale teď se zdá být šťastný, opravdu šťastný.“ Přes den, když má čas, vyřezává pro její děti hračky. Chlapci udělal berle, aby se mohl pohybovat i se zlámanou nohou. Ptáš se, jestli je to vážné? Řekl bych, že vážnější, než si sám myslí.“

„Pojď, půjdu s tebou do kuchyně, možná nám můj úřad dopomůže k něčemu lepšímu, než je chleba. Zamilovaného Šaje se už asi nedočkáme.“ řekl s úsměvem Kanefer a zamířil ke dveřím.

Řada nádobek na líčidla stála na stole vedle sebe. Merjebten si je pozorně prohlížel. Všechna víčka nádobek měla tvář malé slepé dívky v podobě Hathor. Pak přešel ke kamenným nádobám. U třetí se zastavil a rukou pokynul Achboinuovi, aby přistoupil blíže. Nemluvil. Ukázal prstem na chyby, kterých se opustil a pak jednu z nich opravil. Achboinu ho sledoval a pustil se do opravy druhé nádoby. Merjebten pozoroval jeho práci a souhlasně pokýval hlavou.

„Zbytek už opravíš sám,“ řekl mu a přešel k nádobce nezvyklého tvaru. Nebyla z kamene, ale ze dřeva. Kruhová nádoba s víkem, na kterém stála černá Neit, luk a šípy zkřížené, kulatý štít na levém rameni. Stála tam důstojně, s očima upřenýma na Merjebtena a chvíli se mu zdálo, jakoby k němu chtěla vykročit. Vzal víko do ruky a začal si ho prohlížet.

Achboinu opravoval kamenné nádoby a očima sledoval Merjebtenovy reakce na jeho práci. V tom vstoupil do místnosti Cheruef. Už na první pohled bylo znát, že je jeho nálada mizerná. Pohledem přehlédl celou místnost a zastavil se u Achboinua. Ten se uctivě uklonil, aby učinil zadost slušnosti, ale nepustil u ruky nástroj, kterým opravoval kamennou nádobu.

„Nenaučil ses slušnosti, mladíku,“ zařval Cheruef a ohnal se po něm rukou. Nástroj vypadl na zen a úder ho odhodil až ke zdi, cestou zavadil o malé nádobky na líčidla a viděl, jak padají na zem. Některé z nich se roztříštily. Viděl víko s tváří malé slepé dívky, jak se rozlomilo na pět kusů. Bohatě zdobený Cheruefův náramek mu zranil tvář a on ucítil teplo i pach své krve. Úder byl tak silný, že se mu před očima udělala tma. Pocítil bolest. Bolest v zádech, na tváři i v srdci. Vjel do něho vztek. Vztek na toho pyšného muže, který zničil jeho práci a který zranil jeho hrdost.

Cheruef se otočil k Merjebtenovi: „Máš ho nejen učit, ale i vychovávat ke slušnosti.“ zařval, z rukou mu vytrhnul víko s černou Neit a uhodil s ním o kamenný podstavec. Rozštípla se. To ho rozzuřilo ještě více a zvedl ruku proti Merjebtenovi. Achboinu vyskočil a pověsil se na ni. Odhodil ho podruhé a on skončil na zemi, hlavou se uhodil o jednu z kamenných nádob. Merjebten zbledl. Vzal toho muže kolem pasu, vyzvedl ho do výšky a odhodil ho přes vchod do druhé místnosti. Kolem se začali shromažďovat lidé a přibíhat dozorci.

„Zavřít a spráskat!“ rval Cheruef, který se snažil stát ze země. Rukou si nasazoval paruku, která se svezla na zem. Dozorci se rozeběhli k Merjebtenovi, který zvedl ze země rozbité víko s černou Neit. Ten stál a čekal, až k němu doběhnou. Zůstali stát, nezvyklí na to, že někdo neklade odpor. Nesvázali ho. Jen ho obklopili a on, s hlavou hrdě vztyčenou, šel mezi nimi.

Achboinu pozoroval celou scénu jako ve snách. Hlava se mu točila a nohy odmítaly poslušnost. Cítil něčí ruce na svém rameni, cítil, jak ho zvedají, svazují mu ruce a někam ho vedou. Ale celá cesta probíhala jaksi mimo něho. Pak zahlédl přibíhajícího Šaje, který se postavil před dozorce. Ti ucouvli. Výraz jeho tváře a jeho mohutná postava udělaly své. Zbytek už nevnímal. Jeho tělo se pomalu sunulo k zemi a obklopila ho černočerná tma.

„Nespi!“ uslyšel známý hlas sunua a cítil, jak ho plácá po zdravé tváři. Neochotně otevřel oči, ale obraz byl rozmazaný, nejasný a tak je zase zavřel.

„Nespi, říkám ti.“ Starý sunu s ním třásl a snažil se ho udržet v sedě. Hlava mu spadla dopředu, ale oči se mu podařilo otevřít. Podíval se na plovoucí tvář před sebou a slabě zavrtěl hlavou.

„Vidíš mě?“ zeptal se ho.

„Ne,“ řekl slabě, „moc ne.“ Hlava ho příšerně bolela, v uších mu hučelo. Snažil se, seč mohl, ale jeho mysl se opět začínala propadat do temnoty.

„Má právo na soud.“ řekl mu Kanefer. „Vyslechl jsem dělníky a vyslechl jsem i Merjebtena. Jejich výpověď souhlasí.“ Byl rozčílený a měl strach. Napadení představeného mohlo znamenat jejich smrt.

Siptah mlčel. Čekal, až se Kanefer uklidní. Celá záležitost byla vážná a to věděl jak on, tak Kanefer. Kromě toho byl Achboinu ještě pořád v péči sunuů a to mu dělalo daleko větší starost, než nadcházející soud. Byl zodpovědný za jeho bezpečí. Byl zodpovědný nejen představenému prací v zemích Jihu a Severu, ale i faraónovi a tento úkol nesplnil.

„Soud vyhraje.“ řekl po chvíli Kaneferovi a posadil se. „Podívej se. Rozbil nejen nádoby patřící chrámu, ale i obřadní nádoby a to se neodpouští.“ Zamyslel se nad tím, jestli mají opravdu šanci vyhrát, ale věřil, že svou výpovědí i výpovědí dalších se jim to podaří. „Jak je mu?“ zeptal se Kanefera a podíval se na něho.

„Je to lepší, ale bude převezen na Jih.“ odpověděl mu a vzdychl.

„Proč? Nedůvěřuješ našim sunuům?“ zeptal se ho se znepokojením v hlase.

„Ne, to ne. Musí se vrátit, protože má práci v chrámu a také proto, že tady to pro něho začalo být nebezpečné. Nevíme, co tento incident může vyvolat. Každopádně přitáhne pozornost a to si dovolit nemůžeme.“ odpověděl mu.

„Ano, máš pravdu.“ zamyslel se Siptah a napil se. „Chtěl si, abych sepsal smlouvu o adopci. Je to zařízeno. Pokud chceš, uděláme obřad přidělení jména ještě tady. Tím ho můžeme také ochránit. Jiné jméno…“

Zarazil ho. „Také jsem na to myslel, ale chci si s ním o tom ještě promluvit. Chci vědět, že s tím opravdu souhlasí.“

„A faraón?“ zeptal se Siptah tiše.

„Prozatím nic neví a doufám, že se nic nedoví. Doufejme jen, že umění sunua je takové, jak sám říká a že ho z toho dostane.“

„A co když se dozví…?“ namítl Siptah a zamračil se.

„Budeme to řešit až pak.“ odpověděl Kanefer a postavil se. „Chci, aby byl ten muž potrestán. Aby na své kůži zažil každou ránu, kterou uštědřil Merjebtenovi a chlapci. Mému chlapci.“ dodal a vyšel ze dveří.

Šaj vešel do pokoje. Provinilý výraz z jeho tváře nezmizel. Achboinu stál u nabílené stěny a kreslil. Neustálá přítomnost Šaje, který se ho bál nechat samotného ho znervózňovala.

„Neměl bys ještě vstávat z postele.“ řekl mu a položil jídlo na stůl.

„Neboj se o mě tolik. Až budu unavený, lehnu si.“ ujistil ho a pokračoval v práci. Představa konání soudu ho znervózňovala, ale hlava už tolik nebolela a tak si chtěl v klidu všechno promyslet. „Nechceš zajít za svou vdovou?“ zeptal se ho, ale Šaj zavrtěl hlavou. Achboinu skončil. Odstoupil od stěny a prohlédl si výsledek. Nebylo to ono, ale to počká.

„Podívej se, nemůžeš mě pořád hlídat. Už jednou jsem ti řekl, že tvoje vina to nebyla. Neneseš žádnou odpovědnost!“ řekl mu příkře.

Šaj mlčel.

To se mu vůbec nelíbilo. „Pohádali jste se?“ zeptal se ho po chvíli a díval se na něho.

„Ne. To ne, ale opravdu se bojím tě tu nechat samotného. Nevíme jak dlouhé prsty má Cheruef. Do našeho odjezdu chci mít jistotu, že se ti nic nestane. Už tak…“

Zarazil ho v půli věty. Věděl, že má pravdu, ale na druhé straně si uvědomoval, že je na čase, aby začal čelit nebezpečí sám. Kromě toho si potřeboval promyslet řadu věcí. Zítra je soud a před tím dostane jméno a podepíše adopční smlouvu. Potlačil obavy, že obřad Kanefer nestihne. „Podívej, Šaji, potřebuji být chvíli sám. Celé dny mě nespouštíš z očí a já začínám být nervózní. To je teď to poslední, co potřebuji. Potřebuji si v klidu vše promyslet. Běž, prosím, za svou vdovou a jejími dětmi, a jestli máš strach, tak mi postav před dveře stráž.“ řekl to tiše a snažil se, aby se to Šaje nedotklo. S pohledem upřeným na jeho tvář zaznamenal slabý úsměv. Uklidnil se.

„Můžu se ale najíst?“ zeptal se ho se smíchem Šaj. „Tam mě asi na večeři čekat nebudou.“ dodal vesele, cpal do sebe kusy jídla a polykal je skoro celá.

Siptah seděl na vyvýšeném místě a sledoval dění. Merjebten hovořil dobře. Vyvrátil všechna obvinění Cheruefa a upozornil na to, že ten zavinil, kromě zničení majetku chrámu i rozbití obřadních nádob. Zdůraznil to tak, že ostatní přísedící měli pocit, jakoby se Cheruef dopustil svatokrádeže. Ti, kteří byli roztržce přítomni, také Cheruefovu versi nepodpořili a stížnosti na jeho aroganci a nepořádky v dodávkách materiálů mu situaci neusnadnily. Váhy Maat se dostávaly na správnou stranu a to ho těšilo. Teď už bude záležet jen na výpovědi Achboinua.

Dveře se otevřely a on vešel. Na sobě měl nejlepší obřadní šat, takže nebylo pochyb o jeho funkci, byť ji vykonával daleko od Mennoferu. V rukou měl sistrum i měděné zrcadlo Hathor, aby zdůraznil svou hodnost. Vlasy si oholil a oči zdůraznil zelenou varvou. Měl na paměti slova Nimaathap o prvním dojmu a dal si záležet. Na jeho tváři zela rudá jizva po Cheruefově náramku. Vešel pomalu a důstojně. Postavil se na své místo a čekal, až ho osloví.

Sál zašuměl a Cheruef zbledl. Teď věděl, že nemá šanci. Proti slovu Ctihodného se nikdo nepostaví. Nikdo nebude pochybovat o jeho slovech. Masku pýchy a arogance teď vystřídal výraz strachu a nenávisti.

Achboinu tu změnu v tváři zaznamenal. Teď už chápal Šajovy obavy. Nikdy před tím se nesetkal s tak koncentrovanou záští.

„Uvědomuješ si, že do Mennoferu se vrátit nemůžeš.“ řekl mu hněvivě Meni. Stál proti němu a byl rozzlobený. Hodně rozezlený. Achboinu se snažil zachovat klid, ale srdce mu bušilo jako o závod.

„Proč?“ zeptal se, nevědomky ztišil hlas. „Proč? Vždyť soud dopadl dobře a svou práci jsem tam ještě nedokončil.“

Právě proto. Soud bys vyhrál tak jako tak a nemusel ses předvádět svým úřadem. Teď už je to nanic.“ řekl a bouchl rukou o stůl. „Měl jsi dobře uvážit, co děláš.“

„Uvážil jsem to.“ řekl také rozzlobeně. „Uvážil jsem to dobře. Nevěděl jsem, jaké máme šance proti Cheruefovým příznivcům. On byl na svobodě, Merjebten ve vězení a já zavřený doma. Prohrát jsem nechtěl. Ten člověk takový úřad neměl nikdy zastávat.“ dodal. Pomalu mu docházelo, že prozrazením svého úřadu, usnadnil i prozrazení své identity, ale nelitoval toho, co udělal.

„Tady také zůstat nemůžeš. Hned jak ti skončí služba v chrámu, musíš odjet. Bylo by nebezpečné dlít zde déle, než je to nutné, zvláště teď, když ví, kam jsi odjel.“

„Kam mě chceš poslat?“ zeptal se ho se strachem.

„To ještě nevím,“ řekl mu po pravdě, „musím si to promyslet.“

Nejednou si uvědomil, že musí jeho rozhodnutí nějakým způsobem ovlivnit. Ne kvůli sobě, ale kvůli Šajovi. Ten nemůže být daleko od Mennoferu a své vdovy a také ho potřeboval mít ještě u sebe. Byl jediný, snad kromě Kanefera, o kterého se mohl opřít. Také se mu nechtělo opět odcházet od rozdělané práce. Toto se stávalo takřka pravidlem.

„Podívej,“ řekl Menimu klidně, „asi máš pravdu v tom, že jsem to přehnal. Uznávám. Omluvou mi může být jen to, že jsem nechtěl chránit jen sebe, ale především Merjebtena. Pokud mě chceš někam poslat, pošli mě do Ionu. Není to daleko od Mennoferu, a proto mě tam nikdo hledat nebude.“

Podíval se na něho s údivem. Vždyť to bylo, jako hodit králíka do košíku kober. „To nemyslíš vážně?“ zeptal se ho.

„Nech si to projít hlavou. Nezdá se mi to jako nejhorší řešení.“ řekl mu na to a šel ke dveřím. Pak se zastavil a obrátil se k němu. S důrazem v hlase mu řekl: Jmenuji se Imhoteph – ten, kdo kráčí v míru (mírotvůrce).

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 17080 a SS: 100.

Napsat komentář