«« »»

Jak na Zemi tak i na nebi: Kain a Abel (5. díl)

5. díl seriálu: Jako na zemi, tak i na nebi. Doposud vyšlo 5 dílů.

Cítili se osamoceni. Osamoceni ve společnosti elfů, skřítků, květin, zvířat, ale bez přátel, bez lidí. Zpočátku se jim zdálo vše tak neskutečné, tak okouzlující. Květiny nádherně kvetly, stromy jim dávaly své plody, okolní zvěř chodívala do jejich zahrady dělat jim společnost. Skřítci je rozptylovali svými hrami a elfové svým zajímavým a poutavým vyprávěním. Radovali se z toho, ale vzpomínali přitom na společenství lidí, rodiče i svoje rodiny a uvědomovali si, jak jim chybí. Pomalu se do jejich života vkrádaly pocity stesku po místě, kde dříve žili. Snažili se je překonávat prací na zahradě a v domě, avšak skřítci jim nechávali jen máloco dělat.

A nastala zima a zahradu pokryl sníh. Tma se prodloužila a s ní i stín, který byl spojen s vláknem Antisvětla. Jakýsi zvláštní smutek a kradmá obava se opět začala vlnit kolem energetických těl Adama a Evy. Elfové to viděli, a přestože se snažili opakovaně působit světlem na vyvstávající stín, ten se neustále vracel. Jedině jejich Láska jim dávala sílu vše překonat a oslabovat působení Antisvětla. Ale pak se v jejich srdcích objevil neskutečný dar štěstí – to ve chvíli, kdy se dozvěděli, že se Evě narodí děťátko. „Určitě se tím všechno změní!“ ujišťovali se navzájem.

A opravdu – nastal den, kdy Eva přivedla na svět syna, kterému dali jméno Kain. Nesmírná radost prostoupila Adama a Evu a jejich život se rozzářil světlem stvoření. Spolu s elfy a trpaslíky oslavovali tuto událost po několik dní a nocí, kdy bylo možné až z Nanaru pozorovat světelné paprsky, přicházející tam odněkud ze severu, jak v záblescích rozsvěcují noční oblohu. K lidem na celém světě se šířila zvěst o narození syna Adamovi a Evě, těm, kteří osamoceni čekají na svoje uzdravení. A lidé si připomínali jejich příběh a vysílali k nim svoje myšlenky a přání radosti, štěstí a brzkého uzdravení. Pocity osamění byly zaplašeny a s nimi i stín.

„Sledujte, Pane, to malé dítě, které se narodilo našim lidem,“ upozorňoval Ineho jeho sluha Devil, „je propojeno s Antisvětlem. Váš virus se přenesl z matky na dítě. No není to úžasné!“

„Ano, je to fantastický pocit, že jsem to dokázal.“ radoval se Ine. „Takto rozšířím svůj virus do celého Universa. V každém novém člověku již bude začleněn potenciál k tomu, aby byl pod mojí vůlí. Ne ovládán pouhým Světlem, ale i Antisvětlo ho bude řídit. A s ním moje programy. A časem ho ovládnu celého. Časem najdu způsob, jak zrušit přijímání frekvence Světla. Lidé i všechny bytosti Universa budou pod mojí vůlí!“

„To snad není možné,“ nevěřili tomu, co viděli Vyvolení na svých konzolích, stejně, jako členové rady v Octaedrech, když spatřili, jak je na právě narozeného Kaina navázáno vlákno Antisvětla.

„Co to je za virus, Io, že je schopen se přenést z matky na dítě?“ divila se Aia.

„Vůbec nevím, milá Aio. Jsem v naprostém údivu stejně, jako ty,“ řekl Io. „Čekali jsme všelicos, ale toto jsme vskutku podcenili. To, co chce Ine rozšířit na Gaie je zhoubnější, než jsme si mysleli. Zkusím vymyslet něco, co by přenos neumožňovalo. Ještě uvidíme. Za nějakou dobu se narodí Evě druhý syn. Tam se ukáže, jaké jsou naše možnosti!“
Byla to pro Ioa náročná práce, která si vyžadovala jeho plné soustředění a obnovení znalostí o detailní struktuře lidského těla a zákonitostí, které mu, při jeho tvorbě, naprogramoval. Ale nakonec objevil způsob, jak zablokovat přenos vybrané informace z matky na dítě. ‚Teď jen, aby to fungovalo tak, jak zamýšlí,‘ přemítal. ‚Bude však potřebovat sounáležitost s Elefi – oni musí implementovat tento jeho doplněk programu do Evina řídícího centra.‘
Ohlásil se Iltarovi.

„Vítám tě, Pane Io,“ odpovídal Iltar, „slyšel jsem tvoje volání a přicházím. Možná máš pro mne nadějné zprávy o léku pro Adama a Evu, a nyní i pro Kaina.“

„Milý Iltare, bohužel, lék na virus zatím stále nemám, ale přesto se má návštěva týká těchto lidí.“

„Poslouchám, Pane.“

„Jak víš, Adam s Evou počali nový život. Za nějaký čas se jim narodí druhý syn. – A protože všichni víme, že bychom nechtěli, aby i on byl nositelem viru, jako jeho rodiče, doufám, že jsem našel způsob, jak zabránit přenosu viru z Evy na dítě. Potřebuji však tvoji pomoc.“

„Ó, Pane Io, to by bylo skvělé, kdyby se Tvůj záměr podařil. Kdyby se narodilo zdravé dítě! Jsem ti jakkoli k dispozici pro Tvé úkoly!“ zvolal Iltar.

„Děkuji ti, Iltare, jsem rád, že můžeme spolu zase něco tvořit, i když tentokrát spíš hojit rány, které nám působí můj bratr. Tedy, v přenašeči ti pošlu v obalu dvě speciální substance, které je potřeba dopravit Evě. Jednu, tekutou, Eva vypije, druhou, energetickou, do sebe pojme jeden z Elfů, kterého vybereš; měl by to být ten, který má vlastnosti léčit. Ten pak musí Evě pravidelně každé ráno předávat část této substance, a to do doby narození dítěte. Tím by měla být ovlivněna hmota v těle matky, která by měla být chráněna jak zevnitř, tak zvenku, aby se virus neměl šanci v ní uchytit. Jakmile se dítě narodí, s prvním nádechem se jeho tělo rozvibruje pouze frekvencí Světla.“

„Věřím, že všechno proběhne tak, jak jsi určil,“ prohlásil Iltar.

I vybral Iltar elfku Niobé, kterou pověřil úkolem ochránit Evino druhé dítě. Stalo se tedy, jak řekl Io, a po čase Eva přivedla na svět druhého syna, kterého pojmenovali Abel. A vskutku – s prvním nádechem se rozzářilo Světlo v jeho srdci, přičemž vlákno Antisvětla nenašlo v mozku připravené frekvenční pole, ve kterém by se mohlo zachytit. Obrovská radost se rozpoutala mezi elfy; pocit úspěchu zavládl ve společenství Vyvolených.

Zato Ineho duši ovládla zloba. „Tohle se už nesmí nikdy opakovat, bratře!“ láteřil. „Nikdy!“

Úspěch se substancí, která zabránila přenosu viru z matky na dítě, vlila Vyvoleným novou energii k hledání způsobu, jak eliminovat vliv Antisvětla na Rhee. Poznatek, že energie Lásky má moc rušit frekvenci Antisvětla, je nutil hledat, jak zakotvit tuto energii v Adamovi a Evě do té míry, že ji nebude žádná jiná síla schopna překonat.

„Jedině proud nejčistší vzájemné Lásky má šanci vymazat virus z těla člověka, Lásky, která dokáže znásobit sílu energie Světla do té míry, že během okamžiku vyruší vše, co s ní není v harmonii a sounáležitosti. Její intenzita může být tak mocná, že dokáže i udržet daného jedince ve spojení se Světlem, přestože jeho přímé spojení je přerušeno. Ano, tak mocná dokáže být síla Lásky,“ oznamovala Vyvoleným Aia, když se opět sešli, aby se radili, jak pokračuje jejich úsilí. „To, co říkám, je informace od mého Anděla Strážce. – Milý Io,“ obrátila se k němu, „pokud se ti podaří najít způsob, jak tuto radu přenést do Universa, pokud najdeš způsob, jak proniknout Ineho programy a změnit běh událostí Adama a Evy, můžeme je podrobit zkoušce Lásky. Avšak jestliže jejich vzájemná Láska nebude tak čistá a pevná, může to znamenat konec jejich životů.“

„Doufal jsem, že to bude snazší cesta, ale jsem moc rád za radu a pomoc toho, který nám, tvým prostřednictvím, Aio, byl vždy nápomocen,“ řekl Io. „Hledáme dlouho a nedaří se nám nalézt. Toto je úžasná zpráva, byť se nemusí podařit ji realizovat. Ale já věřím, že najdu, s vaší pomocí, způsob, jak vyvolat proud Lásky u Adama a Evy tak, aby ve spojení se Světlem jím byli uzdraveni. A stejně, jako věřím vám, přátelé, tak věřím svým stvořením, věřím, že vydrží a očistí se!“ zvolal.

„I my ti věříme Io, věříme lidem, věříme všem našim stvořením. Na naši pomoc se můžeš spolehnout,“ potvrdila za všechny Vyvolené Eia.

Venku se stmívalo a malý Kain s Abelem leželi v postýlkách a při zpěvu Evy pomalu usínali. ‚Byl to opět krásný den,‘ pomyslela si Eva, když je pozorovala, jak slastně spí. Přikryla je a šla do pokoje. Jaké bylo její překvapení, když spatřila Gawaina s Niobé, jak sedí u stolu a rozmlouvají s Adamem.

„Vůbec jsem vás neslyšela přijít,“ řekla překvapeně, aby si záhy uvědomila, jak úsměvná je to věta. Všichni se rozesmáli. „Promiňte,“ omlouvala se Eva, „ani jsem vás nepřivítala, tak jste mne zaskočili. Dáte si něco?“

„Ne, ne, Evičko, děkujeme,“ promluvil Gawain, „ale rozumíme, co jsi nám chtěla říct – naše příchody jsou někdy nečekané. Posaď se k nám. Máme pro vás důležitou zprávu.“

„Vážně?“ vyhrkla Eva a honem se posadila ke stolu vedle Adama. „Máte pro nás lék?“ ptala se a zadívala se na Niobé.
„Není to přímo lék, ale je to možnost, jak se zbavit vlivu frekvence Antisvětla.“

Adam s Evou ohromeně hleděli na elfy a jejich oči se zalily slzami dojetí. „Prosíme, mluvte, tak dlouho jsme čekali na tuto chvíli,“ ozval se Adam.

„Způsob, jak vás uzdravit je nejistý, ale možný,“ začal Gawain. Pouze síla energie Lásky k tomu druhému vás jediná může zbavit viru, kterým jste napadeni.“ Odmlčel a Adam s Evou se na sebe podívali. V ten okamžik elfové zaznamenali, jak z obou srdcí vytryskl nádherný pramen energie, aby se spojil a vylétl vzhůru nad hlavy Adama a Evy, kde vytvořil obrovské srdce. Zaradovali se a Gawain pokračoval:

„Vidíme, že máte naději. Ale vězte, že zkouška Lásky není bez rizika.“

„Nemáme obavy,“ pronesl rozhodně Adam a stiskl pevně ruku Evy.

„Budeme s vámi, avšak do procesu, který podstoupíte, nemůžeme zasahovat. Sám nejvyšší Stvořitel vám sešle proud Světla, do kterého musíte vložit svoji energii Lásky k tomu druhému, aby byl vyléčen. Pokud však proud energií bude zanesen byť jedinou pochybností, pokud narazí na sebemenší překážku, může se stát, že váš život na Rhee skončí, neboť jedině síla Lásky vás udrží ve spojení s vaším tělem ve chvíli, kdy bude vaše Světo od něho odpojeno, abyste se nadobro zbavili všech možných vazeb na Antisvětlo.

Je na vás se rozhodnout, zda věříte vaší Lásce do té míry, že jste ochotni podstoupit tuto zkoušku. – Jinak, co se týká synů, o ty bychom se, v případě vašeho odchodu z tohoto světa, postarali.“

Vypadalo to jako nekonečně dlouhý okamžik, ve kterém stín poletoval kolem hlav Adama a Evy a vkládal jim do rozumu pochybnosti – pochybnosti o lásce toho druhého. ‚Já vydržím, ale co ten druhý? Vydrží také? Co pak s našimi syny? Už je nikdy neuvidím.‘

Elfové pozorovali, že vlákno Antisvětla je v pohybu a snaží se působit na Adama a Evu. I povstal Gawain a svojí nejmocnější energií prozářil celou místnost. „Pochybnosti vychází ze Zdroje temnoty! Kdo kráčí ve Světle, pochybnosti nemá, nemějte je tedy ani vy!“ zvolal.

Po tomto zvolání chytila Eva Adama za ruku, oba se zvedli a Eva rozhodným hlasem řekla: „Jsme připraveni podrobit naší lásku zkoušce. Dlouhé bylo čekání. Věříme, že náš Stvořitel je s námi. Jedině On byl schopen připravit lék na naši nemoc a my chceme jemu i vám dokázat, že naše Láska je čistá. Nezklameme ho! Co pro to máme učinit?“
„Následujte mne,“ vyzval je Gawain.

Ještě se zastavili u postýlek spících synů a vykročili za elfy. Ti je před domem uchopili za ruce a najednou všichni zmizeli, aby se objevili na planině nejvyšší hory Rhey v kruhu několika dalších elfů, které Adam s Evou, do té doby, nespatřili.

„Toto jsou členové rady Universa,“ představil je Gawain a toto je její předseda a můj otec, Iltar.“ Adam s Evou padli na kolena.„Vstaňte a vítejte,“ promluvil Iltar. „Dnes vás čeká důležitá zkouška a my všichni se budeme učit od Stvořitele.“

Adam s Evou pomalu vstali.

„Pojďte, zavedu vás na místo,“ požádal jeNásledovali ho jako omámení. Uprostřed planiny spatřili vyznačený kruh, do kterého je Iltar postavil na určená místa a řekl: „Kéž vaše Láska vymaže vše, co je spojené s Antisvětlem a pouze síla energie Světla se opět stane tím, co vás bude spojovat s Universem.“ Pak se otočil ke stěně, která se mezitím rozzářila a všichni členové rady zde spatřili sedět Vyvolené v kruhu a pozorovat je. „Pane Io,“ zvolal Iltar ke stěně, „zde stojí dva lidé, kteří se rozhodli podrobit zkoušce Lásky. Prosím, abys je očistil.“

A Io povstal a spustil svoji aplikaci. Kanál Světla se otevřel.

Byl to nepopsatelný příval energie, který Eva najednou pocítila, a s ním se jí otevřely veškeré vzpomínky na dosavadní život. Ale ať přicházelo, co přicházelo, ona stále vnímala jedno jediné – svoji lásku k Adamovi, svoji touhu, aby se uzdravil, aby, pokud ona selže, on vydržel. Do mysli se jí vkrádaly všelijaké myšlenky a pochybnosti, které ji měly zlomit od jejího přesvědčení, ale ona věděla, ona si byla jistá. A jak mocně energie proudila, tak mocně ji sužovaly stíny. Tolik chtěla otevřít oči, aby Adama naposledy spatřila, aby se s ním rozloučila alespoň pohledem, protože jí docházely síly. Protože to jediné, co jí zůstalo, byla láska k Adamovi. A v tom okamžiku se Evě vše ztratilo, její vlákno Světla se od ní odpoutalo, aby se navrátilo ke Zdroji. Cosi ho však zadrželo. Zvláštní magická přitažlivost vtáhla Světelné vlákno zpět do Evina srdce. Eva bezvládně padla do trávy, a ti, kteří sledovali celý proces, viděli, že stejně tak Adam padl vedle ní.

A elfové uchopili obě těla a přenesli je na lůžko v jejich domu. Niobé je pak vzala za ruce a předávala jim jemnou, léčivou a zotavující se energii.

„Mami, tati, vstávejte, už je ráno,“ volali Kain s Abelem a tahali Adama a Evu z postele. Ti se probudili a nevěřícně se rozhlíželi kolem sebe. ‚Je to sen nebo klam?‘ uvažovali. Ale děti je nenechali na pokoji. Podívali se na sebe a pochopili, že jsou vyléčeni. Nesmírný pocit radosti a štěstí je prostoupil. Objali se a jejich objetí bylo tak hluboké, že chlapci zmlkli a potichu si sedli k jejich lůžku, neboť vnímali, že tentokrát se zde odehrává něco výjimečného.

„Miláčku, víš…“ začala Eva.

„Vím,“ pokýval hlavou Adam.

Byla to vlna pokory, radosti, uznání a vděčnosti, kterou spatřili Vyvolení, jak se k nim šíří od členů rady poté, když všichni spatřili, že Adam s Evou jsou opět napojeni jen na vlákno Světla.

„Jsou uzdraveni, Io,“ promluvila jako první Eia, „tobě se to podařilo! Ach, Io, jsem tak šťastná!“

„Milý Io, skvělá práce,“ chválil ho Roy, „věřil jsem ti! A takovýto příval radosti jsem na Rhee již dlouho nezaznamenal.“

„Děkuji ti, Io,“ řekla Aia.

„Já vám všem děkuji,“ odpověděl Io, „protože bez vaší podpory a pomoci by se mi to jistě nepodařilo. Jste skvělí! A až dospěje Kain a vzplane jeho Láska k ženě, která jej zasáhne svojí Láskou, povoláme je oba na horu, abychom uzdravili i jeho.“

„Jen aby nám ho do té doby nesvedl Ine z cesty,“ poznamenal Leo.

„A nezapomeňte, ještě je tam Gordon,“ připomenul Ron.

„Vím o tom,“ souhlasil Io, „je potřeba se mít stále na pozoru. Registruji čím dál tím víc pokusů o změny v systému od té doby, co se narodil Abel bez viru. Ine něco připravuje a obávám se, že to, co jsme nyní dokázali, v něm vzbudí velikou zlobu.“

Temné mraky se honily v Ineho světě a ani Devil nesměl jít Inemu do cesty. Mocná zlost a vztek ovládly Ineho, když spatřil, jak vlákno Antisvětlo ztratilo možnost napojit se na Adama a Evu. „Tak tohle bylo naposledy, co jsi překazil mé plány, bratře,“ prorokoval. „Naposledy!“

Nesmírný pocit radosti a štěstí a vděčnosti vysílali Adam s Evou ve chvíli, kdy se na prahu jejich domu objevili elfové Gawain, Dilmund a Niobé s širokými úsměvy ve tvářích.

„Jste uzdraveni, Adame a Evo,“ řekl Gawain s milostí v hlase. „Vítejte zpět do společenství bytostí Světla. Obstáli jste ve veliké zkoušce a my vás obdivujeme a radujeme se z toho. Pokoj s vámi!“

Evu zalily slzy štěstí. „Ach Gawaine,“ zvolala, „my děkujeme vám a našemu Stvořiteli za to, že našel způsob, jak nás uzdravit. Je to neskutečný pocit být opět zdráv mezi vámi!“

„Ano,“ připojil se Adam, „vždyť světlo naší naděje pomalu, ale jistě, přepadaly stíny. Jedině naše víra a pomoc, kterou jsme od vás dostávali, nám nedovolila propadnout záměru sil Antisvětla. Nyní je vše za námi a je čas oslavovat. Pojďte dál!“

„Čas na oslavu vskutku nastal,“ promluvil Dilmund, „avšak je ještě jedna věc, kterou musíme probrat.“

„Co je to?“ ptal se Adam.

„Je to záležitost vaší rodiny,“ pokračoval Dilmund. „V tuto chvíli jste vyléčeni a tak není důvodu, abyste i nadále setrvávali zde, odloučeni od lidí. Kromě jednoho.“

Adam s Evou se zarazili, neboť si uvědomili, co Dilmund řekl. Ano, oni jsou vyléčeni, Abel je zdravý, ale je tu Kain, Kain, který je ještě nemocný a na jeho uzdravení se musí počkat. Tolik by se chtěli vrátit mezi lidi, zase navštívit své přátele, ale bez Kaina jít nemohou. Podívali se na sebe s velikou láskou a věděli, že není potřeba vyslovit jediné slovo.
„Víte, naše rodina je součástí celku, ale i ona tvoří jednotu,“ promluvila Eva. Dokud nebude Kain zdráv, neodejdeme. Čekali jsme dlouho a zpočátku nám bylo teskno. Ale jakmile se nám narodili děti, náš život ožil a přinesl nám tolik radosti, kterou po našem uzdravení nic nemůže zastřít. Milujeme je, milujeme vás, milujeme naše skřítky, rostliny, zvířátka, prostě všechno, jak to tu je. Budeme rádi, pokud budeme moci navštívit třeba naše rodiny, aby věděly, že jsme zdrávi, ale naše místo je zatím zde. Přijde-li jednou čas, aby se Abel vydal do světa, propustíme ho s láskou. S Kainem zůstaneme do jeho uzdravení.“

„Krásně jsi to řekla, Evo,“ usmála se Niobé. „Já myslím, že teď už nám nic nebrání začít oslavovat.“

Běh událostí na Rhee se ustálil a znepokojení, která panovala, se pozvolna vytrácela. Radost a pohoda spojená s harmonií jednoty vládla vůkol.

Kain s Abelem rostli a z dětí se stali mladíci a pak muži. Abel si zamiloval rostlinstvo, pečoval o ně a zkoušel pěstovat mnohé druhy květin, které se hodili k jídlu i okrase. Pravidelně rozmlouval s Rheou, která si ho velmi oblíbila.

Kain se zase těšil z přítomnosti zvířat, o které se staral, hrál si s nimi, krmil je a na hřbetech jelenů podnikal odvážné výlety do okolí. A jednoho dne dojel až k vysokým horám. Elfové ho již neprovázeli, nechávali jej v doprovodu zvěře samotného. Kain seskočil z jelena a vyrazil stezkou, kterou objevil, vzhůru do skal. Zvěř nechal v zeleném údolí, aby se pásla. Po chvíli prudkého stoupání se cesta ztrácela v úzké průrvě mezi skalami. Protáhl se jí a zjistil, že se stáčí k nějaké jeskyni. Zaujalo ho to a zamířil k tomuto otvoru. Ještě než však stačil k němu dojít, ze stínu jeskyně se vynořila postava. Kain ztuhl a vlákno Antisvětla se zachvělo. Kaina přepadla podivná obava: ‚Kdo to je? Člověk? Elf?‘

„Jsem člověk,“ promluvila postava a přátelsky se na Kaina usmála. „Jmenuji se Gordon. Pojď blíž, neboj se.“

‚Bát se,‘ pomyslel si Kain, ‚zvláštní slovo, někde ho již zaslechl. Asi od elfů – ano, to je to slovo, co vyjadřuje ten zvláštní pocit spojený s jeho nemocí. Ale proč by se měl bát tohoto člověka, proč ho ten pocit vůbec přepadnul? Neměl by se vyhýbat jiným lidem? Ano, nesmí tohoto muže nakazit.‘ Rychle přerušil tok myšlenek.

„Buď zdráv, Gordone. Já jsem Kain. Nevěděl jsem, že tady v horách žijí lidé. Nesmím se s nikým stýkat, bude lepší, když zase odejdu,“ řekl a chystal se otočit.

„Já vím, ale jsem tady sám,“ laskavě promlouval Gordon. „Budu rád, když na chvíli zůstaneš. Žiji tady a již dlouho jsem nespatřil člověka. Poslední, koho jsem viděl, byl můj kamarád Meret, ale ten bohužel zahynul v dobách, kdy na povrchu země byl jen led. A my jsme spolu měli sen vidět zelenou trávu jako naši otcové. Já ji vídám nyní, Meret se toho ale nedožil,“ posmutněl Gordon, aby záhy rázně pronesl: „Mohu ti o tom vyprávět, stalo se to tak dávno.“

Jeho poslední věta na Kaina zapůsobila. Cítil v ní jakési naléhání, jakousi povinnost vyslechnout tohoto muže. „Dobře, rád si poslechnu ten příběh,“ odpověděl a sestoupil ke vchodu do jeskyně. Gordon mezitím odkudsi ze stínu vytáhl dvě příjemné deky, které přehodil přes dva kameny, které stály u vchodu, a vybídl Kaina, aby se na jeden z nich posadil. Když se usadili, začal s vyprávěním. A stejně tak, jako kdysi jeho lákal a sváděl podivný tvor ve tmě, i on nyní, svým příběhem, sváděl Kaina a nechával na jeho tělo působit informace, které posilovali vibrace Antisvětla.

Ale čas byl neúprosný a slunce se pomalu chýlilo k západu. Gordon náhle přerušil svůj příběh a řekl:

„Je vzácné mít takovéto hosty, Kaine, ale je čas, aby ses vrátil. Budu však rád, když mě zase navštívíš, abych ti mohl vše vypovědět.“

„Ano, Gordone, je to úžasné vyprávění, jsem napnutý se dozvědět, jak to celé dopadlo. Přijdu zase zítra.“

„Dobře, ale pamatuj, nikomu o našem setkání neříkej. Nechci, aby mne zde někdo hledal.“

„Slibuji! Bude to naše tajemství,“ přisvědčil Kain a vlákno Antisvětla se rozsvítilo.

Byl to Ineho záměr, který chystal. ‚Nyní přišel čas, aby Gordon vyšel na zem,‘ uvažoval, když si ho zcela promyslel.
‚Bylo to tenkrát – opravdu je to už tak dávno – milé překvapení, když se jeho temnému sluhovi podařilo dostat do podzemí Gordona,‘ vzpomínal. ‚A jak byl Gordon unešený z jejich setkání. Dokázal na něho tak skvěle působit. Jakoby ani nebyl nositelem Světla. Podařilo se mu ho neustále držet v nevědomosti v podzemí pro svoje pokusy. A nikdo z Elefi ho nenašel, tak dokonale byl zastíněn. I to vlákno Světla obalil temnotou,‘ radoval se. ‚A pak Gordon ochutnal to jablko. A on, Ine, spatřil, jak se vlákno Antisvětlo napojilo na jeho mozkové centrum. Virus zapůsobil. Konečně! A pak již stačilo Gordona jen pravidelně živit jablky a posilovat vůli Antisvětla, aby se jeho přijímací kanál naplno otevřel. Jak fascinující.‘ Ine se s potěšením probíral událostmi a věděl, že, ačkoli je Gordon napojen jak na Světlo, tak Antisvětlo, díky vlivu Antisvětla s ním dokáže umně manipulovat. ‚Ano, Gordon se stane vládcem lidí, pro začátek alespoň těch, kteří budou nakaženi jeho virem. Teď má pro něho první úkol. Přesvědčit Kaina, aby vstoupil do podzemí. Kaina, syna Adama a Evy. S těmi se to nepovedlo, ale co nevyšlo u rodičů, půjde u syna. Je jen potřeba mu víc otevřít kanál Antisvětla. A začít našeptávat. Ostatně, na to má skvělého pomocníka – Gordona. Ten se stane jeho nástrojem. – Jen aby se Kain neprořekl.‘

„Kaine, Kaine, kde se touláš?“ volala Eva, když po setmění splavený jelen přinesl Kaina na svém hřbetu domů.

„Byl jsem daleko v horách,“ radostně volal Kain, „nevěřila bys, mami, jak je tam krásně. Budu se tam nyní vypravovat častěji. Je tam tolik věcí k vidění.“

„Dobře, dobře, ale dávej tam na sebe pozor,“ vmísil se do hovoru Adam. „Hlavně nikam nešplhej do výšek. Víš, že neumíme létat.“ Všechny to pobavilo. I skřítky a dva elfy, kteří byli právě u nich na návštěvě.

„Škoda,“ povzdechl si Kain.

„Třeba vám to jednou zase bude umožněno,“ poznamenal jeden z elfů. „Kdysi byli na této zemi pro lidi jednorožci, kteří lidi přenášeli z místa na místo.“

„Vážně?“ ptala se Eva. „A kam zmizeli?“

„Obětovali se pro vás s koncem starého světa. Donášeli lidi k branám do podzemí a pak zmrzli.“

Teskné ticho se rozhostilo vůkol. „Třeba se najde jiný způsob, jak zase létat,“ promluvil do ticha Kain. „Jako ptáci se vzneseme k oblakům…“

 

Stále častěji se vydával Kain směrem k severním horám a tam pak zůstával i přes noc. Zpočátku měla Eva o něho starost, ale když zjistila, že se jí pokaždé v pořádku vrátí a vypráví zajímavé zážitky, radovala se z jeho cest. A nikdo z elfů ani skřítků Kainovi nebránil. A Kain po každém setkání s Gordonem stále více podléhal vlivu Antisvětla a Ine se radoval.

Pravidelně se setkával Dilmund s Gawainem, aby spolu probírali, co nového se odehrává u lidí, zvláště pak v rodině Adama a Evy. Zaregistrovali Kainovi výlety do hor, ale uklidněni celkovou harmonickou situací nesledovali více, co Kain v horách dělá.

Byl krásný letní den, když se spolu procházeli po krajině Nannaru a těšili se z událostí, které prožívali.

„Gawaine,“ oslovil ho Dilmund „myslím, že nastal čas, abychom Abela odvedli k ostatním lidem. Již dospěl a měl by mít možnost najít si ženu a žít běžným životem.“

„Máš pravdu, Dilmunde,“ odpověděl Gawain a vyndal Octaedr. „Podíváme se na něj,“ řekl a oba se usmáli.
V obraze Octaedru spatřili, jak se Abel právě prochází lánem obilí a zjišťuje jeho zralost. Jeho tělo cele vyzařovalo neutuchající energii radosti z darů matky Rhey. „Je to správný člověk,“ poznamenal Gawain, „zaslouží si poznat lásku a radosti partnerského života. – Dobře,“ souhlasil. „Vezmi Niobé a zajděte to oznámit rodině. Já na příští radě otevřu otázku jak uzdravit Kaina.“

S potěšením přijali Adam s Evou zprávu o odchodu Abela, neboť chápali, že jeho život musí pokračovat ve společenství. Sám Abel byl z ní trochu rozpačitý, neboť miloval svoje rodiče a moc, moc by si přál, aby mohli jít s ním. Věděl ale, že zde nechtějí nechat Kaina osamoceného.

Zato Kain přijal zprávu s trpkostí v mysli. ‚Tak Abel půjde k ostatním lidem a on tady zůstane sám s rodiči,‘ přemítal. Život v odloučení ho od doby, kdy potkal Gordona, mrzel, zvlášť, když mu Gordon vyprávěl o jiných lidech, zvláště ženách, které by mohl milovat. A Gordonovy příběhy byly poutavé a svůdné. Tolik by si přál seznámit se s dalšími lidmi! Ale nemůže. ‚Jenže Gordon říkal, aby překonal hranice. Aby se přestal neustále držet pravidel, která jim dali elfové. Aby začal žít jako člověk! Jako velký člověk! Aby všem ukázal, kdo je to Kain! Jenže, jak toho docílit? Jak ukázat všem, jaký je? Silný, chytrý, neohrožený, ten, kdo ví víc, než ostatní, ten, kdo zná tajemství nitra Rhey, protože ho Gordon zavedl do podzemí a ukázal mu oheň – ne, to ne, o tom mu Gordon zakázal mluvit. Alespoň zatím! Jak ale ukázat všem, kdo je to Kain, když k nim nemůže? Zato jeho bratr Abel, ten může, protože není nemocný. Jak to, že on je a Abel není? Nebyl to nakonec úmysl elfů či dokonce Stvořitele, aby ho zde měli na nějaké své pokusy? Jak ho chtějí uzdravit? Co teď?‘

Vlákno Antisvětla přenášelo stále více pochybností, obav a nedůvěry do hlavy Kaina.

Za sedm dní měl být Abel připraven na cestu.

Nastal šestý den. Bylo mírně pod mrakem, ale nepršelo. Abel se opět procházel mezi obilím, které pomalu zrálo a kontroloval jednotlivé klasy. Líbilo se mu se s nimi laskat, brát každý klas do ruky, hladit ho a zdravit tak Rheu. A Rhea ho za to milovala a pomáhala mu při zrání a sklizni. „Zítra odjíždím,“ promluvil k rostlinám. Bude se mi po vás stýskat.“

„Abele, Abele,“ ševelily klasy ve vánku, „netrap se, matka Rhea je přece všude. Zcela jistě ti vyřídí naše pozdravení.“
Abel se zaradoval a pomalu se vydal na cestu k domovu.

Byl již nedaleko, když se začalo smrákat. Vtom uslyšel dusot kopyt a v dáli spatřil běžícího jelena, který nesl z hor Kaina. Abel doufal, že si bratra během těch několika zbývajících dní užije, že něco společně podniknou, ale ten se hned druhý den po oznámení jeho odchodu vypravil do hor a až nyní se vracel. ‚Aspoň, že se s ním budu moci rozloučit, potěšilo ho.

„Halo, Kaine,“ volal na něho a mával mu. „Vítám tě doma!“

Kain zaslechl volání a uviděl bratra. Ten radostný křik, ta veselá tvář, to vítání v něm však probudilo temnou energii. Myšlenky Antisvětla v něm začaly proudit, zvlášť po tom, co si opět vyslechl Gordona. Ta touha přijít mezi lidi, nebýt oddělený, nebýt tak sám, jej pokaždé, když odjížděl z hor, mučila v hlavě. Tolik by si přál poznat nějaké ženy, radovat se z jejich společenství. Ale jeho bratr Abel to zažije. Ten, kterého těší se neustále motat mezi poli, ten, kterému by to jistě nevadilo zůstat zde, tak ten si může odejít, zatímco on musí zůstat. Ach, jak je to nespravedlivé. Co je to jen za nemoc, která ho odlučuje od ostatních? Proč Abel může a on ne? Proč?“

Temné myšlenky se draly do Kainovy mysli, když se blížil k Abelovi.

„Buď zdráv, bratříčku,“ zvolal na Kaina Abel, sotva ten seskočil z jelena a vydal se mu vstříc. „Tak rád tě zase vidím.“ Rozpřáhl náruč. „Viděl jsi něco nového, něco zajímavého?“

Objali se. „Tentokrát jsem nepřišel na nic objevného,“ klidně odpověděl Kain. „Ale je tam nádherně. Ty hory mají takovou zvláštní energii. Vůbec nechápu, jak můžeš sedět tady v těch polích.“

Abel se na bratra starostlivě podíval. Ten tón, jakým pronesl poslední větu, u něho neznal. „Nestalo se něco, bratře?“ podivil se. „Vždyť tohle je přece náš domov!“

„A co má být? Kvůli tomu tady přece nezůstanu. Rhea je rozsáhlá. Proč mám být svázán s jedním místem? Chci cestovat, poznávat nové kraje, nová místa, nové lidi…“ zarazil se.

Abel byl zmatený Kainovou řečí. „Ale Kaine, ty přece nemůžeš odejít do doby, než se uzdravíš. Ale to bude jistě brzy. Naše rodiče se podařilo uzdravit a tebe elfové uzdraví také. Ještě chvíli vydrž. Pak budeš moci cestovat, kam se ti zamane. Celá Rhea ti bude k dispozici.“

„Pche, vydržet…., ty nejsi nemocný, tobě se to mluví, když odcházíš.“ Jakýsi zvláštní pocit vzteku se najednou začal rozlívat Kainovým tělem. „Ale co to je za nemoc, co je to za virus? Kdo nám ho přinesl a proč? Elfové jen přikazují, co máme dělat. Ale já už nechci poslouchat! Já chci žít jinak, než dosud!“ Ani Kain sám sebe nepoznával. Souhlasil s tím, co říkal, ale slova se mu drala sama z úst. Něco by nejraději nevyslovil, ale nedalo se tomu zabránit. Bylo to silnější než jeho vůle. A vibrace Světla byla potlačena.

„Sám víš, že bych zde nejraději zůstal,“ řekl Abel s největší laskavostí, jakou byl schopen.

Byl to ten Abeluv hlas nebo Kainovi někdo našeptával, sám nevěděl, proč to udělal, ale ta věta v něm vzedmula vlnu energie Antisvětla, kterou načerpal v jeskyni temnoty. „Když bys zde tedy nejraději zůstal, tak tady zůstaneš,“ pronesl záhadně zastřeným hlasem. Zvedl ze země velký kámen a udeřil jím bratra do hlavy. Abel nechápavě naposledy pohlédl Kainovi do očí a pak padl na zem. Světlo života jej v tu chvíli opustilo a jeho tělo se rozpadlo na prach.
Teprve v tomto okamžiku, se Kain probral a s hrůzou zjistil, co provedl. A zachvátil ho strach, pocit, který zakoušel jen v obavách, se nyní naplno projevil. Strach jej sevřel a on nevěřícně hleděl na hromádku popela u jeho nohou. Pak na ni padl a rozplakal se. „Bratře můj, Abele, co jsem to jen učinil. Odpusť mi, odpusť!“

Byla již hluboká noc, když se Kain plně vzpamatoval. „Jak to jen vysvětlí rodičům?“ hořekoval. „Má se vůbec vrátit domů?“

V tom spatřil před sebou zářící světlo elfa Dilmunda. „Kaine, Kaine, co jsi to učinil? Kde je tvůj bratr Abel?“
Byly to podivné myšlenky, které v té chvíli Kaina napadaly. Pocit strachu polevil a jeho mysl zaplavilo nepřátelství k elfům. ‚To oni zapříčinili, co jsem udělal,‘ znělo mu v hlavě, ‚to oni mi brání odejít,kdyby toho nebylo, nikdy by se nic nestalo. Kvůli nim teď tady bratr není. – A co je jim vlastně do toho, co se stalo? Ať si to zjistí, když jsou tak vševědoucí.‘ Kanál Antisvětla posílal do Kainova mozku zrádné povely.

„Nevím, Pane, kde je bratr,“ řekl třesoucím hlasem Kain. „Sám jsem tady na chvíli usnul a teď se probral. Půjdu domů.“

Tu se Dilmund vztyčil do několikanásobné velikosti nad Kaina a ten se zachvěl. „Kaine, nešťastný člověče, a co znamená prach, na kterém právě stojíš? Myslíš, že nevím, co se stalo? Jaká síla tě uchvátila, že jsi vykonal to, co jsi vykonal? Vidím, že tvoje spojení s Antisvětlem zesílilo. Odkud jsi načerpal síly temnoty do svého těla? Mluv!“ mocným hlasem volal Dilmund.

Kain se zachvěl. Elf mluvil vlídně, ale síla, která z něho vycházela, mu otevřela srdce. Padnul před Dilmundem na kolena, plakal a prosil za odpuštění. Dilmund nad něho vztáhl ruku a Kain se pomalu uklidnil.

„Tak jak to bylo?“

Popravdě vyprávěl Kain o setkání s Gordonem, o svých návštěvách v podzemí a o všem, co se tam naučil. Čím víc mluvil, tím víc byl Dimund starostlivější. ‚Gordon,‘ pomyslel si, ‚tak tady ho máme. Celou dobu byl skrytý v temnotě a nyní byl propuštěn, aby zaséval Antisvětlo. Přišel čas se s ním setkat.‘

Sotva Kain domluvil, Dilmund řekl: „Je potřeba velkého soucitu a milosti, aby to vyvážilo činy, které jsi vykonal. Já však nejsem ten, který je bude soudit. Přednesu vše radě Universa, a ta rozhodne, co s tebou bude dál. Nyní jdi domů a tentokrát ti přikazuji, aby ses již nevzdaloval. Vyčkej našeho příchodu.“

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 15777 a SS: 100.

Napsat komentář