Jaké návyky má naše srdce a duše?

2616x 08. 04. 2019 1 čtenář

Okolo rozdílů mezi běžným chápáním nějakého slova a představami, jak by stejné slovo bylo pochopeno duší, se často vedou diskuse. Například slovo habitus pochází z latiny, kde znamená návyky v chování, rutinu. Každý člověk má řadu určitých návyků, které vnášejí do jeho života řád. Například ranní šálek kávy a sledování zpráv. Pak kontrola e-mailů. Byly časy, kdy jsem si dával jen kávu a sledoval zprávy – to bylo období „před e-maily“. E-mail je nový přírůstek do mé několik desetiletí staré rutiny. Pak si dám sprchu a šup do kanceláře. Tak to je můj běžný den.

Návyky vnáší do života řád

Všichni máme své obvyklé postupy, které se časem trochu mění, nicméně rutiny – zvyky – pro nás znamenají jakési kotvy nebo lokátory. Udržují na uzdě chaos, se kterým se každý někdy potýká. Naše zvyky se rovněž promítají do našeho životního stylu:

,,Jsem běžec; Jím jen biopotraviny; Každou neděli navštěvuji bohoslužby; Každé ráno chodím na procházku; Každý den po večeři si čtu; Každé odpoledne v 16:00 si zdřímnu; Začínám pít každý den v 17:00.“

Naše tělesné návyky jsou pro lidi kolem nás jako zelená nebo červená na semaforu. Musí se podle nich naučit manévrovat kolem našich pevně zakotvených a pečlivě upravených rutin. Velká část našich tělesných návyků je otázkou volby a přizpůsobování se. Můžeme je vůlí změnit, i když se vsadím, že prolomení některých zažitých zvyklostí bude vyžadovat velké úsilí. Ačkoliv odstranění návyků jako jsou drogy, hazardní hry, alkohol, lhaní a podvádění je už něco, co člověk ztěžka dokáže sám, i těchto zlozvyků se ale lze zbavit.

Nejvýznamnější návyky srdce

Všechny mají společné jednu věc – jsou mobilní. Vládnou vašemu světu, a přesto mohou být zaměněny, pozměněny nebo odstraněny z vašeho života, když si to budete přát. A naopak, kdykoliv lze zařadit na seznam návyků nové. Na druhé straně Habitus Maximus se vztahuje na „ty nejvýznamnější návyky vašeho srdce či duše“. Tyto návyky si nevybíráte vědomě, ale probudí se ve vás vlivem okolností nebo naučeným chováním. Jsou to ty hlavní návyky, které pokud dodržujete, vás učiní kongruentní, celistvou lidskou bytostí. Mohl bych dodat „duchovně uvědomělou“ bytostí, ale duchovno je osobní volba každého z nás.

Habitus maximus jsou návyky, které vyjadřují, „kým jste skutečně“. Zatímco tělesné návyky dávají vašemu životu řád, návyky vašeho srdce vnášejí pořádek do vás jakožto lidské bytosti. Jsou to vzorce chování, přirozené vaší duši. Vznikají v dětství diskuzemi s dospělými nebo účastí v různých situacích, které způsobují okamžik identifikace nebo probuzení. Názorně vám ukáži každou z těchto tří možností.

Rodiče touží předávat svoji moudrost a zkušenost svým dětem. Stejně tak děti mají silnou potřebu získat uznání svých rodičů. Chtějí být rodiči viděny a vnímány. A rodí se s vědomím a cítěním toho, že jejich rodiče jim dají největší ze všech lekcí: Jak nezradit sám sebe. Toto umění se děti učí prostřednictvím pozorování rodičů a absorbování jejich chování, sledováním, jak si rodiče poradí se strachem a pokušením s odvahou a důstojností.

První způsob – Rodiče nám dávají příklad

Například, když se rodič postaví za sociální spravedlnost v zaměstnání nebo se zastane kolegy, protože to je správná věc a díky tomu přijde o práci. Dítě nelze učit chovat se správně pouze prostřednictvím slov. Potřebuje, aby mu byla odvaha předána jeho otcem a matkou. Musí na vlastní kůži zažít odvahu a spravedlnost, které se jako živé vzpomínky přelijí do jeho srdce, a jako tekuté zlato si najdou cestu k jeho duši. Pocity a vzpomínky utvoří to, jakým člověkem se dítě stane ve svém dalším životě – stejně jako jeho spravedlivý otec, stejně jako jeho odvážná matka – stanou se jeho habitem maximem. Stávají se z nich zvyky jeho srdce a duše.

Spravedlnost a odvaha jsou pro něj skutečné, neexistují jen v myšlenkách a slovech. Jsou to živoucí psychické a duševní energie, které dítě cítí skrze svého otce, jako jeho kopie. Otec tomuto dítěti vštípí, aby si udržovalo svoji vnitřní víru, jen tak člověk zůstane celistvou osobností. Musí žít odvážný život kvůli svému otci a kvůli budoucímu synovi. Vnitřní strach, že by mohlo samo sebe zradit, v něm stále je. Ale řekne si, že nesmí zklamat svého otce, ani svého syna.

Děti, které vyrůstají bez tohoto hlubokého vedení, procházejí svým životem s určitým typem prázdnoty a hněvu, který se celou dobu snaží identifikovat. Vědí, že mají od dětství pocit neúplnosti, ale z čeho? Ti, kteří měli milující rodiče, často říkají: „Vím, že mě moji rodiče milovali, ale…“. Jiní si říkají, že možná nebyli milováni dost, nebo jim rodiče opravdu nerozuměli, ale sami vědí, že si jen hledají důvody – loví střevle, jak říkával můj táta. Ti, kteří měli traumatické dětství, to svalí na zneužití.

To, co pociťují, je neúplnost – dokonce i v případech zneužívání, protože prostě nezažili ten rituál předávání moudrosti z rodičovské duše do své vlastní. Nikdy nepocítili zážitek probuzení, když se síla rodiče propojí s dítětem prostřednictvím jakéhosi kosmického srdečního kanálu, a sdělí mu zprávu:

„Jsi součástí něčeho většího než jen sám sebe. Záleží na tom, co děláš a říkáš. Tomuto světu a mně na Tobě záleží. Žij správně, protože to je důležité.“

Druhý způsob – vidím názorný příklad toho, co nechci

Druhým způsobem, jak člověk nalezne svůj habitus maximus, je, stane-li se svědkem něčeho, co nastartuje jeho osobní identifikaci. Může si říct: „Nikdy nebudu takový.“ Například mladý člověk je na hřišti svědkem násilí nebo šikany na slabším dítěti. Nikdo mu nepřijde na pomoc, protože agresora se všichni bojí. Slabší dítě se třese strachem a dítě – pozorovatel, plné vzteku, studu a smutku si slibuje: „Nikdy nebudu tyran. Nikdy nebudu zacházet s lidskou bytostí tak hrozným způsobem. A nikdy už nedovolím jiné osobě někoho takto ponižovat. “ Naopak se může stát, že mladý člověk je svědkem činu, se kterým se okamžitě identifikuje. „Chci být jednou taky takovým člověkem.“

Nemluvím zde o uctívání sportovců nebo celebrit. Mluvím o zážitku vidět někoho, kdo má odvahu říct pravdu navzdory tvrdým následkům, nebo udělat správnou věc bez ohledu na to, že ostatní mu radí to nedělat. Mladá dívka byla svědkem takového činu navzdory vážným následkům a popsala mi to následovně: „Málem mi pro ni puklo srdce. Nemohla jsem jí ale nijak pomoci. Zavřeli ji do vězení. Věděla jsem, že ji tam budou bít a možná tam dokonce zemře. Udělala to proto, abychom my ostatní mohli žít ve svobodné zemi. Slíbila jsem si, že nezemře zbytečně. Slíbila jsem si, že se ve svém životě budu snažit zabraňovat jakémukoliv lidskému utrpení. To je má životní cesta. “ Cesta této ženy – její oddanost lidstvu – vytvořila její habitus maximus: Soucit se všemi lidskými bytostmi, nenásilí slov a myšlenek, velkorysost duše.

Třetí způsob – Osobní zkušenost

Třetí způsob, jakým se v člověku probudí jeho nebo její habitus maximus, je osobní účast. Přímá osobní účast je obvykle spojována s něčím, trvajícím jedno odpoledne nebo večer, třeba se školním plesem. Ale v tomto případě mám na myslí také mnohem delší zkušenosti, jako navštěvování určité hodiny během celého školního roku nebo zvláštní přátelství či vztah, něco, co bylo obzvláště obtížné, a proto velmi formující. Například rok s mimořádným učitelem, léto u prarodiče nebo tety jsou často zmiňovány jako magický čas. Nejen kvůli láskyplnému vztahu, který se utvořil, ale také díky probuzení, ke kterému v něm došlo. Člověk na tuto dobu bude vzpomínat z různých důvodů, protože to pro něj znamenalo „životní změnu“.

Zeptejte se dospělých na jejich výjimečné období, a co na něm bylo „život měnící“. Nejčastěji povypráví vzpomínku na nějaký rozhovor, ve kterém se něco stalo, nebo se naučili něco, co změnilo jejich život. Mými slovy – byla jim předána moudrost, která v nich způsobila probuzení. Jeden muž mi řekl, že ho rodiče ve třinácti letech poslali na letní tábor jako dárek za vysvědčení. To léto zachránil život chlapci, který se topil v řece. Chlapec ho o několik dní později vyhledal a řekl mu: „Páni, zachránil jsi mi život. Myslím, že teď musíme žít zvláštní život, protože Tě Bůh poslal, abys mě zachránil. “

„Myslel jsem, že se zblázním, ale pak jsem pocítil neuvěřitelný klid. Ten den mi svět připadal tak krásný. Poté jsem si slíbil, že budu žít dobrý život a to bude stačit. “

Podobné články

Napsat komentář