«« »»

Jako na zemi, tak i na nebi – Hra o jablko (1. díl)

1. díl seriálu: Jako na zemi, tak i na nebi. Doposud vyšlo 4 dílů.

Eva se z ničeho nic probudila a spatřila hlavu zvláštního tvora, který ji upřeně sledoval svým okem. Byl tak zvláštní a jeho pohled byl tak hypnotický, že od něho nedokázala odtrhnout oči. Když se jí to nakonec přece jen podařilo, všimla si jeho mohutnosti a délky. Jeho tělo se vinulo v louce, kde ležela, neznámo kam. Zajímala se o zvířata kolem sebe, ale tohoto tvora nepoznávala. ‚Kdo to je a kde se tady vzal,‘ vyvstávaly jí otázky a znovu se zahleděla na to oko. A tu se v její mysli ozval hlas:

„Buď pozdravena, Evo. Měla jsi krásné sny?“

Zachvěla se. ‚Sny? Ano, zdálo se jí o tom, jak elfové vyvedli lidi z podzemí, jak uviděla krásu světa na povrchu země, jak se, jako malá, radovala z přenádherných květin, stromů, průzračných potůčků, zelených luk, zvířat, modré oblohy i toho hřejivého kotouče, které lidé pojmenovali Slunce. Ano, byl to úchvatný sen, jenž se jí zdál. A pak jim elfové ukázali jejich příbytky, kde se usadili. Jen kdyby nebylo té noci, která vše zahalovala. Ještě štěstí, že se zacházejícím Sluncem vycházelo jiné světlo, světlo sice studené, přesto všem bytostem připomínající, že je tady. Luna je nazývali elfové a lidé mu říkali Měsíc – to proto, aby si jeho prostřednictvím uvědomovali plynoucí čas a neustále se opakující cyklus. Vždyť po každé noci zase přišlo ráno, kdy se rozednilo, a lidé vstali, tančili, povídali, sbírali byliny či ovoce pro obživu a radovali se ze života na zemi. A dny se střídali s nocemi a ona rostla a rostla, až jednou se to stalo. To přišli na návštěvu lidé z jiného města a mezi nimi byl on – Adam. Byla to pravá láska, co je okamžitě zasáhla, a oběma bylo jasné, že jsou si souzeni. Jejich ruce se spojili a pak i srdce a těla…. V radosti se rozloučila s rodiči a odešla za Adamem. Poznala nové město, nové přátele. Harmonie, láska a spokojenost panovala vůkol a lidé zapomněli na čas temnoty a život v podzemí, který jim připomínali jen skřítkové, kteří je navštěvovali.

Krásný sen, který však jakoby začalo něco tížit. Nějaká představa nebo předtucha, něco, co ji vytrhlo z harmonie a probudilo ji. Najednou si uvědomila, že to mohl být ten upřený pohled, ta myšlenka tohoto tvora, která jí pronikla do snu.‘ Znovu se zachvěla.

„Ano, byl to krásný sen,“ řekla nahlas a posadila se. „Kdo jsi?“ zeptala se, „ještě nikdy předtím jsem tě neviděla.“

Jakoby slyšela slabé zasyčení. „Někdo mne nazývá hadem. Snad proto, že mám tak dlouhé tělo. Ale ty mi můžeš říkat

Text „Jako na zemi, tak i na nebi“ navazuje na knihu „Na Počátku byla Matka“, která vypráví příběh o Počátku vesmíru, o těch, kteří ho stvořili a o těch, kteří v něm žili.
Kaan. Tak mne pojmenoval můj Pán, který mne stvořil. – A že jsi mne ještě nespatřila?“ Kaan se usmál. „Nikdo z lidí mne ještě nespatřil, žiji totiž v podzemí. A tam lidé již dlouho nezavítali.“

„Ano, je to tak, lidé se podzemí vyhýbají. Nechtějí si připomínat dobu temnoty a ledu. Vždyť proč taky. Je tady tak krásně….“ rozzářila se a rozhodila ruce vůkol.

‚Ale neměli by zapomínat,‘ pronesl si pro sebe Kaan. „V podzemí se mohou ukrývat velká tajemství, která by stála za to objevit,“ řekl nahlas.

„Vážně, jaká?“ vyzvídala Eva.

„Jsou tam ukryté poklady, krásné kameny, drahé kovy…“

„Vím, vím, pamatuji se na to, i když jsem byla malá, ale co je to proti voňavé louce plné nádherných květin. No jen se podívej kolem sebe,“ jásala.

Had se pomalu začal přibližovat k Evě. „Ale i v podzemí mohou růst stromy,“ zasyčel. „A ne ledajaké!“

Eva se zarazila. Ten sykot, ano, z toho sykotu se chvěje. Ale proč? „Stromy říkáš, a jaké?“

„Třeba jabloně… podívej, jaké krásné jablko se tam urodilo!“

A Eva spatřila, jak se hadovo tělo začíná vlnit. Sledovala stébla trávy kývající se na louce a pak zahlédla, jak se na jejím konci objevilo jablko. Zatímco se hadovo tělo začalo nepozorovaně obtáčet

kolem Evy, jablko se k ní pomalu přibližovalo. A Eva uviděla, že se nese na hřbetu hadova těla. Jakmile bylo blízko, Kaan nadzvedl tělo a jablko se z jeho hřbetu skutálelo Evě do klína.

Vzala je do ruky, pohladila a obdivovala jeho ladnost. „Vskutku překrásné jablko,“ poznamenala.

„A to jsi ho ještě neochutnala,“ poznamenal Kaan.

„Přijde mi škoda ho sníst, je tak nádherné.“

„Přinesu ti takovýchto jablek, kolik budeš chtít,“ řekl jí Kaan. „Ochutnej, chutnají ještě lépe, než vypadají,“ lákal ji.

„Vážně?“ zaradovala se Eva. „Vzbudím Adama, musí také ochutnat.“

„Určitě, vzbuď ho,“ souhlasil Kaan, „dějí se tady takové věci a on si klidně spí.“

Eva se usmála, vstala a popošla pár kroků k Adamovi, který zde ležel a hluboce spal. Hovor Evy s Kaanem ho nevzbudil, teprve jemné Evino pohlazení a pošeptání jej probralo ze spánku. Otevřel oči a spatřil ji…. tak půvabnou jako květy na louce. Její úsměv mu pokaždé bral dech a její dotyk ho propojoval s celým Universem.

„Copak se děje, Evuško? Už musíme domů? Jak dlouho jsem spal?“

„Dlouho, dlouho, Adámku,“ zašvitořila Eva, „a málem bys prospal zajímavou návštěvu. Podívej, kdo nám tu dělá společnost,“ ukázala na Kaana. „Tento tvor se nazývá had a přinesl nám toto překrásné jablko. A protože se chci s tebou o ně podělit, je načase vstávat. Čeká tě výborná svačinka!“

Adam se posadil a zahleděl na hada. Pečlivě si prohlížel jeho zvláštní hlavu a dlouhé, snad nekonečné tělo. A ty oči. Sledovaly ho upřeně a jemu se začalo cosi nořit z mysli. ‚Had, ano had, to slovo, to jméno už někdy někde zaslechl. Ale v jaké souvislosti? Nebyli to elfové, kteří něco o hadovi vyprávěli? A nevarovali? Kdyby si jen dokázal vzpomenout…‘

Ale to se už Eva zakousla do jablka a podávala mu ho: „Ochutnej, Adámku, je vážně výtečné,“ pobízela ho.

Adam si vzal jablko a obdivoval jeho dokonalost. Pak se zakousnul. „Vážně skvělé,“ chválil jeho chuť.

„Lepší jablko jsem nejedla,“ hlásila nadšeně Eva, „dej mi přece ještě.“

Kaan s uspokojením sledoval, jak Adam s Evou jí jablko. „Budete-li mít ještě chuť, přinesu další,“ poznamenal.

„A kde rostou ta skvělá jablka?“ ptal se s plnou pusou Adam. „Mohli bychom si tam pro ně dojít sami.“

„Vede tam složitá cesta, ale mohu vás příště ke stromu dovést.“

„Výborně, už se těším,“ zaradovala se Eva. „Děkujeme, Kaane. – Ale budeme muset už domů, slunce se sklání k západu.“

A opravdu, slunce se pomalu blížilo k vrcholkům nedalekých hor na západě. Adam vstal, vzal Evu za ruku a ruku v ruce s radostí vykročili k domovu. „Buď zdráv,“ volali na Kaana a mávali mu do chvíle, než jim zmizel z dohledu.

„Bude mi potěšením se tu s vámi zase setkat,“ zasyčel had a zmizel ve skalní průrvě.

„Úkol je splněn, Pane,“ hlásil Kaan, když se mu v obrazu plamene, který žhnul v podzemí, zjevil Ine.

„Vím, sledoval jsem tě. Tohle je jenom začátek, tvoje práce si však zaslouží pochvalu. Rozšířím tvůj druh po celé zemi!“ promlouval Ine k hadovi. „Pokračuj a roznášej jablka do všech končin země. Je načase, abychom pronikli do lidského systému a začali ho měnit.“

Gordon žil v podzemí zahalen temnotou, kdy jedině světlo plamene mu dělalo společnost. A ten zvláštní hlas, který s ním rozmlouval. Ten hlas, který měl vždy pro jeho situaci pochopení a dodával mu útěchu. Seznámil ho s jeho Pánem, Panem Inem, který se mu čas od času zjevoval v záři plamene, aby s ním rozmlouval a učil ho novým věcem. A on mu naslouchal a těšil se z jeho přítomnosti. Vždyť kdo z lidí se kdy setkal s nejvyšším Stvořitelem?

„Staneš se jednou vládcem lidí, až přijde tvůj čas,“ často slýchával. „Je jenom potřeba se připravit na cestu z podzemí. Ještě to není možné, ale brzy to přijde. Již brzy!“

A čas běžel. Nevěděl, jak dlouho přebývá v podzemí, byl k tomuto nehostinnému místu čímsi připoután. ‚I když nehostinné….‘ pomyslel si. Prostor, ve kterém přebýval, byl celý obestřen třpytivými drahými kameny s blyštivými diamanty. Veškeré předměty, které se v prostoru nalézaly, byly ze zlata, židle, stoly, i lůžko, na kterém lehával. Aby nebylo pro něho tvrdé, bylo vystláno jemnými látkami a poduškami. Vše bylo dokonalé a okázalé.

„Musíš si zvyknout cítit se jako král,“ mluvil k němu hlas. „Jako král budeš mít všechno bohatství a vše, co si budeš přát. Přej si, co chceš, nyní jsem tvůj sluha, obstarám ti to,“ nabádal ho.

A tak měl Gordon vše, na co jen pomyslel. Vždy, když se probudil, vše bylo na stole – jídlo, pití, věci. Někdy, když se mu zpočátku ještě zastesklo, uvažoval o návratu, ale tohle všechno kolem ho uchvátilo a připoutalo k místu, kde dlel.

Pak přišel Ine s novými pokrmy. Bylo to pro něho milé rozptýlení ochutnávat nová jídla a radoval se z toho. Přesto cítil, že jeho Stvořitel není s něčím spokojen. Po každém jídle mu hlas dával stejné otázky, stejné úkoly – a on stejně odpovídal, stejně reagoval. Nevěděl, co má dělat, aby se svému Stvořiteli zavděčil. Naštěstí jej hlas vždy uklidňoval: „Neznepokojuj se, Gordone, Pan Ine jen hledá, jak tě nejlépe připravit na život na zemi a je potřeba, abys byl silný. Abys obstál v úkolu, který na tebe čeká. Můj Pán vytrvá a jednou se stane to, co čeká. Teď pojď, naučím tě novou hru.“

A pak, jednou, se Gordon probudil a uviděl na stole jablko. Bylo nádherné a mělo vynikající chuť. Tak výborné jablko ještě nikdy nejedl. – Netrvalo dlouho a Gordon začal pociťovat mírné chvění v hlavě. Zvláštní vibrace byly nepříjemné, ale nevěděl, jak jim zabránit. Až najednou se zachvěl a pocítil strach. Pocit, který do té doby neznal. A když se ozval hlas ve tmě, znepokojeně se rozhlédl kolem sebe. Najednou nevěděl, jak odpovědět na ty otázky, které se mu pokaždé zdály tak jednoduché, najednou se choval jinak, než dřív. Část mozkových buněk Gordona byla napadena a infikována.

Ine seděl ve své pracovně a zajásal. „Konečně,“ vykřikl bouřlivě do prostoru. Vše se zachvělo a v nastalém okamžiku prolétly jeho myslí události, které předcházely tuto, tak toužebně očekávanou chvíli. Dlouhý jeden lidský věk prováděl na Gordonovi pokusy s cílem změnit frekvenci lidského těla tak, aby bylo schopno přijmout frekvenci Antisvětla. Ale ať zkoušel, co zkoušel, nic nevycházelo. Obrana těla se zdála být neproniknutelná.

A pak přišel Stín.

„Žáku Ine, vidím, že tvoje úsilí zatím nemá výsledky,“ promluvil mírně, přesto se Ine cítil provinile. „Netřeba však probouzet pochybnosti o svých schopnostech. Úkol, kterému jsi vystaven, je tak těžký, že, bez pomoci, by ti tvůj život k jeho vyřešení nestačil.“

„Ach, Mistře, co mám tedy dělat. Kde hledat pomoc?“ vyrazil ze sebe překvapený Ine.

„Máš přece svého Mistra, žáku! Kde jinde bys chtěl hledat pomoc?“

„Nemám tušení, … a tebe volat bych se neopovážil.“

„Vím, proto přicházím sám. – Sám jsem byl kdysi v podobné situaci. A stejně, jako tehdy, kdy jsem já obdržel od svého Mistra dar, tak nyní já přináším svůj dar tobě.“ Ine v úžasu naslouchal. „Nejdřív si ale musíš uvědomit jednu zásadní myšlenku, která bude vždy platná ve světě, který nastolíš. Kde vládne jednota, je skoro nemožné napadnout tuto jednotu zvenčí. Avšak vždy měj na paměti, že když svět bude světem, ve kterém je obsaženo Antisvětlo, žádná jednota není tak jednotná, jak se jeví! Na tohle nikdy nezapomínej! Tedy!“

„Tedy?“ dychtivě naslouchal Ine slovům Mistra.

„Tedy, co nejde napadnout zvenčí, je potřeba rozložit zevnitř. – Zde máš virus, který má schopnost přeprogramovat část řídících buněk v mozku člověka tak, že začnou vibrovat frekvencí Antisvětla. Tobě zůstává jediný úkol – dostat ho do lidského těla. Zkus vodu, zkus potravu.“

Byl to podivný a záhadný dar, který Ine včlenil do svého tajného systému. Jeho úkol se mu zdál na první pohled prostý, avšak záhy pochopil, že, ačkoli zná způsob, ještě to neznamená, že ví jak s ním naložit. Voda se jako nosič neosvědčila. ‚Je nějak moc čistá,‘ vzpomínal na dlouhé dny marných

pokusů napadnout ji virem. Tak přešel na potravu. Dennodenně připravoval Gordonovi různé druhy jídel a do každého zanášel virus. Jenže virus se ne a ne spojit s jeho strukturou. Napadlo ho tedy, že zkusí virus začlenit do rostliny, aby byl obsažen již přímo v jejím plodu. I vysadil v podzemí jabloň, kterou naočkoval virem. Pět let uplynulo na Rhee, než jabloň vydala první ovoce. Ale výsledek byl pro Ineho fascinující.

Pln napětí sledoval, jak virus, který byl obsažen v jablku, které Gordon snědl, se pomalu v jeho těle dostává k řídícímu centru v mozku a napadá mozkové buňky. A informace, vložené do viru, začaly přeprogramovávat jednu ze skupin mozkových buněk, které pak začaly jemně vibrovat v nové, nízké, frekvenci. V ten okamžik se uvolnilo ze Zdroje Antisvětla ultratenké vlákno a vynořilo se z temnoty, aby se napojilo na tyto buňky. Spojení bylo navázáno. Gordonův řídicí systém byl infikován a Antisvětlo, poprvé za celou existenci Universa, se připojilo k Homidovi.

‚Konečně jsem našel způsob, jak narušit systém lidského těla, který stvořil Io,‘ radoval se Ine. ‚A až se rozšíří můj virus i na další lidi, a pak další a další, budou programy, které stvořil Io a řídí jeho Elefi, postupně nahrazovány mým. Můj program bude ovlivňovat chování lidí! Gordon, lidé, svět, vše bude pod mojí nadvládou,‘ opájel se svojí vidinou. ‚Přesně, jak řekl Stín, co se nepodařilo ovlivnit zvenčí, podařilo se změnit zevnitř. Teď jde jen o to, aby lidé jedli to, v čem bude obsažen tenhle virus. A o to se už postará.‘

Pokračování: Jako na zemi, tak i na nebi - Virus (2. díl) [1194x]

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 12042 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.