Jakým jazykem se mluvilo v západní Evropě v 9. až 15. století?

719684x 11. 10. 2016 1 čtenář

Jak mezi sebou komunikovali lidé v západní Evropě ve středověku? Jakým jazykem? Řečtinu nebo hebrejštinu převážná většina obyvatelstva západní Evropy neznala. Latina byla výsadou nepatrného množství kněží a tradiční historie říká, že hovorová latina už tou dobou zanikla, a to dávno, dávno. Současné evropské jazyky přitom ještě téměř neexistovaly.

Současný německý lingvista F. Stark tvrdí, že úředním jazykem Evropy od Londýna po Rigu uprostřed 15. století byl jazyk Hanzovního svazu – „střední němčina“, který byl poté nahrazen jiným jazykem, a to „horní němčinou“, jazykem reformátora Martina Luthera.

Nicméně Dieter Forte, opíraje se o dokumenty, vypráví o tom, že v roce 1519 při prvním setkání tehdy devatenáctiletého španělského krále Carlose I., budoucího císaře Karla V. Habsburského a jeho děda Fridricha Saského se nemluvilo německy, ani španělsky, a dokonce ani francouzsky. A také ne latinsky. A jak tedy?
Tentýž Karel byl pak v dospělém věku pokládán za polyglota a je mu připisován tento okřídlený výrok: „S Bohem hovořím španělsky, s muži francouzsky, se ženami italsky, s přáteli německy, s husami polsky, s koňmi uhersky a s čerty – česky.“ Tento výrok obsahuje velmi zajímavé informace. Zaprvé Karel zmiňuje tak osamocený evropský jazyk, jakým je maďarština, a přitom zcela ignoruje angličtinu. Zadruhé – Karel cítí rozdíl mezi blízkými slovanskými jazyky, jakými jsou polština a čeština. A když si uvědomíme, že pod pojmem uherský jazyk v Evropě ještě v 18. století byla rozuměna slovenština, pak Karel se může jevit jako znalec slávistiky!

Nebo jiný příběh. V roce 1710 švédský král Karel XII. obležený ve své rezidenci v Bendeře tureckými janičáry, vyšel k nim na barikády a svou plamennou řečí (o překladateli není řeč!) je za 15 minut přesvědčil, aby přešli na jeho stranu. Jakým jazykem to mluvil?

Současní jazykovědci oficiálního proudu hovoří o jakémsi jedinému indoevropskému prajazyku. Vytvářejí jazykový strom, vycházeje z živých i odumřelých větví ve snaze rekonstruovat společný kořen skrytý v temnotě staletí. Přitom příčiny způsobující to či ono rozvětvení jazykového stromu hledají v historických událostech, což by samozřejmě bylo v pořádku, kdyby se ovšem nedrželi tradiční chronologie.

Zvlášť oblíbeným argumentem těchto jazykovědců pak je sanskrt, přičemž nejstarší představa o něm se objevila až v 17. století. Sledování této stopy nás tak přivede k jednoznačnému závěru: že totiž sanskrt je středověký produkt misionářů – a nic víc.

A tak se vraťme k naší ověřené staré známé – Encyclopedii Britannica (1771). Ta mezi nejrozšířenější jazyky v 18. století řadí dva: jazyk arabský a slovanský, k němuž patří nejen nynější jazyky slovanské skupiny, ale i jazyk korintský: obyvatelstvo poloostrova Peloponésu mluvilo slovanským jazykem – makedonským dialektem.

Dokumenty římsko-katolické církve, zejména Tourského koncilu, svědčí o tom, že převážná část obyvatelstva Itálie (ale stejně tak i třeba Alsaska a dalších zemí) do 16. století hovořila takzvaným jazykem „rustico romano„, ve kterém koncil také doporučil kázat, protože latině farníci nerozuměli.
A co že to je ono rustico romano?

Není to hovorová latina, jak by bylo možné se z významu tohoto názvu domnívat. Rustico je jazykem Vandalů, tedy balto-slovanský(-germánský) jazyk, jindy zvaný také panevropský arianský, gótský nebo také etrusko-vandalský, jehož slovní zásoba je částečně uvedena v knize Maura Orbini zveřejněné v roce 1606 (4). Je totiž známo, že slovo „rustica“ znamenalo ve středověku nejen „hrubý“, „venkovský“, ale také knihu ve vazbě kožené – safiánové (tj. perské nebo ruské výroby). Tomuto jazyku je dnes nejbližší chorvatština.

Proč etrusko-vandalský? Podle tradiční historie severní Itálii v 7. – 4. století př. n. l. obývali Etruskové (jinak také Tuskové), jejichž kultura měla obrovský vliv na „starořímskou“. Jenomže „tysk“ ve švédštině znamená “německý”, jute – “Dán” a rysk – “Rus”. Tyski nebo jute-ryski, jsou též Γέται Ρύσσι Lívia nebo Arsi-etae Ptolemaia – jsou to tedy oni legendární Etruskové, původem balto-slovano-germáni. V knižní latině je rčení “Etruscan non legatur” (Etruštinu nelze číst). Ale v polovině 19. století Tadeuš Volanský a A. Čertkov nezávisle na sobě přečetli desítky etruských nápisů díky tomu, že k práci použili soudobé slovanské jazyky.

Řecko-románská větev rustica, tedy téhož panevropského arianského jazyka, pod názvem grego byla dopravena s první vlnou portugalské conqisty do Brazílie, kde se ještě v 17. století katechismus indiánům kmene Tupi-Guarani podával výlučně v tomto jazyce, protože mu rozuměli, ale portugalštině 17. století – ne!

Zvláštní místo mezi evropskými jazyky zaujímá latina. Předpokládá se, že se v tomto případě jedná o uměle vytvořenou jazykovou konstrukci, která vznikla v jižní Evropě z původního rustica za významného vlivu jazyka judeo-helenského (středozeměmořská obecná řečtina), a to ve slovní zásobě i zvukové podobě. Geograficky lze její původ hledat na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii.

Po pádu Konstantinopole v roce 1453 a následném odtržení západní části kontinentu od Byzance pakzačala probíhat plošná latinizace všech vznikajících evropských jazyků.

Kdy a proč se původní společný jazyk začal dělit na jazyky národní – nebo řečeno slovy Bible: Kdy došlo ke zmatení jazyků? Národní jazyky se začínají formovat zhruba od 16. století, i když v některých zemích k tomu začalo docházet i daleko dříve (např. v Čechách). Impulzem k rozvrstvení společného evropského jazyka však nebyl jen pád Konstantinopole, jak se všeobecně tvrdí, ale došlo k tomu daleko dříve: prvotní a nejzávažnější příčinou byla výrazná změna klimatu a morové epidemie ve 14. století. Prudké ochlazení mělo za následek katastrofální dlouhotrvající neúrody v severozápadních oblastech kontinentua obyvatelstvo postižených oblastí trpělo chronickým nedostatkem vitamínu C; v důsledku toho byly celé obrovské skupiny obyvatel postiženy kurdějemi. Děti, jejichž zuby vypadaly dříve, než stačily dorůst, nedokázaly vyslovit zvuky, na jejichž tvorbě se zuby podílejí, a jejich řečový aparát byl nucen se přestavět pro alespoň trochu srozumitelnou výslovnost nejjednodušších slov. To je skutečná příčina výrazných fonetických změn v oblastech, kde kurděje řádily! Zvuky odpovídající d, t, th, s, z „vypadaly“ společně se zuby a od kurdějí oteklé dásně a jazyk nemohly vyslovit spojení dvou souhlásek. O tom mlčky svědčí francouzské circonflexes nad samohláskami. Hlásky tvořené špičkou jazyka, například r, byly nuceně imitovány hrdelními.

Kromě území Francie byla silně postižena výslovnost také na britských ostrovech, v Německu a částečně i v Polsku. Tam, kde kurděje nebyly – v Rusku, Pobaltí, Ukrajině, Slovensku, Čechách, Jugoslávii, Rumunsku, Itálii a dále na jih – fonetika neutrpěla. Tolik ke zvukové stránce evropských jazyků.

Co se týče slovní zásoby, pak celkový fond všech evropských jazyků (kromě ugrofinských, tureckých a dalších výpůjček) obsahuje v současnosti asi 1000 klíčových slov (nejsou započítána latinizovaná mezinárodní slova 17.-20. st.) patřících k asi 250 společným kořenovým skupinám. Slovní zásoba na základě těchto kořenových skupin pokrývá prakticky vše nezbytné pro plnocennou komunikaci, včetně všech dějových i stavových sloves. (Kdyby tohle věděl L. Zamenhof, nemusel vynalézat esperanto: bylo by bohatě stačilo oprášit rustico.)

A tak můžeme shrnout, že (nehledě na množství dialektů vzniklých v době po morové ráně a kurdějích ve 14.-15. století, které se staly základem řady současných evropských jazyků) ještě v 16. století sena celém území Evropy mluvilo společným jazykem, kterým s největší pravděpodobností bylo rustico (a nikoli hovorová latina).

V Encyclopedii Britannica najdeme také úžasnou analýzu jazyků, která popisuje situaci, jak ji viděli jazykovědci v 18. století. Současné románské jazyky – francouzský a italský – jsou v ní zařazeny k barbarskému gótskému jazyku (góthic), jen trochu „zušlechtěnému latinou“, přičemž se hovoří o jejich úplné analogii s gótským.

Jako španělský jazyk (castellano) encyklopedie nazývá prakticky čistou latinu a porovnává ji přitom s „barbarskou“ francouzštinou a italštinou. (Vědí o tom současní lingvisté?)

O německém či o jiných jazycích germánské skupiny, chápaných dnes jako příbuzné gótskému, a tím spíše o jakékoli příbuznosti angličtiny ke gótskému jazyku není v encyklopedii konce 18. století ani zmínka!

A jak je to tedy s angličtinou? Vlastní anglický jazyk tato encyklopedie totiž pokládá za syntetický (uměle vytvořený), který do sebe pojal řečtinu i latinu i předchozí anglo-saský jazyk (přitom spojení s již od počátku 16. století existujícím saským dialektem německého jazyka zcela ignoruje!) Je známo, že v Anglii byla ve 12. – 14. století oficiálním státním jazykem francouzština a před tím to byla latina. Angličtina se na britských ostrovech stala oficiálním jazykem až v roce 1535, francouzština ve Francii v roce 1539.

Důležitá fakta nám v tomto ohledu nabízí Velký oxfordský slovník (Webster). Kromě tradičního výkladu a etymologie je každé slovo doprovázeno i datem, kdy se poprvé objevilo v písemných zdrojích. Slovník je bezpodmínečně uznávaný, přestože množství dat v něm uvedených je v rozporu s dnes přijímanou verzí světových dějin. Dobře je vidět, že celý „antický“ cyklus se v angličtině objevil v polovině 16. století, stejně jako samotné pojetí starověku: například Caesar v roce 1567, August 1664. Přitom o Angličanech nelze říci, že by byli lhostejní ke světové historii. Naopak, Britové byli první, kdo začal studovat starověk na vědeckém základě. Avšak objevení se pojmu „Zlatý věk“ nebo základních pojmů klasické antiky jako Vergilius, Ovidius, Homér nebo Pindaros až v roce 1555, hovoří o tom, že dříve byla tato jména Angličanům neznámá.

Pojmy vážící se k islámu, se objevily v 17. století. Pojem pyramida uprostřed 16. století. O prvním astrologickém katalogu Ptolemaia Almagest, který je základem současné chronologie, začalo být známo až ve 14. století. To všechno je v příkrém rozporu s tradiční historiografií! V tomto slovníku je však i řada daleko prozaičtějších pojmů, které jsou pro anglickou historii neméně výrazné. Například je velmi dobře známo, jaké oblibě se v Anglii těší koně a jakou pozornost zde věnují jejich chovu. Derby je něco jako národní poklad. Britská encyklopedie z roku 1771 věnuje celou obsáhlou stať něčemu pro ně tak významnému, jako je podkovářství (“Farriеry”). V úvodu článku se zdůrazňuje, že je to „první odborné shrnutí veterinárních informací o koních existující v té době“. Píše se tam o rozšířené negramotnosti „léčitelů“ zabývajících se koňmi, kteří často při podkování koně zmrzačí. Přesto se slovo „podkovář“ v angličtině objevuje podle Webstrova slovníku až v 15. století, a to ještě jakoby jen vypůjčené z francouzštiny (ferrieur). A tento pojem odkazuje na profesi naprosto nezbytnou pro pohyb koně! A teď si můžete vybrat: buď do doby Henryho Tudora v Anglii nebyli koně, nebo nebyli podkovaní. (Anebo se tam nemluvilo anglicky…)

A ještě jeden příklad. Slovo „chisel“ označuje nástroj, bez kterého se neobejde truhlář ani zámečnické řemeslo, a přesto se v daném slovníku objevuje až ve 14. století! Přitom švédské a norské slovo „kisel“, které se vyslovuje skoro stejně jako ono anglické chisel, označuje – primitivní pazourkové nástroje. O jakých objevech Rogera Bacona ve 13. století tedy může být řeč, když technická kultura byla na úrovni doby kamenné?

Své znamenité ovce mohli Angličané stříhat až od 14. století a to primitivním nástrojem v podobě železného pásu, kterému říkali „shears“ (právě v této době se objevuje toto slovo označující nástroj na stříhání), a ne „scissors“ moderního typu, který se stal známým v Anglii až v 15. století!

90 % slovní zásoby současné angličtiny (s výjimkou pozdějších internacionálních slov) tvoří zaprvé slova příbuzná s balto-slovansko-germánskými s jasně související fonetikou i sémantikou, a zadruhé slova, která jsou příbuzná s – opět balto-slovansko-germánskými, jež však prošla středověkou latinizací („romanizací“).

A teď si vezměte, že od druhé poloviny 20. století je snahou především Američanů zaujmout místo základního mezinárodního jazyka!

Vezmeme-li přitom v úvahu, co zde výše bylo napsáno, je docela zábavné, že v anglojazyčných zemích fakticky přenesli pojetí pan-evropského jazyka civilizace z rustica na svůj vlastní – anglický. Oni (jediní na světě!) věří, že civilizovaný člověk se od barbara v kterémkoli místě Země odlišuje znalostí angličtiny, a jsou poněkud zmateni, když zjistí, že to tak není…

Podobné články

7 komentářů k "Jakým jazykem se mluvilo v západní Evropě v 9. až 15. století?"

  • fero napsal:

    Na európskom kontinente existovala tzv Dunajská civilizácia, ktorej vznik sa po novom datuje na 9500 až 7200 pnl.. Náleziskom je srbský Lepenski Vir, ale fragmenty sa nasli aj inde pri toku Dunaja. Predpoklada sa, že islo o rybarov, ale je to len prrdpoklad, keďze rieky boli zdrojom vody a obkastami úrodnejšej pódy vdaka zaplavam. Je teda možné, že išlo o polnohospodárov.
    Nalezisko v Lepenskom Vire naznacuje, ze v Europe existovala civilizacia davno pred Etruskami starovekym Greckom ci Rímom. A je mozne predpokladat, že tieto riše vyrastli prave na Dunajskej civilizácii.

    V Europe je dnes vela rozny h jazykov, ale len jedny jazyky maju pribuzne korene, slovanske jazyky. Sú pomerne zlozite a stoje na az 7-mich padoch. Zaujimavostou je, že póvodna latincina mala tiež 7 pádov, avšak časom sa stale vuac zjednodušovala, až sa stal mrtvym jazykom. Je teda otázne, aku dóležitosť zastavala latinčina v európskych dejinach. Je kĺudne možne, že to bol len cirkevný jazyk.

    Mój názor je taký, že zakladnym europskym jazykom, boli jazyky slovanské. Slovania, podla mňa, boli tou Dunajskou civilizáciou. Historia piše o ostrogótoch a vizigótoch, ktori dobyli Rím. Zaujimave však je, že názov ostrogót a vizigót v eurosky neslovanskych jazykoch nič neznamenajú. Zaklad slova ostro skór pripomína slovanské jazyky a to buď ostrý alebo pravdepodobnejšie ostrov. Slovo gót prpomína cydzie slovo god, boh, ale aj skomoleninu slova had. Teda ostrogót, ostrovný had. Slovo vizi je v maďarčine vodný, vizigót pripomina vodny had, úhor. Úhor v Uhorsku.

    Ostrovný hadi mali centrum na ostrove Rujana. Vidny hadi, úhori, v Uhorsku, ale ich uzemie sa tiahoo cez Pyreneje až do Baskucka na zapade a az po Stredozemne more na juhu a po Čierne more na východe. Hadi neboli len výborní stavitelia lodí, ale predovšetkým poĺnohospodari, remeselníci a stavitelia. Vidni hadi sa zdržovali najmá vo vnutrozemí, pri riekach, kde mohli obrábať pódu. K pobreziu mora sa prilis netlackli, lebo póda tam bola neúrodná.
    A práve od mora začali orichadzat do Európy cudzinci. Najprv cez Krétu, staroveke Grécko, potom cez Lilanivsku kulturu, Etruskov, Rimanov. Ríšu Rimanov potom oprášili Frankovia a tí v tom pokračujú dodnes.

    Všetky tieto ríše priniesli do Európy otroctvo, s vynimkou Frankov, ktorí zaviedli nevoĺnictvo. Takýto prechod je dosť zvláštny a poukazuje to na jednu vec. Zatiaĺ čo staroveke ríše otrokov kradli z ineho územia (otrok angl. slave, čo až príliš pripomína slovo Slavian), Frankovia už otrokov nedovážali, ale vykorisťovali ĺudi priamo na ich území. Tento jav nasvedčuje tomu, čo som napísal. Ríšu možte postavit len na ludoch, ktorí vedia pracovat. Sú šikovní, vynaliezaví a dokažu svojou pracou vytvárať prebytky. Všetko nadvedčuje tomu, že tými šikovnymi, vynaliezavými a prebytky tvoriacimi ĺuďmi boli práve Slovania. To na Slovanoch vznikli vznikli krute barbarske ríše. Ich ludsku uroven zdóraznil aj vyrok Karola Habsburgského uvedený v článku. Ohromná pohŕdavosť cloveka, ktory sa živi z mozolov iných ĺudí.

    A teraz niečo k jazykom. Slovanské jazyky su jasné. Povod ostatnych jazykov nie je európsky. Z menšej časti sú to skomolené slovanske jazyky a z váčšej časti jazyky arabské, hebrejské, jidiš a turecķé, pričom turci sú zmes Semitov, stepných Aziatov a Slovanov. Stačí si porovnať vetnú skladbu anglosaskych či románskych jazykov s uvedenými jazykmi.

    Cudzinci jednoducho ovládli celú južnú a západnu Európu od mora, kedže Slovania sa zdržovali najma vo vnútrozemí a postupne sa tlačili ďalej do stredu Európy, kde mohli parazitovať na slovanskej pracovitosti, zručnosti a kultúre. Skúšali to však aj z východu, keď sa do Európy vplyvom Byzancie dostali Maďari. A takto to v Európe zostalo až podnes. No práve dnes Európa zažíva ďalšiu inváziu cudzincov z rovnakých smerov, od juhu z mora a z vychodu, a rovnakeho póvodu a razenia ako kedysi. Dejiny sa opakujú. Vtedy to pre nás dobre nedopadlo. Barbari zostanu vzdy barbarmi, kebo naviac nemajú.

    • Standa Standa napsal:

      Otázkou ale je, nakolik se dá článku i tomuto převyprávění historie věřit.

      Koneckonců i ta stránka, která má dokleslit údaje z Webstera, pochází zjevně z nějaké ruské knížky.

      Celé to vypadá spíše jako ruská verze národní propagandy (podobně, jako v dalších zemích existují jejich verze, české mýty nejsou výjimkou).

      • fero napsal:

        Súhlasím s Vami. Tiež takéto a podobné články pripisujem ideológom. Považujem históriu za prinajmenšom upravenú.

        Stačí sa pozrieť na súčasné náboženstvá. Ani jedno z hlavných v Európe nie je pohanské. Už len názov pohanský je ponižujúci, pretože je od slova haniť.  Teda s istotou sa dá tvrdiť, a aj dnes overiť, že hlavné náboženstvá nie sú európske a Európa nebola vybudovaná na žiadnych kresťanských tradíciách, ako sa ideológovia snažia ľudí presvedčiť. Ale bude na nich zničená.

        Náboženstvá ako kresťanstvo a islam sú postavené na mužskom egu. Bohom aj prorokom, dokonca božím synom, je muž. Ženy tam hrajú len okrajovú rolu. Tento mužský princíp má za cieľ vyzdvihnúť mužské ego a prostredníctvom neho dospieť k moci. Vyrobiť tisíce a tisíce fanatikov, ktorí sa nebudú štítiť pre svojho boha zabíjať a tak prinášať bohatstvo tým, ktorý to celé vymysleli.

        Celý tento ich štýl je primitívny, ale veľmi účinný, pretože ľudia, ktorým ho vtĺkajú do hláv, sú mentálne slabší ako európsky priemer. Nedosahujú potrebnej inteligencia na to, aby si uvedomili, k čomu ich vlastne vedú.

        Žiaľ v našich krajoch je kresťanstvo už akosi tradičné, i keď ľudia aj dnes môžu vidieť, že prvotné kresťanské chrámy boli opevnené. Boli to pevnosti. Načo by boli človeku s dobrým úmyslom pevnosti a na doprovod rytieri?

        Snažím sa pozerať na dejiny tak, aby som ich dokázal prepojiť so súčasnosťou. Je to preto, že aj dnes sú hlavnými náboženstvami ideológie cudzincov, čiže sa vlastne nič také nezmenilo.  Spoločensky je to stále rovnaké a tak sa dajú z dnešnej spoločnosti vyčítať javy, ktoré sú tu od začiatku. Platí nepísané pravidlo, že keď systém moci funguje, tak načo ho meniť.

        Naši predkovia to mali veľmi ťažké. Boli z iného cesta, ako tí, ktorí sem prišli. Boli pracovití a práca im brala temer všetok čas. Navyše práca v poľnohospodárstve si vyžadovala presný harmonogram, žiadne maňána. To ich viedlo k zodpovednosti, cti ale aj k vyššej citovej úrovni. Stačí, ak človek začne chodiť do záhrady a postupne mu prirastie k srdcu. A práve tieto povinnosti a vlastnosti zlomili našim predkom väz.

        Všetko to, čo píšem, si dnes môže človek overiť priamo na migrantoch. Ľudia, ktorí nepracujú, majú viac času. Ale aj keď nemajú prácu, ich potreby ich neopustia. Potrebujú jesť, piť, bývať, ale aj ukojiť telesné potreby a aj sa zabávať. A tak začnú páchať kriminalitu a keď im to vychádza, často bez povšimnutia, prídu na to, že taký spôsob života je úplne normálny. A namiesto toho, aby sa zaradili medzi pracujúcich Európanov, začnú si brať bezpracne ešte viac ako predtým. Veď to funguje, tak načo by to menili?

        Práve v tomto období dochádza k zániku našej európskej civilizácie a my sme toho svedkom. Opäť raz podľahneme nájazdom lovcov a zberačov a zdá sa, že tentoraz to bude definitívne. Oni nás na pokoji nenechajú. Veď z čoho by žili, keď nevedia dohromady nič robiť?

    • vasek napsal:

      Celé roky bezúspěšně pátrám po původu středověkého leního řádu a poddanství. Nepřišlo teprve s  Franky, a už před tím s Goty, Langobardy a Vandaly. V tomto vašem příspěvku jsem si poprvé uvědomil logiku změny otrokářství – poddanství ve vztahu k potenciálu obydlené kulturní krajiny podporovat budování státu uchvatitelskou skupinou vojenské nobility.

      Podobný vztah panovníka k půdě jako měl lení pán v evropském středověku totiž nenajdeme nikde v dějinách evropských kultur, snad s vyjímkou Alexandra Makedonského. Slované měli občiny, Řekové před Alexandrem vycházeli z osobního vlastnictví. Vlastníkem veškeré půdy v Římě byli římští občané a vše se odehrávalo v různých stupních dispozičního práva.

      Kde ten lení sytém vzal svůj počátek? Čelt jsem nějaké filosoficko teologická vysvětlení, že to vycházelo z arianismu a jeho duality, jejímž vyjádřením bylo – Bůh je jediným pánem na nebesích a král je jediným pánem na zemi.

      Jenomže takové vysvětlení mi k pochopení dějin středověku nestačí. Všichni panovníci dobyvatů Říma se dříve nebo později dostali do politického kontaktu s papežem a církví, která v té době byla i jedním z nositelů římského práva. Takže k té klíčové změně paradigmatu muselo dojít nejen s tichým souhlasem kurie ale musí existovat konkrétní právní akty, které změnu starověk – středověk, otrokářství – poddanství, a změnu vlastnictví veškeré půdy z občanů na panovníka nastartovaly.

      Pokud něco k tomu víte, podělte se prosím. Můžete i na můj e mail lukes.vacl@seznam.cz

      • Standa Standa napsal:

        Zkuste si projít období vlády císaře Diokleciána a ekonomickou krizi, která jeho vládě předcházela. Možná právě tam najdete počátky poddanství a nevvolnictví.

        Jinak: otroctví (byť v ne tak podstatné míře) fungovalo v mnoha místech Evropy až do počátku novoověku.

        • vasek napsal:

          Vím, že otroctví a otrokářství v Evropě existovalo, ale v masovější míře pouze jako obchodní komodita převážená z východní nepokřtěné slovanské a baltské oblasti do Španělska. Velmi dobře to popisuje Třeštík ve svém příspěvku ve sborníku Přemyslovské čechy kolem roku 1.000. Jinak si po přijetí křesťanství neuvědomuji žádnou takovou oblast, snad s vyjímkou jihovýchodní Evropa v období po mongolském vpádu a osmanských Turků. Pozdější novověké koloniální otrokářství je kapitolou samou pro sebe.

          Mohl byste mi u toho Diokleciána doporuřit nějaký konkrétní pramen, nebo autora?

          děkuji

          • Standa Standa napsal:

            Vycházel jsem z několika zdrojů:

            – z obsáhlých Dějin světa, napsaných v Sovětském svazu (po odfiltrování dobového ideologického nátěru je to celkem dobře použitelný, byť trochu starší přehled o historii)

            – z internetových zdrojů (Wiki, blogy, různé studentské práce)

            Dioklecána jsem uvedl spíš jako časový milník (cca rok 300), ukončující dlouhotrvající krizi, během níž postupně docházelo k nahrazování peněžních daní naturáliemi a povinnou prací.

            Přeměna otrokářského na feudální systém probíhala určitě postupně několik staletí. Předobrazem nejspíš byly zákony, upravující daňové povinnosti propuštěných otroků a obecně pachtýřů. Zkuste možná také prostudovat problematiku kolónů.

            Obecně asi hledejte zdroje, popisující ekonomiku v období 1.-5. století.

            Nejsem historik, takže to berte  jen jako můj přibližný laický náhled.

Napsat komentář