«« »»

Jeden malý pokus. A bylo světlo…

„Zde Ti přinášíme oběť, Slunce. Smiluj se nad námi a rozjasni svou tvář. Podle obyčeje ti přinášíme ty, kteří se rouhali a opovrhovali Tebou! Potrestej je a znovu zhlédni mile na svůj lid. Ó veliký, zde je Tvá oběť!“

„Fuj, tak to bylo docela škaredý. Myslíš, že to Billa bolelo hodně? Asi jo, když sebou tak škube. Nevěřil bych, co toho člověk ještě dokáže udělat, když mu právě vytrhli srdce.“

„Prosím tě, nech toho. Je mi z toho zle!?“

„To nevadí, stejně ti v žaludku nic nezbylo. Proč by taky krmili budoucí oběť. Třeba pak naše vnitřnosti na něco využijou nebo něco podobnýho. To dává lidským životu hned nějakej smysl.“

„Říká ti něco slovo cynizmus a morbidita“?“

„To jsou dvě slova, když nepočítám to ´a´. Mám takový dojem, že to jsou má druhá jména. Co se vlastně zlobíš, je to přece tvoje vina.“

„Moje vina?“

„No jistě, kdo předpověděl výbuch Slunce? Ty! Taky jet sem na jih nebyl zas tak dobrý nápad, jak to vypadalo. Ono se řekne, civilizovaní, tihle divoši se nemění. Myslí si, že je ty jejich rituály zachrání. Barbaři.“

„Barbaři? Copak jsi neviděl u šamana ten notebook. To mi jako civilizovanost připadlo.“

„To jo, taky odkud si myslíš, že si o těch prastarých obětech přečetli. Největší ironie je, že asi ode mne.“

„Od tebe?“

„Henry Prowse, archeolog a specialista na mystické rituály, jméno mé. Asi jsem to neměl tak hezky napsat. Zdá se, že je moje kniha zaujala, rozhodně víc, než kritiky v Postu. Docela mě štve, že používá moje slova, šaman jeden vypelichanej. Mám přece nějaký práva, co mezinárodní zákoník na ochranu literatury? Copak má můj souhlas s použitím části mé knihy?“

„Tak ho zažaluj, naivko.“

„To taky udělám. Tedy, udělal bych. Myslím, že z vytrženým jazykem se ale těžko domluvím.“

„Zapomněl jsi na srdce!“

„Co? To jako abych s nimi měl slitování? To snad…“

„Já myslel, že s vytrženým srdcem si těžko půjdeš stěžovat.“

„Tak na tom něco bude. Ono se řekne astronom, vždyť ty nakonec nejsi takový ignorant.“

„Já a moje Nobelova cena ti děkujeme za lichotku.“

„Není zač.“ „Proč si vlastně dávno, Franku, nezmizel? Vždyť jsi to věděl nejdřív.“

„Neznáš heslo: Ženy a děti první „?“

„Co takhle: Ženy a významní vědci první? Hlavně hezké ženy. S těmi dětmi by se to už nějak zařídilo.“

„Však ono tě to přejde, potom co ti udělají s tím…“

„S čím?“

„Však víš, s tamtím….“

„To snad ne, to je proti lidskosti. Proti konvencím…“

„Můžeš jim to pak vysvětlit. Určitě tě uslyší, s tím krásným fistulovým hláskem.“

„Ty mi něco říkej o morbiditě.“

„Tohleto jsi myslel vážně?“

„Samozřejmě, Henry. Vlastně mě docela zajímalo, jak bude vypadat konec světa. Nikdy by mě nenapadlo, že to lidstvo doklepe tak daleko. Výbuch supernovy, to bude něco.“

„Asi tě zklamu, s očima zavřenýma ve sklenici to moc dobře neuvidíš. Vypadá to, že ty oběti moc nepomohly. Teď jsme na řadě my. Možná, kdybychom zůstali tam nahoře, na severu, tak by se nám tohle nestalo.“

„To máš pravdu. Teď by sis mohl užívat krásný chvilky s ledními medvědy. Slyšel jsem ale, že mražený lidi stejně nemaj moc rádi. Prý zalejzaj moc do zubů.“

„No vidíš. Já jsem si hlupák myslel, že jsi pesimista. Stejně je legrační, že lidstvo přežije hlad, ekologický katastrofy, jadernou válku a teď jedno pitomý slunce a je konec.“

„Znáš to, prý se tomu říká život.“

„Tak šaman se pomalu blíží, tak teda sbohem, měj se tam na tom obětišti dobře. Stav se zase někdy, užijeme srandu… Ehm.“

„Nechápu proč bych měl jít první.“

„Protože se chci kouknout jak to s tebou dopadne. Já jsem ti vždycky říkal, že to s tebou špatně dopadne. Teď se chci na to podívat, když jsem měl konečně jednou pravdu. Tak čau. Moc s ním neškubte, nebo vám tam ani nevydrží. Hej, co to děláte? Já se chci dívat. Proč si myslíte, že jsem si schovával to poslední zrnko popcornu?“

„Jé, nazdar! To jsme se dlouho neviděli. Naposledy asi před… před….“

„Počítám před dvaceti sekundami?“

„Máš pravdu! Ty jsi byl na matiku vždycky lepší. Tak to vypadá, že ani když budu umírat v krutých bolestech nebudu mít od tebe pokoj. Opovaž se nějak moc vyvádět, řvát nebo něco podobnýho. Já si chci tu svou agónii užít pěkně v klidu!“

„Zrovna teď mě napadají takové filozofické myšlenky. Jako třeba: Jak vlastně vznikl život, jak vznikl vesmír, co je to vůbec člověk, má jedinec právo brát život někomu jinému…“

„Vypnul jsem doma žehličku?“

„Cože?“

„Taky jedna otázka.“

„Ale ne filozofická.“

„Jak to, že ne. Jestli zůstala zapnutá, tak to nemá cenu se ani domů vracet. Nechci vidět ten účet za elektřinu.“

„Od toho ti tady ten šaman určitě rád pomůže. On a jeho ostrý nůž. Tak tedy sbohem, příteli z dětství. Myslíš, že existuje posmrtný život?“

„Celý život jsem si myslel, že ne. Který to náboženství na to věří?“

„Proč?“

„Že bych se ještě tak narychlo přihlásil.“

„Tak to už nestihneš, stejně by za to chtěli hodně peněz. Jedno expresní spasení duše plus bezbolestná smrt plus jedno místo v nebi …“

„Prosím s výhledem na moře!“

„…s výhledem na moře a samozřejmě plnou penzi. Nejsi náhodou vegetarián?“

„Ne.“

„To je dobře. To je docela dost peněz, vezmeš na to vůbec ze svého akademického platu?“

„A berou šeky? Nekrytý?“

„Já myslím, že asi ne.“

„Tak to je smůla.“

„Docela by mě zajímalo, jak to bude vypadat, ten konec Slunce. Strašná rána, všude plameny a kouř, burácení jako o Soudném dni?“

„Asi ano. Zapomněl jsi na síru.“

„Ty, podívej se nahoru. Neměli bychom říct tomu šamanovi říct, ať si pospíší. To Slunce se mi nějak nelíbí…“

„Možná bychom si měli zacpat uši, asi to bude pěknej randál.“

V tu chvíli se ozvalo mohutné, zuřivé, vše ničící „PLOP“… … a jedna menší Sluneční soustava přestala existovat…

„A kruci!“

„Kolikrát jsem ti říkal, abys tu žárovku vyměnil? Teď je celý pokus v tahu. Ale ty jsi to dělal schválně. Už od začátku, zapomněl jsi je krmit, pak jsi jim tam vylil saponát….“

„To nebylo schválně, já jsem je měl rád… … smrk… … byli takoví miloučcí. Mě je to opravdu líto. Takhle hloupě zničit tak krásnej pokus. Milióny malých starostí, radostí, lásky“…

„Prosím tě, už toho nech. Vylij tu kádinku do záchodu, vyčisti ji a začnem znovu. Stejně si myslím, že se mi tenhle pokus moc nepodařil. Tak honem do práce… … a vyměň tu žárovku!“

Starší, důležitější, bytost důstojně odkráčela a její asistent se začal mořit s žárovkou.

„Stejně to je škoda, ta zatr… žárovka nechce povolit. Tak, konečně…“

A BYLO SVĚTLO….

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 22727 a SS: 100.

Napsat komentář