Jeskynní chrámy Adžanta

4646x 14. 05. 2017 1 čtenář

Jeskynní chrámy Adžanta, vybudovaný před více než dvěma tisíci lety

 Adžanta je komplex jeskynních chrámů, kde již před více než dvěma tisíci lety a tři sta let před narozením Krista zněly modlitby. Jeho stavba započala v období rozkvětu buddhismu za vlády krále Ašóka. V Indii je celkem asi dvanáct set jeskyní vytvořených lidskou rukou a tisíc z nich lze najít v západním státě Maháráštra.

V pěti jeskyních se nachází chrámy (viháry), v ostatních dvaceti čtyřech jsou klášterní cely (chaitiji). Typický jeskynní chrám se skládá z velkého čtvercového sálu s maličkými celami, rozmístěnými kolem něj.

V této oblasti se v hojné míře vyskytoval vulkanický čedič, z něhož byly jeskyně vytesány a je zde víc jak desítka míst, kde se nachází řady jeskynních chrámů.

Sloupy po stranách sálu oddělují boční průchody, určené pro náboženská procesí. Stropy jeskyní podpírají malbami pokryté nebo vyřezávané sloupy, které také zdobí vstupy do jeskyní.

Co víme o historii těchto chrámů? Územím západní Indie odedávna procházely obchodní cesty z Evropy do Asie. Rovinatá a suchá oblast Maháráštry s ojedinělými masivy kopcovitých hor byla z hlediska obchodu dost osídlená a tudíž i aktivní. Mniši, toužící po samotě, odcházeli do čedičových skal a zabydlovali se v malebných kopcích poblíž řek a jezer.

Obchodní karavany, které si mohly v klášterech odpočinout a najíst se, dodávaly prostředky na stavbu chrámů. Stavitelé měli také ochránce z královských řad (z dynastie Maurjů a Guptů, později Raštrakuty a Čalukty), kteří sehráli významnou roli při výstavbě a výzdobě zdejších chrámů.

Adžanta se stala známá díky svým překrásným malbám. Do dnešních dní se dochovaly díky izolovanosti a odlehlosti chrámového komplexu, zatímco jiné starodávné chrámy byly ničeny náboženskými fanatiky. Dalším nepřítelem starých maleb se ale staly čas a podnebí. Ve výsledku si jenom třináct jeskyní uchovalo fragmenty starodávného malířství.

Stavba jeskynních chrámů trvala okolo sedmnácti století (poslední chrám je datován 14. stoletím). Po celou tu dobu v jeskyních Maháráštry žili mniši. Ale nájezdy muslimů a nadvláda Velkých Mogulů byly příčinou toho, že chrámy byly opuštěny a zapomenuty.

Jeskyním, ukrytým v odlehlých končinách hor, se dařilo lépe, než jakýmkoliv jiným chrámům. Dochovaly se zde jedinečné fresky, přestože velkou část z nich poničila divoká vegetace. Připomínají malby na Srí Lance, neboť i v nich je patrný vliv Řecka, Říma a Íránu.

Výzdoba komplexu představuje svéráznou encyklopedii života Indie v průběhu celého historického období 6. – 7. století. Většina z ní přestavuje ilustrace, které mají vztah k buddhistickým legendám.

Jeskyně, které představují umění raného buddhismu, se nachází v malebném skalním masivu na řece Waghora. Z vesnice Adžanta je to k nim asi jenom patnáct minut cesty po nádherných serpentinách speciálními vyhlídkovými autobusy (novými a ne omšelými, jako bývají obyčejné linkové).

Místo je speciálně zařízeno pro turisty. Poblíž jeskyní je úschovna, kde si můžete nechat věci, využít sprchu a navštívit restauraci.

Vstup je deset rupií a pro cizince to nedávno bylo pět dolarů. Pravdou je, že se dá bezplatně přijít z druhé strany řeky, jak to dělají místní obyvatelé.

Ale Indové jsou národ pozorný a taktika cizinců se sotva skryje před jejich zraky. Když jsme vystoupali na kopec naproti jeskyní a pak jsme se vraceli zpět přes řeku, znovu po nás chtěli lístky.

Ale vedle přísně kanonických vyobrazení Buddhy a svatých bódhisattwů je zde množství vyobrazení, jež nejsou spojeny s kánony a které ukazují na scény ze života starověké Indie s pozoruhodnou živostí a pravdivostí.

Je to vysvětlováno tím, že na zdejší malby mělo silný vliv malířství světského charakteru, které se nám bohužel nedochovalo a které kdysi zdobilo paláce králů a velmožů.

Jeskynní chrámy byly budovány tisíc let, až do 7. st. n. l. Potom se na ně na dalších tisíc let zapomnělo. Znovu byly objeveny zcela náhodně, když se anglický důstojník s tím nejbanálnějším jménem John Smith v roce 1819 vydal do hor lovit tygra. Stopy zvířete ho přivedly do jeskyní, jež jsou jedinečné krásou svých obrazů.

Malby byly v průběhu staletí vytvářeny několika pokoleními mistrů, proto v nich našly své vyjádření mnohé charakteristické rysy, směry a styly výtvarného umění starověké Indie. Jejich objem je obdivuhodný. Tak např. jenom v jednom z podzemních sálů zaujímají více než tisíc čtverečních metrů, přičemž jsou pomalovány nejenom stěny, ale také sloupy a stropy. A stejné to bylo ve všech dvaceti devíti jeskyních.

Rozšifrování nápisů pomohlo určit datum jejich vzniku a poskytlo informaci o námětech fresek a soch. Samotní tvůrci považovali své výtvory za mistrovská díla.

Vědomě směřovali k tomu, aby díla jejich rukou přežila tisíciletí. Nápis v jedné z nejstarších jeskyní říká, že člověk musí vytvářet památníky, srovnatelné svojí trvanlivostí se sluncem a měsícem, neboť ráj si bude vychutnávat tak dlouho, dokud na Zemi bude žít památka na něj.

Nápis z 5. st. n. l. říká:

„To, co vidíte, je působivý příklad umění a architektury, vybudovaný v nejnádhernějších skalách světa. Ať je těmto horám, jež chrání takové množství jeskynních chrámů, nadlouho poskytnut mír a pokoj.“

Indičtí mistři se jako by snažili přenést do těsného podzemního světa veškeré bohatství a různorodost světa vnějšího. Bohatě zdobili stěny a stropy jeskyní vyobrazeními stromů, zvířat i lidí a usilovali o to, zaplnit malbou každičký centimetr povrchu.

A již více než tisíc let na stěnách tmavých jeskyní, kdysi osvětlovaných ohněm svítilen a pochodní, mezi bizarními skalami a rozvětvenými stromy, žijí svým životem maličké neposedné opičky, jasně modří pávi, lvi i fantastické pohádkové bytosti s lidskými trupy, zvířecími ocasy a ptačíma nohama.

Svět lidí i svět nebeských duchů, svět buddhistických legend i reálný svět „vzdálené Indie kouzelné“, to vše je s obdivuhodným mistrovstvím zobrazeno na stěnách chrámů tohoto komplexu.

Vedle výjevů ze života Buddhy lze tady najít i obrazy s erotickým obsahem. Toto těsné soužití náboženských a erotických námětů je pro středověkou Indii tradiční a je přítomno prakticky ve všech buddhistických a hinduistických chrámech.

Jeskyně nebyly z kamene vytesávány po řadě. Nejstarší z nich (8. – 13. a 15.) se nachází uprostřed masivu.

Architektura umožňuje odlišit jeskynní chrámy hínajánského a mahájánského období. Podle tradic umění hínajány, což je nejranější forma buddhismu (s jeho „malým vozem“, který klade důraz na individuální vnitřní dokonalost), nebylo přijatelné zobrazovat Buddhu. Ukazují na něj pouze symboly, jako např. dharmačakra, neboli kolo dharmy.

Tyto jeskyně postrádají sochy. Zato jejich chrámy (sály 9 a 10, s řadami osmiúhelníkových sloupů, datované 2. – 1. st. př. n. l.) mají obrovskou monolitickou stúpu a zdejší obdivuhodná akustika je nejvhodnější pro prozpěvování manter.

Budete chtít si tu zazpívat, nebo zajít do maličkých čtvercových cel, které stojí po stranách 12. jeskyně. Posedět si v nich na kamenných lůžkách a pocítit, jak dřív žili mniši.

A co víc, erotické scény často slouží jako ilustrace náboženských námětů z Buddhova života a jeho učení. To, co se Evropanům zdá jako nepřístojné, takto nikdy v Indii nebylo vnímáno, neboť se zde za zákonné považovaly všechny projevy lidského života, včetně těch, které byly jinde označovány jako tabu.

Pozdější jeskyně mahájány („velký vůz“, který klade důraz na roli bódhisattwy, jenž zachraňuje všechny živé bytosti), nacházející se po obou stranách centrálních jeskyní, se vyznačují vyobrazeními buddhů, bódhisattwů a bohů. Fresky a sochy ve výklencích poskytují velmi bohatý materiál pro nazírání. Častými skulpturami buddhistických postav v tomto komplexu jsou bohyně rozkvětu Harith s dítětem a nágové, hadí božstvo s hlavou kobry. Na stropech to pak jsou vyřezávané ornamenty lotosů a fresky mandal.

Výzkumníci věnují pozornost realismu, se kterým je vyobrazen život v indických palácích, městech i vesnicích v polovině 1. tisíciletí n. l.. Díky jemu tyto nástěnné malby získávají charakter historického dokumentu. Ve scéně s názvem Buddha krotí divokého slona je možné vidět, jak vypadal obchod v ulicích staroindického města se všemi těmi stánky se zbožím, nádobím, povozy i plátěnými přístřešky na bambusových tyčích, které chránily krámky před sluncem.

Nejzajímavější sousoší jsou ve 26. jeskyni. Jedno zobrazuje pokušení Buddhy démonem Márou, kdy meditujícího Buddhu obklopují okouzlující ženy, zvířata i démoni, druhé pak ležícího Buddhu se zavřenýma očima, představujícího stav nirvány.

Ale i ve smrti se Buddha usmívá tím samým úsměvem, který je charakteristickým znakem buddhistických soch. Vyřezávané postavy u stropě představují šest Buddhových muder.

Pohádkově bohatý a různorodý svět jeskynních maleb Adžanty se stal světově známý teprve až po roce 1819, kdy byly dávno zapomenuté chrámy zcela náhodou znovu objeveny. Ve 20. letech minulého století byly jejich obrazy pečlivě zrestaurovány a od té doby jsou stejně pečlivě ochraňovány.

„Malby jeskynních chrámů Adžanta stojí v jedné řadě s nejlepšími památníky starověké indické kultury a umění“, napsal O. S. Prokofjev. „Jako vrchol výtvarného umění období Guptů měly silný vliv na rozvoj malířství téměř v celé středověké Asie. Byly skutečnou školou pro mnohá pokolení cizích mistrů. Ale v první řadě vytvářely pevný základ pro rozvoj indické tradice výtvarného umění“.

Jeskynní chrámy znovu objevili před dvěma sty lety Angličané. Po vyhlášení nezávislosti Indie se staly národním majetkem a archeologickým památníkem pod ochranou UNESCO. To ale nebrání tomu, aby to pro Indy nebylo posvátné místo. Před vstupem do jakéhokoliv jeskynního chrámu je nutné sundat boty (pokud vezmete do úvahy, že je jich zde dvacet devět, pak je jednodušší chodit bosky).

Jeskynní komplex Adžanty je tedy skutečně pokladem světového formátu.

Podobné články

Napsat komentář