«« »»

Jsou to vůbec lidé? (7. díl): Telekinetické fenomény Niny Kulaginové

7. díl seriálu: Jsou to vůbec lidé?. Doposud vyšlo 8 dílů.

I u této „zázračné“ telekinetické bytosti Niny Kulaginové z druhé poloviny 20. století musím jen vybírat střípky z jejích podivuhodných shcopností, které nekorespondují s obrazem světa, jež prý tak dobře známe…

Její věhlas byl tak obrovský, že pronikl i v časech studené války za Železnou oponu. Psalo se o ní i v západních sdělovacích prostředcích. Tak se v mém dalším díle seriálu Jsou to vůbec lidé můžeme podívat na filmový záznam, jak bez dotyku pohybuje koulemi, cigaretami a dalšími předměty. Rovněž spatříme, že dovede ovlivnit na dálku kompas, kroužení střelky, odděluje bílek od žloutku, stlačuje směr vah apod.

V průběhu těchto svých neobyčejných demonstrací „síly ducha“ byla měřena, vážena a podrobena mnoha testům. Přitom sovětský vědec, dr. G. Sergejev zjistil, že elektromagnetické pole Niny Kulaginové bylo v „klidu“ 10x silnější, než je normální stav. Když aktivovala své schopnosti, ještě dále rostlo. Elektrický potenciál zadní části mozku byl u ní 50x silnější, než v přední oblasti. U normálních lidí je tento rozdíl jen tří až čtyř násobný. Při jejích psychokinetických sezeních ji vystoupil tep až na hodnotu 240 úderů za minutu a její tělesně magnetické pole se protáhlo ve směru pohybovaných předmětů.

Nina a její telekinetické schopnosti

Jak vůbec přišla tato moskevská žena v domácnosti na své vskutku exotické dovednosti? Léta je totiž využívala aniž by si všimla, že se liší od ostatních obyvatel. Po nervovém kolapsu v roce 1964 při pobytu v nemocnici lékaři zjistili, že v rámci své rekonvalescence hodně šije a přitom s neomylnou jistotou a s odvráceným pohledem od svého velkého košíku vždy vylovila nitě příslušné barvy. Brzy se ukázalo, že Nina odjakživa uměla „vidět“ předměty, které leželi v cizích kapsách, nebo byli někde uzavřeny.

Co říci na další ukázku z defilé exotických schopností této prosté ženy. Když stála proti nemocnému, rozpoznala během chvilky to, co doktoři dokázali pomocí přístrojů a různých vyšetření.

Portfolio jejich neuvěřitelných dovedností pokračuje. Uměla poznávat barvy dotekem prstů a byla schopná, donutit jizvy rychleji se „zavírat“, než bylo obvyklé. Jeden muž s částečně ochrnutýma nohama dokázal po několika sezeních zase chodit…

Už zase se ve vás bije od mala slyšené a naučené od různých autorit, doktorů, učitelů, profesorů – TOHLETO NENÍ MOŽNÉ – s tím, co vám tady popisuju, nebo psal v minulých dílech? Řekl bych – je to debakl pro oficiální vědu, že D. D. Home, N. Kulaginová, N. Cocker a další popírají tyto axiomy…

Ale pojďme zpět k excelentní Nině. Stejně jako Američan Ted Serios dokázala mentálně ovlivnit neosvětlené filmy tak, že po vyvolání na nich cosi bylo vidět. Odstínění z olova, tvrzené gumy a jiných materiálů neznamenalo žádnou překážku.

Nina zastavila na dálku srdce

Také se jí podařilo na dálku zastavit žabí srdce, které plavalo ve fyziologickém roztoku a bylo připojeno na elektrody. Žabí srdce by za těchto podmínek muselo bít ještě alespoň hodinu. Nebylo možné je elektrostimulací znovu aktivovat, což normálně lze. Podrobná zkoumání ukázala, že srdce obojživelníka bylo jakoby roztrháno mikroskopickými, ale velice energetickými světelnými paprsky.

Doktor Sergejev podává zprávu, že Nina uměla vyvolat na kůži jiných lidí malé popáleniny. On sám si vyzkoušel tuto podivnou proceduru na svém těle také. Co říci na tajuplnou schopnost uvést bílé myši do jakési zdánlivé smrti tím, že tyto malé hlodavce přejela rukou. Rukou ale uměla také léčit i jizvy.

Podobné schopnosti jako N. Kulaginová – ovládat předměty pouhou myšlenkou – předváděli i americká zdravotní laborantka Felicia Pariseová, či indický jogín Swami Ráma.

Ale škála jejich dovedností byla taková, že ji můžeme považovat za velmistryni v mnoha psychokinetických disciplínách. Když u večeře byla příliš líná natáhnout se pro chleba – kousky chleba se posunuli i s talířem k ní… Dovedla zastavit a znovu rozběhnout kyvadlové hodiny…

Nina a telekinetické schopnosti s předměty

Mohl bych takto pokračovat ještě hodně dlouho, ale vyberu třeba ještě tento experiment: Pod sklem obráceného akvária na stole leží krabička zápalek, mosazné víčko na pero, plastový míček na stolní tenis. Nina natáhne ruku nad sklo a upřeně začne zírat na předměty na stole. A skutečně, po několika minutách se předměty začaly sunout pod její rukou – asi 20 cm tam a zase zpátky. Moskevská star vyndala míček ze stolu a zvednula dlaně – míček visel ve vzduchu…

Na Ninu ale měly experimenty někdy nežádoucí učínky. Když pokusy trvaly moc dlouho, či vyžadovaly velké úsilí, cítila se hodně unavená, bolelo ji za krkem a kolem páteře, měla kovovou chuť v ústech. Byl zaznamenaný úbytek na váze ( extrém 1,5kg, jinak 500 – 700 gramů na den ). Zvýšila se ji i hladina cukru v krvi…

Po její smrti v roce 1990 zůstala viset ve vzduchu – byla Nina v tomto ohledu jen jediným exemplářem, nebo je více takových lidí mezi námi. Můžeme ji i další extrémy popsané v mém seriálu vůbec považovat za příslušníky druhu Homo Sapiens?

Pokračování: Jsou to vůbec lidé? (8. díl): Hrabě ze Saint Germanie (2. část) [4103x]

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 15664 a SS: 100.

One Response to Jsou to vůbec lidé? (7. díl): Telekinetické fenomény Niny Kulaginové

  1. OKO OKO napsal:

    No, tohle je silný kalibr a podle mne to víceméně dokazuje, že to, čemu říkáme telekineze, opravdu je možné. Nejsem si jistý, jestli všechny uváděné schopnosti Niny odpovídají skutečnosti. Ale to, že byla schopna pohybovat od ní fyzicky odizolovanými a nemagnetickými předměty jen „silou vůle“ nejspíš lze považovat za prokázané. A to říkám jako člověk, hlásící se ke skepticismu. Mám mimochodem podobně těžko stravitelné zkušenosti z dětství, se svým otcem. Ten sice nevládl telekinezí, ale dokázal třeba přivolat všechny labutě a kachny z jezera nebo hmyz na svůj natažený prst. A to zdaleka není všechno. Já jsem bohužel žádnou výjimečnou schopnost nezdědil, ale byl to asi starter mé touhy přijít podobným věcem na kloub. Nemyslím si totiž, že se jedná o něco nadpřirozeného. Domnívám se, že jen nechápeme podstatu reality a života, tak neobvyklé věci nazýváme „nadpřirozenými“. Stejně jako naši nevědomí předci přisuzovali blesky hněvu boha.

    Jsem přesvědčen, že porozumění a odpovědi neposkytne nikdo jiný než věda. Pokud by se podobnými věcmi začala intenzivně a seriozně zabývat 🙁 Tady musím dát za pravdu druhé straně barikády, protože k podobným výzkumům existuje evidentní „profesní“ odpor.

Napsat komentář