Kolik je smutného když mraky černé jdou…

3225x 01. 03. 2016 1 čtenář

Kolik vás napadá myšlenek při těchto slovech?

Možná, že jejich autor zrovna četl předpověď počasí na dnešní den a jen tak z ledabylosti pod návalem těžkých emocí, řekl do prázdna: ach, kolik je smutného, když mraky černé jdou. :(

Nebo taky možná v ten okamžik vnímal svět jinýma očima a pokusil se najít nějakou slovní frázi, kterou by popsal svat těla i ducha.

Můžeme najít ještě jiný úhel pohledu. Možná až mystický stav ducha v závislosti na vnějším počasí. Nebo ještě jinak: Jak naše kolektivní mysl ovlivňuje „nebe nad hlavou“.

Cítíme se být zkrušení, když po sedm dní s přestávkami jen prší a je škaredé počasí (– zataženo). Ne každý je vyznavačem pochmurného počasí. Je to asi tak jako, když my se mračíme na svět, tak on se mračí na nás. Svým způsobem není pochyb o tom, že nám nastavuje zrcadlo do duše.

Májový déšť je zvláštním případem. Slunce se neschovává za mraky, spíše se o to více směje, když svými paprsky začne kreslit duhu a vám na hlavu padají jemné kapičky voňavého deště štěstí.

Někteří nadšenci (Inspirováno Alenkou) v návalu náhlého opojení podlehnou touze (i) tancovat bosýma nohama po dlažebních kostkách. Nechápající kolegové se tísní v malém podloubí domu historického města.

Proti tomu stojí bytosti (Inspirovano Enelyou), které žijí z pocitu, že ráno vychází slunce na oblohu – jasně září. Nikde ani mráček – a pak se noří do červánků, až úplně zmizí za obzorem.

Můžeme si to celé představit tak jako, když malé dítě prvně pozoruje svět; nebe(sa) a přírodu vůbec.

Z velké dáli blankytně modré oblohy se na vás usmívá sluníčko. Cítíte jeho pozitivní sílu, která vámi prostupuje. Sem-tam vidíte malé beránky, jak upíjejí páru z oblohy… Je to příjemný pocit.

Náhle vám vstoupí do cesty beran, a když beran tak pořádný. Tvrdohlavý, protivný, neústupný. Zastíní vám pohled na životodárné slunce. Z nebe sjede blesk. Do duše padne smutek a chlad. Proč? Pro pár hloupých slov? Mračíme se na sebe a přitom nejsme k sobě nepřátelští. Je v tom až příliš mnoho negativní energie…

Ten ošklivý mrak je v podstatě cokoliv co nám vstoupí do cesty a zbaví nás dobré nálady. Je v něm něco špatného, co zakryje nás rozhled a my ztratíme své slunce. Náhle podlehneme beranovi, který jakoby čekal – jako by chtěl nám vzít radost ze života. Jeho těší, že podléháme jeho síle – je to pro něj jistá podvědomá výhra. (Vrhá na nás svůj stín.)

Myslím, že tu existuje cesta jak se bránit. A sice ne jen vzhlížet ke slunci, ale být tím sluncem! Není na tom přece nic složitého. Zkuste se upřímně usmívat a dívat se někomu do očí, když se vám právě chystá vynadat… :)

Na těch slovech je něco krásného. Je to jako pohlazení po duši. Slova, která budí fantazii k životu. Každého něco při nich napadá. I to „nic“ je něčím, i když nekonkrétním. Emocionální myšlenky vedou ke stavu neschopnosti vyjádřit se slovy, protože taková slova ještě nebyla vymyšlena.

Kolik je smutného, když mraky černé jdou „?“

Podobné články

Napsat komentář