«« »»

Komu věřit?

Sobě.

Tohle jedno slovo by stačilo na vyjádření celé myšlenky, ale pro článek by to bylo málo.

V posledních dnech jsem přemýšlela, co mě v běžném životě nejvíc trápí. Rozhodování. Rozhodujeme se každý den, v malých i velkých záležitostech, ve věcech, které ovlivní příštích pár hodin (co si dám k snídani) až po věci, které ovlivní zbytek mého života (za koho se vdám). Čím závažnější rozhodnutí, tím víc váhám: podle čeho se rozhodnout?

Mám hledat nějaké měřítko, podle kterého si můžu „objektivně“ změřit, co je pro mě správné? Mám se zeptat – mámy, manžela, učitele… Co člověk to jiný názor. Mám použít tuhle nebo jinou názorovou školu? Co škola to jiný názor. Mám spoustu názorů, ale žádnou odpověď. Jak se rozhodnout?

To, že se musím rozhodnout sama, by se mohlo zdát jasné. Kdo jiný ti poradí, že… Ale tak zřejmé to není, protože běžnější je, že se rozhodujeme s ohledem na okolí. I když si to nepřiznáme, stejně nás zajímá, co našemu novému účesu řekne manžel nebo děti, není nám lhostejné, jestli se rodiče budou trápit, pokud se přestěhujeme na druhou stranu zeměkoule. Není nám to jedno, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu. Komu se zavděčit, koho udělat šťastným – ale hlavně, jak to udělat tak, aby to bylo to nejlepší rozhodnutí pro mě?

Ani člověk sám není jednotný. Jedna část chce jen do hor, druhá k moři. A kdyby byly části jen dvě, bylo by to ještě jednoduché. V osobnosti člověka je částí mnoho, jsou schované, a když se blíží nějaké rozhodnutí, tak se ozvou: „dneska chci zmrzlinu,“ říká jedna část. „Ne, je zima, zmrzlinu si nedávej,“ oponuje druhá. „Jsi tlustá, nedávej si nic,“ říká třetí. A přidala by se i čtvrtá a pátá se svým názorem… V hlavě se nám myšlenky honí jedna přes druhou a my jsme stále na začátku: nemůžeme se rozhodnout. Nebo se sice rozhodneme, ale pak máme výčitky: „sice ta zmrzlina byla dobrá, ale co když chytnu chřipku a přiberu aspoň kilo?“

A tak odpovědí na otázku „Komu nebo čemu věřit?“ je pro mě odpověď: věř sama sobě. Ale ne logice a rozumu, ale cítění, pocitům. Slovo, které by popsalo „to“, čemu věřit, se těžce hledá, někdo by řekl „intuice“ a druhý by se hned zeptal „a jak ji poznáš“? „Pocit“ je stav, kdy víte, že se musíte rozhodnout tak a tak, jinak že byste zradili sami sebe. A ano – přichází spousta našich částí a rozhodnutí nám vymlouvá: „tohle přece nemůžeš, to se nedělá“, „co by tomu řekla rodina“, „co si o tobě pomyslí sousedi“, „ale vždyť ještě včera/minulý týden jsi to chtěla jinak“, „vždyť jsi tomu a tomu slíbila, že to neuděláš!!!“ a spousta dalších. A teď to přijde: stát si sama za sebou a svým „cítěním“. Ano, není to nějaká „logická“ jistota, která by se dala ostatním vysvětlit. Žádné argumenty, jen pocit. Pocit s rizikem, že zítra se ten pocit změní. No a co.

Jeden z největších strašáků při tom, když se snažím rozhodovat podle pocitu, je strach, že se sama na sebe nemůžu spolehnout. Co když dnes něco slíbím a zítra už to nebudu chtít dodržet? Co potom? Stanu se nezodpovědnou vůči ostatním, nebo zradím svůj pocit? Je to hodně těžké rozhodování a ne vždycky to dopadne, jak bych si přála. Ale učím se. Poslední dobou se snažím spíš méně slibovat a více dát na svoje pocity. Pokud slíbím, co nemůžu splnit, omluvím se – a snažím se, aby se to příště nestalo. A stejně se stane, že se to stane znovu. Tak se znovu omluvím… učím se naslouchat sama sobě, aby těch omluv, které přicházejí po nesplnění slibu, bylo co nejméně. A abych co nejméně zrazovala sama sebe. Je to cesta.

Obloukem se vracím k tomu, komu a čemu věřit. Sobě a svým pocitům. Není na světě nikdo jiný (a ano, ani partner nebo rodiče), kteří by lépe věděli než vy, co je pro vás správné. Každý člověk má svůj kompas uvnitř sebe a ani nejbližší lidé necítí přesně to, co vy. Co je dobré pro ostatní, nemusí být dobré pro vás, a naopak. Každý z nás je jedinečný a tudíž vyšlapané cesty nevedou tím správným směrem. Po nich se sice dostanete tam, kam se dostanou ostatní… což ale většinou není tam, kde máte být. Jděte svou vlastní cestou a tam vás nemůže zavést nikdo jiný než vy. Šťastnou cestu!

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 00025 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.