La Rinconada - město zvané Hypoxie

2010x 04. 11. 2019 1 čtenář

Peruánské město, proslulé těžbou zlata, je se svou nadmořskou výškou 5100 m n.m. nejvyšší osadou na světě – a dobrým místem pro studium toho, jak život při extrémně nízkých hladinách kyslíku poškozuje lidské tělo.

Provizorní laboratoř

Jednoho studeného, šedivého rána na počátku tohoto roku seděl Ermilio Sucasaire, horník ve zlatých dolech, na bílé plastové židli s hromádkou papírů a perem v ruce. Jeho zvídavé oči sledovaly velkou místnost, ve které prováděla skupina vědců testy na jeho spolupracovnících. Jeden kolega šlapal na kole, sotva dechu popadal, elektrody připevněné na hrudi. Jiný muž si svlékl špinavý svetr a ležel přikrytý na dřevěné posteli; vědec z Evropy přitiskl na jeho krk jakýsi nástroj a zadíval se do notebooku.

Sucasaire byl další na řadě – poté, co podepsal formulář se souhlasem a vyplnil dlouhý dotazník o svém zdraví, životě, pracovní historii, rodině, pití, kouření a návycích žvýkání koky. „Těším se na to,“ řekl.

La Rinconada

Vědci, vedeni fyziologem a horským nadšencem Samuelem Vergèsem z francouzské biomedicínské výzkumné agentury INSERM v Grenoblu, si zde v jihovýchodním Peru zřídili provizorní laboratoř v nejvýše položeném lidském osídlení, v hornickém centru pro těžbu zlata ve výšce 5100 metrů. Žije zde odhadem 50 000 až 70 000 lidí, kteří se snaží nalézt zlato a zbohatnout, ovšem za velmi brutálních podmínek.

La Rinconada nemá tekoucí vodu, žádný kanalizační systém ani svoz odpadků. Město je silně kontaminováno rtutí, která se používá při těžbě zlata. Práce v neregulovaných dolech je těžká a nebezpečná. Časté je zde pití alkoholu, prostituce a násilí. Mrazivé teploty a intenzivní ultrafialové záření k obtížím ještě přispívají.

CMS

Nicméně nejvýznamnějším rysem města, který vědce tolik lákal, je řídký vzduch. Každý nádech zde obsahuje polovinu kyslíku oproti tomu, když se nadechnete u hladiny moře. Neustálá kyslíková deprivace může způsobit syndrom zvaný chronická horská nemoc (CMS), jehož charakteristickým znakem je nadměrné množení červených krvinek. Mezi příznaky patří závratě, bolesti hlavy, zvonění v uších, problémy se spánkem, dušnost, bušení srdce, únava a cyanóza, která zbarvuje rty, dásně a ruce do nachové modře. Z dlouhodobého hlediska může CMS vést k srdečnímu selhání a smrti. Tuto nemoc nelze vyléčit, pokud se nevrátíte do nižších nadmořských výšek – i když některé příznaky již mohou být trvalé.

CMS je závažnou zdravotní hrozbou pro zhruba 140 milionů lidí, žijících v místech nad 2500 m n. m. V hlavním městě Bolívie v La Pazu, které leží ve výšce 3600metrů, trpí CMS odhadem 6 ˗ 8% obyvatel – až 63 000 lidí. V některých městech v Peru se jedná až o 20% obyvatelstva. La Rinconada ale vede na celé čáře; vědci odhadují, že CMS zde trpí nejméně jeden ze čtyř obyvatel. Stejně jako mnoha jiným chronickým nemocem se i CMS dostává méně pozornosti zdravotnických institucí, říká Francisco Villafuerte z Cayetano Heredia University v Limě. „Přestože jedna třetina populace Peru žije nad 2500 metrů, je to zde opomíjená nemoc,“ říká Villafuerte, který se studie v La Rinconada nezúčastnil, ale CMS se věnuje.

Jak léčit CMS?

Podle Vergèse by velmi pomohla správná léčba. Ale aby ji vědci mohli vyvinout, potřebují nejdříve porozumět tomu, co vede ke snížení produkce červených krvinek, jak to ovlivňuje tělo a proč to je problémem pouze u některých lidí. Vědci také chtějí zjistit, jaké geny jsou v tomto procesu zapojeny a jak je formovala novodobá lidská evoluce. Hlubší porozumění CMS může pomoci také pacientům s kardiovaskulárními chorobami, kteří trpí taktéž nedostatkem kyslíku, říká kardiolog Gianfranco Parati z italského institutu pro auxologii v Miláně, jehož kolegyně Elisa Perger se studie zúčastnila.

Francouzský kardiolog Stéphane Doutreleau provádí srdeční vyšetření Ermilia Sucasaira, horníka ve zlatých dolech.

Aby tým INSERM získal odpovědi na tyto otázky, dopravil sem v únoru po blátivé hrbolaté silnici vědecké vybavení v hodnotě 500 000 EUR a uspořádal 12denní vědeckou misi. V plánu bylo porovnání 35 mužů z vysokých nadmořských výšek trpících CMS s 20ti zdejšími zdravými obyvateli a několika rovněž zdravými lidmi žijícími v nižškých nadmořských výškách,. Jednalo se o vědecky a logisticky bezprecedentní akci. Peru se chlubí dlouhou historií výzkumu CMS – poprvé tuto nemoc popsal jižv roce 1925 peruánský lékař Carlos Monge Medrano. Většina vědců však působí v podstatně nižší nadmořské výšce 4300 metrů, v hornickém městě Cerro de Pasco ve středních Andách. Studie v nadmořské výšce La Rinconady nebyla dosud provedena.

Sucasaire se o studii doslechl v místním rádiu. Byl jedním ze stovek obyvatel, kteří přišli do laboratoře v chátrající budově vlastněné svazem horníků, doufajíc, že se do studie dostanou. Pokud bude vybrán, podstoupí několik dní testování, zahrnujícího analýzu krve a krevního oběhu, funkce plic, srdce a mozku a reakce organismu během cvičení a spánku.

Stejně jako ostatní čekatelé doufal i Sucasaire, že se mu dostane lékařské prohlídky a možná i léčby. La Rinconada má pouze jednu zdravotní kliniku, která nemůže držet krok s rostoucí populací. „Má kolena,“ řekl 42letý horník, „jsou bolavá a oteklá. Nemůžu chodit do kopce, dělá mi problémy vyjít schody. Doufám, že mi doktoři mohou pomoci.“

Krátkodobý pobyt zvládneme, ale dlouhodobý už je problém

Důsledkem několikaminutového odepření kyslíku je pro lidský organismus nevratné poškození mozku a následná smrt. Ale pouhé snížení hladiny kyslíku, pokud je pouze krátkodobé, jsme schopni zvládnout pozoruhodně dobře. Ano, lidé, zvyklí žít v nížinách, trpí často ve výškách nad 2500 metrů akutní horskou nemocí, včetně bolestí hlavy a nevolnosti. (Mnoho peruánských hotelů má pro zbídačené turisty po ruce kyslík.) Symptomy však začnou během jednoho nebo dvou dnů ustupovat. Tělo se přizpůsobí tím, že vytvoří spoustu červených krvinek navíc, a ty pak převádějí kyslík vázaný na hemoglobin do orgánů a tkání.

Dlouhodobý pobyt ve vysoké nadmořské výšce je ale komplikovanější. Mnoho lidí z nížin má problém zvýšit spotřebu kyslíku natolik, aby zde mohli trvale žít. Obzvláště problematická je reprodukce – což objevili již Španělé při kolonizaci And. U těhotných žen vede hypoxie často k preeklampsii, která může ohrozit matku i dítě. Dalšími důsledky jsou předčasné prody a nízká hmotnost kojenců. Obyvatelstvo, které žije ve vysokých horách po stovky generací, je na tom mnohem lépe.

Obyvatelé And žijí ve velkých nadmořských výškách již asi 15 000 let, a stejně jako obyvatelé tibetské náhorní plošiny nebo východoafrické vysočiny se jejich organismy vyvinuly tak, aby se dokázaly díky složitým fyziologickým změnám s hypoxií vypořádat. V posledních deseti letech vědci vytipovali několik genů, které za tyto změny mohou. Dají se rozdělit do tří na sobě nezávislých skupin; u obyvatel And je klíčovou změnou zvýšená hladina hemoglobinu, která umožňuje jejich krvi přenášet více kyslíku. U některých lidí však s proliferací červených krvinek tato hladina stoupá mimo kontrolu, což vede k CMS.

Ermilio Sucasaire vlastní v La Rinconadě jednoduchý dům bez topení, vody nebo kanalizace (vlevo). Jako součást studie pro měření celkového objemu hemoglobinu vdechl malý kousek oxidu uhelnatého (vpravo).

Přebytek červených krvinek

Tento přebytek červených krvinek způsobuje, že krev je viskóznější a namáhá oběhový systém. (Krev některých lidí zde má téměř dehtovou konzistenci, takže je téměř nemožné odebrat vzorky séra.) Krevní cévy, obvykle dynamické trubice, které se podle potřeby rozšiřují, jsou rozšířeny trvale. Krevní tlak v plicích se často zvyšuje. Srdce je tím přepracované.

Jiné vysokohorské skupiny se nízké hladině kyslíku přizpůsobily bez významného zvýšení hemoglobinu a tolik CMS netrpí. Například u Tibeťanů se jedná především o častější a hlubší dýchání. Studie u domorodých Tibeťanů z roku 1998 zjistila výskyt CMS pouze u 1,2% účastníků. V několika studiích, provedených u etiopských horalů, nebyla CMS nalezena vůbec. Naopak studie v Cerro de Pasco zjistila prevalenci CMS až 15% u mužů mezi 30 až 39 lety a 33% u věku 50 až 59 let.

Neexistuje žádná ověřená léčba. Jedním z řešení, praktikovaných v Peru, je flebotomie nebo pouštění žilou; zmírňuje příznaky na pár měsíců, říká Villafuerte. Tento postup je však těžkopádný a dále zbavuje tělo kyslíku – což by mohlo, kontraproduktivně, podnítit ještě rychlejší produkci červených krvinek.

Bylo také vyzkoušeno několik léčiv. Jedno z nich, acetazolamid, se také používá na akutní horskou nemoc. Působí okyselováním krve, což stimuluje dýchání. Ve dvou studiích přípravku v Cerro de Pasco se prokázalo, že lék snižuje obsah hemoglobinu v krvi a zvyšuje saturaci kyslíkem. Ale i nejrozsáhlejší studie, publikovaná v roce 2008, zahrnovala pouze 34 lidí a trvala pouhých 6 měsíců. Není jasné, zda dlouhodobé přínosy převažují nad vedlejšími účinky. „Museli byste tento lék užívat po celou dobu, kdy ve vysoké nadmořské výšce žijete,“ říká Villafuerte.

La Rinconada

LA RINCONADA leží 2,5 hodiny kodrcavé jízdy od města Juliaca, fádního tranzitního centra s 250 000 obyvateli, ležícího v 3825 metrech n. m. Minibusy si za jízdu sem účtují 5 $ a odjíždějí z autobusového nádraží Juliaca, jakmile lidé a jejich zavazadla zaplní všechny dostupné prostory.

La Rinconada, město v Andách v jihovýchodním Peru, leží ve výšce 5100 metrů. Nedaleká města jako Juliaca a Puno leží v cca 3800 metrech n. m.

Peruánský lékař a člen výzkumného týmu Ivan Hancco, se sem poprvé vypravil v roce 2007, když studoval medicínu v Punu, nedalekém městě a turistické destinaci u jezera Titicaca. Více se zajímal o výzkum než o klinickou práci, byl přitahován výškovou nemocí, ale o La Rinconadě toho mnoho nevěděl. Ví o ní málokdo v Peru, říká. „Myslel jsem, že se jedná o malé město. Neměl jsem vůbec tušení.“

Jen když se Hancco prošel zdejší rušnou hlavní ulicí, mohl konstatovat, že CMS je zde mnohem větší problém než v Punu, ležícím o 1300 metrů níže. „Červené oči, fialové rty a ruce byly vidět všude,“ vzpomíná. Začal sem jezdit častěji, nejprve měsíčně a později každé dva týdny, aby obyvatelům nabídl lékařskou pomoc a pečlivě zaznamenával jejich stížnosti. Výsledkem byla, jak říká Vergès, jedinečná dlouhodobá databáze CMS a dalších zdravotních problémů, zahrnující více než 1500 lidí. (Vědci uveřejnili referát o poznatcích získaných z této databáze v časopise.)

Vergès také vyrůstal ve vysoké nadmořské výšce ve francouzském lyžařském městě Font-Romeu-Odeillo-Via v Pyrenejích ležícímve výšce 1800 metrů. Díky výškovému výcvikovému centru se z něj stala oblíbená destinace evropských sportovců. Sám Vergès byl několik let v národním lyžařském týmu a studoval sportovní vědu a fyziologii na univerzitě v Grenoblu. V roce 2003 získal titul Ph.D. za práci o respirační dysfunkci u vytrvalostních atletů, v níž jako studijní subjekty využil své bývalé spoluhráče.

Simulace krátkodobého pobytu

Většina Vergèsových studií probíhá v jeho laboratoři v Grenoblu, kde může simulovat krátkodobé pobyty ve vysoké nadmořské výšce pomocí masky nebo stanu s nízkým obsahem kyslíku. Ale jeho srdce bije pro práci v terénu – a to doslova. V roce 2011 si najal vrtulník a vzal 11 zdravých mužů na výzkumnou stanici na francouzském Mont Blancu ve výšce 4350 metrů. Zde jim během 6 dnů měřil průtok krve do mozku a další parametry. (Devět z nich, a taktéž Vergès, onemocnělo.) V roce 2015 se účastnil 10denní expedice v Tibetu, kdy sledovali, jak na 15 osob z nížin působí dlouhodobá hypoxie ve výšce 5 000 metrů.

Studie v La Rinconadě byla vyplánována v roce 2016 na schůzce vědců ve francouzském letovisku Chamonix v blízkosti Mont Blanc, na kterou Vergès pozval také Hancca. Ti dva si navzájem sedli. Hancco se rozhodl dokončit studia v Grenoblu a nyní pracuje na získání doktorátu ve Vergèsově laboratoři. Oba vědci říkají, že Hanccovy kontakty v La Rinconadě spolu s důvěrou, kterou si tam při poskytování lékařské péče vybudoval, mají hlavní zásluhu na zahájení studie. Hancco pomohl se zajištěním logistické podpory, mimo jiné od Césara Pampy, prezidenta sdružení majitelů dolů. (Pampa žil roky v La Rinconadě, ale přestěhoval se do Juliacy kvůli CMS, která jej vážně zdravotně ohrožovala.) „Byla to jedinečná možnost,“ říká Vergès. „Splněný sen.“

Vergès neměl na tuto studii žádný grant, ale našel sponzory, včetně jedné společnosti na výrobu horských oděvů. Ta vybavila tým oblečením s nápisy „Expédition 5300“. (Bylo to trošku nadsazené; jeden vrchol nad La Rinconadou má 5300 metrů, ale město a většina dolů leží v 5100 metrech n. m.). Vědci nechali vytvořit profesionální video a představili v něm studii jako „jedinečné dobrodružství“. Jakmile začátkem února dorazili do Peru, začali prostřednictvím videí průběžně informovat své francouzské publikum. Videa ukazovala těžce dýchající tým vědců, který ve strmých ulicích La Rinconady provádí testy na hornících.

Vedoucí výzkumu Samuel Vergès děkuje a obdarovává jednoho z 55 ůčastníků studie v La Rinconadě.

La Rinconada je tou nejméně špatnou volbou

Sucasaire, narozený v jedné z vesnic peruánské vrchoviny, sempoprvé přijel hledat zaměstnání v roce 1995. Bylo mu 17 let. Od té doby odsud několikrát odešel, zkoušel například štěstí na kávové farmě na severovýchodě Peru. Nakonec se rozhodl, že i přes drsné podmínky je La Rinconada tou nejméně špatnou volbou. „Je to zapomenuté město,“ říká. „Vláda se o nás vůbec nezajímá. Myslí jen na své vlastní zájmy. Musíme si sami hledat způsob, jak přežít.“

Sucasaire patří do domorodého kmene Aymara, žijícího v Peru, Bolívii a severním Chile. Jelikož jeho předkové žili na vrchovině po mnoho generací, pravděpodobně bude mít genetické vlastnosti, které mu pomáhají žít ve vysokých nadmořských výškách. Evoluce však Sucasaira na život v La Rinconadě nepřipravila. V prvotních testech ukázaly výsledky u sedmi příznaků v kombinaci s vyššími hladinami hemoglobinu přítomnost CMS, proto souhlasil se zařazením do studie. Po několik dní se musel navracet do centra kvůli testování, které často trvalo hodiny.

V jednom experimentu Sucasaire vdechl nepatrné množství oxidu uhelnatého, toxického plynu, který se váže na hemoglobin, aby se dalo zjistit celkové množství hemoglobinu v jeho krvi. Ve druhém zase musel trpělivě ležet na pravém boku, zatímco francouzský kardiolog Stéphane Doutreleau studoval echokardiografii jeho srdce.

Studie spánku

Jednoho večera přišel Sucasaire na studii spánku, kterou prováděla doktorka Perger. Připnula mu na hruď elektrody, sledující jeho srdeční frekvenci, a vybavila ho monitorem pro záznam dechu a případných epizod spánkové apnoe, která se u hypoxie běžně vyskytuje. Dráty vedly k malému rekordéru připevněnému k zápěstí. Na špičku levého ukazováčku mu přicvakla malé modré zařízení, které sledovalo saturaci kyslíku v krvi. Pak ho doktorka poslala domů. Nebyl to sice nejpohodlnější způsob, jak strávit noc, ale Sucasaire řekl, že bude spát „con los angelitos“ – s andílky.

Sucassaire žije 10 minut chůze zablácenými ulicemi a stezkami od laboratoře. Jedno pokojový dům, který sdílí se třemi dospělými příbuznými, je vlastně chatrč, z vlnitého plechu bez oken, kterou koupil před 7 lety. Je to jeden z tisíců podobných domů rozházených na úbočí. Neteř vařila večeři na přenosném plynovém hořáku. I když bylo léto, postele byly zaplněné přikrývkami; dům nemá vytápění a předchozí noc napadl sníh. „Prostě se velmi dobře přikrýváme,“ řekl Sucasaire. Jako koupelnu používá rodina nedaleké páchnoucí veřejné zařízení. Pitná voda se musí kupovat a je to strašně drahé, řekl Sucasaire.

Pracuje v dole 20 minut chůze od města. Cestu ke vchodu lemují obrovské hory odpadků, zabalených do malých plastových sáčků. Cizím je vstup zakázán, řekl.

Těžba zlata

Mnoho peruánských dolů je provozováno velkými mezinárodními společnostmi, ale těžba zlata v La Rinconadě je „neoficiální“ nebo nezákonná. Sucasaire pracuje 5 nebo 6 hodin denně; je to tak těžká práce, že pracovat déle je fyzicky nemožné, řekl. Bojí se důlního prachu, vlhkosti a oxidu uhelnatého. „Někteří z mých kolegů zemřeli mladí – v 50, 48, 45 letech,“ řekl. Smrtelné následky výbuchů a zhroucení tunelů jsou zde běžné. „Neexistuje žádný bezpečnostní mechanismus,“ říká César Ipenza, environmentální právník se sídlem v Limě. „Proto zde jsou časté nehody.“

Většina majitelů dolů neplatí svým pracovníkům plat; místo toho jim jeden nebo více dní z každého měsíce umožňují, aby si vzali domů veškerou rudu, kterou unesou v 50 kg pytlích. Zlato, které v ní je, si mohou nechat. Tento systém, nazývaný cachorreo, mění život v obrovskou loterii; Ipenza ho nazývá „formou otroctví“. Někteří horníci si „získávají slušné množství zlata,“ řekl Sucasaire, „a někteří město opouštějí.“ Je to menšina z nich. Obvykle horníci najdou jen tolik, aby přežili. Někdy nenajdou téměř nic.

Ženy nemají do zlatých dolů v La Rinconada povolen přístup. Mnoho z nich se snaží vydělat na živobytí hledáním trochy zlata v odhozených kamenech.

 

Horníci berou svoji rudu do jednoho z mnoha malých obchodů ve městě, které inzerují „compro oro“ („kupuji zlato“). Pro oddělení zlata ji obchodníci smíchají se rtutí a vytvoří tak slitinu. Potom pomocí hořáku rtuť odpařují a separují se malé shluky čistého zlata. Páry prosakují úzkými kovovými komíny a vytvářejí toxický mrak, který přikrývá město a nedaleký ledovec, který je hlavním zdrojem vody.

Ženy do dolů nesmí

Ženy do dolů nesmí, ale poblíž jich žije několik stovek. Na strmém svahu seděla Nancy Chayña rozbíjejíc kameny kladivem. Každý kus pečlivě zkontrolovala, zda na něm nenajde třpytivé skvrny. Ty, které se třpytily, hodila do žlutého pytle. Chayña řekla, že v sutinách pracuje již asi 20 let, minimálně 10 hodin denně. Její těžké šaty byly nacucané prachem, její tvář ukazovala stopy ledového větru a intenzivního slunečního světla. Na otázku, zda by raději pracovala v dole, se zasmála a řekla, že ano. O ženách v dolech se ale říká, že přinášejí smůlu, poznamenal Sucasaire. A kromě toho je tato práce považována pro ženy za příliš nebezpečnou.

Peruánská vláda plánuje nelegální těžbu „formalizovat“, což by mohlo pomoci zlepšit pracovní podmínky. Zatím se to však nestalo. Proti této myšlence se staví majitelé dolů a rovněž politikům by to mnoho nepřineslo. Sucasaire tedy moc nevěří, že se to někdy stane.

Pobyt v LA RINCONADĚ byl náročný

Pobyt v LA RINCONADĚ byl těžký také pro výzkumný tým. Hypoxie samozřejmě i u některých z nich způsobila dušnost, vyčerpání a problémy s koncentrací. Vergès špatně spal a několikrát za noc se budil a lapal dechu. V ulicích se držel odporný zápach – směs lidského odpadu a starého fritovacího oleje – a slušné jídlo bylo těžko pohledat. Vědci se obvykle stáhli do 20:00 do svého hotelu. Když se vyprázdnily ulice a zaplnily bary, La Rinconada se stala nebezpečnou. Mezitím ale vědcům komplikovaly práci neuspokojené potřeby obyvatel města. Přestože Vergès a Hancco obyvatelům vysvětlili cíle studie, příchod skupiny převážně bílých lékařů a vědců i tak vzbudil nerealistická očekávání. „Mají nové přístroje, které mohou povzbudit tělo,“ řekl jednoho rána jistý muž sedící u vchodu do laboratoře. „Myslíš si, že se na mě doktoři podívají?“ zeptala se starší žena.

Tým ale neměl mnoho co nabídnout. Připojilo se k nim tedy osm studentů medicíny z Puna, aby pomohli zpracovat zdravotní dotazníky asi 800 lidí, včetně žen a některých dětí. Studenti měřili krevní tlak lidí a poskytovali zdravotní poradenství – a rozšiřovali tak Hanccovu databázi. Nicméně nemohli nikoho léčit.

„Je to etický problém, o kterém jsme měli přemýšlet dříve,“ řekl Vergès. „Nechceme sem jen přijít, nasbírat si data a zmizet.“ Bál se, že uskutečnění studie – a přijetí pomoci od vlastníka dolů – lze považovat za „ospravedlnění vykořisťování lidských bytostí… Znamená to však, že nemáte dělat nic? Anebo se rozhodnete studii, která by mohla těmto lidem pomoci, provést? “

Horníci se večer procházejí ulicí v La Rinconadě. Odhaduje se, že ve městě žije 50 000 až 70 000 lidí.

Vergès doufá, že poznatky, které získají, nakonec povedou k nalezení léčby CMS. Mezitím také s Hanccem věří, že se jim podaří přesvědčit k návštěvě La Rinconady více peruánských studentů medicíny, a zapojit charitativní organizace, jako např. Lékárníci bez hranic, dodávající léky rozvojovým zemím. Vergès také uvedl, že doufá, že přesvědčí majitele dolů, aby brali zdraví pracovníků vážněji, než doteď, jak je to ostatně v jiných regulovaných dolech v Peru. „Tato studie je pro mě začátek dlouhodobého závazku,“ řekl Vergès.

Výsledky studie

V červnu, 5 měsíců po odchodu z La Rinconady, představil Vergèsův tým některé předběžné výsledky studie na jednání o vysokohorské fyziologii v Chamonix. Horníci z La Rinconady měli v krvi obrovské množství hemoglobinu oproti 20 Peruáncům žijícím ve výšce mořské hladiny a dalším 20 Peruáncům z 3800 metrů n. m. Někteří ho měli více než 2 kilogramy, což jsou nejvyšší hodnoty, jaké byly kdy zaznamenány, říká Vergès. (Lidé, žijící v nížinách v Limě, ho měli pro srovnání v průměru 747 gramů.) Ale na rozdíl od jeho očekávání – a to, co většina hypotéz o CMS předpovídá – hmotnost hemoglobinu nebyla u mužů s CMS výrazně vyšší než u těch bez CMS.

Jedním z faktorů, který však s CMS koreloval, byla viskozita krve: Lidé s vyšší hustotou krve trpěli syndromem častěji. Dohromady tyto dva nálezy vedly Vergèse ke spekulacím, že u některých lidí fyzikální vlastnosti jejich červených krvinek snižují viskozitu krve a riziko CMS. Možná jejich velikost nebo flexibilita zlepší tok buněk, řekl. Byl to pokus o následnou studii.

Tým také uvedl plicní krevní tlak, který je u zdravých lidí asi 15 milimetrů rtuti (mmHg). U pacientů s CMS se během odpočinku zvýšila na přibližně 30 mmHg a během cvičení na 50 mmHg. „To jsou šílené hodnoty,“ říká Vergès. „Je neuvěřitelné, že kapiláry v plicích mohou takový tlak tolerovat.“

Elektrokardiografie ukázala, že takový vysoký tlak dramaticky ovlivňuje srdce: Pravá komora – která pumpuje krev do plic přes plicní tepnu – se rozšiřuje a její zeď tloustne. „Další otázkou je, jaké to má dlouhodobé účinky na srdce,“ řekl Vergès. Tým stále pracuje prostřednictvím řady dalších údajů, včetně údajů o genetice a epigenetice. Vergès však již plánuje další výlet do La Rinconady v únoru 2020.

Sucasaire se mezitím ohlédl zpět na svou účast ve studii se smíšenými pocity. Ocenil pozornost, ale doufal také, že to prospěje jeho vlastnímu zdraví; ale dat, které jsou nyní analyzovány ve Francii, mu zatím nepomohly. „Lékaři byli velmi laskaví, ale stále nemám žádné výsledky ohledně toho, zda jsem nemocný nebo cokoli jiného,“ napsal tento měsíc Sucasaire ve WhatsApp zprávě pro Science. Kolena, která tým nezkoumal, ho stále bolí.

CREDIT: Tom Bouyer – Zlatí horníci s výhledem na město La Rinconada. Vzduch zde má jen polovinu kyslíku než na hladině moře, což představuje výzvu pro základní tělesné funkce.

Tip na knihu z eshopu Sueneé Universe

Arianna Huffingtonová: Spánková revoluce – Transformujte svůj život noc po noci

Celý svět upadl do spánkové krize, ve které se nacházíme někde uprostřed. Spánková deprivace ovlivňuje naše životy. Naučte se zkvalitnit svůj spánek, prospěte celou noc a změňte tak své životy, zažehnejte tuto krizi spánkovou revolucí!

Arianna Huffingtonová: Spánková revoluce – Transformujte svůj život noc po noci

Podobné články

Napsat komentář