«« »»

Labyrinty: Jaký je jejich skutečný účel a význam?

Původ slova labyrint doposud není zcela jasný. Egyptolog Karl Lepsius tvrdil, že tento termín pochází z egyptského lepi (svatyně) a rehint (ústí kanálu). Ale většina výzkumníků předpokládá, že slovo labyrint ve starořečtině znamená podzemní průchod (lze ho chápat i jako tunel, pozn. překl.).

Tak či onak tento název pro staré Řeky i Římany znamenal jakoukoliv spletitou strukturu nebo rozsáhlý prostor, skládající se z mnoha místností a přechodů. Dá se do něj vstoupit, ale najít východ může být krajně složité. Je zajímavé, že labyrint je současně jak abstraktním symbolem, tak zcela reálným, lidskou rukou vytvořeným dílem.

První skalní vyobrazení labyrintů byla vytvořena před desítkami tisíc let. Představují sedm linií, obtáčejících se kolem středu. Tento tvar je pro něj považován za klasický. Někteří výzkumníci si myslí, že jeho záhyby kopírují závity ulity nebo lidského mozku.

Symbol labyrintu můžeme vidět i na stěně hrobky v Luzzanasu na Sardinii, která byla postavena asi před 4000 lety. Na řeckém ostrově Pylos byla nalezena hliněná tabulka s obrázkem se sedmi soustřednými liniemi a její stáří bylo odhadnuto asi na 3000 let. Podobné kresby se nachází na skalních stěnách v Turecku, Itálii, USA, Latinské Americe.

Proč tedy byla vyobrazení labyrintů tak populární?

Jde o to, že odedávna hrály roli magických talismanů. Tak třeba léčivá mandala indiánů Navaho svým tvarem připomíná labyrint. Ale i indiánské kmeny Tohono a Pima, které žijí v americké Arizoně, mají ve zvyku zdobit své pletené košíky vzorem v podobě labyrintu. Podle pověry slouží jako ochrana před zlými silami.

Tento symbol se vyskytuje prakticky v jakékoliv tradici, má iniciační smysl a je zpodobněním duchovních zkoušek. „Život každého člověka je labyrint, v jehož centru se nachází smrt“, říká výzkumník Michael Erton. „Před tím, než přijde definitivní konec, člověk prochází svým posledním labyrintem“.

Labyrinty bývají skutečné i falešné. V těch skutečných lze velmi lehce zabloudit. Ve falešných je to prakticky nemožné, neboť všechny cesty se sbíhají v jediném bodě. Někdy je zde možné nalézt „klíče“, tedy nápovědy, které pomáhají najít správnou cestu. Pokud je hledající zná, pak bez těžkostí dosáhne cíle.

Jak tvrdí francouzský filozof a tradicionalista René Genon ve své knize Symboly posvátné vědy, labyrint obvykle otevírá nebo znemožňuje přístup k určitému posvátnému nebo magickému místu. Mnohé náboženské a mystické společnosti nabízí adeptům možnost samostatně najít cestu ve složitém labyrintu, plném slepých uliček a nástrah. Tuto zkoušku ani zdaleka nezvládli všichni. Někdy člověk zemřel hlady a žízní bez toho, aby našel cestu. Byl to krutý výběr…

V tomto případě nebyla řeč o klasických labyrintech. Ty samy o sobě, jak už jsme říkali, představují kruhovou struktury a mají přesně vyznačený střed. Cestičky v nich se mezi sebou nespojují a cesta bludištěm nevyhnutelně přivede poutníka buď ke středovému bodu, nebo jej vrací do výchozí pozice.

Co se týká labyrintu představujícího past, jde ve skutečnosti o hlavolam, anglicky maze („mejz“). Tyto „mejzy“ nejsou tak staré jako labyrinty, nápad pochází někdy ze středověku. Mají zpravidla několik vstupů i výstupů, tunely se spojují a vytváří množství větvení.

Egyptolog Karl Lepsius napsal, že jeden z nejstarších labyrintů byl postaven přibližně v roce 2200 př. n. l. v Egyptě na břehu jezera Moeris (nyní Birket-Karuk), ležícího na západ od Nilu. Měl podobu pevnosti o celkové ploše sedmdesáti tisíc čtverečních metrů, uvnitř které se nacházelo patnáct set nadzemních a stejné množství podzemních místností.

Starověký historik Hérodotos jej popsal takto: „Pokud bychom dali dohromady všechny hradby a velké stavby postavené Řeky, pak by se ukázalo, že na ně bylo vynaloženo méně práce a peněžních prostředků, než na tento jediný labyrint“.

Jak Lepsius dokazuje, stavba svými rozměry převyšovala významné egyptské pyramidy. Pavučina z nádvoří, chodeb, komnat a kolonád byla tak složitá, že se ní nebylo možné bez pomoci průvodce orientovat. A dokonce v něm větší část místností nebyla ani osvětlena.

Jaký byl účel stavby? Sloužila jako hrobka faraonů a… krokodýlů, kteří byli v Egyptě považováni za posvátná zvířata, ztělesňující boha Sobka. Přitom obyčejným návštěvníkům bylo zakázáno chodit dovnitř a prohlížet si hrobky.

Ve své podstatě je egyptský labyrint chrámovým komplexem, určeným hlavně pro přinášení obětí bohům. Na jeho vchodem byla napsána tato slova: „Šílenství nebo smrt, právě to tady najde slabý nebo bezectný, jenom ti nejsilnější a nejlepší zde naleznou život a nesmrtelnost“.

Říká se, že mnozí odvážlivci, kteří vstoupili do labyrintu, se odsud nikdy nevrátili. Možná, že se stali potravou krokodýlů, kteří tu žili. Mimochodem, oběti se sem mohli dostat i proti své vůli…

Po pádu Egypta začal chátrat i komplex na břehu jezera Moeris. Sloupy z červené žuly, obrovské kamenné desky a leštěný vápenec byly rozkradeny a stavba se změnila v ruiny.

Nejslavnějším labyrintem na světě se díky starořecké mytologii stal ten na Krétě. Podle pověsti byl postaven v Knóssu athénským architektem Daidalem. Jeho struktura připomínala egyptský labyrint, ale proporce, pokud lze věřit Pliniovi, tvořily jenom jednu setinu rozměrů egyptské stavby.

Krétský labyrint měl výhradně náboženský význam. Představoval chrám boha Dia Labrandského. Mimochodem, základním symbolem a atributem tohoto boha je sekera (řecky  labrys). Odtud, jak předpokládají někteří specialisté, pochází i název Labrynthios (labyrint), který se dá přeložit jako „dům dvousečné sekery“. Na nadarmo se na stěnách paláce často nachází její vyobrazení. Stejné sekery byly prý nalezeny i v jeskyni, kde na Zeus narodil.

Ale podle legendy si král Mínós neobjednal u Daidala stavbu labyrintu jenom tak. Šlo o to, že měla sloužit jako útočiště Minotaura, napůl člověka, napůl býka. Tento netvor byl prý plodem lásky Mínóovy manželky Pásefaé a posvátného bílého býka.

Poté, co Athéňané prohráli válku s Krétou, posílali každých devět let na ostrov sedm dívek a sedm chlapců jako oběť Minotaurovi. Všichni beze stopy v labyrintu zmizeli. To trvalo do té doby, dokud příšeru neporazil hrdinský Théseus, jemuž se podařilo najít v bludišti cestu pomocí Ariadnina klubka. Byla to Mínóova dcera, která se do mladého muže zamilovala.

Labyrint na Krétě byl několikrát poničen, ale poté jej vždy postavili znovu. V roce 1380 př. n. l. však byl definitivně zničen, ale legenda o něm žila dál.

Jeho pozůstatky se podařilo nalézt anglickému archeologovi Arthuru Evansovi. Vykopávky probíhaly na pahorku Kefala přibližně třicet let. Každý rok zpod země vystupovaly stále nové a nové hradby a stavby. Ukázalo se, že všechny jsou seskupeny kolem velkého nádvoří, nachází se na různých úrovních a mezi sebou je propojují chodby a schodiště. Některé z nich vedly hluboko pod zem. Je velmi pravděpodobné, že je to skutečně legendární Knósský labyrint.

Dnes jsou při vykopávkách po celé Evropě nalézány fragmenty mozaikových podlah, které znázorňují labyrinty. Minimálně dva dekorativní labyrinty byly nalezeny v Pompejích, městě, jenž bylo v roce 79 n. l zničeno výbuchem Vesuvu. Jeden z nich je známý jako Dům s labyrintem. Na podlaze budovy leží mozaika, která představuje scény ze souboje Thésea a Minotaura.

Podobné mozaiky lze nalézt i ve středověkých chrámech. Vyložené barevnými kameny, keramickými deskami, mramorem nebo porfyrem zdobily podlahy chrámů v Římě, Pavii, Piacenze, Amiens, Remeši, Saint-Omeru. Například v Katedrále v Chartres jsou koridory dlážděny mozaikou ze 13. století, představující čtyři mezi sebou spojené čtverce se sedmi ostrými záhyby v každém z nich. Nazývají je Jeruzalémskou cestou, protože se po nich museli za zpěvu žalmů plazit po kolenou kající se hříšníci.

Mezi „labyrintové“ mozaiky patří nejen alegorická vyobrazení Thésea a Minotaura, ale také scény z Písma svatého. Současní teologové předpokládají, že symbol labyrintu v křesťanství sloužil pro označení trnité cesty člověka k Bohu, na které se musí setkat s ďáblem a může se spolehnout pouze na vlastní víru.

Velmi často se vyskytují malé kamenné stavby kultovního významu v podobě labyrintů. Můžeme se s nimi setkat po celé Evropě a dokonce i na území Ruska, např. v Ladoze, Bílém moři, Baltu, na pobřeží Barentsova i Karského moře, od Kaninského poloostrova až po polární oblasti Uralu. Jde o kamenné spirály o průměru pět až třicet metrů.

Uvnitř se nachází úzké průchody, které jsou často zakončeny slepými uličkami. Jejich stáří doposud není přesně určeno. Jedni výzkumníci tvrdí, že „labyrinty“ se objevily v 1. tisíciletí př. n. l., druzí si myslí, že to bylo dříve. Místní obyvatelé připisovali jejich vznik Keltům, druidům a dokonce i pohádkovým bytostem, jako jsou gnómové, elfové a víly.

Na Soloveckých ostrovech lze nalézt více než tisíc mohyl a různých symbolických kamenných vzorů. Říká se jim severní labyrinty. Ve 20. letech minulého století archeolog N. N. Vinogradov, který byl vězněm Soloveckého tábora zvláštního určení, provedl výzkum kamenných labyrintů a dospěl k závěru, že jsou to svatyně, zanechané zde jakýmsi starodávným kmenem a představují prý symbolickou cestu do záhrobního světa. Jako důkaz toho slouží i lidské ostatky, jež byly nalezeny pod kameny.

Výzkumník Vadim Burlak v knize Tajemný Petrohrad vypráví o nějakém blaženém poutníkovi Nikitovi, který věřil, že celé Severní hlavní město stojí na „uzlících“- labyrintech, jež spojují „zemi s nebem, oheň s vodou, světlo s tmou, živé s mrtvými“. Říkal, že na severu Ruska jich bylo postaveno velké množství.

Každý rod nebo domorodý kmen si postavil vlastní labyrint. Pokud se v něm narodilo dítě, pak do stavby přidali ještě jeden kámen. Ten sloužil člověku jako talisman. Pro naše předky labyrint představoval model univerza a nazývali jej „ochráncem času“.

Prostor uvnitř se využíval pro obřady a rituály léčení. Pomocí „uzlíků“ lidé určovali dobu vhodnou pro lov ryb i zvěře, sběr bylinek a kořenů apod. Ale většina z nich v současné době zmizela pod zemí či vodou a najít je mohou jenom „ochránci starodávných tajemství“.

V Evropě se v průběhu posledních staletí rozšířily tzv. zahradní labyrinty. Jsou to zahrady a parky, v nichž se mezi sebou proplétá množství alejí a kde se dá bez průvodce či speciálních ukazatelů lehce zabloudit.

Ve Velké Británii se stavba labyrintů stala národní tradicí. Na jejím počátku stál ve 12. století anglický král Jindřich II., který obklopil palác své milované Rosamundy Clifford ve Woodstocku řadou spletitých alejí a živých plotů.  Labyrint dostál název Rosamundin budoár. O cestičce vedoucí k paláci věděli jenom její sluhové a samotný Jindřich II.

A nebyl to jenom zbytečný rozmar tyrana; v té kruté době hrozilo králově favoritce neustále nebezpečí, že bude zabita nepřáteli či intrikány. Ale jak říká legenda, ani obezřetnost ji nezachránila. Žárlivá Jindřichova manželka, královna Eleonora Akvitánská, se dokázala od zasvěcených lidí dozvědět tajemství bludiště, proklouzla do rezidence své soupeřky a zabila ji.

Nejvýznamnější z takovýchto staveb v Anglii je Hampton Court, postavený v roce 1691 na objednávku prince Viléma Oranžského. V knize Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu, o psu nemluvě je popsáno bloudění hrdiny v tomto labyrintu. Dodnes se sem sjíždějí turisté, kteří se chtějí dozvědět, jestli je skutečně možné se ztratit v alejích Hampton Courtu. Mimochodem říká se, že labyrint ve skutečnosti není až tak složitý. Celé jeho tajemství prý spočívá v tom, že při pohybu v něm je třeba se přidržovat vždy jenom jedné strany.

Někteří ve své vášni k tajemstvím labyrintů šli až do krajnosti. Například v 19. století si anglický matematik Raus Boll postavil ve své zahradě labyrint z alejí, který neměl tradiční střed. Svým hostům pak navrhl procházku po zahradě. Ale s tím, aby jedno a to samé místo neprocházeli dvakrát. Samozřejmě se to málo komu podařilo.

Podobné labyrinty vznikaly v Británii i v relativně nedávné době. Jeden z nich se v roce 1988 objevil v Leedsu a tvoří jej 2400 tisů. Cestičky přitom vytváří obraz královské koruny. Do středu parku se lze dostat obvyklým způsobem, tedy alejemi, ale zpátky je nutné projít podzemní jeskyní, jejíž vchod se nachází na kopci. Ten současně slouží jako vyhlídková terasa.

Největší zahradní labyrint na světě se nachází v zahradě anglického zámku Blenheim. Jeho délka činí osmdesát osm metrů, šířka pak padesát pět a půl metru. Stavba je pozoruhodná tím, že na jeho „stěnách“ je možné vidět heraldické znaky Britského impéria.

Existuje ještě jedna evropská tradice a tou je vytváření drnových labyrintů. Uprostřed takového výtvoru se obvykle nachází drnový pahorek nebo strom a k němu vedou cestičky v podobě nepříliš hlubokých příkopů. Tyto labyrinty mají zpravidla tvar kruhu o průměru devět až osmnáct metrů. Ale vyskytují se čtvercové i polygonální půdorysy. Nyní na světě existuje jedenáct podobných labyrintů, z nichž osm je v Anglii a tři pak v Německu.

„Živé“ labyrinty stále přitahují pozornost turistů. Slouží jako intelektuální zábava a test důvtipu. Samozřejmě, že doopravdy zabloudit v ohybech labyrintu je těžké, neboť průvodci vám to nedovolí, nicméně alespoň na chvíli tu je vzrušení garantováno!

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 10785 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.