Manuskript 512 aneb tajemství starověkého města v džungli Brazílie

6823x 03. 04. 2019 1 čtenář

V Národní knihovně v Riu de Janeiru se nachází rukopis nazvaný Manuskript 512, který vypráví o skupině lovců pokladů, kteří v roce 1753 objevili ztracené město v džungli Brazílie.

Text je psán portugalštinou ve formě podobající se deníku a je v docela špatném stavu. Nicméně jeho obsah inspiroval již nejedno pokolení výzkumníků a amatérských lovců pokladů.

Manuskript 512 – významný dokument

Je skoro tím nejvýznamnějším dokumentem Národní knihovny v Riu de Janeiru a z pohledu současné brazilské historiografie je „základem největšího mýtu národní archeologie“. V 19. – 20. století bylo ztracené město předmětem bouřlivých sporů, ale také neustálého hledání, do kterého se pouštěli jak dobrodruzi, tak i vědci a výzkumníci.

Je napsán v portugalštině a jeho název zní Historické náboženství o neznámém velkém městě, velmi starém, bez obyvatel, které bylo objeveno v roce 1753 (Relação histórica de uma occulta e grande povoação antiguissima sem moradores, que se descobriu no anno de 1753). Má deset stran a je psán formou expedičních zpráv. Pokud přitom vezmeme do úvahy charakter vzájemných vztahů mezi autorem a adresátem, můžeme jej také charakterizovat jako soukromý dopis.

Vynikající britský archeolog Percival Harrison Fawcett, jedna z nejzajímavějších osobností 20. století, se proslavil svými expedicemi do Latinské Ameriky. Ne každý by byl schopný strávit větší část svého téměř šedesátiletého života na cestách a ve vojenské službě.

Ztracené město Z

V roce 1925 se vydal s expedicí hledat toto město (nazval ho ztraceným městem „Z“), které, jak si myslel, bylo hlavním městem starověké civilizace a založili jej lidé pocházející z Atlantidy.

Jiní, jako například Barry Fell, považovali podivné symboly nalezené ve městě za dílo Egypťanů Ptolemaiova období. Kromě toho se zde nachází mnoho stop svědčících o období Římského impéria, jako jsou Konstantinův oblouk či socha Augustína. Níže jsou uvedeny úryvky z tohoto dokumentu.

Ne všichni členové Fawcettovy expedice se vrátili zpět e a její osud navždy zůstal záhadou, která brzy zastínila i samotné tajemství ztraceného města.

První stránka manuskriptu 512

 

Ztracené doly Muribeca

V podtitulku dokumentu se mluví o tom, že nějaký oddíl tzv. bandeirantes neboli lovců indiánů prožil deset let putováním po vnitrozemních neprozkoumaných oblastech Brazílie s cílem najít legendární ztracené doly Muribeca.

V dokumentu se vypráví o tom, že jakmile uviděli hory, zářící mnohačetnými krystaly, vyvolalo to v lidech úžas i obdiv. Zpočátku se jim ovšem nepodařilo najít horský průsmyk, a proto rozbili tábor v podhůří. Jeden ze členů oddílu, který pronásledoval bílého jelena, přitom objevil náhodou dlážděnou cestu procházející skrz hory.

Když lovci vystoupili na vrchol, uviděli pod sebou velké město, které na první pohled považovali za jedno z měst ležících na brazilském pobřeží. Dva dny čekali na průzkumníky vyslané do údolí s tím, aby se více dozvěděli o městě i jeho obyvatelích. Zajímavým detailem je to, že slyšeli kokrhání kohoutů, a proto byli přesvědčeni o tom, že ve městě žijí lidé.

Mezi tím se vyslaní zvědové vrátili se zprávou, že tam nikdo není. Ostatní tomu neuvěřili a jeden z indiánů se sám vydal na průzkum, vrátil se stejnou zprávou. Jako fakt to bylo přijato až po třetím prověření.

Průzkum města

Při západu slunce vstoupili do města se zbraněmi připravenými k palbě. Nikoho však nepotkali a ani se jim nikdo nesnažil zamezit ve vstupu. Ukázalo se, že dlážděná cesta byla jedinou možností, jak se tam dostat. Bránou do města byl obrovský oblouk, po jehož stranách se nacházely dva menší. Na vrcholu hlavního z nich byl nápis, který se díky jeho výšce nepodařilo přečíst.

Římský oblouk v Thamugadi (Timgadu) v Alžírsku. Jeho vzhled připomíná popis trojitého oblouku při vstupu do ztraceného města, popsaném v Rukopisu 512

Za obloukem se rozprostírala ulice s velkými domy s kamennými vstupy, na kterých bylo mnoho různých, časem ztmavlých vyobrazení. S obavami vstupovali do některých domů, v nichž nebyly stopy po žádném nábytku  ani po lidech.

Uprostřed města bylo velké náměstí, uprostřed kterého stál vysoký sloup z černé žuly, a na jeho vrcholu stála socha člověka ukazujícího rukou na sever.

V rozích náměstí stály obelisky podobné těm římským, které byly značně poničené. Po pravé straně stála majestátní budova, nejspíše vladařský palác, a nalevo se pak nacházely ruiny chrámu. Na dochovaných stěnách bylo možné vidět pozlacené fresky, odrážející život bohů. Většina domů stojících za chrámem již byla zničena.

Před ruinami paláce protékala široká hluboká řeka s překrásným nábřežím, která byla na mnoha místech znečištěna kládami a stromy, jež sem přinesly povodně. Z řeky byly vyvedeny kanály k pozemkům, porostlým krásnými květinami a rostlinami, a také k rýžovým polím, na kterých bylo možné spatřit velká hejna hus.

Před ruinami protékala řeka

Když opustili město, šli po proudu tři dny, dokud nedorazili k velkému vodopádu, jehož vody šuměly tak, že byl slyšet na mnoho kilometrů daleko. Tady objevili velké množství rudy obsahující stříbro, viditelně získané z šachty.

Na východ od vodopádu se nacházelo mnoho větších i menších jeskyní a jam, ze kterých nepochybně dobývali rudu. O kousek dál objevili povrchové doly s velkými opracovanými kameny a na některých z nich byly vytesány nápisy, podobné těm z ruin paláce a chrámu.

Na vzdálenost výstřelu pušky stál uprostřed pole venkovský dům přibližně šedesát metrů dlouhý s velkým křídlem a schodištěm z nádherných barevných kamenů, které vedlo do velkého sálu a patnácti menších místností, ozdobených překrásnými freskami a vnitřním bazénem. Níže po proudu pak narazili na velkou zlatou žílu se stopami po těžbě.

Po několika dnech cesty se expedice rozdělila na dvě části. Jedna z nich se dolů po proudu setkala se dvěma bílými lidmi na kánoi, kteří měli dlouhé vlasy a evropské oblečení. João Antônio, jeden z dvojice, jim ukázal zlatou minci, nalezenou v rozvalinách venkovského sídla.

Zlatá mince

Mince byla docela velká a na jedné její straně byla vyobrazena postava klečícího člověka, na druhé pak luk, šíp a koruna. Antônio ji prý našel v ruinách domu, který byl nejspíš zničen zemětřesením, a tento živel byl právě tím, co přinutilo obyvatele opustit město a okolí.

Manuskript 512

Část rukopisu nebylo kvůli špatnému stavu jeho stránek vůbec možné přečíst, a to včetně popisu toho, jak se dostat do města. Autor tohoto deníku přísahá, že vše udrží v tajnosti a zvláště pak svědectví o opuštěných stříbrných dolech, zlatonosných šachtách a říčních žílách.

V textu jsou uvedeny i čtyři nápisy zkopírované lovci indiánů, které byly napsány neznámou abecedou nebo hieroglyfy:

  1. z galerie hlavní ulice
  2. z galerie chrámu
  3. z kamenné desky, která zakrývala vstup do jeskyně u vodopádu
  4. ze sloupu domu za městem.

Manuskript 512

V samotném konci dokumentu se také nachází vyobrazení devíti znaků na kamenných deskách (lze se dovtípit, že jsou ze vstupu do jeskyně; tato část rukopisu je bohužel také zničená). Jak poznamenali výzkumníci, znaky svým tvarem nejvíce ze všeho připomínají písmena řecké nebo fénické abecedy a místy také arabská čísla.

Podobné články

Napsat komentář