Mystický příběh Wolfa Messinga

18092x 06. 05. 2017 1 čtenář

Není známo, kudy by se ubíral osud vynikajícího parapsychologa, média a hyponotizéra Wolfa Grigorjeviče Messinga (1899 – 1974), kdyby v jeho dětství nedošlo k „mystické“ události.

Wolf se narodil v malém městečku Góra Kalwaria nedaleko Varšavy.

Z vyprávění svých rodičů (všichni jeho příbuzní a blízcí později zahynuli v Majdanku) věděl, že v dětství trpěl náměsíčností, ale otec jej velmi rychle „vyléčil“ z nočních toulek. Když byl úplněk, postavil mu k posteli necky se studenou vodou. Ať chceš nebo ne, tohle tě probudí. Navíc ještě disponoval fenomenální pamětí, díky čemuž byl příkladným studentem rabínské školy.

Základním předmětem byl Talmud, který znal od začátku do konce nazpaměť, a otec chtěl, aby se stal rabínem. Chlapce dokonce představili významnému spisovateli Šolomu Alejchemovi, avšak toto setkání na chlapce neudělalo žádný dojem. Ale vystoupení potulného cirkusu ho ohromila a nadlouho se mu vryla do paměti. Wolf se i přes přání svého otce rozhodl stát kouzelníkem a nepokračovat v ješivě (dosl. sezení; je to škola vyššího vzdělávání, určená především ke studiu Talmudu, pozn. překl.), kde se připravoval na dráhu duchovního.

Výprasky k ničemu nevedly, proto se hlava rodiny rozhodla použít lsti. Najal si člověka, který měl v převlečení za „nebeského posla“ předpovědět Wolfovi „službu Bohu“. Jednou večer chlapec uviděl u zápraží jejich domu gigantickou postavu s plnovousem, oblečenou do bílého šatu. „Synu můj“, pronesl cizinec, „jdi do ješivy a služ Bohu!“ Otřesené dítě upadlo do bezvědomí. Díky zážitku „nebeského zjevení“ a navzdory vlastnímu přání Wolf nastoupil do ješivy.

Možná, že by někdy svět získal neobyčejného rabína Messinga, ale po dvou letech přijel služebně do jejich domu urostlý vousatý muž. A Wolf v něm okamžitě poznal strašlivého cizince. Tato událost mu umožnila rozkrýt klam „nebeského posla“. V tom okamžiku ztratil víru v Boha, ukradl „osmnáct grošů, tedy devět kopejek“ a „vydal se vstříc nejistotě“!

Od toho okamžiku se všechno v jeho životě převrátilo. Vlak odvážel černého pasažéra do Berlína a zde se u něj poprvé objevil telepatický talent. Wolf se tak bál průvodčího, že ze strachu zalezl pod lavici, a když mu při kontrole podal třesoucí se rukou kousek starých novin, dokázal mu vsugerovat, že je to skutečně jízdenka! Po pár tíživých okamžicích rysy v obličeji průvodčího změkly a ten se ho zeptal: „Proč sedíš pod lavicí, když máš platný lístek? Vylez!“

Ukázalo se, že život v Berlíně je velmi těžký. Wolf vůbec nepomyslel na to, že by použil své pozoruhodné schopnosti. Pracoval do úmoru, ale stále byl hladový. Po pěti měsících těžké práce a neustálého hladovění upadl vyčerpáním do bezvědomí přímo uprostřed chodníku. Neměl pulz a nedýchal. Jeho chladnoucí tělo odvezli do márnice. Nechybělo moc a byl zaživa pochován ve společném hrobě. Naštěstí jej ale zachránil horlivý student, který si všiml, že jeho srdce přece jenom bije.

Wolf přišel k vědomí až po třech dnech díky profesoru Abelovi, který byl v té době známým neuropatologem. Wolf jej slabým hlasem požádal, aby nevolali policii, ani ho neposílali do útulku. Profesor se ho udiveně zeptal, jestli něco takového řekl. Wolf mu odpověděl, že ne, ale že na to pomyslel. Talentovaný psychiatr pochopil, že chlapec je „pozoruhodným médiem“. Nějakou dobu ho tedy pozoroval, bohužel však jeho zprávy o experimentech za války shořely. Později se něco podobného ještě nejednou opakovalo, doslova jako by nějaká síla vytrvale a odhodlaně skrývala vše, co bylo spojeno s Messingem.

Profesor Abel napověděl Wolfovi směr, kterým měl rozvíjet své schopnosti a ten si našel práci v… berlínském panoptiku. V té době tam živé lidi vystavovali jako exponáty. Byla tam siamská dvojčata, žena s dlouhými vousy, bezruký člověk, který velmi obratně míchal nohama balíček karet i zázračný chlapec, který musel v kataleptické stavu ležet tři dny v týdnu v křišťálové rakvi. Tímto zázračným dítětem byl právě Messing. A pak k údivu návštěvníků berlínského panoptika ožíval.

Ve volných chvílích se Wolf učil „poslouchat“ cizí myšlenky a silou vůle vypnout bolest. Už za dva roky vystupoval ve varieté jako fakír, kterému jehlami propichovali hruď a krk (přitom mu z ran netekla krev) a jako „detektiv“ lehce vyhledával různé předměty, které schovali diváci.

Vystoupení zázračného chlapce byla velmi populární. Profitoval na něm impresário, přeprodávali ho, ale v patnácti letech pochopil, že je třeba nejenom vydělávat peníze, ale také se i učit.

Když vystupoval v Bushově cirkusu, začal navštěvovat soukromé učitele a později dlouhou dobu pracoval na univerzitě ve Vilniusu na katedře psychologie, přičemž se snažil vyznat ve vlastních schopnostech. Na ulici se snažil „zaslechnout“ myšlenky kolemjdoucích. Aby sám sebe prověřil, přistupoval např. k mlékařce a říkal jí něco v tom smyslu, aby se nebála, že dcera nezapomene kozu podojit, nebo uklidňoval prodavače v obchodě slovy, že mu dluh bude brzy vrácen. Ohromené výkřiky „subjektů“ svědčily o tom, že se mu skutečně dařilo číst cizí myšlenky.

V roce 1915 na svém prvním turné ve Vídni Wolf „složil zkoušku“ u A. Einsteina a Z. Freuda, když přesně splnil jejich myšlenkové příkazy. Právě díky Freudovi se rozloučil s cirkusem a rozhodl se, že již nikdy nebude používat žádné levné triky, jenom „psychologické zkušenosti“, ve kterých předčil všechny konkurenty.

V letech 1917 – 1921 uskutečnil své první světové turné. Všude ho očekával velký úspěch. Ale po návratu do Varšavy se ani jako významné médium nevyhnul povolávacímu rozkazu. Vojenské služby ho dokonce nezbavila ani pomoc, kterou poskytoval „náčelníkovi Polského státu“ J. Pilsudskému. Maršál se s ním nejednou radil o nejrůznějších otázkách.

Potom se Messing znovu vydal na turné po Evropě, Jižní Americe, Austrálii, Asii, pobýval v Japonsku, Brazílii i Argentině. Vystupoval téměř ve všech hlavních městech. V roce 1927 se v Indii setkal s Mahátma Gándhím a byl udiven uměním jogínů, přestože i jeho vlastní úspěchy byly neméně působivé. Stále častěji a častěji se na něj soukromě obraceli lidé o pomoc při hledání ztracených osob či pokladů. Jenom zřídka kdy si za to bral odměnu.

Jednou se hraběti Čartoryjskému ztratila briliantová brož, která stála celé jmění. Wolf našel viníka velmi rychle. Byl jím slabomyslný syn služky, který stejně jako straka bral lesklé věci a ukrýval je v tlamě vycpaného medvěda v obývacím pokoji. Odmítl odměnu 250 tisíc zlotých, ale požádal hraběte o pomoc při zrušení zákona, porušujícího práva Židů v Polsku.

Takovéto příběhy násobily Messingovu slávu, ale došlo i na složité případy. Jednou mu nějaká žena ukázala dopis od syna, které odjel do Ameriky a Messing z papíru usoudil, že pisatel je mrtvý. Při opětovném příjezdu do městečka ho přivítali pokřikem: „Podvodníku! Mizero!“ Ukázalo se, že se domnělý mrtvý nedávno vrátil domů. Messing se jenom na vteřinu zamyslel a zeptal se chlapce, jestli ten dopis psal on sám. Ten se zjevnými rozpaky řekl, že jeho gramatika není nejlepší a tak mu jej napsal kamarád, kterého brzy na to rozmačkal trám. Tak byla jasnovidcova autorita znovu obnovena.

Začala 2. světová válka a samotný führer nazval Messinga nepřítelem č. 1. Ten již v roce 1937 na jednom ze svých vystoupení neopatrně odpověděl na otázku a předpověděl Hitlerovi porážku v případě, že se „vydá na východ“. Teď byla na jeho hlavu vypsána odměna 200 tisíc marek a jeho portréty visely na každém rohu. Messing musel nejednou „odvracet oči“ německé hlídky, ale i přesto byl chycen, zbit a zavřen na okrsku.

To nevěštilo nic dobrého, proto Messing „pozval“ všechny policisty k sobě do cely, sám z ní pak vyšel a zastrčil závoru. Ale u východu z budovy také stála hlídka a sil nebylo nazbyt… Tehdy Messing vyskočil z prvního patra (poranil si přitom nohy tak, že trpěl až do konce života) a skryl se. Jedné listopadové noci roku 1939 jej vyvezli na voze plném sena z Varšavy, vedlejšími cestami provezli na východ a pomohli mu přepravit se přes Západní Bug (řeka, pozn. překl.) do Sovětského svazu.

Každého jiného uprchlíka ze zahraničí by tady čekaly dlouhé prověrky, téměř nevyhnutelné obvinění ze špionáže a pak zastřelení nebo tábor. Ale Messingovi okamžitě povolili volně se pohybovat po zemi a vystupovat se svými „zkušenostmi“. Sám to dost nepřesvědčivě vysvětloval tak, že vsugeroval jednomu vysoce postavenému důstojníkovi myšlenku o tom, že bude vládě, která si dala za jeden z úkolů rozšíření materialismu v zemi, velmi užitečný.

„V SSSR bojovali proti pověrám, zakořeněným v myslích lidí, takže neměli v oblibě ani věštkyně, ani kouzelníky, ani chiromanty… Musel jsem je znovu přesvědčit a tisíckrát předvést své schopnosti“, tak později vykládal svoji verzi Messing.

Ale je pravděpodobnější, že se osud jasnovidce v SSSR odvíjel tak šťastně jenom proto, že nějací vysoce postavení a kompetentní lidé o něm už dávno věděli.

Z vnějšku to vypadalo tak, že se bez kontaktů a znalostí jazyka uměl dostat do koncertního sboru, který v té době vystupoval po Bělorusku. Ale při jednom koncertu v Cholmu jej před zraky diváků odvedli přímo ze scény dva lidé v civilu a odvezli ke Stalinovi. Wolf Messing nebyl pro „vůdce národů“ ani provinciálním estrádním hypnotizérem, ani médiem pro „nově obrácené ke spiritismu“. Vždyť Messinga znali po celém světě. Prověřili ho a zkoušeli takoví lidé, jako Einstein, Freud a Gándhí.

Ať už se jednalo o sugesci (sám Messing to popíral) nebo jestli si jednoduše uměl získat sympatie všech i vůdce, který všechny podezíral, vyhnul se nepříjemnostem. Stalin mu přidělil byt, povolil turné po zemi, zmařil Berijovo přání získat telepata pro NKVD (ale byl pod dohledem čekistů až do posledních dní svého života).

Pravdou je, že pro něj uspořádal i několik důležitých prověrek. Jednou přinutil Messinga vyjít z Kremlu bez propustky a vrátit se zpět, což pro něj bylo stejně tak jednoduché, jako cestovat ve vlaku bez platné jízdenky. Potom mu uložil, ať vybere ze spořitelny 100 tisíc rublů bez jakýchkoliv dokumentů. „Loupež“ proběhla také úspěšně, jenom pokladník, když si uvědomil, co udělal, skončil s infarktem v nemocnici.

Sovětští vědci, kteří osobně Messinga znali, vyprávěli ještě o jednom experimentu, za kterým stál Stalin. Proslulý hypnotizér se měl bez zvláštního povolení dostat na vůdcovu chatu v Kuncevu. Oblast byla pod přísnou kontrolou, personál se skládal z pracovníků KGB a ti stříleli bez varování. Po pár dnech, když Stalin pracoval na chatě, brankou vešel černovlasý muž nižšího vzrůstu.

Ochranka salutovala a zaměstnanci ustupovali z cesty. Prošel několika hlídkami a zastavil se ve dveřích jídelny, ve které pracoval Stalin. Vůdce odtrhl pohled od papírů a nedokázal skrýt svoji bezradnost. Tím člověkem byl Messing. Jak to udělal? Tvrdil, že všem přítomným na chatě telepaticky předal informaci, že vchází Berija. Přitom si dokonce ani nenasadil skřipec, tak charakteristický pro šéfa KGB!

Jestli Wolf Grigorjevič poskytoval Stalinovi soukromé služby, nebylo nikdy prokázáno. V „kremelských“ kruzích se šeptalo, že Messing byl téměř osobním věštcem a poradcem Stalina. Ve skutečnosti se ale setkali jenom několikrát. Sotva by se „horalovi z Kremlu“ líbilo, kdyby někdo četl jeho myšlenky…

Ale víme jistě, že po jedné z uzavřených seancí ještě před začátkem Velké vlastenecké války vůdce zakázal „věštit o vidinách“ sovětských tanků v ulicích Berlína a přikázal diplomatům uhasit konflikt s německým velvyslanectvím. Byla zakázána i soukromá sezení. Ty ale prakticky nebylo možné vysledovat a Messing nejednou pomáhal svými předpověďmi o budoucnosti nejen přátelům, ale i absolutně neznámým lidem, zvláště pak za války.

Jeho schopnosti byly ověřovány a nesčetněkrát znovu a znovu prověřovány jak novináři, tak vědeckými pracovníky, ale i obyčejnými diváky. Mnohé jeho předpovědi byly zaprotokolovány a potom potvrzeny životem.

„Není třeba se ptát, jak se mi to podařilo. Řeknu to čestně a otevřeně: sám nevím. Přesně tak, jak neznám mechanismus telepatie. Ale mohu říct, že obyčejně, když mi někdo položí konkrétní otázku o osudu toho či onoho člověka, nebo se mě ptají na to, jestli se stane nebo nestane ta či jiná událost, musím na to zarputile myslet a ptát se sám sebe: stane se to nebo ne? A po nějaké době se objeví přesvědčení: ano, stane se to…, nebo ne, nestane se to…“

Taťána Lunginová, která pracovala v Institutu srdečně cévní chirurgie Bakulevovy Akademie věd SSSR a mnoho let se přátelila s Messingem, vyprávěla, že se podílel na správném určení diagnóz a vyléčení několika vysoce postavených pacientů. Jednou se pacientem tohoto institutu stal i dávný Messingův přítel, generál plukovník Žukovský, velitel letectva Běloruského vojenského okruhu.

Hrozilo, že rozsáhlý infarkt skončí smrtí a koncilium lékařů stálo před rozhodnutím, zda operovat nebo ne. Samotný ředitel institutu profesor Burakovský vyjádřil obavy, že operace může jenom urychlit konec. A tehdy zavolal Messing a řekl, že musí okamžitě operovat. „Všechno skončí dobře, zhojí se to rychle.“ Prognóza se vyplnila.

Když se později Wolfa Grigorjeviče ptali, jestli to s generálem Žukovským riskl, odpověděl: „Dokonce jsem o tom ani nepřemýšlel. Jednoduše v mém vědomí vznikla posloupnost: operace – Žukovský – život… a to je vše.“

I po tom všem byl Messing považován za řadového „umělce estrády“, přestože sám sebe takto nebral: „Vždyť umělec se na vystoupení připravuje. Já nemám nejmenší představy o tom, jaká témata se budou probírat, jaké úkoly přede mě postaví diváci, a proto se na vystoupení nemohu připravit. Musím se jednoduše naladit na potřebnou psychickou vlnu, pohybující se rychlostí světla.“

Messingovy „psychologické zkušenosti“ plnily obrovské sály po celém SSSR. Wolf Grigorjevič demonstroval svoji fenomenální paměť, když nazpaměť prováděl složité výpočty. Vypočítával druhé a třetí odmocniny ze sedmimístných čísel, vyjmenovával všechna čísla, figurující v daném situaci; za pár sekund přečetl a zapamatovával si celé stránky.

Ale nejčastěji plnil úkoly, které mu diváci dávali v myšlenkách. Např. sundat brýle z nosu dámy, sedící na šestém sedadle třinácté řady, odnést je ze scény a položit je do sklenice pravým sklem dolů. Podobné zadání Messig úspěšně splnil, aniž by využil pomocné repliky nebo nápovědu asistentů.

Tento telepatický fenomén byl nejednou prověřován specialisty. Messing tvrdil, že cizí myšlenky přijímá v podobě obrazů, vidí místo a činnosti, které má vykonat. Vždy zdůrazňoval, že na čtení myšlenek cizích lidí není nic nadpřirozeného.

„Telepatie je jenom využívání zákonů přírody. Nejdříve se uvolním, díky čemuž pocítím příliv energie a zvýší se tím moje vnímavost. Pak už je všechno jednoduché. Mohu přijímat jakékoliv myšlenky. Pokud se dotknu člověka, který posílá myšlenkový příkaz, je pro mě jednodušší se zkoncentrovat na přenos a vytáhnout si jej ze všech ostatních šumů, které slyším. Ale bezprostřední kontakt není vůbec nutný.“

Podle Messingových slov závisí jasnost přenosu na tom, jak dobře se umí ten, kdo jej vysílá, zkoncentrovat. Tvrdil, že nejlépe se čtou myšlenky hluchoněmých. Je to možná proto, že myslí více obrazně, než ostatní lidé.

Wolf Grigorjevič se stal známým především díky předvádění kataleptického transu, kdy „zkameněl“ a pak byl položen mezi opěradla dvou židlí. Tělo nemohl ohnout dokonce ani těžký předmět, který mu položili na hruď. Jako telepat četl myšlenkové příkazy publika a přesně je plnil. Často to vypadalo hloupě, zvlášť pro ty, kteří věděli, že tento člověk disponuje velkým darem předtuchy.

Když uchopil ruku trpícího člověka, dokázal předpovědět jeho budoucnost, podle fotografie pak určit, jestli dotyčný žije a kde se nyní nachází. Svoji schopnost předpovídání Messing po Stalinově zákazu předváděl pouze v uzavřené společnosti. Jenom v roce 1943, přímo uprostřed války, se odvážil veřejně vystoupit v Novosibirsku s předpovědí, že válka skončí první květnový týden v roce 1945 (podle jiných údajů to měl být 8. květen bez udání roku). V květnu 1945 mu Stalin poslal vládní telegram s poděkováním za přesně stanovený den ukončení války.

Messing tvrdil, že budoucnost se mu ukazuje v podobě obrazů. „Působení mechanismu přirozených znalostí mi umožňuje obejít normální logické myšlení, založené na řetězci příčin a následků. Ve výsledku se přede mnou otevírá poslední článek, který se pak objeví v budoucnosti.“

Optimismus vyvolává i jedna z předpovědí Messinga, týkající se paranormálních jevů: „Přijde doba, když je člověk svým vědomím všechny postihne. Neexistují nepochopitelné věci. Jsou to jenom ty, které se nám v daném okamžiku nejeví jako zřejmé.“

Messing se účastnil i spiritistických seancí. Už když pobýval v SSSR, tvrdil, že nevěří na vyvolávání duchů. Podle něj to byla lež. Byl ale nucen toto říkat, neboť pobýval v zemi bojovného ateismu a nežil si zas až tak špatně. Navíc mohl působit jako senzibil a léčitel, i když to dělal zřídka, protože si myslel, že odstranit například bolest hlavy není problém, ale léčení je záležitostí lékařů. Nicméně nejednou pomáhal nemocným s všemožnými mániemi a léčil alkoholismus. Všechna tato onemocnění ale spadala do oblasti psychiky, nebyla to terapie nebo chirurgie.

Messing mohl kontrolovat psychiku člověka bez zvláštního úsilí, a to za pomoci hypnózy. Často se zamýšlel nad svými schopnostmi, ale i tak nedokázal rozkrýt mechanismus svého daru. Někdy „viděl“, někdy „slyšel“ nebo jednoduše „přijímal“ myšlenky, obrazy, ale proces jako takový pro něj zůstal záhadou.

Jediné, o čem byli specialisté přesvědčeni, bylo to, že měl fenomenální dar, který neměl nic společného s šikovnými triky nebo šarlatánstvím. Vědci ale teoretické důkazy poskytnout nemohli, protože v té době parapsychologie nebyla uznávána jako věda.

Říká se, že Messing byl bázlivý, měl strach z blesků, aut i lidí v uniformách a ve všem poslouchal svoji ženu. Jenom tehdy, když se věc týkala principiálních otázek, se hrozivě vztyčil a začal mluvit jiným hlasem, ostrým a skřípavým: „Toto ti neříká Wolfík, ale Messing!“ Stejným hlasem mluvil i na scéně. Ale jasnovidectví je složitý dar a tak Messing věděl, že žádné léčení nezachrání jeho ženu před rakovinou. Po její smrti v roce 1960 upadl do depresí a zdálo se, že jej dokonce opustily i jeho zázračné schopnosti. Teprve po devíti měsících se vrátil k obvyklému životu.

Podobné články

Jeden komentář k "Mystický příběh Wolfa Messinga"

Napsat komentář