Noc v opeře

6074x 15. 07. 2013 1 čtenář

Nic nenasvědčovalo tomu, že se z Vítězslava Drbáčka stane prodavač vstupenek. Během gymnazijních studií vždy patřil k těm lepším, univerzitou prošel velmi…, zkrátka univerzitou prošel a tak mu v jeho očích sotva co bránilo vydat se na dráhu etablovaného přírodovědce. Přání však bývá otcem myšlenky. Zatímco si doma tvořil seznamy potřebného vybavení na svou první skutečnou cestu do terénu, usilovně posílal přihlášky do všech koutů, kde by se mohl ukrývat jeho budoucí zaměstnavatel, který ho na takovou objevnou misi vyšle. A že by bylo co objevovat.

Skutečnou půdu pod nohama cítil jen dvakrát v životě. Bylo to v jeho druhém a následně pátém akademickém roce. Každý výlet na povrch mimo město, který škola svým posluchačům musela alespoň jedenkrát za dobu jejich studia umožnit, pro ní představoval významnou rozpočtovou položkou. Vzhledem k tomu, že Víťa, jak mu každý v jeho okolí říkal, studoval obor Prekataklyzmatické terranologie, měl dokonce nárok na výlety dva. Pochopitelně nikdo z katedry to nenazýval výletem, ale expedicí. V té době každému ve svém okolí zaujatě popisoval, jaké výzvy s sebou taková výprava přináší. Několikrát se stalo, že ho kdosi poslouchal až do konce jeho výkladu.

V jednom z oněch případů, seděl v restauraci s mladou slečnou, na kterou se snažil zapůsobit. Pro Víťu měla taková situace podobnou váhu jako samotná návštěva zemského povrchu. Byla také podobně četná.

„Takže, jestli jsem to správně pochopila,“ řekla ta slečna po dvaceti minutách, „půjdeš se v masce a protichemickém obleku hrabat v odpadcích a mrtvolách abys našel nějakou kytku?“

Víťa její shrnutí však nepochopil správně a skromně podotkl, že je realista a neklade si za cíl najít skutečnou květinu, spíše cokoliv co roste, nebo do nedávna rostlo.

Protože to však byla veskrze bystrá mladá dáma, a přestože neměla potřebné odborné znalosti, snažila se udržet konverzaci u tématu a vyprávěla, jak každé úterý před jejím domem vyvážejí popelnice.

Už se pak nikdy nesetkali.

Měl skutečně dostatek času přemýšlet, kde se stala chyba. Den co den, pokaždé když seděl za svým pultem s tiskárnou, ze které se na něj valil nekonečný proud vstupenek a jediné co mu připomínalo jeho skutečnou profesi, byl pár hranatých květináčů za výlohou. Přestože v nich rostla kapradina, která se už volně téměř nevyskytovala, útěcha to byla pramalá. Bylo to stále stejné. Folie, hologram, čip, popřát hezký zážitek. Folie, hologram, čip, popřát hezký zážitek. Folie, hologram… Jeho niterný křik nikdo neslyšel.

„Víš, že jsem byl na gymplu v plaveckém družstvu?“ obrátil se Víťa na svého kolegu u vedlejší přepážky.

„To nevím,“ opověděl Rosťa a dál se plně soustředil na svou činnost. Rosťa měl totiž na rozdíl od Víti vysoké cíle. Na prodejce vstupenek roky studoval a tak považoval svůj povýšený postoj vůči ostatním, méně kvalifikovaným kolegům za zcela legitimní. Pokud zrovna neobsluhoval nějakého klienta (folie, hologram, čip, popřát hezký zážitek), věnoval se zdokonalování nabízeného produktu. Neustále se snažil na šéfa zapůsobit svými inovativními návrhy vstupenek, zahrnoval ho novými návrhy hologramů, stylizovaných dle druhu pořádané akce a podobně. Jednou dokonce přišel s nápadem, že by lístek na rockový koncert jedné kapely mohl hrát úryvky z jejich písniček.

Šéf ho neměl rád, ale Rosťa to nepostřehl a tak dál usilovně pracoval na své kariéře.

„No jo, fakt,“ pokračoval Víťa. „Byl jsem dokonce náhradník v nároďáku juniorů.“

„Já jsem se taky kdysi učil plavat,“ mrkl Rosťa významně okem.

Dál už Víťa pokračoval spíše sám pro sebe. „Mohl ze mě být profík. Určitě bych to dal. Určitě. Kdyby se jenom ten blbec Hubert nevrátil z rehabilitace tak brzo. Nevím, co s ním dělali, že ho dali dohromady tak rychle. Přetrhl si na jednom tréningu vazy. Ne že bych někomu přál něco zlýho, ale on si to zasloužil. Kvůli němu mě vyřadili ze soupisky. To ten trenér. Mě to bylo hned jasný. Hubertův otec ho podmáznul. Byli ve vatě. Mě posadili na lavičku a už mě nenechali trénovat tolik jako dřív. Určitě dopoval. To je jasný…“

„Dobrý den,“ ozvalo se nad ním, ale Víťa si právě pozval svůj osud na kobereček.

„Dobrý den,“ znova.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ začal uniformě. Bezpředmětná otázka, kterou ze sebe musel vyzvracet snad tisíckrát za den. Říct to ale musel, svou rebelii tak vyjadřoval alespoň tím, že se při ní zákazníkovi nepodíval do očí. Někdy, když byl zádumčivý, nepodíval se vůbec.

„Jednu vstupenku na Rigoletta na pátek večer, do metropolitního, prosím,“ řekl ten hlas. Byl to ženský hlas. Vlastně ne, byl to dívčí hlas. Nebo ne? Bylo těžké to určit, byl tak… Víťa odtrhl zrak od obrazovky a přerušil na okamžik sled strojových úkonů.

„Máte volnou lóži?“ zeptala se.

Víťa na ní hleděl. Usmívala se. Tak nějak neosobně. A čekala. On měl rád trpělivé lidi. Stále kolem něj všichni někam spěchali, zatímco on seděl na svém místě a vyráběl vstupenky. Při tom si představoval, jak se někde rýpe v hlíně. Na to teď ale nemyslel. Tahle se mu líbila. Nevěděl, jestli mu někoho připomíná, nebo ji dokonce už někde viděl. Ale ne, určitě ne, to by si pamatoval. Určitě tu byla poprvé. Nebo možná ne, třeba byla u kolegů už někdy dřív? Ne, všiml by si. Byla taková… Taková akorát. Přesně to mu vyzvánělo v hlavě jako v pravé poledne. Akorát.

„Máte volnou lóži?“ Pořád se usmívala. „To jí už nebolí svaly na tvářích?“ blýsklo mu hlavou a to ho vrátilo s hlasitým žuchnutím zpět za přepážku.

„Promiňte,“ vzpamatoval se a hledal výmluvu za své zírání. „Ehm, zasekl se mi systém,“ začal usilovně klepat do kláves. „Ale už jsem to opravil! Tady si člověk musí poradit sám. To víte, ani nám sem nedají pořádnou podporu. Tak si musíme poradit sami. Asi si říkáte co je na tom, vytisknout vstupenku, kdybyste ale viděla, s čím musíme pracovat…“

Měl pocit, jako by svůj hlas slyšel z rádia a cítil znechucení. „Jinak,“ kousl se do rtu, „musíš jinak!“

Tiskárna zabzučela a vyjel duhový kus plastu.

„Jen jednu? To je neobvyklý počet pro takovou slečnu…,“ zamrazilo mu. Protože právě tohle nechtěl říct. Co když se ho teď zeptá: „Pro jakou takovou?“ nebo „Co je na tom divného?“ zkrátka cokoliv podobného co by prozrazovalo, že si vzala jeho poznámku osobně. Opět ten křik.

„Máte ráda operu?“ řekl. Ano, to je ta správná otázka. Opera. Na operu chodí slušní lidé. Chytří lidé. Aspoň, že ví kdo je autorem. Vlastně neví, je to tam napsané, ale to je jedno.

„Verdi je můj oblíbený skladatel.“

Dívka mlčí.

„Tuhle operu jsem už dlouho neviděl. Vlastně mě teď napadá, že bych na ní taky mohl někdy zajít.“ To byl ten správný hlas, který chtěl z rádia slyšet.

Podala mu kartu. Provedl se převod. Rozloučila se a odešla.

Z nastalého vakua ho probrala až báječná myšlenka. Průmyslová kamera, která mu od rána do večera civěla přes rameno, konečně byla k něčemu dobrá.

Ještě druhý den zápasil s myšlenkou utratit úspory z minulého měsíce a zajít si do metropolitního na stejné představení jako ona. Čistě náhodou. Věnoval dostatek času své představivosti, aby mu předložila reálný scénář takového podniku. Bohužel, ten který opravdu reálně vypadal, ho příliš nemotivoval. Zkráceně říkal: „Nestane se nic. Utratíš peníze za něco, co se ti nebude líbit a pak půjdeš domů. Nezahlédneš ji. A pokud jo, stejně neuděláš nic. A pokud jo, dá si dvě a dvě dohromady a dojde jí, že jí špehuješ, a tak dál, a tak dál.“

Na večer sehnal kamaráda, který měl zrovna čas, a šli se opít. Bylo pondělí.

Po zbytek týdne ji vyhlížel přes horizont své přepážky, ale věděl jak je jeho snaha bezpředmětná. Ostatně, kdo si půjde pro lístek dvakrát do týdne? A i kdyby, proč zrovna ona? V pátek podvečer celou kapitolu uzavřel s tím, že se nemýlil. Skutečně už nepřišla. Pomyslel si, že za pár hodin začne v divadle představení a ona tam bude. Přestože si kupovala jen jeden lístek, usoudil, že bylo by absurdní očekávat, že tam půjde sama. To by možná mohl jen nějaký zkrachovalec, jemu podobný. Ten by tam navíc pravděpodobně ani nešel. Dostal se do slepé uličky paradoxu. Večer v opeře je koneckonců společenská záležitost. S touto myšlenkou jí dal sbohem a šel domů.

Nastalo další pondělní odpoledne. „Dobrý den,“ ozvalo se nad ním. Byla to ona.

„Dobrý den,“ odpověděl a tvářil se vřele. „Jaká byla opera?“

Přestože cítil, jakoby mu v hlavě právě vybuchl balónek plný protichůdných myšlenek, uchoval si dostatek duchapřítomnosti, aby je ignoroval.

Neodpověděla. Místo toho jej požádala o vystavení další vstupenky opět na pátek, na totéž představení. Zatímco vyřizoval objednávku, přemýšlel, co jí vede k tomu, že chce vidět stejné představení už po týdnu.

„Třeba ty vstupenky nekupuje pro sebe?“ napadlo ho. Jak to ale navléct?

„Jaké bylo obsazení?“ vyrazil ze sebe. „Bylo plno?“

„Jste pozorný,“ odpověděla se svým neměnným tajuplným úsměvem. „Máte volnou lóži?“

Měl pocit, že zažívá deja-vu. Jedna volná ještě zbývala. Náhle však dostal nápad.

„Bohužel, ty už jsou tentokrát obsazené,“ zalhal.

„To nevadí,“ řekla. Jen co jí vystavil vstupenku, zaplatila a odešla.

Díval se za ní, dokud to šlo. Pak klepl nehty o desku stolu a okamžitě si zabookoval místo sám pro sebe. Hned v následující řadě, tak aby na ni dobře viděl. Přišlo mu to bláznivé, ale rozhodl se na to nemyslet, byl zvědavý, co se stane.

„Odkdy se zajímáš o operu?“ ozval se Rosťa. Víťa s sebou škubl a ohlédl se za sebe.

„Tys mě vyděsil!“ Kolega mu stál přímo za zády a v ruce držel kelímek s horkou kávou.

„Šel jsem si pro kafe, je na tom něco divnýho?“ opáčil.

„Ne, proč?“

„Chtěl jsi snad taky?“

„Ne, nechtěl,“ řekl a v duchu dodal: „Hlavně už zmiz.“

„Nevěděl jsem, že tě zajímá opera,“ nevzdával se.

„Nezajímá.“

V tom okamžiku tiskárna zabzučela a vyjel z ní teplý lístek. Rosťa natáhl ruku, vyjmul ho z ústí stroje a prohlédl si ho. „Rigoletto.“ Pozvedl obočí.

„To není pro mě,“ vytrhl mu Víťa lístek z ruky a schoval ho.

„Jasně,“ špitl Rosťa a odfoukl horkou páru stoupající z jeho kelímku.

Stálo to jisté úsilí, ale nakonec Víťa vylovil ze svého šatníku něco, v čem se dle jeho úsudku dalo navštívit metropolitní divadlo. Bohužel zjistil, že za posledních několik let za přepážkou místy poněkud povyrostl. „Nic naplat,“ povzdechl si a vypravil se na nákup. Když si ještě tentýž večer prohlížel v zrcadle

výsledek svého snažení, uznal, že to byl dobrý nápad. Pustil se ve svých úvahách dokonce tak daleko, že se rozhodl změnit účes a dohladka se oholit.

„Při troše štěstí mě ani nepozná,“ pomyslel si a rozhodl se při tom zatlačit myšlenku, že by ho nepoznala ani bez těch změn. Lidé za přepážkou zkrátka vypadají jinak než bez ní a jsou každopádně zapomenutelní.

V pátek odpoledne začal cítit protivné šimrání v břiše. Po práci zamířil hned domů, hodil se do gala a když už zašel ve svém plánu tak daleko, rozhodl se dát svému kontu ránu z milosti a objednal si odvoz až před budovu opery.

Zatímco se kolem něj sročoval houf ustrojených, nažehlených a ve většině případů starších lidí, než byl on sám, snažil se působit sebejistě a nevypadat tak, jak se cítil. Uklidňoval se tím, že těmto lidem je jeho přítomnost zde ukradená.

Otevřely se dveře a dav se začal soukat dovnitř. Ocitl se ve vysoké vstupní hale a uviděl ji. Měla jednoduché elegantní červené šaty a vlasy stočené navrch hlavy. Neviděl ji zblízka, ale byl si jistý, že je to ona. Krátce na to obsadil své sedadlo a čekal. Místo před ním bylo prázdné.

Sál potemněl a začala znít hudba. Na tom jediném místě, které přitahovalo jeho pozornost, však nikdo neseděl.

„Prostě tu není,“ řekl si a nic jiného nevnímal. Naplánoval si, že během přestávky odejde. Nevěděl, jestli ho štve víc, že jeho plán nevyšel, nebo že ho to celé stálo tolik peněz. Asi všechno dohromady.

Jakmile poprvé padla opona, opustil divadlo a zamířil do nejbližší kavárny, která byla vzdálená jen pár desítek metrů od vchodu. Posadil se k prosklené stěně s výhledem na zdobenou budovu divadla a objednal si kávu.

Chtěl jít domů, ale snad i proto, že neměl představu co s nepovedeným večerem, rozhodl se vyčkat konce představení. Co když se přece jen ještě objeví?

Když čas pokročil, opustil pohodlné teplo podniku a šel se potloukat kolem divadla. Zakrátko ven začali proudit lidé a rozcházeli se všemi směry. Někteří z nich nastupovali do vozů před vchodem, někteří odcházeli po svých. Kolem něj se míhala světla, jak vznášedla mířila vzduchem do dopravních koridorů.

Pozoroval černou limuzínu, která právě zastavovala nedaleko schodiště. Starší muž v obleku pomáhal nastoupit nějaké dámě v červených šatech. Víťa napnul zrak. „To musí být ona,“ řekl si a jeho rozmrzelost nabyla vrchu. Ničemu

nerozuměl a nebylo nic, co mohl udělat. Uvědomoval si už od počátku, že celé je to hloupý nápad, ale teď měl jistotu. Počkal, až se shromáždění rozptýlí, zahnul za roh mimo oslnivé reflektory osvětlující průčelí a mířil pryč.

Náhle proti sobě zaslechl cvakání dámských lodiček a vzápětí se ze stínu proti němu vynořila postava, ta, kvůli které to celé absolvoval.

„Pojďte prosím,“ sevřela mu prsty kolem zápěstí. Srdce mu vyskočilo až do krku. „Pojďte prosím, mé kamarádce se udělalo nevolno.“ Hleděl jí do tváře. Byl si jistý, že je to ona, ale byla příliš tma, než aby z ní mohl vyčíst něco víc. Protože se nezmohl na nic jiného a byl zaskočený dost na to, aby něco vymyslel, prostě ji následoval.

Právě ve chvíli, kdy si konečně v hlavě srovnal slova natolik, aby z nich složil smysluplnou větu, zastavili se.

„Víte,“ nadechl se, „už jsem ani nečekal, že vás tu potkám…“ Ucítil, jak ho do hlavy udeřil plechový předmět. Nic neviděl, ale slyšel, jak to zadunělo. Vzápětí se složil k zemi pod sprškou ran, které přicházely ze všech stran.

„Musel jsem být chvíli v bezvědomí,“ pomyslel si, když se konečně posadil a opřel se zády o studenou zeď. Vyhrnul si rukáv, aby se podíval na hodinky, ale byly pryč. „Aha,“ pomyslel si a na několik minut si zakázal přemýšlet o čemkoliv dalším. Jak se co nejdřív dostat domů, bylo to jediné, co ho zajímalo.

Bez toho zbytku peněz a pěšky mu to trvalo téměř čtyři hodiny. Neměl nejmenší zájem cokoliv hlásit, s kýmkoliv se bavit a chodit jakýmkoliv jiným směrem, než tím kterým byla jeho postel. Přestože by lupičům samotná karta nebyla k ničemu, určitě mu vzali otisky a možná i krev. Každopádně věděl, že to v příštích dnech musí nahlásit, dřív anebo možná až poté, co jeho údaje někdo zneužije. Dnes ale ne.

Následující pondělí se nemohlo obejít bez dotěrných dotazů ze strany kolegů. Nedalo se nic dělat. Poprvé za dlouhou dobu byl rád, když se rozeběhl obvyklý kolotoč folií, hologramů, čipů a přání příjemných zážitků. Šéf ho sice chtěl na pár dalších dní z prodeje uvolnit, aby svým mnohobarevným zjevem neděsil zákazníky, ale on trval na tom, že se cítí dobře a kontakt s lidmi mu pomůže vytěsnit nepříjemnou vzpomínku z hlavy.

„Dobrý den,“ ozval se nad ním ženský hlas. Ano, bylo pondělí odpoledne.

Protože se Víťa nezmohl zhola na nic, upřeně zíral.

„Jednu vstupenku na Rigoletta na pátek večer, do metropolitního, prosím.“

Stále se o ni opíral očima a nebyl schopen slova. Ona se na něj dívala s tím svým nic neříkajícím úsměvem, který naprosto nedokázal pochopit. V jejím hlasu ani výrazu nebyla známka po čemkoliv neobvyklém.

„Ano, jistě,“ vysoukal nakonec skrze stažené hrdlo a přemýšlel, zda se to děje doopravdy, nebo jen v jeho hlavě.

„Máte volnou lóži?“

Při těch slovech se začal trpce smát. „Ano,“ odpověděl a vystavil jí vstupenku, jako obvykle. Ona mu podala kartu, kterou vždy platila.

„Opera je báječná věc, viďte?“ řekl Víťa. „Zanechá v člověku silný zážitek. Nezapomenutelný zážitek, nemyslíte?“

„Jste pozorný,“ odpověděla a zakrátko odešla. Jeho narážku asi nepochopila. Opět jí sledoval tak dlouho, dokud nezmizela. Chvíli se mlčky díval na své ruce. Pak se odhlásil ze systému a zavolal na Rosťu: „Vyřiď šéfovi, že se mi udělalo špatně a šel jsem domu.“

Zbytek dne strávil tím, že si četl přírodovědecké knihy, sledoval dokumentární pořady o vyhynulých organismech a snil o tom, jaké by to bylo, kdyby. Ať se však snažil jakkoliv, prostě mu to nešlo do hlavy. Možná to celé jen vůbec nepochopil. Pravidelné nákupy vstupenek, dvojnici, nic z toho. Rozbolela ho hlava.

Snad proto si připadal jako úplný hlupák, když následující pátek seděl ve stejné kavárně, pil stejnou kávu a odhadoval, kdy skončí představení. Stál však již opět na chodníku, když lidé opouštěli budovu a někteří nasedali do svých drahých vozů.

Všiml si, a byl na to v tu chvíli hrdý, že poznává tutéž limuzínu jako před týdnem. Nastupoval do ní jiný muž, ale jeho doprovod dobře poznával. Byla to ona. Tentokrát však neměla červené, ale bledě modré šaty a byla s ní ještě jedna dívka, kterou viděl poprvé. Vůz zakrátko zmizel jako všechny ostatní.

Prostranství se začínalo vyprazdňovat. Brzy zůstal jen jeden pár, který spolu rozmlouval ve stínu u rohu budovy. Když uviděl, jak ta žena chytá svého partnera za zápěstí a táhne s sebou za budovu, bylo mu to jasné. Zbytky jeho pochyb zahnaly její červené šaty. Stejné, jaké si měl možnost nedávno

prohlédnout zblízka. Nebyl žádný hrdina a neměl zájem o další výprask. Rozhodl se chvíli počkat.

Když nechal uběhnout dostatek času a sebral veškerou odvahu, nepřekvapilo ho, že na podobném místě jako před týdnem on, dnes ležel jiný nešťastník. Poblíž nebyl nikdo jiný. Ten ubožák se choulil na zemi a sténal, ale žádnou krev nebylo vidět. Víťa několik vteřin zápasil se svým lepším já, nakonec se ale otočil a odkráčel tak rychle jak to jen šlo a zároveň ještě nebylo podezřelé.

Připadal si tragikomicky a nedokázal pochopit, že si toho nevšiml. Seděl ve svém pokoji u rozsvíceného holografického panelu, kterému se běžně říkalo obrazovka, a procházel internetové boxy agentur, které dovážely umělé lidi. Převážně z Japonska, pochopitelně (respektive toho co Japonskem kdysi bývalo).

Nikdy se o androidy nezajímal. Stále se snažil považovat za přírodovědce, což od něj, vzhledem k okolnostem, vyžadovalo čím dál větší úsilí. Umělý organismus podle jeho logiky představoval jakýsi protipól jeho zaměření. Byl také přesvědčen, že dosud žádný neviděl. Sám však připouštěl, že vnímavost není jeho silná stránka. A ty roky za přepážkou mu k ní rozhodně nepřidaly. Jeho rozlišovací schopnost lidské bytosti se omezovala na její nejvýraznější znaky, jako byly ruce, nohy a hlava. Jinými slovy, neměl šanci takovou imitaci člověka rozeznat, což bylo zároveň silným prodejním argumentem dovozců. Ledaže by už předem věděl jak. Teď už to věděl. Byly zkrátka jako ona – akorát.

Přestože v jiných zeměpisných končinách se už několik let mohlo jednat o celkem běžnou věc, zde to bylo stále poměrně citlivé téma. Důvodů poněkud zdrženlivého přijetí této kybernetické vymoženosti širší veřejností bylo vícero. Jedním z nich byl fakt, že se jednalo o velmi drahou záležitost. Téměř okamžitě tak dostala statut luxusního zboží pro zvrhlé zazobance, k čemuž přispívalo zejména několik agentur poskytujících předražené služby pro pány. Teď už bylo Víťovi jasné, že ta limuzína patřila právě jedné z nich a ty ženy byly umělé profesionální společnice.

Věnoval čas důkladné prohlídce všech katalogů, které se mu podařilo vypátrat. Nedalo to mnoho práce. Byl ale rád, že ho u toho nikdo nevidí, protože minimálně pro ženskou část populace to bylo něco nestravitelného.

Určitě by se našla i řada odpůrců mezi muži, tam však upřímnost odporu byla poněkud diskutabilní.

Tak trochu doufal, že tam tu svoji najde. Musel to být nějaký standardní model, když za jeden večer viděl hned dva exempláře. Byl překvapený, jak široká nabídka byla k mání. Říkal si, že co do tělesných parametrů by si musel vybrat snad každý. A jak tak o tom přemýšlel, začínal se mu v hlavě rodit další divný nápad. Ať se tomu bránil, jak chtěl, musel zkrátka přemýšlet o tom, jaké by to bylo jednu si vyzkoušet.

Když o něco později v jednom z dalších katalogů opravdu našel co hledal, zvědavou myšlenku už nedostal z hlavy. Vypadala zkrátka tak, jakoby se mu někdo podíval do mozku a vyrobil jí přesně podle toho, co tam našel. A to bylo zkrátka šílené, povrchní, nesprávné a snad i zvrhlé, ale dokonale účinné.

Bylo pondělí a tak nějak očekával, že se tam odpoledne objeví… sám náhle nevěděl jak ji nazvat. Dopoledne nechodilo mnoho lidí, takže měl dost času rozvíjet svoje teorie. Upřímně a na rovinu si musel připustit, že nemá na to, aby si ji z té agentury mohl objednat. Nutilo ho to přemýšlet nad tím, jak mohla nějaká banda zlodějíčků přijít k tak drahé, ať se mu to slovo nelíbilo sebevíc, věci. Co ale bylo zapotřebí, aby se chovala, jak potřebovali? Tou dobou mu už bylo celkem jasné, proč si vybírají oběti svých přepadení mezi návštěvníky velkého drahého divadla a taky mu bylo jasné, že jeho případ pro ně musel být zklamáním. Což ho alespoň pro tu chvíli celkem potěšilo.

„Hele, támhle jde ta tvoje hvězda,“ začal zvučně Rosťa.

Víťa zvedl oči nad úroveň přepážky. Viděl ji. „Jaká hvězda?“ mlžil.

Potutelný úšklebek na Rosťově tváři mu vůbec nebyl příjemný. „Jen se nedělej. S nikým jiným se přes přepážku nebavíš.“

Víťa mlčel, ale kolega měl patrně potřebu mu její příchod nějak zpestřit. „Jaká byla opera?“ napodobil Víťův hlas, „jaký v člověku zanechá zážitek…“

„Mlč!“ pomyšlení, že je sledován mu v ničem nepřidávalo. „Ještěže neví, že není opravdová. To bych si vyžral. Snad si toho nevšimne,“ pomyslel si a dostal nápad, jak si trochu prověřit ji a kolegu zároveň.

Musel uznat, že Japonci fakt umí. Byla prostě perfektní a skutečnost, že kvůli ní dostal naloženo a byl okraden, už z části vyšuměla. Nakonec, těžko mohl z něčeho obviňovat ji. Přistihl se, jak uvolněně se cítí, když ví, že ona si o

něm pravděpodobně nemyslí vůbec nic. Ať řekne, co řekne. Takže si dovolil během obvyklé bookovací a tiskařské procedury zírat více, než by mu prošlo u kterékoliv skutečné ženy.

„Věděla jste, že při svém uvedení měl Rigoletto problémy s cenzurou? Museli ho dokonce uvádět pod jiným názvem,“ zkoušel ji. Sám si to však přečetl v poznámce, do které se obvykle psaly zajímavosti o akci. Zejména u starého repertoáru se mnohdy jednalo o rozsáhlou pasáž.

„Jste velmi pozorný,“ odpověděla s úsměvem.

V duchu se smál. Vlastně se smál doopravdy, ale v tu chvíli si myslel, že se směje jen v duchu. Pak řekl něco, co by asi jinak nikdy neřekl. „Rád bych vás pozval na kávu, co říkáte?“

Koutkem oka zahlédl, jak Rosťa o kus dál zamrzl a napřímil ohnutá záda. Měl pocit jako by se mu jedno ucho nafouklo.

„Jste velmi pozorný,“ odpověděla se stále stejným úsměvem.

„Jasně, to já jsem,“ cenil zuby. Nakonec jí podal lístek a ona zaplatila.

„Přijďte zas a hezký den!“

Nevěděl však, že tam toho odpoledne byla naposledy.

Rosťa na něj nicméně zíral s vytřeštěnýma očima a Víťa se poprvé po dlouhé době docela dobře bavil. Z jeho výrazu mu bylo jasné, že mu to naštěstí nedošlo. Byl přesvědčen, že profesionální společnice s takovými vyjadřovacími schopnostmi by agentuře asi moc nevydělávala. Takže jí někdo nejspíš přeprogramoval. A asi to nebyl žádný odborník.

Ten večer trávil Víťa přemýšlením o životě. Musel uznat, že blízkost umělé bytosti jakou byla ona, je přinejmenším zvláštní. Uvědomil si, že jeho dnešní zážitek byl vlastně velmi uklidňující. Mohl jí zcela bez obav říct to, co mu jiné ženy obvykle házely k nohám. Alespoň v dobách, kdy o ně ještě usiloval. Ano, její blízkost byla uklidňující.

Snažil si ji představit u sebe doma. Je tam pro vás a nic nehrozí. Není nevrlá, nebo náladová, nelže a neopustí vás. Možná to není dobrá citová investice, ale on takovou investici stejně nikdy neměl. Pravda, není tak úplně skutečná, ale to už dnes není ani mrkev. Tento argument koreloval s jeho vědeckým já a měl na něj proto přesvědčující dopad. Musel si přiznat, že vztahy ho děsí a ženy možná ve skrytu duše nenávidí. I kdyby ne, mohl je vinit za to, že u nich nikdy nenalezl úspěch ani pochopení. Došel k závěru, že kdyby byl

bohatý, byl by ideálním představitelem cílové skupiny. To však nebyl a nic nenasvědčovalo tomu, že se to v dohledné době změní k lepšímu. Zaplavila ho vlna hořkosti a beznaděje. Poslední na co myslel, než usnul, se týkalo osudu a vstupenek. Představa, že nejspíš nebude jediný kdo to tak má, mu v tu chvíli přišla děsivá.

Propadl se do jakési fantaskní bubliny, která čím dál víc posilovala jeho domněnku, že vlastnictví takové umělé ženy by vyřešilo většinu jeho potíží a změnilo mu život. Zda-li byla ta domněnka relevantní, tím se nechtěl zabývat. Spatřil před sebou něco, co mohl znamenat otevřený výběh pro zvíře držené v kleci. Byla to iluze úniku, která však pro něj ve skutečnosti nebyla o mnoho snáze dostupná, než jakékoliv jiné řešení. Vize neexistující perfektní milenky náhle alespoň vypadala opravdově a před tím neuměl a ani nechtěl zavřít oči.

A tak se stalo, že se díval jinam a v myšlenkách byl se svou kybernetickou vílou, když druhý den, krátce před zavírací dobou přišla k jeho přepážce pohledná mladá slečna. Poprosila o jeden lístek na koncert rockové kapely, která patřila i mezi jeho oblíbené. Rozhlédla se po prodejně a všimla si hranatých květináčů v rozích za skleněnou tabulí výlohy. Šla si je blíže prohlédnout, než bude vstupenka připravena.

Byla to nějaká kapradina. Vzala její list mezi prsty. „Ty jsou pravé?“ zeptala se, ale Víťa ji neposlouchal. „Asi Polystichum aculeatum,“ řekla sama pro sebe, „nebo možná polyblepharum. Nikdy jsem si je pořádně nepamatovala.“ Ohlédla se přes rameno k obsluze. „Věděl jste, že většina z nich už vymřela?“

„Tyhle budou asi z Asie, tam ještě jsou,“ odpověděl, a zatímco vyjížděl lístek z tiskárny, srovnával ceny různých importérů umělých společnic.

„No jo,“ řekla. „Asi.“

„Máte to tady,“ položil teplý plast na vršek přepážky.

„Díky,“ usmála se a zaplatila. „Už končíte co? Já jsem na přepážce taky nějaký čas dělala.“

„Opravdu?“

„Dlouho jsem to ale nevydržela.“

Víťa se smutně pousmál a pokýval hlavou.

„Tak pěkný večer,“ popřála a odešla.

„Nashledanou,“ odpověděl. Víckrát ji neviděl. Krátce po poslední objednávce zavřel systém. Ještě nějaký čas hledal dívku snů s nejnižší cenou, ale i tak to bylo víc, než si bude moc kdy dovolit. Uvědomoval si to, ale nechtěl na to myslet. Třeba se zadaří. Koneckonců, nikdy nevíte, kdy se objeví nějaká výjimečná příležitost.

Podobné články

Napsat komentář