Noční směna

4820x 15. 07. 2013 1 čtenář

„Tak co Ludvíku, dáme ještě jednu rundu?“ zazubil se na kolegu Pepík Řebíček.

Ludvík, pamětliv svých zásad byl zdrženlivý v zábavě i pití. „Už jsem měl dvě,“ řekl a přelil do hrdla poslední zbytek pěny ze dna svého pulitru.

„Vildo!“ houknul Pepík na hospodského Vilíma. „Foukni nám sem ještě dvě, kluku plešatá!“¨

On totiž Josef měl svou vlastní řeč a v ní „ne“ znamenalo zhruba: „bojím se své přirozenosti“ a „už mi to stačilo“ si vykládal jako: „jsem příliš kultivovaný, než abych si připustil svou animální touhu.“

S ohledem na tento rys, o kterém věděla jen hrstka Pepíkových nejbližších kolegů ze směny, bylo třeba postupovat v jeho expanzivní společnosti obezřetně, jinak se to neobešlo bez následků. O tom mohli vyprávět například Ruda s Jožkou. Oni tedy vyprávěli, jen jim při tom do tváře svítila lampička a zpoza stolu se na ně mračil příslušník mající v popisu práce péči o veřejný pořádek. Jejich líčení smutné události, ke které došlo jednoho pozdního večera mimo službu a ve kterém hrálo roli jízdní kolo, popelnice, kočka, vřeštící důchodkyně a zmíněný Pepík nepřipadala úředníkovi natolik zábavná jako ostatním řidičům, se kterými se ovšem viděli až o několik dní později. Jako poznámku pod čarou vždy ale uváděli, že kočka to přežila. O té paní nemluvili.

„Tak si myslím,“ začal Pepík když si zhluboka oddechl po vydatném doušku, „že ty nový mašiny nám práci moc neulehčí.“

„Jako proč?“ Ludvík na to. „Ty už sis nějakou zkusil?“

„Blázníš?“ zamračil se. „Jak bych se k ní asi dostal? Tonda povídal, že má švagra, co dělá v pátým obvodu. Nabírali řidiče, protože tam firma otvírá novou pobočku a při tej příležitosti jim dodaly už ty nový modely. Je nějak za dobře se šéfem, tak mu prej dovolil, ať si jednu vyzkouší. Za nějakou protislužbičku. Potajmo samosebou.“

„A?“

„Byla prej kurevsky boží.“

Ludvík křečovitě sevřel rty a odfoukl, jak mu ze žaludku vyběhl plyn, kterému učeně říkal oxid chmelnatý.

„Tak to si je budou chtít všichni vyzkoušet. Dřív to byly dvě tři jízdy za noc a klientům to stačilo. Někomu se to líbilo, přišlo jim to jako divoká jízda, ale většinu jsme brzy vezli domů, když je to přestalo bavit. Teď ale přibývá permanentek. Většinou se zastavím sotva na cigáro, dvě.“

„Tyhle nový prý budou mnohem živější a míň náročný na údržbu.“ Pepík se významně naklonil k přísedícímu a ztlumil hlas: „Lůďo, slyšel jsem, že budou mít zabudovaný nějaký nový bezpečnostní opatření.“

„Jak jako?“

„Naše čipy už nebudou stačit k přístupu do harmonogramu.“

„To bude blbý,“ zděsil se Ludvík. „A co když odpadne jízda a změní se rozpis, musíme přece změnit záznamy?“

„Bude to nějak centrálně, nebo co, nevim.“ Pepíkův kulatý obličej potemněl. „A určitě nám nepřidaj.“

Ludvík chvíli mlčel a přemýšlel. Pak pronesl: „potřebuju panáka. Dáš si taky?“

Pepíkův kulatý obličej se rozjasnil.

Jak tak seděli a nahlas hloubali o svém údělu, ozvala se ze sálu vlna jásotu.

Pepík s Ludvíkem vzhlédli od desky stolu na projekční stěnu.

„A je to tři tři,“ zasmál se hospodský Vilím. „Doufám že komeťáci vyhrajou, vsadil jsem si.“

„Ty jsi přeci nikdy nesázel,“ podivil se Ludvík.

„Jo, ale bodyball mě nějak chytnul.“

Na vzdálené stěně probíhal opakovaný zpomalený záběr klíčového momentu utkání, ve kterém jeden z hráčů Komety loktem zasáhl kolem letící elipsoid a usměrnil ho tečí přes půlku kvadrantu do brány bránícího Meteoru.

„Ten byl parádní,“ rozjímal Vilda za barem, zatímco žmoulal utěrkou sklenici.

Ludvík přemýšlel. „Takže,“ začal uvážlivě, „jsou výkonnější než ty, který teď máme, říkáš? Hm, musím ale říct, že já jsem s nima nikdy neměl problém. Jsou spolehlivý. Mají teda docela spotřebu, musí se pořád dobíjet a jsou trochu těžký, ale jsou celkem tichý a hlavně můžeš snadno přemazat kus záznamu z paměti, když si potřebuješ něco zařídit, jestli chápeš a nikdo na to nepřijde. Myslím.“

„Ty to děláš?“ zeptal se Pepík.

„Ještě řekni, že ty ne? To je na týhle práci přece nejlepší.“

Pepík se zachechtal. „Jasně.“

„Každej to dělá. A kdo tvrdí že ne, kecá. Podle mě to ale na dispečinku vědí, jenom to zatím nechávaj bejt, protože si je sami taky pujčujou když potřebujou.“

„A že potřebujou,“ rozesmál se Pepík.

Ludvík se podíval na hodinky, „mám ještě dvě jízdy,“ povzdechl.

„S jakou dneska jezdíš?“

„S dvanáctkou,“ odpověděl.

„Ta je dobrá, ale já mám nejrači čtyřku. Co jí vyměnili agregát tak frčí. Taky jí přelakovali. Jednou jsem jí pěkně rozparádil!“

„Hele, co tvá stará? Od tý doby, co jsem začal jezdit pro firmu mě pořád vyslýchá. Jí říkám, že je paranoidní,“ stěžoval si Ludvík. „Myslí si, že jí během nočních zahýbám nebo co.“

„A ne snad?“

„To přece není žádný zahejbání! Já jsem nikdy na jinou ženskou ani nepomyslel.“

„No proč taky, že jo?“ smál se Pepík.

Ozvalo se zaklapání tenkých jehlových podpatků a v tom se za nimi rozezněl zpěvný dívčí hlas: „Pane Kožíšku, omlouvám se, že ruším.“

Ludvík se ohlédl a za ním stála velmi pohledná slečna s tmavě červenými vlasy, velkýma černýma očima a bujnými křivkami. Její dráždivé a přesto elegantní oblečení ostře kontrastovalo s prostředím lokálu a na vzorně drženém předloktí se jí pohupovala malá, lakovaná kabelka. Její živočišná vůně, probarvená sladce tíživými tóny vanilky se promísila s kouřem a alkoholovými výpary. Přesně tak, aby se z toho lehce zatočila hlava každému, kdo na to nebyl zvyklý.

„Je objednán transport na 3:15, měli bychom zahájit přesun.“

„Já vím Moly, už jdu. Přinesla jsi mi z auta dekontaminátor?“

„Jistě,“ odpověděla a vytáhla z kabelky malou černou krabičku s bleděmodrým displejem.

Pepík se rozesmál. „To mě dycky dostane, jak mluví. Udělaj takovou rajcovní kočku a nechaj jí mluvit jak automat na kafe.“

„Mě se to celkem líbí.“

„Ty nový prý mluví normálně,“ dodal Josef.

„Tak to tě ledatak pošlou do prdele, až se jim pokusíš změnit nahraný harmonogram a vybalíš to na ně,“ reagoval věcně Ludvík a přiložil krabičku ke krční tepně. Ta začala slabě pípat, pak rychleji a rychleji až pípání přestalo. Ludvík si přečetl údaj na displeji.

„Jako po sodovce,“ zasmál se. Veškerý alkohol z jeho krve byl odbourán.

„To je vynález! Víš, tu a tam… Má to něco do sebe, tyhle hračky,“ řekl, vstal, urovnal si svou nažehlenou černou uniformu a nasadil šoférskou čepici s kšiltem.

„V pohodě, já to zatáhnu,“ poplácal si Pepík kapsu, když viděl, že se kolega nehodlá zdržovat placením.

„Hele,“ obrátil se Josef za dvojicí na odchodu, „ty bys jednu z nich vážně chtěl?“

Ludvík se ohlédl: „Nevím… Ale tak nějak mě uklidňujou.“

Vyšli ze dveří. Starosvětsky stylizovaný lokál do období dvacátého století jakoby náhle přestal existovat. Ovál je chladný vítr. Na třetím levelu megapole foukalo téměř neustále. Po stranách koridorů křižujících povětří mezi věžáky, běžících z nedohledné hlubiny do neznámé výše, se míhala pestrobarevná světla holografických reklam.

Na konci plošiny viselo v prostoru několik vozů zavěšených na magnetických kotvách a zlehka se pohupovaly jako čluny u přístavního mola.

Jakmile se přiblížili k luxusně vyhlížejícímu nablýskanému vznášedlu, otevřely se oboje boční dveře.

„Tak si naskoč holka, další nadrženej dědek se už nemůže dočkat.“

Moly se jen trochu nepřirozeně usmála. Emocionální gestikulace nebyla u těchto modelů ještě bezchybná.

„Děkuji,“ řekla. Posadila se na zadní kožené sedadlo a zahleděla se před sebe. Náhle vypadala jako panenka na hraní. Krásná a bez duše, nehybná.

„Tak si říkám holka, že v sobě nemáš o moc míň života než moje stará.“

Dveře za ním se samovolně zabouchly a on se podíval do zpětného zrcátka. „Až tě budou chtít vyřadit, možná se rozvedu, co ty na to?“

Po chvíli ticha se zezadu ozvalo: „Je krásná noc, že?“

„Jo, aspoň že si pokecáme zhruba stejně.“

Magnetické kotvy povolily a vůz vyrazil koridorem do tmy.

Podobné články

Napsat komentář