«« »»

O čem mlčí ruiny a šeptají pyramidy (1. díl)

1. díl seriálu: O čem mlčí ruiny a šeptají pyramidy. Doposud vyšlo 2 dílů.

Někdy bývá užitečné zapomenout na všechny poznatky získané ve škole a podívat se na dávno známé věci nově a jinak. Pak se totiž určitě objeví něco nového. Navrhuji tedy zamyslet se tímto způsobem nad mou sbírkou reprodukcí obrazů malířů 18. a počátku 19. století.

Pro začátek nevelký úvod. To proto, aby byl pochopitelný běh mých myšlenek a nezdály se tak neuvěřitelné.

Každý morálně i fyzicky zdravý člověk dříve nebo později dojde k poznání, že veškerý život je nepřetržitý běh v kruhu. No… nebo jako zebra, jak se komu líbí. Nicméně podstata je stejná: jednoho dne se ráno probudíš a uvědomíš si, že jsi ztratil spoustu životních sil na přelévání z prázdného do prázdného. Začneš tedy dělat všechno znovu s ohledem na předchozí zkušenosti a nakonec přijde další ráno, kdy člověk musí přehodnotit vše ještě jednou.

Ale velmi mnozí zjišťují, že nemají sílu přiznat si, že to, co považovali za neotřesitelné, je ve skutečnosti blud nebo lež. Nás totiž učili pevnosti. Jsme přesvědčeni, že musí existovat nějaké pravdy, které by měly zůstat základem všeho, bez jejich existence by přece nastal chaos. Člověk zbavující se svého přesvědčení, nemá k ničemu úctu. Váží si „pevných cínových vojáčků“. A v tom je hlavní problém. Je totiž velmi těžké zachytit onu tenkou hranici mezi pravdou a bludem.

A čas přitom utíká… Všechno kolem se rychle mění. Nelze tupě následovat zastaralé instrukce. Zároveň však nelze ustoupit od pravidel morálky, jinak jde všechno nevyhnutelně do vývrtky, která vede ke katastrofě. V Bibli je popsán zánik Sodomy a Gomory a to platí přesně pro ty, kteří se rozhodli, že normy morálky jsou zastaralé a není bezpodmínečně nutné je dodržovat. Doufám, že se dožiju doby, kdy se novým nynějším sodomitským zemím dostane po zásluze, aby zjistily, že tyto pravdy jsou opravdu neotřesitelné. V opačném případě totiž budou muset zjistit, že PEKLO skutečně existuje a my se v něm právě nacházíme. Takže se budu snažit ustoupit od dogmat, ale při tom nepřekročit hranici a neupadnout do mysticismu.

Začnu několika obrazy různých umělců, které jsou méně známé než práce Giovanniho Battisty Piraneziho, jsou však s nimi spojeny nejen věkem, ale i obsahem.

Neznámý umělec druhé poloviny 18. století

Pierre Patel starší

Francesco Guardi

Antonio Canaletto

Drážďany. Antonio Canaletto

Alessandro Magnasco

Jacob van Ruisdael

Nicolaes Pietersz Berchem

Tento mistr namaloval poměrně hodně krajin, na nichž hlavním motivem jsou bezpochyby ruiny. Nazval jsem si ho Nikolajem Petrovičem Medvěděvem, a to není tak úplně vtip, jak jistě mnozí chápou.




A teď vás možná napadne logická otázka: „Copak v Evropě 18. – 19. století už nebyly žádné nezbořené budovy?“ Na to existují logická vysvětlení historiků a historiků umění. Vysvětlení je vlastně jednoduché a těžko zpochybnitelné – naprosté šílenství. Na první pohled je to prostě takový kulturní proud, móda, nebo jak se dnes stalo módním říkat v patriotických kruzích – „trend doby“.
Ano. Móda a styl jsou podřízeny vkusu a náladám, myšlenkám a cítění milionů. Všichni vidíme to „opičení“ všude kolem. Nějakému tomu slavnému idiotovi se vyplatí nechat se vyfotit na lyžích a stovky tisíc hlupáků hned vybílí regály obchodů s lyžařským vybavením, přičemž se tiše jeden druhému svěřují, že už od dětství snili stát na lyžích jako… No víte, jak je to dál. Podlehli snad nějaké epidemii? A co takhle se volně proletět s bílými jeřáby?

No dobře, vraťme se k našim beranům. A taky k býkům, ovcím a kozám na pozadí „antických“ ruin. To je také „trend“. Stejně jako pastýři a pradleny v krajinách těch let. Dotkl se nějak tento „čas“ také Ruska? Bezpochyby. I když paměť na ruské ruiny se v 19., a dokonce i ve 20. století pečlivě zastírala, ale něco se přece jen dochovalo. Ukážu vám jen dvě méně známá díla:

Kyjevský Dětinec. Neznámý malíř.

Věž-ruina v Jekatěrinském parku Carského Sela.

Teď vypadá, jak se sluší a patří. Dobrá drahá tádžická kompletní rekonstrukce, lesk a půvab. Ale ještě nedávno to vypadalo úplně stejně jako evropský „trend“ 18. století, jak ho vidíme na obraze.
Pozoruhodný je kámen s evropským datem, ale napsaný ruskými čísly:

Čísla znamenají 1762

Po pravdě řečeno věrohodnost této desky se mi zdá velmi sporná. Z mnoha důvodů. Vždyť se na to podívejte!

Ale není divu. Rozsah „začištění“ skutečné historie Ruska je takový, že je až nepochopitelné, jak bylo možné toto všechno provést. Koneckonců všechno, co jsme mohli vědět o předromanovské říši, je čerpáno ze zdrojů, které se nacházely mimo oblast „začištění“, a to na západních univerzitách a knihovnách.
Tento fakt nás nenechává na pochybách o tom, kdo přesně naši historii „začistil“. Samozřejmě vítěz. A vítězem zjevně nebyli naši předkové, protože jinak bychom my psali historii Anglosasů a ne oni nám. I když… To není naše metoda. Nejsme proti velké minulosti dávné evropské civilizace, která přece byla o sto tisíc milionů guldenů lepší než ta naše barbarská.
Ale vážně: samozřejmě nepředpokládám, že davy Němců chodily po našich lesích a polích a rovnali buldozerem všechny antické stavby na území Tartárie. Ne. Stačilo jen na to všechno „haraburdí“ plivat a nestarat se o jeho zachování, jen to stačilo. A písemné prameny byly zničeny podobně. Ne jen tak, ale záměrně, cílevědomě.
Za Petra a Kateřiny byly knihy pod záminkou jejich zachování vybrány od rolníků a celými vozy sváženy do Moskvy a Petrohradu. Stopy po nich pak zmizely ve tmě. Je jasné, že „starověrecké kacířství“ se prostě spálilo – spolu s nositeli této prastaré víry.

Přesně totéž ve dvacátých letech udělali i bolševici s archivy samotných Romanovců. Ne nadarmo se říká: „Neplivej do cizí studny…“ Bůh jim buď soudcem.

Podívejme se na obrazy ještě jednoho jasného zástupce „ruinového“ směru v evropském malířství – Giovanniho Paola Panniniho, nebo jak já mu říkám – Ivana Pavloviče Panova.

Jak sami vidíte, hlavním motivem jeho díla jsou opět antické ruiny. Tedy nic nového, jen na troskách není lůza s dobytkem, ale „normální Evropané“. Střední třída a šlechta. Ale na podstatě to nic nemění. Některé zříceniny existují dodnes v podobě rekonstruovaných staveb nebo zjevných novodělů. Ale velká část toho, co obklopovalo lidi ještě docela nedávno, je navždy rozkradeno nebo rozebráno na naléhavé domácí potřeby.
Tyto náměty spojuje ještě fakt, že totiž umělec fotograficky dokumentoval skutečnost, bez ohledu na budoucí výklady výtvorů potomky. A potomci se tak ocitli v nezáviděníhodné situaci, protože své pra-pra-pra-dědy pokládali za hlupáky, tmavé, nevzdělané fantasty náchylné přehánět, přikrášlovat a vůbec vycucávat si všechno z prstu.
Zde je to, co píší všechny moderní encyklopedie a příručky o -„ruinomalířství“:
„XYZ (sem si doplňte jméno kteréhokoliv z výše uvedených umělců) je znám malebnými fantaziemi, jejichž hlavním motivem jsou parky a skutečné, ale častěji domnělé „majestátní ruiny“ (podle Diderota) a četnými skicami, které vytvořil během svého pobytu v Itálii“.


Máme tomu věřit? Jen proto, že to řekla autorita?
Já totiž, vida všechnu tu velkolepost, nemůžu uvěřit, že ty budovy, které se dochovaly dodnes, umělec zachytil s fotografickou přesností, a ty, které dnes již neexistují, namaloval jen tak „z hlavy“. Kde se to najednou vzalo!?

Pravdou totiž je, že umělci si nic nevymýšleli, naopak dokumentovali svět kolem sebe, a tak jen díky nim vidíme, že v 18. století – podle historických měřítek VČERA – civilizace evropských vesničanů a pasáků dobytka, řízená hrstkou těch, kteří mají na těle o něco luxusnější hadříky, existovala na ruinách obřích megalitických staveb, které oni sami jasně nepostavili.

Vysvětlení starých zní, že ve skutečnosti to postavili jejich předkové, ale pak se tak nějak začala „éra středověkého temna“, která se protáhla na celý tisíc let, a všichni prostě zapomněli takové divy stavět… A zapomněli samozřejmě i to, k čemu potřebují pyramidy. A když není jasné, co s tím, pak je třeba je strhnout, ke psím ďáblům, aby nestrašily na očích. A potom se vydat na vandr do Egypta a pyramidy znovu „objevit“, tentokrát ale už pouze egyptské.


Tak se stalo, že Koloseum je u nás prostě divadlo, proto je o něj náležitě pečováno a je ho možné i dnes uvidět. Ale účel pyramid se vymyslet nepodařilo, tak je rozebrali na stáje pro ovce a kozy.
A co je tohle?! Co na obraze (20., 23. a dalších) dělá stéla z Egypta, kterou podle oficiální verze přivezli až v 19. století?!

Pokládám tedy jednoduchou otázku a chci dostat jednoduchou odpověď: „Egyptologové a páni historici umění, řekněte mi prosím, jak mohl člověk (Giovanni Paolo Pannini) zobrazit „domnělé“ pyramidy a egyptskou stélu v Římě, když zemřel sedm let před „odhalením“ egyptských pyramid a této stély?!!!



Pyramidky zde zobrazené jsou poněkud divné, nezdá se vám? Proporce jsou neobvyklé, poměr délky základny pyramidy k její výšce je zcela jiný, než u všech nyní známých pyramid, ať už těch egyptských nebo amerických, čínských i třeba evropských (Visoko v Bosně). A je zjevné, že to rozhodně nejsou žádné hrobky. Pochybuji, že by v jejich nitru byly nějaké dutiny, které by bylo možné využívat. I ty rozměry jsou nějaké „chruščovské“…. Co to tedy je? Že by to bylo něco jen tak, z potřeby estetiky? A co ty „kamenné cypřiše“? Proč se zlámaly?

Caspar David Friedrich

Ale popojděme…

Co je tu ještě nápadné: rozměry staveb, sloupů, kleneb i otvorů ve stěnách. Pro normálního současného hobita, jakými jsme my všichni (bez urážky), se tyto rozměry zdají být až… neslušné: z hlediska výstavby to není racionální, ale příliš drahé a příliš pracné, a z pohledu uživatele je to zbytečné a nehospodárné. Příbytek s tímto „větráním“ není ani ve středomořském klimatu aktuální. V zimě to nevytopíte a v létě tu není úniku před sálajícími paprsky slunce.

Ovšem pokud vysvětlení o radikální změně klimatu vypadá přesvědčivé, pak všechny ostatní otázky zůstávají bez odpovědí.

Nabízejí se dvě verze: buď stavitelé byli velikány, a v tom případě stavěli podobné stavby levou zadní. Jenže pokud byli velikány, kde jsou jejich ostatky? Všechny nálezy obřích koster, a dokonce i prstů nebo zubů, jsou údajně falzifikace. Neexistoval prý na zemi humanoid neobvyklých rozměrů, samozřejmě kromě ojedinělých exemplářů. A pokud snad existovali, pak jak se jim podařilo evakuovat se všichni do jednoho, a nikdo nezapomněl na své pantofle nebo podprsenku?

Následují reprodukce obrazů velkého Huberta Roberta, podle mého – Jurije Robertoviče, kterého považují za žáka velkého Piraneziho.

Ano, máme v oblibě stavět něco významného, objemného, co má vliv na psychiku malého člověka. Třeba budovu Moskevské státní univerzity (Lomonosovovy), nebo „Fisht“-Arenu v Soči. Ale většinou stavíme obvyklé bufety a ubytovny, z nedorozumění nazývané „domy“.

Hubert Robert, Ancient temple, 1787

A to máme:
– školy a instituce pro vzdělávání;
– jednotné standardy (celou síť vědeckých institucí), bez kterých se ve velkém měřítku stavět nedá;
– těžební, surovinový a energetický průmysl;
– průmyslovou výrobu stavebních materiálů, nástrojů, přípravků, strojů a zařízení;
– propracovaný systém dopravy a komunikací;
– komunikační systém;
– centralizované finanční a rozpočtové sféry;
– jednotný systém řízení (centralizovanou moc).


Při absenci třeba jen jediné z uvedených podmínek, není výstavba ve velkém měřítku možná. Ale dokonce i pro jejich existenci je nutný systém pro sběr, analýzu a hromadění vědeckých poznatků.
Z toho všeho vyplývá, že se tu potýkáme s nemožným. Se znalostmi, které nás předběhly. A to nás tlačí svádět to na mysticismus. Přiletěli mimozemšťané, podělili se o technologie, nebo přiletěli bohové, učili lidi… A tak dále.





Obě verze se mi nelíbí. Nejsem proti existenci jiných ras, takových jako Atlanťané, Hyperborejci nebo Lemuřané, ale nejsem si jistý, že existovali ve stejném světě nebo dimenzi s námi. Přesněji, mám pochybnosti o tom, že jsme s nimi mohli být v kontaktu ve fyzické rovině. My spolunažíváme s miliony forem života, které jsou opravdu všude kolem nás, ale nepotkáváme se, nevidíme je, neslyšíme, nemluvíme s nimi, jednoduše „nejsme na drátě“.

Takže aniž bych odmítl všechny ostatní verze, vidím jako reálné: Vše, co je zachyceno na obrazech, postavili přece jen naši předkové, jen jejich úroveň rozvoje je nesouměřitelná s tou naší. Jsme pro ně divoké opice. Schopné, rychle se učící, ale přesto jen obyčejná domácí zvířata, jakými jsou pro nás kočky nebo psi. Jen mnohem užitečnější. Umíme se o sebe sami postarat, ano a ještě nakrmit pány. Kočky nás nekrmí a neoblékají, spíše naopak, jsme pro ně otroci, my krmíme je.


Risknu si učinit prohlášení, které může někdo považovat za xenofobní, ale to je jeho problém. Představte situaci: zítra se Erdogana rozhodnou potrestat za to, že zradil ideály západní demokracie a prodal se za levný ruský plyn. Následuje okamžitá barevná revoluce v Turecku, povstání Kurdů, invaze ISIL a na jihu Evropy plane požár války, ve srovnání s nímž budou události na Donbasu jen bojem nanajských chlapečků.

Začíná skutečná „horká“ světová válka, v níž se svět změní v ruiny. Přeživší hobité zůstanou bez elektřiny, počítačů, telefonů a flešek s encyklopediemi a manuály typu „Jak vypěstovat pšenici“ nebo „Jak vyrobit železo a vykovat z něj nožík, s jehož pomocí se lze podříznout, abych netrpěl“, a znova se objevují způsoby lovu bez střelných zbraní. A všechno začíná zase od nuly.

Zároveň však na Čukotce si nadále žije národ, který o této válce vůbec nic neví. Jako předtím bude chovat jeleny a jíst je. A to je vše… Vy si vážně myslíte, že se tento kmen někdy vyvine do bodu, kdy bude potřebovat letadla, lodě a počítače? Tůdle! Tisíce let jedli jeleny a budou je jíst i nadále, protože nic jiného nepotřebují! Ne proto, že jsou hloupí, jen jsou „mimozemšťany“. Je jim TAK dobře. Mají jiné životní hodnoty a vědí o tom, co je to štěstí, nikoli z pitomých knížek a filmů, ale od Boha Stvořitele! Jsou sjednoceni s tímto světem, ale my ne. Potřebujeme něco stavět, přitom však nechápeme, že postavíme-li jedno, zabíjíme tím jiné.


Zajímalo by mě, co je to tam vpravo nahoře. Není to podstavec sochy samotného Kolose, podle nějž je pojmenováno KOLOSEUM?
Zkusme si pohrát se slovy. KOL-OS. UM se nepočítá, protože to je podle latinských zvyklostí umělé zakončení neznámého cizího slova. Existoval nějaký KOLOS a podle latinských zvyklostí – KOLOSS+UM.
Co znamená v ruštině slovo KOL/KOLO? Kruhový, kulatý objekt nebo otáčení (kolo, kolotoč, kolovrat, atp.), k němuž má blízko slovo OSA (rusky „OS“)! Pokud KOLO je šíře chápaný pojem označující kruh, kružnici, pak OS/OSA, je něco v jeho středu – kolík/čep/kolíček. Nabízí se tu tedy asociace s klasem, protože žitný nebo pšeničný KLAS (rusky „KOLOS“) měl archaicky důležitý význam, což je pochopitelné – chléb. To znamená, že Kolos, jehož socha se nacházela poblíž Kolosea, ve městě, jež dnes nazývají Římem, zjevně nebyl nějakým duchem nebo bohem vody nebo ohně.

A… To znamená…

Ne, neposílejte mě do knihovny, abych tam studoval chytré knihy. Vše mám pročteno mnohokrát a před mnoha lety. Kdo nepochopil, přečtěte si znovu úvod článku.

Andrej Golubjev

Pokračování: O čem mlčí ruiny a šeptají pyramidy (2. díl) [946x]

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 16261 a SS: 100.

One Response to O čem mlčí ruiny a šeptají pyramidy (1. díl)

  1. Standa Standa napsal:

    Autor článku se sugestivně ptá:

    Řekněte mi prosím, jak mohl člověk (Giovanni Paolo Pannini) zobrazit „domnělé“ pyramidy a egyptskou stélu v Římě, když zemřel sedm let před „odhalením“ egyptských pyramid a této stély?!!!

    Možná by stálo za to připomenout, že zmíněná stéla (což je patrně autorův název pro Lateránský obelisk) byla v Římě (znovu)vztyčena v letech 1587-1588.

    Pannini se narodil v roce 1691.

    Takže na otázku lze celkem snadno odpovědět tak, že autor patrně popletl letopočty a obrátil pořadí dějů.

    Navíc pyramidy na Paniniho obrazech celkem dobře odpovídají dobovým představám, podle nichž se jednalo o sýpky, užívané v Egyptě biblickým Josefem.

     

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.