Obyvatelé Tibetu jsou ve skutečnosti potomky mimozemšťanů z hvězdného systému Sirius

8946x 15. 05. 2019 2 čtenáři

Existuje mnoho smyšlených příběhů o Tibetu. Vyprávějí o ztracených zemích, jako je Shangri-La, o tibetských mniších – lámech, majících nadpřirozené schopnosti. Ukázalo se však, že pravda o Tibetu je mnohem úžasnější než fikce.

Šambala

Podle pradávné buddhistické legendy, někde ve středu vysokohorského tibetského království, je skutečná Šangri-La – svět plný posvátného klidu, zvaný obvykle Šambala. Je to kvetoucí úrodné údolí, které je od okolí odděleno horami, přikrytými sněhem. Šambala je úložištěm ezoterických znalostí, které jsou mnohonásobně starší než všechny existující civilizace. Zde Buddha pochopil starodávnou moudrost.

Šambala je obývána rasou osvícených nadlidí a je skryta před pohledy většiny smrtelníků. Není vidět, ani když nad ní letíte v letadle, ale Potala – palác Dalajlámy ve Lhase, je s ní spojen tajnými podzemními chodbami. Někteří badatelé, podle některých východních mýtů, však věří, že Šambala se nenachází v centru Tibetu, ale za ním. Například thajská mytologie tuto tajemnou zemi nazývá Te-bu a umísťuje ji někam mezi Tibet a Sečuan. Historik Jeffrey Ash, po studiu středoasijských a řeckých textů uvedl, že Šambala se nachází daleko na severu, ve vzdálených Altajských horách, oddělujících jižní Rusko a severozápad Mongolska.

Heleně Blavatské, zakladatelce Teosofické společnosti, se zdála být nejpravděpodobněji umístěna v poušti Gobi, v jižním Mongolsku a maďarský filolog Košma de Kereš dává přednost hledání Šambaly na západě, v Kazachstánu, v oblasti Syrdarji. Někteří odborníci na tento problém tvrdí, že Šambala nemá fyzickou přítomnost na Zemi, ale že patří do jiné dimenze nebo vyšší úrovně vědomí, takže nemůže být vnímána smysly, ale pouze myslí a duchem.

Šambala a legendy

Legendy o Šambale souvisí s legendami a mýty o rozsáhlém podzemní světě Agharta, spojeném podzemními tunely se všemi kontinenty, který je údajně umístěn poblíž Tibetu nebo někde jinde v Asii. Alec McLellan v díle „Ztracený svět Agharta“ opakuje tvrzení, že Agharta je domovem starověké rasy, která se zde schovává před světem na povrchu, ale snaží se ho ovládat pomocí tajemné a neobvykle silné síly zvané „vril“.

Většina autorů vzala informace z podivné knihy anglického okultisty Edwarda Bulver Lyttona „The Coming Race“ (příchozí rasa), vydaného v roce 1871, o které se dodnes dohadují, zda je to čistá fikce nebo historie založená na faktech. Ale ten, kdo ze všech nejvíce věřil příběhu tajemného lidu podzemí, obdařeného tajemnou mocí – byl Adolf Hitler. Jak McLellan píše, Hitler byl posedlý zvládnutím tajné moci Agharťanů, neměl o ní žádné pochybnosti, že by tak zajistil úspěch svých velkolepých plánů pro světovou nadvládu a založení Tisícileté říše. „Společnost Vril“ bylo jméno dané hlavní okultní společnosti v nacistickém Německu. Hitler vypravil několik vědeckých výprav na hledání podzemní země, které však nic nenašly. Říká se také, že se neobešly bez pomoci tajemných sil.

Buddhističtí mniši a jejich schopnosti

Erich von Däniken: Druhá strana archeologie

Buddhističtí mniši z Tibetu jsou schopni nadlidských výkonů, které západní věda zatím nedokáže vysvětlit. Jednou z nejúžasnějších metod je „tumo“, kdy jsou mniši schopni zvýšit teplotu svého těla na takový stupeň, že mohou strávit celou zimu v otevřené jeskyni pokryté sněhem, pouze v jednom ze svých tenkých klášterních oděvů nebo dokonce nazí. Dovednosti tumo je dosaženo vytrvalým jógickým cvičením a zkouška, která určuje, zda mnich zvládl tuto esoterickou dovednost v dostatečné míře, je více než přesvědčivá. Adept by měl strávit celou noc sedět nahý na ledě horského jezera, ale to není vše – měl by také pouze teplotou svého těla sušit prostěradlo, které se namáčí do díry v ledu. Jakmile uschne, je opět ponořeno do ledové vody a položeno na něj, a to se opakuje až do svítání.

V roce 1981 dr. Herbert Benson z „Harvard Medical School“ připojil speciální teploměry k tělům tibetských mnichů, kteří byli testováni a zjistil, že někteří z nich mohli zvýšit teplotu prstů na nohou a rukou o 8 stupňů Celsia, jiné části těla měly nižší výsledky. Dospěl k závěru, že tato dovednost způsobuje roztažení krevních cév v kůži, což je reakce opačná k obvyklé reakci těla na chlad.

Běh lung-gom

Neméně překvapující je další schopnost mnichů – běh lung-gom, v důsledku tohoto výcviku mohou lámové vyvinout neuvěřitelnou rychlost při běhu po sněhu. Je to zjevně způsobeno snížením tělesné hmotnosti a intenzivní dlouhodobou koncentrací. Západní výzkumníci sdělují ohromující výsledky – uběhnutí 19 kilometrů za 19 minut. (Rychlost běhu 60 km/h.) V knize „Mystikové a mágové Tibetu“, badatelka Alexandra David-Nealová, která pobývala 14 let v Tibetu, říká, že když viděla takového běžce, chtěla ho oslovit a vyfotit. Její doprovod – místní obyvatel, jí to však přísně zakázal. Jakýkoliv zásah do vědomí běžce, může podle něj dramaticky vyrušit lámu ze stavu hlubokého soustředění a tím ho na místě zabít.

A konečně, poslední tajemství Tibetu je popsáno v jiné velmi podivné knize: „Bohové slunce v exilu“. Předpokládá se, že tato kniha byla napsána záhadným vědcem z Oxfordu, Karyl Robin -Evansem, který byl v Tibetu v roce 1947 a zemřel v roce 1974. Knihu vydal David Egamon. Někteří  vědci považují tuto knihu za důvěryhodnou, jiní jsou však mnohem skeptičtější. Tvrdí se zde, že tibetská rasa, zvaná „Dzopa“ (někdy Dropa), jsou ve skutečnosti fyzicky degenerovanými potomky mimozemšťanů z hvězdného systému Sirius, když jejich loď kolem roku 10.000 př.n.l. havarovala v Tibetu a postupně se posádka smísila s místním obyvatelstvem.

Podobné články

Napsat komentář