Pravěké kořeny šamanismu (2. díl)

1177x 29. 11. 2019 1 čtenář

Hroby šamanů se nenacházejí jen na starém kontinentu. Z Jižní Ameriky pochází velice zajímavý nález naznačující, že výroba a konzumace mystického halucinogenního nápoje Ayahuasca je mnohem starší, než se původně myslelo. Badatelé se domnívali, že užívání Ayahuascy je staré jen pár staletí, ale nález kožené tašky ukrývající zbytky rostlin obsahujících harmin z liány yage, DMT z rostliny chacruna, kokain z koky a psilocin z lysohlávek posouvá stáří používání halucinogenního nápoje a dalších psychoaktivních látek minimálně na tisíc let. Taška byla uložena v jeskyni v jihozápadní Bolívii, která s největší pravděpodobností sloužila jako pohřebiště a kultovní místo okolním komunitám. Ačkoliv ostatky nalezeny nebyly, vydala jeskyně bohatý soubor nálezů zahrnující korálky, copy z lidských vlasů a předmět z kožešiny, o kterém si badatelé napřed mysleli, že se jedná o botu. Ukázalo se však, že narazili na opravdový poklad – tašku vyrobenou z liščích kožešin. Tu doprovázela zdobená čelenka, malé špachtle z kostí lam a vyřezávaná trubička spolu s malými dřevěnými destičkami sloužícími k inhalování léčivých a omamných látek.

Radiokarbonové datování kožešinové tašky určilo, že byla nošena někdy mezi lety 900 až 1170 n. l. Podle jejího obsahu nelze pochybovat o tom, že patřila váženému šamanovi, který buď hodně cestoval, nebo měl kontakty zajišťující mu přístup k halucinogenním rostlinám, které se v této oblasti přirozeně nevyskytují. Ayahuasca je nápoj připravovaný primárně z liány yage (Banisteriopsis c.) a rostliny chacruna (Psychotria v.), obsahující látku DMT, používaný jihoamerickými šamany a k přechodovým a mystickým rituálům a v léčitelství. Od poloviny 20. století však získává na popularitě i mezi obyvateli vyspělých evropských a severoamerických zemí, kteří z různých důvodů vyhledávají její entheogenní a léčivé účinky. Její pití vsak nelze popsat jako příjemný zážitek.

Tisíc let stará taška ukrývající halucinogenní rostliny

Ayahuascová zkušenost je často doprovázena zvracením a průjmem a chuť samotného nápoje je podle účastníků rituálů vysloveně odporná. Vize, které se však poté dostaví stojí za toto nepohodlí. Mnozí účastníci vypověděli, že během ayahuascové ceremonie zažili spirituální zkušenost, která naprosto změnila jejich život a vyléčila je z traumat, závislostí, psychických a zdravotních problémů, se kterými si západní medicína nevěděla rady. Nález šamanské tašky z Bolívie tedy dokládá, že techto obdivuhodných vlastností lidé využívali už před tisíci lety.

Marihuanové rituály ze starověké Číny

U omamných látek ještě zůstaneme, přesuneme se však na druhý konec světa, do starověké Číny. Zde byl v oblasti Turfanské prolákliny v severozápadní Číně objeven hrob 35 letého muže europoidního vzhledu, který byl uložen na dřevěném loži a s rákosovým polštářem pod hlavou. Přes jeho hruď bylo položeno třináct přibližně 90 cm dlouhých rostlin konopí, jejichž kořeny směřovaly k mužově pánvi a horní část k jeho bradě a levé straně tváře. Radiokarbonové datování hrobky ukázalo, že byl tento muž ke svému poslednímu odpočinku uložen přibližně před 2400 až 2800 lety. Vybavování zemřelých paličkami květů konopí nebylo na starověkém dálném východě nic neobvyklého. Z euroasijských stepí je známá řada pohřbů obsahujících tyto psychoaktivní rostliny a zdá se tedy, že užívání konopí bylo v těchto končinách široce rozšířené. I když v tomto případě nejde s jistotou říci, že se jednalo o šamana, je nepochybné, že změněné stavy vědomí, dost možná doprovázené příslušnými rituály, byly významnou součástí života obyvatel dálného a středního východu.

Zlatý skythský pohárek s motivem vraždy. Zdroj: National Geographic

Marihuana byla tradiční léčivou bylinou Skythů, kteří se oddávali obřadům ve stanech plných kouře z této psychoaktivní rostliny. Řecký dějepisec Herodotos o nich napsal: „Skythové si berou konopné semeno, zalezou s ním pod plstěné pokrývky a potom je házejí na kameny ohněm rozžhavené. Semeno začne dýmat a vyvíjet tolik par, že by to nedokázala žádná řecká parní lázeň. Skythové takovou lázeň mají rádi a výskají radostí.‟

Semenem nejspíše myslel květy obsahující psychoaktivní THC a další kanabinoidy. Dále dodává, že se skythové nekoupou ve vodě, ale ke své očistě používají právě tyto parní lázně. Popis skythského způsobu užívání konopí velmi připomíná tradici potních chýší známou například u severoamerických indiánů. Jedná se o přírodní očistnou „saunu‟ postavenou z proutí a dek, či kožešin, využívající horka a páry z rozehřátých kamenů polévaných vodou. Účastníci, doprovázení zkušeným šamanem nebo medicinmanem, sedí ve tmě, vlhku a horku a naslouchají popěvkům a rytmickým zvukům chřestidla. Tato očista není pouze očistou těla, ale především ducha, neboť extrémní podmínky, které během ní panují mohou pomoci uvolnit nebo odbourat staré bloky a přivést účastníky k hlubšímu sebepoznání. Rovněž intimní atmosféra panující v chýši, ve které tradičně sedí účastníci nazí a těsně u sebe, napomáhá k rozpuštění osobních hranic a probuzení hlubší empatie a souznění s ostatními. Je možné, že starověcí obyvatelé euroasijských stepí posilňovali pozitivní účinky této sauny rovněž kouřem z konopí, které vyvolává euforické stavy.

Konopí proniklo i do tradic a rituálů starověkých polyteistických náboženství. Podle závěrů archeoložky Diany Stein z Londýnské univerzity hrálo významnou roli při náboženských obřadech Asyřanů a Babyloňanů, kteří ho nazývali qunnabu, a posvátného významu se těšila i u starých Izraelitů, kteří ji podle Bible, ve které je uváděna pod názvem kaneh bosm, využívali jako přísadu do posvátného oleje určeného k pomazávání kněží i jako vykuřovadlo. Prospěšné vlastnosti konopí dnes začínají, po období přísných zákazů a omezení, zajímat lékaře i výzkumníky v oblasti léčiv. Jeho léčivý potenciál může usnadnit a zpříjemnit životy mnoha pacientů, především těch trpících nevyléčitelnými chorobami jako je parkinsonova nemoc nebo nespavostí a problémy s přijímáním potravy.

Šaman z Brna a jeho loutka

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že pohřby šamanů byly nalezeny i na území České Republiky, přesněji na jižní Moravě, která byla v období před 30 – 20 tisíci lety sídlem vyspělé lovecko sběračské kultury dnes archeology označované pavlovien podle naleziště Pavlov na Břeclavsku. Jeden z těchto pohřbů je přitom dost možná nejstarším hrobem šamana na světě. Jedná se o hrob z Brna, Francouzské ulice, který byl objeven roku 1891 při rekonstrukci kanalizace. Zprvu dělníci narazili na shluk velkých zvířecích kostí doprovázených několika neobvyklými předměty. Na místo byl přivolán profesor německé techniky A. Makowsky, který výkop pečlivě prozkoumal a v hloubce 4,5 m objevil 1 m dlouhý mamutí kel, pod kterým ležela celá mamutí lopatka a vedle ní lidská lebka. U lebky se nacházely další lidské kosti zabarvené červenou hlinkou. Lebku obklopovaly stovky trubičkovitých schránek kelnatek, které zřejmě tvořily čepec nebo jinou ozdobu hlavy. V neposlední řadě byl mrtvý vybaven i svými podivuhodnými talismany – dvěma kamennými kruhy a několika kamennými a kostěnými kruhovými destičkami. Nejvíce fascinujícím nálezem však byla malá slonovinová loutka a palička na buben ze sobího parohu.

Výčet milodarů je poměrně dlouhý a na svou dobu nezvykle bohatý. Jednalo se tedy bez pochyby o muže s jedinečným postavením ve společnosti, který byl na svou poslední cestu vybaven všemi nástroji a ozdobami, které používal i za života a jeho hrob střežily kosti tehdy největších zvířat kráčejících krajinou – mamuta a srstnatého nosorožce. I když se jeho vlastní kosti kvůli neopatrnosti dělníků příliš nezachovaly, bylo z nich patrné, že trpěl těžkým onemocněním zvaným lidově kostižer, které mu nepochybně způsobovalo značné bolesti. Radiokarbonové datování určilo dobu, po kterou ležel pohřebný nerušeně v zemi, na 23 tisíc let. Hrob je však výjimečný nejen svou výbavou či stářím, ale také místem, které pro něj pravěcí lidé vybrali. Nacházel se totiž na břehu řeky v náplavové rovině; daleko od míst obývaných tehdejšími lovci mamutů. Jakoby si starodávný šaman přál naposledy spočinout v divočině, v místě na břehu řeky, odkud by měl snadný přístup do dolního světa, ve kterém se připojil k ostatním předkům kmene.

Bezesporu nejpozoruhodnějším ze všech milodarů, které u sebe tento paleolitický šaman měl, byla loutka muže vyrobená z mamutoviny. Nejednalo se však o obyčejnou hračku. Loutky, a vlastně jakákoliv ztvárnění lidské postavy, mají ve světě přírodních národů neskutečnou moc a slouží jako pomůcka při magických rituálech, především při obřadu navrácení duše. V tradičním pojetí světa jsou nemoci zapříčiněny ztrátou duše. Tu buď unesou démoni, kteří jsou původci nemoci, nebo se sama odtrhne a ztratí při prožitém traumatu. Aby se duše vrátila zpět do těla, je potřeba ji najít, polapit a přivést zpátky. Šaman se pomocí své schopnosti duševně cestovat vydává v doprovodu svých zvířecích průvodců na cestu do podsvětí, kam je duše odvlečena démony, a až ji najde, použije právě takovéto loutky k tomu, aby ji polapil. Pomocí kouzel ji pak navrátí do těla pacienta a vyléčí jej z nemoci, která ho sužuje.

Předmět, který však neodmyslitelně patří ke každému šamanovi, ať už prehistorickému nebo modernímu, je buben. Ten se většinou v hrobech nenajde, protože je vyroben ze dřeva a kůže a působením věků se rozloží. V hrobě z Brna se však našla palička ze sobího parohu naznačující, že tento šaman u sebe buben měl. Rytmické bubnování je primární prostředek k dosažení extatického transu ve kterém je možné vydávat se na duchovní cesty a komunikovat s duchy a božstvy. Buben šamana přenáší k ose světa, dovoluje mu létat vzduchem a přivolat a uvěznit rozličné duchy. Kůže bubnu rovněž spojuje šamana se světem zvířecích průvodců a její povrch bývá bohatě zdoben různými motivy jako je strom světa, slunce, měsíc a duha. Pro sibiřské šamany je buben jejich „koněm‟ na kterém se vydávají na svou extatickou cestu nebo šípem, kterým zahání zlé duchy. Buben je vůbec nejmocnějším nástrojem, který má šaman k dispozici a představuje pro něj mocného partnera a spojence poskytujícího sílu léčit i ochraňovat před veškerým zlem.

Dáma z Dolních Věstonic

Další výjimečný hrob z našeho území byl odkryt v roce 1949 v Dolních Věstonicích. Patřil ženě, která zemřela ve věku 40-45 let a do hrobu byla uložena s korálky z liščích zubů, které byly pro toto období obvyklým pohřebním milodarem. Se ženou se pozůstalí rozloučili tak, že ji posypali červeným okrovým barvivem a překryli mamutími lopatkami. Na první pohled by se zdálo, že se jedná o normální pohřeb, ačkoliv podle závěrů odborníků byly pohřby do země vyhrazeny jen těm nejvýznamnějším osobám. K nim však zřejmě patřila i žena z Dolních Věstonic, protože se již podle prvních interpretací jednalo o šamanku. Důvodem této interpretace bylo především vážné poranění čelisti, které žena prodělala ve svých 10 až 12 letech jenž způsobilo krom značných bolestí i zkřivení ženina obličeje. To vedlo řadu archeologů, mezi nimi Bohuslava Klímu, objevitele hrobu, a Martina Olivu, předního odborníka na pavlovien, k úvahám, že právě takové zranění může jedince předurčit k výlučné roli šamana.

Ilustrace život v táboře lovců mamutů v Dolních Věstonicích. Autor: Giovanni Caselli

Vážné bolesti způsobené tímto zraněním totiž mohly vést k její iniciaci do světa duchů, což není u přírodních národů neobvyklý jev. Pozoruhodné rovněž je, že byla na stejném nalezišti objevena i hlavička z mamutoviny, jejíž pokřivená ústa mohou naznačovat, že se jedná právě o portrét pohřbené ženy. Chronická bolest, kterou dámě z Dolních Věstonic její zranění způsobovalo, se nepochybně podepsala na jejím vnímání světa a pomohla jí přiblížit se, i když možná nechtěně, světu duchů. Obdobně na tom mohla být i žena z jeskyně Hilazon Tachtit, která trpěla deformací pánve a s největší pravděpodobností kulhala, nebo šaman z Brna stižený bolestivým kostižerem. Bolest má však v šamanismu nezastupitelnou roli, protože pomáhá překonat hranice běžného vnímání a vstoupit do změněného stavu vědomí. Dokladem toho jsou rituální performance sibiřských šamanů, kteří si propichovali tělo nebo obřad hledání vize během kterého je adept několik dní v divočině bez jídla a vody. Často se běžný člověk stane šamanem po prodělání vážné nemoci, z níž se uzdraví až ve chvíli, kdy podnikne svou první cestu do světa duchů.

Během ní je zasvěcovaný podle výpovědí sibiřských šamanů zpravidla rozporcován démony a znovu složen a takto znovuzrozen se navrací do běžné reality, avšak navždy proměněn. Jestli podobnou iniciací prošla i dáma z Dolních Věstonic dnes už nikdo nezjistí, není však pochyb o tom, že ji měli členové jejího kmene v náležité úctě a pomáhali jí v jejím bolestivém, těžkém údělu až do okamžiku, kdy spočinula v hrobě, který archeologové označili jako DV 3.

Skutečně dávnověká tradice

Ze všech uvedených příkladů je jasné, že šamanismus je opravdu tou nejstarší a nejpůvodnější duchovní tradicí na světě. Prvky, které jsou pro šamanskou praxi známé od přírodních národů je možné rozpoznat i u lidí žijících před tisícovkami let. Spojení s přírodnimi duchy, bubnování, hledání duše, užívání entheogenů nebo zasvěcení skrze bolest či vážnou nemoc jsou společné jak šamanům dávnověku, tak těm současným, nebo dokonce moderním neošamanům, kteří v šamanismu hledají návrat do původního řádu světa rozdrceného západní materiální společností, industrializací a životem ve městech. Linie předků, kteří jim mohou předat své zkušenosti a požehnání je skutečně dlouhá a díky nim snad neupadne v zapomnění.

Tip na knihu z eshopu Sueneé Universe

Pavlína Brzáková: Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana

Vyprávění o životě dědečka Ogeho od řeky Podkamenné Tunguzky je okénkem do světa přírodního národa, který jen těžce odolává současným vlivům globalizace. Autorka je známá etnoložka a šéfredaktorka časopisu Regenerace.

Pavlína Brzáková: Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana

Pravěké kořeny šamanismu

Další díly ze seriálu

Napsat komentář