Recenze filmu Vymítač ďábla (2. díl)

2615x 04. 02. 2017 1 čtenář

Filmová adaptace Vymítače ďábla se odklonila od války, kterou Blatty ve své novele zmiňoval. Snímek se spíše soustřeďuje na sociální zlo, tedy na mezigenerační konflikt. Amerika nebylo ještě nikdy tak rozdělená. Svět mladých, jehož jazyk a kultura se vzepřely minulosti, byl pro starší Američany uzavřenou knihou. Kampusy po celé zemi protestovaly proti válce ve Vietnamu, což vyvrcholilo střelbou na demonstrující studenty na Kentské univerzitě v Ohiu v květnu 1970. Ostatně podobná scéna se odehrává i v prvních minutách filmu, kdy se dozvídáme, že Reganina matka je herečka, účinkující ve filmu, který se touto událostí zabývá. Vidíme ji přetlačovat se rozzuřeným davem, jenž protestuje proti práci v systému. Proměna Regan v divokou bestii je vlastně parafrází na dospívání. Podobnost bychom našli i v ‚nevděčných dětech‘ v Shakespearově králi Learovi. Film se ale taktéž dotýká zanedbávání dětí rodiči ve středním věku. A nejen tím. Otec Karras je navíc frustrován vidinou své matky na psychiatrické klinice. A právě jeho vina se stává, během poslední konfrontace s démonem, slabinou, která mu nakonec, doslova, zlomí vaz.

Co se týče prostředí filmu, tak to je většinou v oblasti, která byla v poválečné Americe jednoznačně preferována: v domácnosti. Zlo je tak dvakrát děsivější, neboť se dokázalo vetřít do jinak velmi bezpečného teritoria. Ostatně plakát k filmu se nesl právě v tomto duchu. Byl na něm, dnes již dobře známý, výjev muže s kufříkem v ruce, jenž stojí před domem, z něhož dopadá na ulici světlo z lampy rozsvícené v ložnici:

Něco nepochopitelného se děje s dívkou, jenž přebývá v tomto domě. Tento muž je její poslední naděje. Tento muž je Exorcista.

Posvátné prostředí domácnosti bylo tedy v ohrožení. Blattyho příběh odrážel dobové obavy z rozpadu rodiny. Regan byla dítětem z neúplné rodiny. Její matka se starala jen o svou kariéru a nechávala své známé, aby se o její dítě starali. Rané projevy démona, jako dívčina imaginárního přítele, se tak jevily jako náhrada za chybějícího otce. V tomto případě se vlastně matka pasovala do mužské role živitele. Jenomže ji nelze vlastně nic vyčítat, byla prostě ženou své doby.

Na rozdíl od případu posednutí, jenž se odehrál v Mount Rainieru, vložil Blatty démona do ženského těla, což je vlastně typické území hororového žánru. Z Reganina těla proudí tok neslušných slov, činů a různých tekutin rozličné barvy a textury. Neskrýval se náhodou v takto nekontrolovatelném chování strach mužské populace z narůstající emancipace žen? Vymítač ďábla taktéž narážel Reganiným zjevem na v té době aktuální aféru s požíváním léků thalidomid, který zmrzačil tisíce narozených dětí různými deformacemi a s tím spojenou následnou debatu o nutnosti legalizace potratů. Tato debata odstartovala další žhavé téma: právo žen na kontrolu vlastního těla.

Film se dotkl také dalšího problému, a to sice strachu z vědy. Horory z padesátých let se sice tímto tématem již zabývaly, ale Exorcista šel více do hloubky. V jednom z prvotních projevů Reganiny posedlosti lze vystopovat střet starověkého démona s moderní vědou, a to sice, když jednomu z účastníků večírku, který se pořádá v jejich domě, sdělí, že umře, což umocní ještě pomočením. Poté se rozbíhá celý kolotoč lékařských vyšetření (mnohdy bolestivých), které však nic neobjeví. Zde je nutné si povšimnout, že i zdravotnická zařízení mají své obřady a rituály v podobě sérií různých testů, které se svým postupem podobají těm, jež jsou církví prováděny před samotným přikročením k exorcismu. Jenomže v tomto případě mohla pomoci právě jen církev. A tak je divákovi kladena otázka: mají pravdu lékaři, když tvrdí, že lidské myšlení je jen shlukem elektrických impulzů, nebo, jak uvádějí kněží, jsme jen pěšáky v kosmickém boji dobra mezi zlem? Ať tak či onak, obě varianty mají neblahé důsledky.

Irácký prolog filmu je taktéž sugestivní. Merrin stojí před obrovskou sochou démona, před kterou se do krve bijí dva zuřiví psi. Pazuzu byl v Mezopotámii bohem větru, nositelem nemocí (jestliže vystupoval proti nepřátelům) a také patronem porodů (používal se jako amulet). Ve Vymítači ďábla však dostává zcela jiný význam. Navíc jeho zdvižená pěst evokuje nacismus či protesty Afroameričanů.

Prostředí Iráku není americkým filmům nikterak cizí. Odehrávaly se v něm snímky z dvacátých let o egyptských vykopávkách a s nimi spojenými kletbami.  Navíc pohled na dělníky vykopávající další a další artefakty z příkopů připomíná první světovou válku a tudíž i nekonečný boj. Ovšem Blízký východ byl pro Američany v sedmdesátých letech děsivý i bez jakýchkoli filmových příkras. Zračil se v něm totiž jejich strach z arabského světa.

V Exorcistovi tak bylo zlo cizího původu, což u diváků podporovalo nedůvěřivost vůči izolovaným oblastem. Irák je prezentován jako místo, ve kterém se zastavil čas. A to doslovně, když se po objevení hlavy démona zastaví v Merrinově kanceláři nástěnné hodiny. Celá scéna je navíc doplněna o pohledy do tmavých uliček, frenetické kopání dělníků, cizí a nedůvěřivé pohledy místních obyvatel a islámské volání k modlitbě.

Ačkoli se v titulcích filmu objevilo Blattyho jméno hned třikrát, úspěch filmu spočíval hlavně v práci režiséra Friedkina. Exorcista je úžasnou ukázkou filmové manipulace. Je tak skvěle nasnímán, že si divák připadá jako v reálném prostoru. O zvuku platí totéž. Právě díky skvělému ozvučení je démonův hlas ještě mnohem děsivější.  Jednu věc však film postrádá:  Blattyho politický podtext. Na tu dobu nevídaná brutalita jej totiž zcela podkopala.

Vymítač ďábla sice Ameriku nepřivedl zpět do kostelních lavic, zato ale zvýšil poptávku po hororovém žánru. A tak se na scéně objevili tvůrci jako John Carpenter a Wes Craven, kteří z Friedkinova odkazu čerpali. Také se pokračovalo ve filmech, v nichž se vyskytovalo takzvané ‚zlé, ďábelské dítě, ne-li samotný potomek Satana‘: Rosemary má děťátko a Omen. Taktéž se objevilo zcela nové téma: živí mrtví (Noc oživlých mrtvol).

Vymítač ďábla si ale i přes desetiletí od jeho vzniku drží stále status kultu. A to i přesto, že ve svém původním záměru, tedy touze Blattyho navrátit lidi k Bohu, selhal, neboť co se zdálo v sedmdesátých letech jako vážné téma, vyvolává v současnosti spíše úsměv na tváři. Ale stejně: není dnes krásný den na vymítání?

The Exorcist

Další díly ze seriálu

Napsat komentář