«« »»

Rusko: Jak zachránili mrtvou stanici Saljut 7

Na podzim se u nás dostane na obrazovky trhák Saljut 7 – příběh jednoho hrdinského činu. Režisér Klim Šipenko natočil film o kosmonautech, kteří v červnu 1985 letěli do neznáma zachraňovat orbitální stanici, která se vymkla řízení. Těmito hrdiny byli Vladimír Džanibekov a Viktor Savinych (ve filmu je hráli Vladimír Vdovičenkov a Pavel Derevjanko). To, co udělali tito lidé, považují specialisté za nejsložitější technickou operaci, která byla provedena v otevřeném kosmu.

Kosmická loď Sojuz T-13 s dvěma kosmonauty na palubě odstartovala z Bajkonuru 6. června 1985 a mířila k orbitální stanici Saljut 7, která již několik měsíců nevykazovala žádné aktivity. Pracovala v automatickém režimu bez posádky, ale kvůli poruchám elektroniky bylo spojení přerušeno. Hrozilo, že mnohatunový obr spadne na Zemi.

Informace o mimořádné situaci byla přísně utajována. Ve středisku řízení letů si lámali hlavu nad tím, jestli mají pokusit restartovat stanici v kosmu, nebo ji opatrně stáhnout z orbity. K vyřešení tohoto problému bylo nutné se s ní spojit. To manévr měli provést velitel posádky Vladimír Džanibekov a palubní inženýr Viktor Savinych. Kosmonauti měli na přípravu pouhé tři měsíce. Nacvičovali nestandartní situace, učili se, jak se pohmatem vyznat ve složitých přístrojích, celé hodiny trénovali v bazénu a na trenažérech přechod z lodi na stanici. Co je ale čeká na orbitě, to nikdo nevěděl.

Dokonce, i když se posádka ocitla na stanici, středisko nemohlo rozhodnout, jestli Saljut zůstane na svém místě, nebo se vrátí na Zemi, čím jej odsoudí k zániku. Teprve až když se našim hrdinům podařilo nastavit systémy podpory života, byl osud „kosmického domu“ rozhodnut. Foto tiskové služby RosKosmos

Ruční práce

Prvním úkolem posádky bylo najít Saljut 7. Druhý den po startu uviděli kosmonauti v okénku nedaleko Měsíce červený bod. Byl jasnější než všechny hvězdy a jak se přibližovali, zvětšoval se. Kosmonauti udělali vše, co si nacvičovali na Zemi. Přešli na ruční režim přiblížení.

„Na pohled se zdálo, že Voloďa hýbal řídicími pákami lodě klidněji, než na trénincích. Měli jsme ji vést podle grafu pohybu, který nám umožní dohnat stanici a nenarazit do ní…,“ tak popsal operaci ve své knize Zápisky z mrtvé stanice Viktor Savinych.

Dohnali jsme ji, nenarazili do ní, provedli „uchycení“ a snížili rychlost přibližování na nulu. Přistáli jsme a otevřeli průlez stanice. To bylo první vítězství.

Před tímto letem v roce 1985 velitel posádky Džanibekov již na Saljutu 7 pracoval a měl zkušenost s ručním přiblížením. Foto tiskové služby RosKosmos

Když se kosmonauti ocitli na stanici, zjistili, že vnitřní úseky jsou hermeticky uzavřeny, což znamenalo, že tady mohou pobývat. Byla tu úplná tma, teplota okolo sedmi stupňů pod nulou a stěny i přístroje pokrývala vrstva ledu.

Na fotografiích, které se objevily později, pracují Džanibekov i Savinych v chlupatých pletených čepicích. Těmi Pamirov, což byl jejich volací znak, před odletem zásobila Viktorova žena. Hodily se.

Kosmonauti za několik dní zařízení opravili a led ze stanice začal odtávat. Brzy se ale všechny přístroje a kabely ocitly ve vodě.

„Společně s Džanem (tak říkají Džanibekovi přátelé) jsme jako uklízečky vytírali všechna zákoutí pomocí hadrů. Těch se nám ale nedostávalo! Nikdo nepomyslel na to, že může vzniknout takový problém. Sundali jsme tedy ze sebe prádlo a kombinézy a ty jsme rozstříhali na kousky,“ vzpomínal Savinych.

Museli strávit několik dní v chladu a černočerné tmě. „Vypadali jsme velmi neobvykle: v čepicích, teplých kombinézách a rukavicích,“ vzpomínal palubní inženýr Savinych v knize Zápisky z mrtvé stanice. Foto tiskové služby RosKosmos

O tom mi vyprávěl i Vladimír Džanibekov, s nímž jsme se setkali v Muzeu kosmonautiky pár dní před 6. červnem 1985, tedy datem, kdy začala záchranná expedice.

„Oblek Světlany Savické se stal součástí inventáře; byl uložen na Saljutu,“ usmívá se Vladimír Alexandrovič. „Byl krásný, bílý. Když se to Světlana Jevgeňjevna dozvěděla, nezlobila se na nás, jenom se smála.“

„Ale na stanici vám moc do smíchu nebylo?“

„Tak normálně. Pracovali jsme jako instalatéři, zámečníci i montážníci. Mám obrovskou garážovou zkušenost, neboť již ve čtrnácti letech jsem měl řidičák na motorku. Učil jsem se na Suvorovském učilišti a tam jsem v den svých šestnáctých narozenin dostal řidičské oprávnění. Automobil Volha jsem úplně rozmontoval. Víte, jak se říká: cínovat, pájet, kastroly a vědra opravovat, to je prostě moje.

Schéma spojení a průběh letu

Objem práce byl samozřejmě velký. Okolo tisíce elektronických bloků a tři a půl tuny kabelů. Kvůli dlouho nefunkčním ventilátorům se nahromadil oxid uhličitý. Museli jsme často přerušovat práci a něčím zamávat, abychom rozvířili vzduch. Ale zvládli jsme to. No, a když nám bylo těžko, dělali jsme si legraci a společně sprostě nadávali.“

Nebylo na benzín

„Bylo to hrozné?“

„Zajímavé. Chtěli jsme vědět, o co jde. Měl jsem zkušenost s ručním řízením, a kdyby se spojení nezdařilo, všichni by jenom smutně zakroutili hlavou a rozešli se. Podle vypočítané trajektorie by Saljut ze dva tři dny spadl do Indického nebo Tichého oceánu a my bychom se s Viktorem vrátili na Zemi.

Když jsme ale pochopili, že je stanice obyvatelná, rozhodli jsme se do toho pustit všemi silami. Nechtěli jsme se zesměšnit. Psalo se, že jsme měli zásoby jídla na pět dní. Nebylo to tak, měli jsme malou rezervu. Na zamrzlé stanici jsme provedli jeho revizi a zjistili jsme, že by to stačilo na několik měsíců. Přestože nám středisko letů nařídilo všechno vyhodit, neudělali jsme to, neobť jsme byli přesvědčeni, že se v tom chladu jídlo nezkazilo. Ještě když nic nefungovalo, ohřívali jsme si jej v kapsách nebo pod tričkem, později jsme k tomu uzpůsobili fotolampu. Strčili jsme ji do tašky naplněné sklenicemi, balíčky s čajem nebo kávou.“

„Byla vaše práce dobře ohodnocena?“

„Na sovětskou dobu zcela. Dostal jsem Volhu a ještě deset tisíc rublů. Můj důchod je nyní také důstojný. Stávalo se ale, že v době perestrojky jsem neměl na benzín. Veteráni z kosmu si postěžovali a do Hvězdného městečka vyslali komisi z účetního úřadu, která pomohla tuto otázku řešit. Penzi nám upravili a doplatili dlužné částky za uplynulé roky.“

Navázáno spojení

„Dostáváte něco kolem šedesáti tisíc?“

„Mnohem víc.“

„To je správné! Vladimíre Alexandroviči, co si myslíte, poletíme na jiné planety?“

„Podle mě je pravděpodobnost malá. K tomu je potřeba jaderný pohon. Pracují na něm v mnoha zemích, ale dostat takové zařízení na orbitu zatím nikdo nemůže. Co se týká pilotované kosmonautiky, tady vedeme my, ale v oblasti automatů mají převahu Spojené státy. Zvlášť dobrý je jejich program týkající se Marsu. Ovšem na marťany a UFO se mě neptejte, já jsem je neviděl.“

„Pak se tedy zeptám na něco jiného. Věříte v Boha?“

„Věřím. Bez pomoci Boží by se nic nezdařilo.“

Údaje

Vladimír Alexandrovič Džanibekov se narodil 13. května 1942 v Kazašské SSSR. Absolvoval pět letů do kosmu a ve všech byl velitelem lodi, čímž vytvořil světový rekord. Profesor a konzultant katedry vesmírné fyziky a ekologie fakulty radiofyziky Tomské univerzity. Je generálmajorem letectva a člen Svazu výtvarných umělců SSSR.

Viktor Petrovič Savinych se narodil 7. března 1940 v Kirovské oblasti. Do vesmíru vycestoval celkem třikrát. Doktor technických věd, profesor, člen korespondent Ruské akademie věd, prezident Moskevské státní univerzity geodézie a kartografie, hlavní redaktor časopisu Ruský kosmos.

„Natočili trhák, ale ne o nás!“

O filmu Saljut 7 – historie jednoho hrdinského činu se účastníci legendárního letu vyjádřili skepticky: „Natočili hollywoodský trhák s prvky nevyčerpatelné fantazie a množstvím technických chyb. To není o nás,“ stěžuje si Džanibekov.

Herci Pavel Derevjanko a Vladimír Vdovičenko

Savinov, kterému jsem se dovolala, abych mu popřála k výročí památných událostí, má k filmu také výhrady:

„Před půl rokem jsme s vedoucím střediska řízení letů vyslovili řadu poznámek, týkajících se tohoto filmu. Chtěli jsme, aby se autoři ke kosmonautice chovali uctivěji. Scénář napsali podle mé knihy, ale mnohé z toho bylo prezentováno zhruba a nepravděpodobně.“

Stříleli laserem

Poté, co se Američané snažili získat Saljut 7, v době kdy pravděpodobnost osobní konfrontace v kosmu vypadala reálně, vyvinuli ve Vojenské akademii Raketových vojsk strategického určení SSSR skutečně fantastickou zbraň a tou byla vláknová laserová pistole. Používalo se do ní pyrotechnické střelivo, které vypínalo optické senzory na lodích a satelitech protivníka. Laserové paprsky propalovaly štíty helem nebo oslepovaly člověka na vzdálenost do dvaceti metrů.

Laserová pistole

Život po smrti

Zachráněná stanice Saljut 7 pracovala na orbitě ještě dalších šest let. Letělo k ní jedenáct pilotovaných lodí Sojuz T, dvanáct nákladních lodí Progress a tři nákladní lodě série Kosmos. Ze stanice bylo uskutečněno třináct výstupů do otevřeného kosmu.

7. února 1991 Saljut shořel. Stanici, kterou plánovali vyvést na orbitu pod názvem Saljut 8, přejmenovali na Mir. Viktor Savinych na ní pracoval v roce 1988. Vladimír Džanibekov ale již více po expedici na Saljut 7 do vesmíru neletěl.

Výplaty, ne vesmír

Dnes činí plat kosmonauta, který se vrátil z orbity, něco kolem osmdesáti tisíc rublů. Pro ty, kteří se teprve chystají k letu, platí sedmdesát čtyři tisíc. Kosmonauti – instruktoři dostávají okolo sta tisíc a kandidáti na kosmonauty sedmdesát tisíc. Existují příplatky, prémie, platí se za každý let a pobyt na stanici. Za půl roční pobyt ve vesmíru si lze vydělat zhruba osm milionů rublů.

Maximální možná výše důchodu za dlouholetou práci tvoří osmdesát pět procent platu.

Pro srovnání: američtí astronauti dostávají od šedesáti pěti tisíc do sto čtyřiceti dvou tisíc dolarů za rok, Kanaďané osmdesát až sto padesát tisíc, evropští astronauti pak od osmdesáti pěti tisíc euro.

Spojení na orbitě

Když se o událostech Saljutu 7 dozvěděli v USA, měli v úmyslu zmocnit se stanice, aby získali sovětské vojenské technologie. To se stalo uprostřed studené války, kdy konfrontace mezi SSSR a USA byly na samotném vrcholu. V USA spěchali s rozvojem strategické obranné iniciativy, schopné zničit na orbitě jakýkoliv satelit nebo raketu. Pokud by se Američanům podařilo Saljut ukrást, vedlo by to nevyhnutelně ke globální válce. Proto pro SSSR bylo mimořádně důležité dostat se na stanici jako první.

Takto vypadá tento příběh v událostech a datech:

  • 19. dubna 1982 – stanice Saljut 7 byla vynesena na orbitu kolem Země.
  • 2. října 1984 – kosmonauti opustili Saljut 7 a stanice se poté nacházela v režimu automatického letu. Nicméně v únoru 1985 se stalo něco nečekaného.
  • 11. února 1985 – kvůli poruše jednoho ze senzorů se akumulátory Saljutu 7 odpojily od slunečních baterií a vybily se. Stanice ztratila řízení. Informace o tom se okamžitě dostala do kosmického centra NASA v Houstonu (USA). Raketoplán Challenger, připravený ke startu na mysu Canaveral, dostal rozkaz dopravit Saljut 7 na Zemi.
  • Francouz Jean-Loup Chrétien vyzradil USA všechno, co se v Sovětském svazu naučil

    24. února – bylo oznámeno, že členem posádky raketoplánu se stal Francouz Patrick Baudry. Jeho náhradník Jean-Loup Chrétien letěl na Saljut 7 tři roky před ním a tehdy byl Baudry jeho náhradníkem. Oba znali stanici detailně.

  • 10. března – Challenger je připraven ke startu. Ovšem v SSSR zemřel generální sekretář ÚV KSSS Konstantin Černěnko. Američané se rozhodli, že Rusové nyní nemají náladu cestovat do kosmu, a proto start přenesli na konec dubna.
  • Březen – duben – ve středisku přípravy kosmonautů začaly tréninky zachránců Saljutu 7. Nebylo možné otálet, neboť Američané mohli do kosmu letět kdykoliv.
  • 29. dubna – Challenger se dostal na orbitu a laboratoř Spacelab nainstalovaná na jeho palubě zaznamenala vše, co se dělo se Saljutem 7. Američani se přesvědčili o tom, že spojení s ruskou stanici ve vesmíru je reálné.
  • 6. června – Vladimír Džanibekov a Viktor Savinych se vydali na expedici k Saljutu 7.
  • 8. června – došlo ke spojení.
  • 16. června – kosmonauti seřídili sluneční baterie, připojili akumulátory a obnovili práceschopnost stanice.
  • 23. června – se k Saljutu 7 připojila nákladní loď Progress 24 se zařízením, zásobami vody a paliva.
  • 2. srpna – Džanibekov a Savinych vystoupili do otevřeného kosmu a nainstalovali další prvky na sluneční baterii.
  • 13. září – USA provedli zkoušku protisatelitní zbraně.
  • 19. září –  k Saljutu 7 se připojila loď Sojuz T-14 s posádkou ve složení Vladimír Vasjutin, Georgij Grečko a Alexandr Volkov.
  • 26. září – Džanibekov se společně s Grečkem vrátil na Zemi; hvězdu hrdiny Sovětského svazu za tento let nedostal, neboť dvě již měl.
  • 26. listopadu – Savinych společně s Vasjutinem a Volkovem přistál na Zemi. Stal se dvojnásobným hrdinou SSSR.
Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 13174 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.