Sebeutváření, aneb od sebevědomí k sebejistotě

10958x 01. 05. 2019 1 čtenář

Na cestě za sebepoznáním v sobě postupně odhalujeme určité kvality vztahování se k sobě samému. Můžeme je přirovnat k jakýmsi branám na cestě k sobě. Všechny jsou vzájemně provázané a jedna bez druhé nemůže existovat. Nazveme je sebepřijetí, sebevědomí, sebedůvěra, sebeúcta a sebejistota.

Abych naznačil směr, kterým se bude tento text ubírat, položíme si jednu otázku. Ta otázka zní: „Co je pro váš život naprosto esenciální? Bez čeho by vaše existence nebyla možná? Řekněte jednu věc.“ Může to být spousta věcí, řeknete si. Od těch abstraktních, jako je láska nebo víra, až po ty čistě praktické jako je tělo, jídlo nebo vzduch. Když ale půjdeme poctivě hlouběji do podstaty této otázky, musíme nakonec dojít k tomuto: „Existence by nebyla možná bez sebe. Bez vědomí já by to nebyla existence.“ Zabýváme-li se tedy otázkou sebe-vědomí, sebe-důvěry, sebe-přijetí, sebe-úcty, sebe-jistoty, obracíme pozornost k naší pravé podstatě, k vědomí sebe, k samotnému zdroji naší existence. Všechny tyto sebe-pojmy vlastně vyjadřují, jak se vztahujeme sami k sobě. Už samotné obrácení pozornosti k sobě je velkým krokem, kterým své pravé podstatě říkám: „mám o sebe zájem, mám se rád“. Na samotném začátku tedy stojí první z našich sebe-pojmů a tím je sebeláska.

Sebeláska, sebepřijetí

Sebepřijetí je schopnost přijmout pravdu o sobě tak, jak je, jak ji právě v tento přítomný okamžik vidím. Přijmout svou vlastní lidskost, přijmout se ve své jedinečnosti, vyžaduje velkou odvahu. Není jednoduché se postavit všem těm vzorcům, které si neseme od dětství a které nám říkají, že jsme nedostateční tak, jak jsme, a že si lásku a pozornost musíme zasloužit. Naučili jsme se dávat na odiv to, co jsme předpokládali, že bude okolím přijato a potlačovali v sobě to, co jsme předpokládali, že přijato nebude. To je to samé, jako kdyby se růže chlubila svými květy, ale předstírala, že trny neexistují. Tím však svojí vlastní hodnotu ztrácí, namísto, aby ji získala. Ztrácí tím svoji výjimečnost, ztrácí sama sebe. I když ostny nejsou zrovna chloubou a mohou bodnutím způsobit bolest, je třeba je přijmout jako integrální součást sebe sama, něco, co dělá růži růží. Je lepší, když víme, co nám může způsobit bolest a sem tam ji pocítili, než když cítíme bolest, aniž bychom znali její příčinu, protože jsme se naučili trny nevidět. Ano, je to těžké se zpříma postavit svým negativním stránkám a přitom s nimi nebojovat ani před nimi neutíkat. Je to tak těžké, že většina z nás si to v tom mezičase mezi bojem a útěkem ani neuvědomí. Je třeba si dovolit být jak jsem a nechtít být jiný. Časem se může ukázat, že životnost trnů je omezená a pokud někam směřujeme, vyvíjíme se, najednou sami odpadávají, protože v současném uspořádání přestávají být živeny. Některé neodpadnou nikdy, ale to už je teď jedno – milujeme je, dělají nás jedinečnými.

Umět pouštět věci je jedním z příznaků sebelásky. Na jedné straně si dovolit být jak jsem, na druhé straně také pustit to, k čemu jsem připoutaný, na čem jsem závislý, co mě svazuje a činí nesvobodným, nahlédnout své strachy, potlačené, nepřijaté, nechtěné stránky sebe sama a bez souzení jim dovolit odejít nebo zůstat, bez usilování o to být podle nějaké předlohy takový nebo makový. Když říkám, že se přijímám se vším všudy, myslím tím se vším, opravdu se vším, co jest. Nepřijímám pouze svojí osobnost, tu figurku, která má svá přání a křivdy, radosti a strasti, která se jednoho dne narodila a později umírá. Přijímám každičký atom své existence, vše, co vím i nevím (to je většina), vše co kdy bylo a kdy bude, naprosto veškerou existenci, nebo chcete-li jsoucno, bytí, tao, boha… dosaďte si sami. Přijímám To, tedy sebe sama, svojí pravou podstatu, vědomí Já a vše, co z něho vyvstává. Přijímám To nyní, v přítomnosti a nechávám se To (tedy sebe) dít. Stávám se tak samotným děním a tímto je toto dění, které bylo dlouho vnímáno jako oddělené ode mne samotného, přijato a integrováno do Já. Sebepřijetí je tedy v konečném důsledku přijetím všeho, co jest.

Sebevědomí

Míra sebevědomí je mírou uvědomění si sebe sama, své pravé podstaty a znalosti o sobě. Vědomí toho, že na pozadí všech našich masek a her se skrývá pravda o mě. S tímto uvědoměním také mizí potřeba se srovnávat s druhými. Vždy je nějaké nadání, které jiní mají a já ne. Když srovnávám, nežiji v sobě, žiji jen ve srovnání s ostatními. Kdo žije ve srovnání s druhými, je nucený hrát hru na prestiž, která spočívá v tom, že ostatní odsuzuji a snižuji jejich hodnotu tím, že poukazuji na jejich chyby, čímž odvádím pozornost od své vlastní nízké hodnoty, kterou sám sobě uvnitř přisuzuji. Tím, že sbíráme znalosti o druhých si sebevědomí spíše snižujeme, říkáme tím sami sobě, že nejsme důležití. Ve skutečnosti, jak jsme si řekli výše, jsme sami pro sebe tím nejdůležitějším, bez čeho by existence nebyla vůbec možná. Sebevědomí mimo jiné tedy znamená, že jsem sobě tou nejvyšší autoritou.

Jestliže jsem úspěšně prošel procesem sebepřijetí, jsem si dobře vědom své vlastní důležitosti. Jsem jaký jsem a takto se přijímám, přijímám a důvěřuji v proces, kterým se utvářím a který nikdy nekončí. Uznáním své nedokonalosti a nedokončenosti se paradoxně otevírám dokonalosti. Tato dokonalost spočívá v autentické jedinečnosti. Sebevědomí je uznání této pravdy o sobě, této dokonalosti v nedokonalosti, v čemž spočívá rovnost se všemi živými bytostmi. Proto sebevědomý člověk není nadřazený, ale cítí se rovný se všemi. Nabývám-li sebe-vědomí, přichází zároveň uvědomění, že stejně tak jako já jsem, i ostatní jsou. Každý má hlubší vnitřní skutečnost. Někdo ji vnímá, jiný ne, ale sebevědomý člověk si je vědom nejen sám sebe, ale i toho, jak jsou si vědomi sami sebe ti, se kterými přichází do kontaktu. Vedle sebevědomého člověka se lidé necítí nesví jako vedle sebeješitného trpícího komplexem sebedůležitosti. Naopak, ze sebevědomého člověka máme dobrý pocit, protože cítíme, i když třeba podvědomě, že nás bere takové, jací jsme, což je vlastně skutečný soucit. Člověk, který není sebevědomý, není schopen takového soucitu.

Sebedůvěra, sebeúcta

Tím, že jsme si uvědomili svojí pravou podstatu a uznali ji, dáváme svému nitru na vědomí, že stojíme při sobě. Respekt k pravé podstatě se postupně prohlubuje, až se promění v úctu a víru v proces, který mě k pravé podstatě přibližuje. Prohlubuje se vděčnost, pokora a úcta k procesu, k pravé podstatě, k sobě. Skrze víru v sebe tedy člověk nabývá sebedůvěry a skrze respekt k sobě nabývá skutečné sebeúcty. Stejně tak se dá říci, že skrze víru v „proces“ člověk nabývá sebedůvěry a respektem k „procesu“ nabývá sebeúcty. To proto, že já a proces, kterým se utvářím, je jedno a to samé, to je dobré si uvědomit. Není tu já, které prochází nějakým procesem růstu a zdokonalování. Moje existence je kontinuálním děním se já. Já a proces jsou jedno. Můžeme to nazvat sebetvořením. Důvěra v To, přestože přesně nevím, co se děje, se pak odráží v tom, že důvěřujeme také cestám druhých lidí a věříme, že si každý žije svůj úděl, aby ho to naučilo, co potřebuje na své cestě životem poznat. Najednou mizí chtění někoho měnit, chtění se povyšovat nebo někoho ovládat. Každý má svojí cestu, svoji perspektivu, svůj úděl. Když je jeho cesta pravdivá, můžu se jí inspirovat, když kráčí mimo sebe, když odevzdal svojí sílu jiným lidem nebo systému, můžu mu taky pomoci, ale protože nejsem sebenaivní, umím říci ne, když je třeba říci ne. Toto ne však nevychází z nadřazenosti, ale z úcty. A takovéto úcty je schopen pouze člověk, který poznal sebeúctu.

Falešná sebedůvěra je vybudována na vlastních schopnostech, zdarech, úspěších, vytěsňuje nezdary a neúspěchy, slabosti a nedostatky. Staví na očekáváních a přesvědčeních. Když tato očekávání nejsou naplněna, padá zasažený do role oběti, kde si potvrzuje svoji mizérii: „Zase jsem naletěl, jsem příliš důvěřivý…“. Ve skutečnosti nejde v tomto případě o důvěru, ale naivitu a v tom je rozdíl. Podobně si stojí sebedůležitý člověk, který odvozuje svojí hodnotu skrze přízeň, chválu a potvrzení od druhých. Nemůže se od nich oddělit, nedokáže být sám sebou, natož si věřit a pociťovat úctu.

Vlastní chyby a nedostatky jsou úžasnou příležitostí ke trénování osobní odvahy a práci na trojúhelníku sebepoznání. Neodmítejte je, radši je berte jako výzvy, které před vámi stojí, nemusíte pak vyhledávat výzvy ve svém okolí. Žádná vnější výzva vám nedá to, co vám dá sebenahlédnutí. Více sebedůvěry, než zdoláním Mount Everestu získáme, když sebereme odvahu, podíváme se zpříma do sebe, na svoje strachy, před kterými celý život utíkáme.

Sebejistota

Tento trojúhelník, jehož základnu tvoří sebevědomí a jeho dvě strany sebedůvěra a sebeúcta, dává vzniknout sebejistotě. Víra v sebe občas kolísá v závislosti na okolnostech, místě a lidech, se kterými se setkáváme. Sebejistota už je neotřesitelná. Docházíme k jistotě, že vše je přesně tak, jak má být a žádné vnější okolnosti už nás nemohou odvést od sebe sama.

Závěr

Po přečtení výkladu může kdekdo nabýt dojmu, že jsou to jenom hezké řeči, ale praxe nikde. Jak to mám jako udělat? Existují metody, ale nevěřím, že je nějaký univerzální návod pro každého. S některými osvědčenými metodami pracujeme na seminářích Cesty k celistvosti. Jde o sebenahlížení, koncentraci, imaginaci, tréning nezasahování, tréning osobní odvahy, překonávání výzev, vědomá práce s tělem, různé šamanské techniky. Základem jakékoli metody je ale sebepozorování. Bez sebereflexe to prostě nejde. Ten, kdo jí není schopen, není ještě připraven.

Podobné články

Napsat komentář