Spánková paralýza, setkání s neznámým světem a nebo pokus o únos do UFO?
Když jsem byla dítě, dost často jsem byla náměsíčná. Až později jsem začínala prožívat stav, kterému se říká spánková paralýza. Ležela jsem sama v posteli a nemohla se pohnout. Přesto jsem vnímala realitu, oči měla otevřené, slyšela zvuky. Měla jsem intenzivní pocit, že nemůžu chvílemi popadnout dech.
Bohužel to nebylo to jediné co se odehrávalo. V místnosti se často zjevovala černá postava, která mě tahala za nohu. Slyšela jsem různé rány a divné nepozemské zvuky, které se podobaly něčemu vrzajícímu. Postupně jsem přišla na to, že z tohoto stavu se dokážu dostat, když se pokusím hýbat čelistí. Bylo to jediné místo na těle, které jsem dokázala ovládat. Pomohlo mi to se z toho divného stavu dostat. Během jedné noci se mi to stávalo opakovaně i třeba desetkrát po sobě: Probudím se nemohu se, nemohu se hnout, zkusím se uvolnit a znovu usnu.
Od té doby co se mi narodil syn, se už tak často tyhle stavy nedějí. Možná je to tím, že jsem fakt unavená a nepamatuji si ani sny. Vždycky, když to někomu řeknu a stejně mi nevěří. Moje máma mi kdysi řekla, že je to jen sen. Jenže sen není totéž jako film v kině. Vím, že je to skutečné! Jsem ráda, že se mi to děje, protože mě to posouvá dál: medituji a snažím se proniknout do podvědomí a zjistit něco o stvoření člověka, našeho vesmíru a hlavně sebe sama.
Techniky snění (koupit)
Lucidní snění (koupit)
Redakce Sueneé Universe: Máte podobné zážitky, napište nám…
Související články
6 Responses to Spánková paralýza, setkání s neznámým světem a nebo pokus o únos do UFO?
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Nevím, jestli by se to dalo označit jako paralýza, u mne to byl spíše syndrom „matrjošky“ – tedy, tak jsem to nazvala.
Tzn. snažila jsem se probudit, protože to, co se odehrávalo jsem chtěla ukončit a nešlo to. Měla jsečm pocit, že se probouzím, ale nebyla to pravda. A tak se to opakovalo třeba 5x, což už bylo na palici. Bylo mi podsunuto, že otvírám oči, rozsvěcím světlo – všechno to ale bylo iluzorní. Vždycky mi chvíli trvalo, než jsem to pochopila a o to bylo horší.
Bylo to o tom, že za mnou chodily malé bytosti, které se zpočátku chovaly přátelsky, ale pak mne začaly ohryzávat (jak to vidím zpětně, spíše já jsem sš propadala do jejich světa, případně dimenze,protože jsem neměla soudržnost v našem světě) a přiznávám, že to byl šílený pocit.
Nějakým způsobem dokázaly tyto bytosti držet mě ve spánku a nehýbat se, prostě trpně snášet, co vyváděly. Takže mne dovedly k tomu, že jsem se snažila neusnout. Nic příjemného, když člověk musí chodit do práce a starat se o děti…
Pak to ale jednoho dne přešlo a předpokládám, že důvod byl ten, že jsem se nějakým způsobem „poskládala“ a přestala se propadat do jejich světa (jako když si představíte síť s velkými oky, a pokud člověk není celistvý, „proteče“ oky do jiné dimenze).
Zkušenost se počítá, ale to období, které trvalo zhruba 4 roky, bylo dost zoufalé.
Eva
Zdravím,
mívám i v dospělosti.
Občas se probudím ve stavu paralízy, pravděpobně při procesu opouštění těla, nebo návratu do těla, a pak se mohu rozhodnout jestli „přepadnu“ přes pomyslný práh a nebo se vrátím. Je tam hukot jako u proudového letadla.
Hodně při používání psychowalkmanu, když jsem u toho usnul.
Občas u sebe cítím přítomnost bytostí, někdy neuvěřitelně zlá (popsat se to moc nedá), jindy „přátelská-neutrální“.
Není to dojem, občas je slyším jak jdou přes parkety a ty u mě hodně vržou, někdy promluví, jazykem který jsem nikdy neslyšel, někdy mě vezme za ruku a nebo tam jenom tak stojí a „čeká“.
Už se mi stalo, že mě přes ten hukot vzali na místo, kde pofukoval vítr a pohrával si s listím, aspoň mi to tak připadalo (možná to byly motory z jejích loďi) a tři bytosti čekali, jestli se odhodlám zůstat. Ale kdepak, šup zpátky do těla.
Můj dojem je, že ta paralíza může být kromě opuštění těla také důsledek přitomnosti bytosti která má „vyšší“ frekvenci.
Ahoj Kristína,
zážitky ako Ty som mával v detstve aj ja. A bol – som dodnes – presvedčený, že v izbe som nebol sám… Tiež som z toho bol vydesený. Nedovolím si špekulovať, či to súviselo s UFO, alebo čímoľvek iným. Hlavne som ale prežíval astrálne cesty. Môj problém bol v tom, že „tam“ – v astráli – som sa cítil byť viac doma ako tu. „Ten svet“ bol pre mňa skutočný, taký, aký „má“ byť. Tento svet a život bol v porovnaní s ním len ako stará pomačkaná, špinavá, čierno – biela fotografia. Z toho pre mňa vyplývalo množstvo problémov. Riešil som to desaťročia. Poznanie ku ktorému som doposiaľ dospel je asi také, že tieto zážitky sú niečo ako „pozvánka“. Ukrýva sa v nich „posolstvo“, či úloha. Tá je pre každého individuálna a „šitá na mieru“ presne jemu. Preto pozor na akékoľvek suverénne hodnotenia a vyjadrenia „ezoterických teoretikov“, ktorých je internet plný. Svoju individuálnu úlohu – svoje jedinečné a nikým nenahraditeľné poslanie v tomto svete môžeš identifikovať len Ty sama. Preň dostávame aj prislúchajúce dispozície a schopnosti. Ak chceš, môžeš sa nad tým zamýšľať, ak nechceš, nemusíš. Život nás tak či onak k splneniu našej individuálnej úlohy bude stále viesť.
S pribúdajúcim vekom sa u mňa frekventovanosť astrálnych zážitkov znižovala, nie však na úkor ich intenzity. Zostalo však vedomie mojej osobnej úlohy v živote.
Tvoje zážitky sú prirodzené a zďaleka nie si sama. (Netreba sa s tým príliš zdôverovať psychiatrom… 🙂 )
Môj osobný názor – nikomu ho nevnucujem nikoho nepresviedčam – ľudia s dispozíáciou astrálneho cestovania sú niečo ako „most“ medzi vyššími úrovňami Bytia a tou našou, „bežnou“. A z tých jemnejších, kultivovanejších úrovní existencie by sme sem mali prinášať toľko dobrého a krásneho, koľko len vládzeme. Tým dvíhame túto rovinu Bytia na vyššiu úroveň. Táto dispozícia neslúži na „bulvárne pobavenie“ ani vytváranie nejakej aureoly osobnej zaujímavosti. Je to normálna práca.
Prajem Ti silu, odvahu a čo najviac dôvodov pre radosť.
Hugo.
Skvělé, nebojte se o těchto zážitcích psát a mluvit. Otevřenost je v tomto případě tou nejlepší cestou.
Čím víc nás bude, tím dřív se zbortí zeď která nás dělí od Pravdy.
A tak to je…
Uvedený zážitok, keď spiaci človek ako keby sa pozeral z tela von do miestnosti a nevedel sa pohnúť by sa dal vysvetliť aj nasledovne:
– určitý ľudia dokážu, keď veľmi uprene myslia na iného človeka, opustiť počas spánku svoje telo a tohto človeka „astrálne“ navštíviť. V závislosti od úmyslov návštevníka je následne zážitok pre „paralyzovaného“ spiaceho človeka buď pomerne odstrašujúci alebo naopak by mohol byť aj povedzme zaujímavý. Príjemným by som ho nenazval, lebo v oboch prípadoch sa spiaci človek cíti paralyzovaný.
Ak budete pri nasledujúcom zážitku dostatočne vedomý, skúste zostať v kľude a pozorovať čo sa bude diať.
Príde paralýza (takto to začína vždy), veľmi často potom človeka zasiahne „negatívny“ pocit, že sa nejaká osoba (čierny tieň) pomaly približuje k nemu. Z mojich vlastných skúseností ma väčšinou tento „tieň osoby“ skúsil dusiť = odoberať energiu. Málokedy to bolo s iným/pozitívnejším úmyslom. Pokiaľ sa Vám však podarí ostať v kľude, zistíte, že dokážete sledovať obrysy tohto tieňa/tejto osoby. V tomto bode to začína byť zaujímavé, lebo je tu možnosť dokonca spoznať návštevníka. Vo väčšine prípadov sa totiž jedná o astrálnu „návštevu“ ktorú nevedomky vykonáva iný žijúci človeka. Pritom, keď si Vás vybral, tak pravdepodobne sa aj poznáte. Avšak návštevník si možno ani nie je vedomý, čo práve robí (ak si myslí, že práve sníva). Ďalšie pozítívum, že ostanete v kľude je, že „paralýza“ odznie rýchlejšie a zapamätáte si viac detailov z tohto zážitku.
Príjemný spánok 😉