Stanislav Grof: Pohled na reinkarnaci v různých kulturách

7461x 27. 06. 2019 1 čtenář

Podle západní materialistické vědy je doba našeho života ohraničena – začíná okamžikem početí a končí biologickou smrtí. Tento předpoklad je logickým důsledkem přesvědčení, že jsme v podstatě těly. Jelikož tělo při biologické smrti zahyne, rozloží se a rozpadne, zdá se být zřejmé, že tím okamžikem přestaneme existovat. Takový pohled je v rozporu s přesvědčením všech velkých světových náboženství a duchovních soustav starých a předindustriálních kultur, které ve smrti spatřovaly spíše významný přechod, než konec veškeré formy bytí. Většina západních vědců odmítá nebo přímo zesměšňuje víru v možnost pokračování života člověka po smrti a přisuzuje ji nevzdělanosti, pověrčivosti nebo takovému myšlení lidí, v němž je přání otcem myšlenky, i jejich neschopnosti přijmout chmurnou realitu pomíjejícnosti a smrti.

V předindustriálních společnostech nebyla víra v posmrtný život omezena na neurčitou představu, že existuje jakýsi „onen svět“. Mytologie mnoha kultur nabízejí velice přesné popisy toho, co se děje po smrti. Poskytují složité mapy posmrtné pouti duše a popisují různá prostředí, kde sídlí bytosti zbavené těla – nebe, ráj a peklo. Zvlášť zajímavá je víra v převtělování (reinkarnaci), podle níž se individuální jednotky vědomí neustále vracejí na svět a prožívají celé řetězce tělesných životů. Některé spirituální systémy kombinují víru v převtělování se zákonem karmy a učí, že zásluhy a poklesky z minulých životů určují kvalitu následných vtělení (inkarnací). Různé formy víry v reinkarnaci jsou značně rozptýlené jak zeměpisně, tak i časově. Často se vyvinuly zcela nezávisle na sobě v kulturách, jež jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů a mnoho staletí.

Koncepce reinkarnace a karmy je úhelným kamenem mnoha asijských náboženství – hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zarathuštrismu, tibetské vadžrajány, japonského šintoismu a čínského taoismu. Podobné ideje najdeme v tak historicky, geograficky a kulturně odlišných skupinách, jako jsou různé africké kmeny, američtí Indiáni, předkolumbovské kultury, polynézské kahuny, lidé praktikující brazilskou umbandu, Galové a druidové. V antickém Řecku vyznávala tuto doktrínu řada významných filozofických škol, mezi jinými pythagorejci, orfikové a platonici. Koncepci reinkarnace převzali esejští, karaité a jiné židovské a položidovské skupiny. Stala se i důležitou součástí kabalistické mystiky středověkého židovstva. Tento výčet by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o novoplatonicích a gnosticích a v novověku o teozofech, antropozofech a některých spiritistech.

Přestože víra v reinkarnaci není součástí dnešního křesťanství, raní křesťané podobné koncepce měli. Podle svatého Jeronýma (340–420 n. l.) se reinkarnaci přisuzoval určitý esoterický výklad, který se sděloval vybrané elitě. Víra v reinkarnaci byla zřejmě nedílnou součástí gnostického křesťanství, což nejlépe dokazují svitky nalezené v roce 1945 v Nag Hammádí. V gnostickém textu nazvaném Pistis Sofia (Moudrost víry) (1921) učí Ježíš své žáky, jak se selhání z jednoho života přenášejí do dalšího života. Tak například ti, kdo jiné proklínají, budou ve svém novém životě „prožívat nepřetržité soužení“ a arogantní a nestřídmí lidé se možná zrodí do deformovaného těla a ostatní se na ně budou dívat svrchu.

Nejslavnějším křesťanským myslitelem, který přemýšlel o preexistenci duší a o pozemských cyklech, byl Origenes (186–253 n. l.), jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Ve svých spisech, zejména v knize De Principiis (O prvních principech) (Origenes Adamantius 1973) vyjádřil názor, že určité biblické pasáže lze vysvětlit pouze ve světle reinkarnace. Jeho učení odsoudil Druhý konstantinopolský koncil svolaný císařem Justiniánem v roce 553 n. l. a prohlásil a je za kacířskou doktrínu. Rozsudek zněl takto: „Jestliže někdo hlásá vybájenou předchozí existenci duší a vyznává-li zrůdnou nauku, která z ní vyplývá, budiž dán do klatby!“ Někteří vědci se však domnívají, že stopy Origenova učení jsou patrné ve spisech svatého Augustina, svatého Řehoře a dokonce i svatého Františka z Assisi.

Jak lze vysvětlit, že tolik kulturních skupin zastávalo v průběhu dějin tuto zvláštní víru a že zformulovalo složité a propracované teoretické systémy jejího popisu? Jak je možné, že se všechny ve výsledku shodují na něčem, co je cizí západní průmyslové civilizaci a co pokládají zastánci západní materialistické vědy za napros- to absurdní? Obvykle se to vysvětluje tak, že tyto rozdíly ukazují naši nadřazenost ve vědeckém chápání vesmíru a lidské podstaty. Bližší zkoumání však ukazuje, že skutečným důvodem tohoto rozdílu je sklon západních vědců držet se svého systému víry a ignorovat, cenzurovat nebo zkreslovat veškerá pozorování, která s ním jsou v rozporu. Ještě přesněji řečeno, tento postoj vyjadřuje neochotu západních psychologů a psychiatrů věnovat pozornost zážitkům a pozorováním z holotropních stavů vědomí.

Koupit: Stanislav Grof: Kosmická hra

Podobné články

Napsat komentář