Týdení rozhovory se židlí

2672x 09. 10. 2019 1 čtenář

PONDĚLÍ

Určitě byl pozdní večer. Ne však první máj, nýbrž asi tak půlka listopadu a pondělí. Jako obvykle jsem se po skončení celodenního shonu poklidil na pohovku a natáhl si nohy ve snaze ulehčit svým kolenům a kotníkům. Knihu i skleničku s pitím jsem měl připravenou a rozsvícená lampička zvýrazňovala hřejivou intimitu večera. Ještě než se mi podařilo knihu otevřít na stránce pečlivě založené lístkem z tramvaje, zavadil můj pohled o židli, stojící na druhé straně konferenčního stolku. Na židli v tu chvíli nikdo neseděl a dokonce se na ní ani nic nepovalovalo. Prostě si tam jen tak stála.

Ona tam samozřejmě stojí pořád, ale teď mě tak nějak provokovala svojí prázdnotou a viditelnou neužitečností.  Možná, že mně mi bylo i trochu líto proč nemá žádný program, žádné naplnění. To mně připomnělo můj vlastní osud, a proto jsem ji oslovil:

„Tak koho na tebe posadíme holka, aby ses tady netvářila tak otráveně, jako že jsi nepotřebná a odstrčená.“  Židle na to nereagovala, což jsem v podstatě očekával. Jenže pak mi najednou přišlo, že si to jen tak rozmýšlela a po chvíli jakoby mi tichým sametovým altem odpověděla:

„No jestli na mě chceš posadit někoho, jako byla ta čůza předevčírem, tak to raději zůstanu opuštěná.“

Abych vám to vysvětlil. To bylo minulou sobotu a já jsem měl dámskou návštěvu. No, nešlo v podstatě nic vážného, ale to víte, jednomu je samotnému teskno a občas s někým pobýt je docela příjemné. V mém případě to pobýt a příjemné jaksi souvisí se ženami.  Ne, že bych neměl žádné kamarády, ale na léčení tesknoty, kterou mám na mysli, se kamarádi nehodí. Tedy dámská návštěva. Byla to sestřenice jedné mé kolegyně z podniku. Ta nás někde představila, slovo dalo slovo a občas jsme se vídali. Ovšem do té soboty vždy na veřejných místech. Asi týden před zmíněnou návštěvou jsem si z nedostatku jiné příležitosti řekl, že bych ji mohl pozvat a zjistit, co se v ní skrývá.  Jestli „se vším všudy“, to jsem sice neřešil, ale myslím, že ani nevylučoval.

Ona ta moje židle ji pak musela po značnou část večera mít na sobě usazenou a zřejmě z toho nebyla nadšená. Měl jsem na tu akci už také svůj názor, ale přesto mě zajímalo i další stanovisko.  Povídám:

„Nevídáno, holka byla sice trochu těžší, ale když si na tebe sednu já, tak je to podstatně větší nápor, nemyslíš?“ A zase mi v hlavě zazněl ten příjemný alt:

„Váha není na lidech to nejhorší příteli, to už bys mohl vědět. Však víš, že perfektní postava, ksichtík či načesané vlásky ještě netvoří prima děvče. To už máš přece dávno vyzkoušené, že?“  Tedy musím uznat, že měla pravdu. (Později jsem zjistil, že ta moje židle má pravdu skoro vždycky.) Hlavou mi v tu chvíli prolétla podoba těch několika děvčat, která mi v posledních letech tak či onak zkřížila cestu a musel jsem uznat, že ta nápadně krásná, byla většinou nevyhovující.  Ne snad všechna, a rozhodně ne stejně, ale byla jaksi víc problémová (ovšem taky to nebyl žádný statisticky významný vzorek).

Abych nezůstal dlužen odpověď, reagoval jsem co nejrychleji: „Jasně, že máš pravdu. To já jen, že ty hubené mě trochu děsí. A vůbec, holka nemusí být samá líbeznost – tedy čistá a upravená to jo – a pokud je taky kamarádka a nezajímá se  jenom o sebe a o TO, a dá se s ní mluvit i mlčet a má o jednoho zájem, tak na detailech zas tak moc nesejde.“

„Tak proč jsi přivedl a ještě ke všemu na mě posadil tu Alici? To sis mohl klidně objasnit venku.“  Tentokrát byl její alt poněkud méně sametový. Jenže problém by právě v tom. Venku se prostě nic nepoznalo. Konverzace plynula jako po másle, ale pořád jen tak „na hladině“. Teprve v soukromí se mohlo něco ukázat.  A taky ukázalo.

„Ty tomu tak rozumíš“, povídám, „právě tady se ukázala tím, jak mi zkritizovala domácnost, jako by to už měla na povel. A teď mi došlo, však ani tys neprošla bez výhrad – jsi moc tvrdá a máš nevhodný potah. Cha! Není to nakonec pravý důvod tvé nespokojenosti s ní?“ O tom, jak se dáma chystala, že mě hned první večer zmermomocní se mi ani se židlí moc mluvit nechtělo. Jenže moje rýpnutí spustilo stavidla:

„Nevykládej, já jsem dobře viděla, jak se na tebe vrhala a ty jsi málem utekl na balkon. A taky jsi jí už ani nenabídl ty zákusky, cos měl v lednici připravený. Nakonec jsi jí zavolal taxík a poslal domů.  Takže na mě se vymlouvat nemůžeš.“

„No jo, sakra. Máš asi pravdu.“ Přece se nebudu vlastní židli omlouvat.

„No jasně, co by ses mi omlouval, vždyť jsem jenom kus dřeva a hadru.  Tak se nenamáhej. Ale …. mohl bys.“  Alt v mé hlavě už zase zněl krásně sametově. Je vidět, že té mé židli na mně záleží. Stará se, abych nějaké nenaletěl , a je ráda  když jsem na ni hodný.  Je to moc fajn. Ale – židlí ženu nenahradíš. Nevadí. Až zase nějakou přivedu, bude si muset pěkně sednout na židli. A budu mít vystaráno.

ÚTERÝ

Přiznám se, že v úterý jsem byl už v podvečer zvědavý, jestli mi vyjde opět příhodná chvíle k rozhovoru se židlí. Přes den jsem to samozřejmě moc rozebírat nemohl – nebyl na to čas ani prostředí. Ale takový ten pocit určitého partnerství mě potěšil. Současně jsem se ujišťoval, že se u mě rozhodně nejedná o žádnou formu počínající schizofrenie – já svou osobnost neopouštím, pouze slyším (cítím) reakce na mé problémy a zážitky i odjinud.

Nastal úterní večer a já jsem v zájmu navození vhodné situace postupoval úplně stejně jako včera. I knihu jsem si pro všechny případy připravil (ostatní zcela samozřejmě). Jen jsem se uvelebil a rozhlédl, vzpomněl jsem si zase na Alici. Ne, že bych to měl původně v plánu, ale stalo se. Poněkud mě udivilo, že dnes jsem na ni myslel daleko smířlivěji. A tak jsem tak trochu provokačně prohlásil do prostoru:

„Ale že jsme té Alici včera vyprali prádlo. Možná, že si to až tak nezasloužila.“ Zmlknul jsem a napjatě očekával reakci. Poměrně dlouho nic. A pak rozhodná rezonance:

„Musíš si chlapče rozmyslet, co vlastně od ženské očekáváš. Jasně, že žádná kočka není tak černá, jak vypadá. Možná, že by nakonec byla svým způsobem kamarád do deště. Ale… co je to ten její způsob? A jak dlouho bys v tom šéfovském objetí vydržel? Chvíli nebo až ….“

„No jo, ono je to prostě těžké. Ono se to asi jen rozumem také nedá rozhodovat. Táta kdysi říkával, že k tomu, aby se člověk oženil, musí trochu riskovat. Pokud by chtěl mít všechno rozmyšlené a pojištěné, tak to nejspíš vůbec neudělá.“ Copak táta, tomu se to povídalo a radilo, když už měl všechna ta trápení a rozhodování za sebou. Myslím, že s mámou dopadl docela dobře – spíš výborně. Abych si nepřipadal jako moc velký sobec, tak jsem velkomyslně dodal: „Jeden by měl taky vzít v úvahu, jak velkou výhrou je pro budoucí partnerku on sám.“

V zájmu ukončení tématu jsem se zeptal jen tak do prázdna: „Neměl bych Alici přece jenom ještě jednou pozvat? Třeba jsme to oba vzali za nesprávný konec. Ono nedorozumění je nejčastějším průvodcem mezilidských vztahů. Tak nějak se to říká, že?“

Odezvou bylo jen takové zahučení: „Jak myslíš, ty jsi tady šéf.“ To mi sice moc nepomohlo, ale kupodivu to uspíšilo mé rozhodnutí. Byla to totiž zase pravda. To rozhodnutí za mě nikdo udělat nemůže. A když rozhodovat tak hned a rychle. Sundal jsem nohy z pohovky, šel pro mobil a vytočil Alicino číslo. Docela mě překvapila tím, že to vzala.

Ten večer už jsem se židlí nedebatoval. Byl jsem tak potěšen, že Alí mé pozvání přece jen přijala, že jsem se už teď těšil na další sobotu. „No, konečně si teď budu moct taky něco přečíst.“ Upil jsem ze sklenky, opět natáhl nohy a dal se do čtení. Musím konstatovat, že židle moji náladu plně respektovala. Sebekriticky ovšem přiznávám, že jsem asi po hodině u knihy usnul.

STŘEDA

Nebyl to pro mě zrovna úspěšný den. Ovšem to se stává častěji. Nicméně k večernímu posezení jsem se dostal jednak dost pozdě a hlavně v poměrně depresivní náladě. Ani do žádné debaty se mi moc nechtělo. Jak jsem byl naměkko, vrátil jsem se v myšlenkách do svého dětství, k rodičům. Zahleděl jsem se do prázdna a najednou jsem na židli viděl sedět maminku. Ne starou, ale takovou, jakou jsem si pamatoval z dětství.

Maminka umřela už dávno a její hlas si už moc nepamatuju. Tak mě ani nepřekvapilo, že ke mně promluvila skoro stejným altem jako včera židle. „Tak ty si myslíš, že táta měl se mnou hezký život?  No nejspíš ano. Ale zas tak jednoduché to taky nebylo.  Když jsme se brali, tak jsem chtěla mít dvanáct synů jako apoštolů. Jenže se narodily tvé sestry a mě to rychle přešlo. Pak už nám stačil alespoň jeden kluk a tos byl ty. No a když jsme bydleli v Praze, tak na  tátu brala jedna dáma z gymnázia, kde učil. No jak to tenkrát bylo doopravdy, jsem se dověděla až o hodně později, ale úplně čistý z toho nevyšel. On byl prostě fešák, vzdělaný a společenský člověk, a tak byly někdy mrzutosti.

„Ale mami říkám na to, to já chápu a vůbec nic si neidealizuju. Taky jsem zatím vůbec nepochopil, proč by někdo, kdo s už s někým žije, měl chodit po zbytek života s klapkami na očích. Ono to asi bude trochu jinak, ale jak to má jeden trefit, když to hledání jak se říká životního partnera není ve skutečnosti žádné velké hledání. Co například já. Ve škole se to nepovedlo. V práci je ženských pár a s dětmi – i když ne každá má muže – jenže člověk si přece jen myslí, že by měl mít svoje děti. Jak může někdo říct – ta a žádná jiná – dokonce si třeba sáhnout na život. Vždyť skoro žádnou neviděl a nepoznal. Teda o holkách to platí úplně stejně. To je furt vyber si – a jak, to už nikoho nezajímá. V práci? V baru nebo na tancovačce? Tam navíc člověk tak může akorát něco chytit. Buď přes hubu, nebo později… A jakou máš záruku, že když si vybereš, nepotkáš za pár let jinou, která je daleko víc ta pravá, než má člověk doma? Jasně, je tu zodpovědnost k rodině, závazky, vděčnost a tak dál. To je fakt a nemá cenu to zlehčovat nebo na to dokonce kašlat. Ale na věci to vůbec nic nemění. Žádná imunita neexistuje. Já vím, že chlapi to u sebe vidí jednodušší, než u svých žen. To je starý a je o tom spousta fórů a historek. Ovšem taky tragédií.  Víš, ale já teď neřeším rovnoprávnost, ale jak vlastně tyhle věci chápat.“ Málem jsem padl vyčerpáním po tomto výlevu myšlenek, které mě sice občas trápily, ale přesto jsem je neměl nijak uspořádané.

Ze židle se tichým hlasem ozvalo: „Na tom co říkáš je hodně pravdy.  My jsme s tátou chodili už od kvinty a tak jsme vlastně žádné zkušenosti neměli. Ono také před válkou se nějaké větší sbírání zkušeností společensky netolerovalo. Nakonec jsme spolu žili dlouho a celkem dobře. Ale přímá cesta álejí růží to rozhodně nebyla. A nelítal v tom jen táta. Mně se taky tu a tam nějaký muž líbil více než jiní. No naštěstí jsem měla vás tři, takže jednak bylo dost práce a člověk celkem jasně věděl, kam patří.“

Ač jsem měl maminku moc rád, tohle mě nepřesvědčilo. Skoro jsem vrčel, když jsem oponoval: „Tohle mi moc nepomůže. Já bych taky nerad běhal od jedné ke druhé. Jednak na to nemám figuru a asi by mě to ani netěšilo. Víš mami, já se ve skutečnosti nepokouším uhodnout jak to se mnou bude za dvacet let, ale potřebuji si vyřešit to, co mě potkává a může ještě potkat teď nebo za rok či za dva. Už je mi přes třicet let a chtěl bych se, jak se říká usadit a založit rodinu. Ptám se ženatých přátel, sháním literaturu, ale v podstatě mi nikdo nic neporadí. Všichni mluví a píšou o odpovědnosti, věrnosti, trpělivosti a toleranci. Jenže mě to přijde jako prázdné fráze, které do mě hustí, protože mi nemají co říct.“

Chytil jsem dech a pokračoval: „Podívej, třeba ta věrnost. Co to vlastně je? To, že se nevyspím s jinou, znamená, že jsem věrný? I když se mi jiná líbí, myslím na ni a vyhledávám ji? Chlapi v práci říkají, že to se nepočítá. Asi si s tím vystačí, ale jaká je pravda, pokud vůbec nějaká je? Vždyť to může být naopak. Budu mít ženu a ta bude obdivovat jiného mužského, ale… nespustí se s ním. Já to budu vědět a co s tím, Nic? Nebo bych měl udělat kravál – když vše běží normálně, rodina prospívá, domácnost je v pořádku a ona s ním vlastně nic nemá? Co je vlastně ta tolerance?  Podle naučného slovníku je to schopnost akceptovat chování, názory a hodnoty jiných lidí. Takže tolerance v rodině je vlastně rezignace. Nebo se pletu?“  Nemluvilo se mi lehko, dost jsem hledal slova a tak jsem při řeči v podstatě koukal do země. Když jsem domluvil, žádná odpověď mě nečekala. Zvedl jsem hlavu a uvědomil si, že židle je prázdná.

 ČTVRTEK

Já nevím jak kdo, ale já osobně mám čtvrtky rád. Zejména pak čtvrteční podvečery. Tedy sobota je ještě o trochu lepší, ale čtvrtek prostě má něco do sebe. Proč? Inu nejspíš proto, že pracovní týden už je hodně za polovinou a jeden přímo cítí, jak se schyluje k víkendu.

Tento čtvrtek mě dobře naladil taky proto, že ke mně přijde Petr s Ivankou. On Petr byl, je a bude můj nejlepší kamarád. My jsme dvojka už od základky a po celá léta držíme spolu. Vždy jsme o sobě věděli a bylo nám jasné, že kdyby ten druhý něco potřeboval, bude mít zastání. A můžete mi věřit, že to fungovalo a funguje dodneška. No, a Petr má sestru, ovšem o hodně mladší – skoro o deset let. Když jsme byli kluci, tak to bylo nezajímavý mrně, které nám co chvíli překáželo. On měl Petr přísnou mámu a tak musel být starostlivý bratr.

Ta starostlivost o Ivanku mu zůstala i v dospělosti. On už má svoji rodinu a Ivanka je stále ještě u rodičů. Vždycky si ale najde čas, aby pro sestru něco udělal, někam s ní zašel, dělal jí doprovod na různých akcích a tak. Jeho Helena se s tím smířila a nakonec usoudila, že alespoň Péťa nemá kdy někde lundat a kdoví co vyvádět. Ivanka už samozřejmě není žádné děcko, je jí kolem dvaceti. Chodí na nějakou vysokou školu, ale jak jí to jde, to vlastně ani nevím. Holka je to hezká, milá. Petr by rád, kdybychom se my dva dali dohromady. Proč, to je celkem jasné. Což o to, mě se ona líbí jak vizáží, tak povahou. Ale připadám si vedle ní starý a mám občas pocit, že ve mně vidí spíš hodného strýčka než mužskýho. No, třeba se dneska odvážu a alespoň ji „posadím na židli“. Tedy, fakt je, že se na ně těším. Dokonce jsem i uklidil byt a připravil předem nějaké občerstvení. Petr chce totiž přijít rovnou z práce a jen se pro Ivanku stavit u rodičů. Z toho je zřejmé, že si nemůže dovolit přijít domů bůhví kdy.

Konečně dorazili. Petr je prostě Petr, pořád je prima a nikdy nezarmoutí. Například ví, že když jde ke mně, nemá nosit žádné návštěvnické prezenty. Taky je vždycky připraven vyslechnout mé názory a starosti a třeba i poradit. Petr je prostě jistota. Ovšem Ivanka… Přišlo mi, jako bych ji dlouho neviděl. Asi se už nedá říct, že vyrostla, ale rozhodně byla zase daleko víc ženská. Neuniklo mi ani, že náležitě využila svého šatníku a vůbec si dala práci s úpravou exteriéru. Nemyslím, že by to zrovna potřebovala, ale jednoho potěší, když si kvůli němu děvče dá na sobě záležet.

Upřímně řečeno, průběh návštěvy není až tak podstatný. Zajímavé ovšem bylo to, že Iva si v pokoji hned vybrala k sezení ŽIDLI. Co však bylo nejdůležitější – asi po půldruhé hodině se Petr vymluvil na nějaké údajně neodkladné povinnosti a vytratil se. Ivanku tam nechal s příslušnou průpovídkou o džentlmenském chování. A tak jsme osaměli. V soukromí úplně poprvé. Ivanka naštěstí nepřipustila, aby se ukázala moje neschopnost ji takhle o samotě bavit. A tak jsme si dost dlouho povídali o všem možném i nemožném. Byli jsme tak soustředěni na debatu, že jsme málem přetáhli půlnoc. Jenže Iva měla pod kontrolou i čas a tak jsem ji ještě stihnul doprovodit na poslední spoj metra.

Když jsem se vrátil domů, mrsknul jsem pohledem po židli. Přišlo mi, jakoby na mě už čekala. Povídám schválně pomalu a jen tak na půl pusy: „Tak co jí říkáš, docela dobrá ne? Ale holt moc mladá.“

„To je dobré, tak ty se mně ptáš a hned mi taky naznačuješ, jak mám odpovědět. To jsi teda diskutér na úrovni. Jenže já mám svoje poznatky!“

„No dobře, tak nech hašteření a prozraď mi co a jak. Jak ty ji vidíš a taky jestli by vůbec mohlo mít smysl se o ni případně ucházet.“

„Prozraď! To se lehko řekne, ale tohleto je vážná věc. Nepopírám, že mě Iva zaujala. Že na mě udělala dojem. Víc ti toho ale dneska neřeknu. Musím si to všechno důkladně rozvážit. Jen pěkně počkej – zítra je taky den.“  A bylo. Víc jsem z ní nedostal ani slovo. Samozřejmě, že měla zase pravdu. Byla to vážná věc. Nebo lépe – mohla by to být vážná věc. Chtělo to našlapovat zlehka a nebýt zbrklý. No dobře, já to vydržím. Nakonec, vždyť já si to také potřebuju všechno srovnat v hlavě. Dobrá, jde se spát!

PÁTEK

Jako každý pátek jsem cestou z práce absolvoval nezbytné nákupy v obchoďáku a přihasil si to domů kolem šesté. Já si moc nevařím, takže příprava večeře byla snadná. Návštěvu jsem také nečekal a v TV mě zajímaly snad jen zprávy. Pak jsem si uvědomil, že se stejně hlavně chystám na to, jak se uvelebím na pohovce a zapředu hovor o Ivance.

Tak tedy Ivanka. Moc jsem o ní přemýšlel při každé jen trochu volné chvíli. Teď nastala ta správná, kdy bych si to mohl celé ujasnit. Otočil jsem se do prostoru a přes konferenční stolek jsem vyhlásil: „Ivanka je problém. Líbí se mi. Moc se mi líbí. Ale nejsem si jist, zda v tom nehraje taky roli to, že jde o Petrovu sestru. Že jaksi není cizí. Petr by sice jistě byl pro, ale stejně si neumím představit, jak se jednou sejdeme a já mu řeknu, že jsem spal s jeho sestrou. Myslím, že bych se dost styděl. Nebo kdybychom se pak třeba rozešli či rozvedli, jak by pak všechno dopadalo? Ty letité kamarádské vztahy jsou fajn, ale v tomto ohledu je to vlastně na obtíž. Prostě s Ivankou by to muselo vyjít.“

Židle nic nehlásila, ale měl jsem dojem, že nic nenamítá. Kdyby měla hlavu, jistě by souhlasně kývala.

„Na druhé straně je ale možné, že Iva za všechno to riziko stojí. Že by se možná přenesla i přes náš věkový rozdíl. Ovšem také je možné, že si tady něco maluju a ona to vidí úplně jinak. Pro ni jsem třeba jen Petrův dobrý kamarád, a protože má ráda Petra, má ráda i mne. Jenže to by k životu v páru nejspíš nestačilo. Krucinál a už se v tom zase motám. A to jsem pro jistotu úplně vynechal Alici. A nepočítám ani s nějakou, zatím neznámou. To je teda na palici!“ To už jsem skoro vykřikl.

„No, no, no, ty děláš, jako bys byl jedinej na světě, kdo řeší citové problémy. A to ještě ani není jisté, že u tebe opravdu jde o citové problémy a ne jen o strach ze samoty. To by sis měl ujasnit ze všeho nejdřív.“  A zase ta mrcha má pravdu. Ona mě ve skutečnosti nijak neštve. Ale nikdo nemá rád, když se mu předestře, jak to s ním doopravdy je.

„Dobře, tak začneme znova. Třeba tím, jak dobře Ivanku znám a jestli bez ní nemůžu být. Mohu hned odpovědět. Znám ji dobře, ale stejně mě občas překvapí. To je ale u ženských normální – aspoň se to říká. Být bez ní můžu. Ale čím víc na ni myslím, tím bych byl raději s ní. Teda jako pořád. V čem je problém? Problém je v tom, že se bojím. Čeho se bojím? Bojím se svého věku ve vztahu k jejímu. A bojím se taky, abych jí nějak neublížil. Mám se bát? Odpověď – s tím věkem nic nenadělám. Pokud jde o možnost ubližování, to by se měl bát každý ve vztahu ke svým blízkým. Lidi, kteří se mají rádi, si zpravidla ubližovat nechtějí. Dá se tomu ubližování úplně zabránit? Asi ne, protože jeden vlastně ani pořádně neví, co všechno toho druhého opravdu ohrožuje, a co jsou jen takové nálady.“ Uf, tak jak jsem vlastně na tom?

„Blbě. Vlastně jsi nic nevyřešil. Znova. Chceš s ní být napořád, to jako až do stáří, nebo ne? Když tvrdíš, že ji znáš dobře, tak bys mohl odpovědět. A když ne teď hned, tak během dost krátký doby.  Ivanka si přece zaslouží, aby věděla jak na tom s tebou je – bez ohledu na to, jak se zachová ona. To je to rozhodující. Nemůžeš házet svoji nejistotu na krk nikomu jinému.“

Teda teď jsem to dostal. Ale, ať se mi to líbilo nebo ne, byla to zase ta židlí pravda. No jasně. Když na ni půjdu s tím, že ji mám rád, tak to taky musí být pravda pravdoucí. Ovšem, když budu dlouho váhat a dělat jako že nic, tak si bude myslet, že ji opravdu beru jako svoji neteř, byť příbuzní nejsme. A stanu se pro ni „strýčínkem“. Brrr!

No dobře, jenže co s Alicí. Zopakoval jsem hodně nahlas: „Co udělat s Alicí?“ Žádná odezva. Taky dobře. Konečně – je jedenáct v noci. Takže, ráno moudřejší večera.

SOBOTA

Od rána za nic nestojím. Už několikrát jsem měl v ruce mobil, že zavolám Alici a na něco se vymluvím. Ne, že bych se s ní nechtěl sejít, ale je to moc brzy. Nepodařilo se mi dostat se k pořádnému stanovisku ohledně Ivanky. „Sakra, pořád nebyla žádná a teď najednou dvě“, ulevoval jsem si. Na židli jsem se ani nepodíval – konečně nebyl ještě její čas. Co kdybych jí brnknul, že mám lístky do kina. No jo, ale co potom? To ji pak pošlu domů? Nebo ji dokonce doprovodím? A co když mě pozve dál. To se z toho už nevykecám.

Nakonec jsem úplně nelogicky zavolal Ivance. Zdálo se, že má z toho radost. Ptala se, jak jsem se po tom večeru s procházkou k metru vyspal. Hned na to (aniž bych se zeptal) mě ujistila, že dneska tedy rozhodně nemůže, ale kdybych si mohl udělat čas zítra, tak by se určitě přizpůsobila. Ale jestli se to nehodí, tak ať si s tím nelámu hlavu, ona že je trpělivá, že vlastně čekala víc než rok, než si se mnou mohla popovídat o samotě, a že tedy může ještě nějaký den počkat. Byl to přímo vodopád, takže jsem jí raději skočil do řeči a ujistil ji, že zítra volno mít budu, a že bychom mohli někam zajít na oběd a pak si udělat hezké odpoledne – tedy jestli ji rodiče mohou postrádat u nedělního oběda.

„To je úža, samo že mě můžou postrádat, tedy u oběda. Na noc ale musím domů. Nic ve zlým, to jen, abychom se pak nemuseli domlouvat.“   Z toho jsem pochopil, že se mnou počítá nejen na odpoledne, ale taky na večer, a že nejspíš skončíme u mě doma. To samozřejmě ještě nemusí nic znamenat. Rychle jsem slíbil, že se pro ni zastavím a zavěsil.

„No teď jsem to teda opravdu vyřešil. Teď v tom lítám ještě víc.“  Koukl jsem rychle po židli. Zdálo se, že se nesmírně baví. Ale vlastně proč ne, podle Ivančiny reakce můžu předpokládat, že o mě stojí. A podle té narážky o povinném návratu domů by se dalo soudit, že to s tím mým strýčkovstvím zas tak hrozné není. „No dobře, tak s Ivankou se to docela dobře vyvíjí, jenže já hlavně musím vyřešit dnešní večer. To je ten malér.

„A co kdybych Alici řekl pravdu. Tedy v podstatě pravdu.?“ To už židle nevydržela a vyprskla: „Sem ti to říkala, že si máš rozmyslet, co vlastně chceš, teda o kterou z nich doopravdy stojíš. Podle toho jak teď trojčíš, tak Alice to nejspíš není. Ovšem, jestli je to ta druhá, to se ještě ukáže. Ale pojistit si obě dost dobře nemůžeš. Navíc bys to stejně zbabral.“ Ta domluva byla dlouhá, ale zase na tělo. Co jsem to za chlapa, přece vím, kam mě srdce táhne.

„Jasně, že už vím, ale…. Prostě pořád to ALE!! A dost, jdu do toho po hlavě a bez záchranného kruhu. Alici ještě před polednem zavolám, nebudu se vymlouvat a naznačím, že jsem se přece jen unáhlil. Zlobit se bude, ale raději teď než s nějakou pozdější komplikací. A taky, jak bych se mohl zítra Ivance podívat do očí.“  Byl jsem při tom proslovu k židli zády. Ale i tak jsem zřetelně slyšel, že se jakoby zhluboka nadechla a do nastalého ticha řekla pomalu: „Tak se mi líbíš, chlapče.“ Ten hlas mě zarazil. Byla to jen ta moje chytrá židle? Nebo maminka? Raději jsem se neotočil.

NEDĚLE

Neděle je jak známo dnem odpočinku. Nebudete tomu věřit, ale já jsem skutečně odpočíval. Jistě, že s Ivankou a půl dne neustále v pohybu, ale byla to taková pohoda, no těžko popsat. Večer jsme zase chytali poslední metro. Ne u mě doma k ničemu nedošlo. Jsem přece gentleman – jak ve čtvrtek řekl Petr. Důležitější je, že jsme si vysvětlili, jak to s námi dvěma vypadá.  Ivanka po část večera zase seděla na ŽIDLI. Když si pak na chvíli přesedla ke mně na pohovku, měl jsem pocit, že to bylo židli líto. Ale možná, že mi to naopak přála. Je to přece moje kamarádka.

Podobné články

Napsat komentář