Vědomí

1482x 30. 10. 2019 1 čtenář

Říká se, že život začíná početím, tedy podstatně dříve, než se jeden narodí do tohoto slzavého údolí. Nemám v úmyslu to zpochybňovat. Pro toho malého je do jisté míry jedno, jestli je ještě TAM nebo už TADY. Ba dokonce by se dalo říct, že po určitou dobu by raději volil TAM, neboť to bylo pohodlnější a bezpečnější. Otázka však stojí jinak. Kdy se vlastně rodí člověčí vědomí (chcete-li lidská duše)? Kam až sahá zpět a kam může sahat dopředu?

Adam a jeho příběh

Rád bych vám vyprávěl alespoň část příběhu člověka, u nějž časové relace jeho fyzického života a jeho vědomí nebyly a nejsou jaksi v souladu – nespadají tak úplně přesně do stejné doby. Ty odchylky jsou někdy v minutách, jindy ve dnech a snad i letech. Těžko se v tom orientovat. A předem upozorňuji, že to příliš nechápe ani on sám. Jeho pravé jméno prozradit nemohu. V našem příběhu mu budeme říkat Adam. Příjmením třeba Duben. Původem je Moravák z jihu, i když nelze vyloučit, že má v rodokmenu i předky až odněkud z Blízkého Východu.

Narodil se v roce 1939 v  rodině drobného zemědělce ve vsi P……ice na Jižní Moravě. Nebyl žádné zázračné dítě a v první třídě obecné školy měl dokonce zpočátku potíže s rozeznáváním písmenek abecedy. Od malička však byl dobrým posluchačem. Tenkrát televize nebyla a za války a snad i po válce bylo lepší nemít ani rádio. Bylo zvykem držet černé hodinky a při nich i při různých domácích pracích se vyprávělo. Příběhy skutečné, smyšlené či přímo strašidelné, podle nálady a schopností vypravěčů. Všechny děti měly tato vyprávění rády. Adámek však byl posluchačem přímo vzorným a trpělivým.

Večer před spaním, ale i mnohdy přes den si sám pro sebe mnohé z vyslechnutých příběhů znovu vyprávěl, leckdy i upravoval a doplňoval o další zápletky a události.  Ani to by nebylo příliš zvláštní. Zvláštní bylo to, že jím přidané epizody nebyly smyšlené, ale opíraly se o skutečné události. Samozřejmě, že to dlouho nikdo nevěděl. Tedy až do doby, kdy se Adámek osmělil a tu a tam začal také vyprávět – zpočátku jen mezi sourozenci a kamarády. Vyprávěl poutavě natolik, že se pár dětí svěřilo rodičům. A tak se stalo něco velmi neobvyklého. Už ve svých sedmi letech dostal příležitost vyprávět příběhy při domácí černé hodince, na níž kromě rodičů a sourozenců se ve světnici sešlo i několik sousedů.

Vyprávění Adama

„Co nám budeš vyprávět Adámku, zeptala se ho maminka ve snaze usnadnit mu začátek prvního vystoupení v kruhu převážně rodinném.“

„Já bych vám chtěl něco povědět o válce, mami.“

„Prosím tě, ty a o válce. A navíc není tak dávno, co skončila a máme jí ještě všichni plné zuby.“ Odbyl ho táta.

„Ale já nemyslím tuhle válku, já myslím tu, co byla na těch polích pod hranicemi.“

„Počkej, to asi myslíš bitvu na Moravském poli, ne? Ale to budete mít v dějepise až v páté nebo šesté třídě, co ty o tom můžeš vědět?“

„No, já nevím, ale mluvil jsem s jedním rytířem, který tam byl a ten mi to vyprávěl.“

Maminka se rychle zamíchala do hovoru: „To on Adámek jistě myslí nějakou pohádku, viď synáčku.“

„Kdepak mami, to nebyla žádná pohádka, tam umřel český král, ten co ho potom odvezli do Znojma. On mi to ten pan rytíř všecko pověděl.“

„No a copak ti ještě ten rytíř říkal“, zachraňovala maminka situaci, neboť rodinní příslušníci i hosté se už začínali nespokojeně vrtět.

„On mi říkal, jak to tenkrát bylo, že toho našeho krále nějak podvedli a on na to potom doplatil. A také říkal, že u nás v Čechách se to stává docela často. Mluvil taky o Bílé Hoře, o Mnichovu a taky o únoru.“

„To je celý dějepis hochu, a jaký únor by to měl být, na žádný významný si ze školy nepamatuji. Říjen to jo, ale únor?“ To se tatínek za souhlasného pokyvování sousedů vrátil do hovoru.

„Ale tati, to je přece jasné. To je únor, co bude teď po Novém roce, víš?“

„Probůh, ty jsi snad Sybila. A co jako má být s tím příštím únorem. To by nás myslím všechny moc zajímalo. Tedy jestli ti to pověděl.“ Dodal tatík napůl posměšně.

„Tatínku, já jsem tomu moc nerozuměl, ale mělo to být něco jako, že se změní vláda, že vyženou pana prezidenta, že nám všem vezmou pole, že budeme žít za drátem a vůbec že bude dost zle.“

„Jak to tak všechno můžeš dopodrobna vykládat a vůbec jak si s tím chm .. rytířem mluvil?“

Adámek byl viditelně na rozpacích. Nevěděl, jak by nejlépe vysvětlil, odkud ty informace má. „Tatínku, já jsem toho rytíře vlastně neviděl, ale slyšel tady (ukázal si na hlavu), a taky jsem to nějak všechno viděl. Ale taky jen tady (a zase ruka na hlavě).“

„Proboha, to dítě snad má horečku a fantas, budeme muset k doktorovi.  Jenom aby to nebylo napořád. Panenko Maria pomoz nám.“ A maminka se začala modlit.

Nepochopení

Adámek se zasmušil a stáhl se do ústraní. Polohlasem ještě vzdorovitě dodal. „Ale já jsem to všechno viděl, a viděl jsem i šibenici a drátěné ploty kolem. A naši stodolu zbourali a postavili místo ní velkou stáj pro telata. A zavřeli pana Šmergla z konzumu do vězení…. A..a a……abyste věděli, tak naše Stračena si ráno zlomí nohu o koryto.“ Dodal nakonec a utekl spát.

Splnilo se úplně všechno. I s tou krávou. Někteří sousedi na něj později pohlíželi s nedůvěrou, jakoby za ty neblahé události také trochu mohl.

Adam po dalších čtyřicet let už raději nic nepředvídal. A o minulosti se naštěstí moc mluvit nesmělo (leda podle příruček). Vystudoval zemědělskou průmyslovku a stal se agronomem. Pravdou ovšem je, že JZD kde pracoval, bylo v rostlinné výrobě pravidelně vyhodnocováno jako nejlepší v celém kraji.

Když jsem se s ním seznámil, bylo mu už přes padesát. Vyprávěl mi svůj příběh z dětství, ale o současném životě moc mluvit nechtěl. Z náznaků jsem pochopil, že schopnost jeho vědomí pohybovat se v čase mu přinesla víc strastí než užitku. Měl problém založit rodinu a i jiné potíže. Aniž bych se ptal, tak mě ujistil, že své schopnosti naprosto nemůže ovládat. Nemůže lidem ani sobě podle potřeby předpovídat budoucnost, nemůže na jistotu sázet Sportku. Obrazy z minula i budoucna přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Vlastně si ani nemůže být vůbec jist, zda každý z těch obrazů bude pravdivý.

Po několika letech se u mě zastavil doma. V podstatě mi přišel říct, že už se to lepší. Jak stárne, té budoucnosti se mu ukazuje pořád méně a méně. A minulost, ta naštěstí nikoho nezajímá. Tu si každý vykládá podle svého. A tak má reálnou naději dočkat se alespoň klidného stáří.

Podobné články

Napsat komentář