«« »»

Velesova kniha: geniální podvrh nebo skutečná starodávná památka?

Původ tohoto rukopisu je zahalen tajemstvím. Velesova kniha (nebo také Vlesova kniha či Kniha Velese) je jedním z nejspornějších historických dokumentů na světě. Třicet pět dřevěných tabulek o tloušťce asi pět milimetrů a o rozměrech přibližně 22 x 38 centimetrů měly otvory pro spojení řemínkem.

Tyto tabulky obsahovaly modlitby a povídky, týkající se nejstarší slovanské historie. Ale originál knihy viděl jenom jeden člověk, který o ní ve své době vyprávěl. Je možné ji tedy považovat za skutečný historický dokument?

Vojenská trofej z neznámé usedlosti

Všechna svědectví z historie Velesovy knihy pochází od emigranta, autora uměleckých děl a výzkumníka slovanského folklóru Jurije Petroviče Miroljubova.

Podle jeho verze, v době ruské občanské války v roce 1919 bělogvardějský plukovník Fjodor (Ali) Izenbek našel ve zničeném sídle knížat Donsko-Zacharževských (podle jiných svědectví od něho samotného v sídle Neljudových-Zadonských nebo Kurakinů), které se nacházelo buď v Orlovské, nebo v Kurské gubernii, staré dřevěné destičky, pokryté neznámými písemnými znaky.

Text byl něčím poškrábaný či pořezaný, pak natřený hnědou barvou a nakonec překrytý lakem nebo olejem.

Izenbek destičky sebral a po celou dobu války je nedal z rukou. V emigraci se usadil v Bruselu, kde rukopis ukázal J. P. Miroljubovu.

Ten pochopil hodnotu nálezu a okamžitě se rozhodl jej uchovat pro historii. Izenbek zakázal vynášet destičky z domu, byť jen na krátkou dobu. Miroljubov k němu docházel a jejich majitel jej po dobu přepisování rukopisu v domě zamykal. Práce trvala patnáct let.

  1. srpna 1941 Izenbek zemřel na mozkovou příhodu. Belgie tou dobou již byla nacisty okupovaným územím. Podle Miroljubových vzpomínek gestapo destičky Velesovy knihy sebralo a předalo je organizaci Dědictví předků (Ahnenerbe).

Po roce 1945 se sovětské velení zmocnilo části archivů této organizace, převezlo jej do Moskvy a drželo v tajnosti. Přístup k nim doposud neexistuje. Není vyloučeno, že destičky Velesovy knihy zůstaly neporušeny a jsou stále v témže archivu.

Podle tvrzení Miroljubova se mu podařilo zkopírovat 75% textů tabulek. Ale bohužel, neexistují žádná průkazná svědectví toho, že je kromě Miroljubova viděl ještě někdo jiný.

Pozoruhodný je i ten fakt, že Miroljubov rukopis nevyfotografoval, byť by mu to zabralo jenom patnáct minut, namísto patnácti let (následně jím byl představen jediný náhodný snímek jedné z tabulek). A mimo to, o existenci Velesovy knihy dal vědět až po Izenbekově smrti, který už nemohl daný fakt ani potvrdit, ani ho vyvrátit.

Život Slovanů

Dochovaný text obsahuje šest kapitol. První vypráví o pochodu staroslovanských kmenů ze Sedmiříčí, druhá pak popisuje jejich cestu do Sýrie, kde padnou do zajetí babylonského krále Nebukadnesara.

Třetí je věnována legendám o původu slovanských kmenů, čtvrtá a pátá popisuje války s Řeky, Římany, Góty a Huny, kteří chtěli obsadit území Rusi. A nakonec šestá kapitola je o období Smuty (také tzv. Období zmatků, pozn. překl.), kdy se obyvatelé staré Rusy nacházeli pod jhem Chazarské říše. Kniha je ukončena příchodem Varjagů, kteří se následně stali knížaty v ruských městech.

Výzkum a první publikace

V roce 1953 Jurij Miroljubov odcestoval do USA a seznámil se přepsanými texty vydavatele A. A. Kury (bývalého ruského generála Alexandra Alexandroviče Kurenkova), který je začal otiskovat v časopise Žar-ptica. První článek se jmenoval Kolosální historická senzace.

Velesově knize začali věnovat pozornost historikové i lingvisté. V roce 1957 spatřila světlo světa práce S. Lesného (pseudonym S. J. Paramonova, ruského emigranta, žijícího v Austrálii) Historie „Rusů“ v nezkreslené formě, kde je danému rukopisu věnováno hned několik kapitol. Právě S. Lesný nazval nález Velesovou knihou (podle prvního slova „Vlesknigo“ na destičce č. 16) a tvrdil, že jsou to pravé texty, napsané volchvy, což byli služebníci boha bohatství a moudrosti Velese.

Z písemných svědectví mají historikové k dispozici jenom zápisy Miroljubova a jím dodaná fotografie jedné z destiček. Nicméně pokud jsou tabulky pravé, pak je možné říct, že staří obyvatelé Rusi měli vlastní písemnost a to ještě před příchodem Cyrila a Metoděje.

Ale právě pravost Velesovy knihy oficiální věda zpochybňuje.

Expertiza fotografie a textu

V roce 1959 spolupracovnice Institutu ruského jazyka AN SSSR L. P. Žukovská provedla expertizu fotografie destičky. Její výsledky byly zveřejněny v časopise Otázky jazykovědy. Závěry říkaly, že fotografie nebyla fotografií destičky, ale obrázku na papíře! S pomocí speciálního záření byly na fotografii nalezeny stopy přehybů. Cožpak lze ohnout dřevěnou desku?

Mimoděk vyvstává otázka: proč Miroljubov potřeboval vydávat fotku papírové kopie za snímek destičky? A existovaly vůbec ve skutečnosti tyto destičky?

Argumentem proti pravosti Velesovy knihy může být i v ní uvedená historická informace, která není potvrzena žádnými jinými zdroji. Popis událostí je příliš nejasný, nejsou uvedena jména římských ani byzantských císařů nebo vojevůdců. Knize se evidentně nedostává přesnosti ani faktů. Rukopis je napsán zvláštní abecedou, která představuje zvláštní variantu cyrilice. Ale přitom obsahuje grafickou podobu jednotlivých písmen, která není vlastní ani cyrilici, ani řecké abecedě. Přívrženci pravosti textu nazývají takovou abecedu „veselovicí“.

  1. P. Žukovská a později O. V. Tvorogov, A. A. Alexejev i A. A. Zaliznjak prováděli lingvistickou analýzu textu rukopisu a nezávisle na sobě dospěli ke společnému závěru. Především se nepochybně jedná o slovanské lexikum, ale jeho fonetika, morfologie a syntax jsou chaotické a neshodují se s existujícími údaji o slovanských jazycích z 9. století.

Přičemž jednotlivé lingvistické zvláštnosti natolik odporují jeden druhému, že jazyk rukopisu sotva může být nějakým přirozeným jazykem. Je to nejspíš výsledek činnosti falzifikátora, který se příliš nevyznal ve struktuře staroslovanských nářečí a mluvy. Některé zvláštnosti fonetiky a morfologie textu (např. tvrdnutí sykavek) evidentně náleží k pozdějším jazykovým procesům.

Lze najít i jiné podivnosti. Jména indoíránských bohů jsou představeny v jejich současné formě (v slovanských jazyzích Indra, například vypadal jako Jadr´, Sur´ja jako Syľ apod.). V textech jsou využívány historicko geografické termíny, které vznikly v pozdější době (to si je možné ověřit v knihách řeckých nebo východních autorů).

To znamená, že jazyková expertiza potvrzuje závěry o falzifikaci. Ten, kdo vytvořil Velesovu knihu, si záměrně stanovil jako cíl vytvořit efekt málo srozumitelné minulosti. Svévolně přidával nebo odstraňoval koncovky, vynechával a zaměňoval samohlásky a také prováděl fonetické změny podle vzoru polských, český a srbských slov, přičemž ve větší části případů – s chybami.

Autora!

Přirozeně vzniká otázka: kdo mohl být autorem daného falzifikátu?

Sám plukovník Ali Izenbek? Ale ten, jak je známo, neměl žádný zájem na zveřejnění textů a co víc, nepřál si, aby je vůbec vynášeli z domu. A byl vojenský důstojník, který neměl filologickou průpravu, vůbec schopen vymyslet nový jazyk a napsat dílo na vysoké úrovni národního eposu?

  1. P. Žukovská spojuje podvrh se jménem sběratele a falzifikátora slovanských pamětihodností A. I. Sulakadzeva, žijícího na počátku 19. století (1771 – 1829), významného sběratele rukopisů a historických dokumentů, známého početnými falzy.

V katalogu své sbírky rukopisů Sulakadzev poukazuje na nějaké Dílo na čtyřiceti pěti bukových deskách Jagipa, Gana, smerda 9. století. Je pravda, že Velesova kniha se skládá z menšího počtu destiček, ale doba je v obou případech shodná. Je známo, že po sběratelově smrti vdova sbírku falešných rukopisů rozprodala za nízké ceny.

Většina vědců (o. V. Tvorogov, A. A. Alexejev aj.) se shodují v názoru, že text Velesovy knihy je padělán samotným J. P. Miroljubovým v 50. letech 20. století, a to tím spíš, že byl jediný, kdo jako by viděl vzpomínané destičky. A právě on využil rukopis jak pro peníze, tak i pro svoji vlastní slávu.

A co když to není podvrh?

Příznivci pravdivosti Knihy Velesa (B. I. Jacenko, J. K. Begunov aj.) tvrdí, že byla napsána několika autory v průběhu asi dvou až pěti století a byla dokončena v Kyjevě přibližně v roce 880 (před obsazením města Olegem, o kterém se v knize nic neříká).

Tito vědci si myslí, že svým významem jsou destičky nejenom srovnatelné s letopisem známým jako Pověst dávných let, ale že jej i převyšuje. Vždyť Velesova kniha vypráví o událostech od počátku 1. tisíciletí př. n. l, takže díky tomu je ruská historie bohatší přibližně o tisíc pět set let!

Jakýkoliv výzkumník rukopisů ví, že téměř všechny se k nám dostaly jako daleko pozdější kopie a odráží jazykové vrstvy časů přepisování. Pověst dávných let existuje v soupisu děl 14. století a také obsahuje některé lingvistické změny tohoto časového údobí. Stejně tak Knihu Velesa by se neměla hodnotit jenom v jazykovém kontextu 9. století.

Hlavní je, že dává vědcům možnost prozkoumat ranou historii ruského národa. A pokud bude dokázána pravost destiček, pak se tato historie posune na novou, vyšší úroveň.

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 10803 a SS: 100.

Napsat komentář