«« »»

Zabil jsem boha

„Obři?“ udiveně vydechl.

„Ale ano, byli to potomci těch, co přežili z dob, kdy byla ještě tahle planeta z velké části pokrytá ledem. Z dob velkých zvířat. Ale ani ti nebyli první. Říkalo se jim Rudí a přišli sem, aby přežili, když se jejich svět, dříve zelený a plný života, změnil v kámen. Doposud září na obloze rudě.“ Vzdychl. Tenhle tvor byl příliš zvědavý a on příliš unavený. Nechtělo se mu odpovídat na jeho otázky. Nechtělo i chtělo. Na jedné straně bylo lákavé po tak dlouhé době s někým mluvit, na druhé straně to bylo příliš bolestivé.

Atrachasís mlčel a prohlížel si ho. Už z něj neměl strach. Teď měl strach z toho, co se dozví. Byl strážcem svatyně, jejíž historie sahala daleko do minulosti. Tak daleko, že ani jejich předci nevěděli, k čemu vlastně sloužila. Postupně umírali a oni byli poslední, kteří zůstali. Nové kněze nikdo neposlal. Možná zapomněli, možná se svět venku změnil. Nevěděl. Chrám stál daleko od lidí, obklopen pouští. Někdy přemýšlel o tom, zda nezůstali na tomto světě sami. Ne zapomenuti, ale poslední. Pak přišel On.

„Jak ti vlastně mám říkat, pane?“ zeptal se ho a vzhlédl k němu. Ten, co se objevil byl o polovinu větší než on sám, mluvil jazykem, který používali už jen při obřadech. Teď se díval do jeho unavených očí a čekal na odpověď.

„Někteří mi říkají Marduk. Ale to ti asi nic neříká.“ odpověděl tomu malému. Země se změnila. Už nebyla taková,  jakou ji znal, když ji opouštěl. Potomci těch, které „stvořil“ jeho otec, vypadali uboze, ubožeji než ti, které znal z dřívějška. I když…, prozatím viděl jen jednoho. Byl hodně unavený a tak zklamaný.

„Syn čistého pahorku. Amar.Utuk – Tele slunce.“ vzpomněl si Atrachasís a pozorně si ho prohlížel. Pak se zarazil a ulekl se. Bůh. Starý Bůh. Rychle padl na kolena a hlavu položil na zem.

Chrámem se ozval smích. Byl jako bouře. Jeho mohutný hlas se odrážel od zdí a Atrachasís se bál, že ten zvuk naruší již tak chatrné stěny chrámu. Potom smích utichl. Opatrně zvedl hlavu a podíval se nahoru. Srdce mu bušilo a ve spáncích tepala krev tak, až se zdálo, že se mu hlava rozkočí.

Marduk se rozhlížel kolem sebe. Nádhera chrámu byla ta tam. Ten malý ještě pořád ležel na zemi. Pomohl mu vstát.

„Jsem unavený a mám hlad.“ řekl mu. „Myslíš, že by se tu dalo najít něco k snědku?“

„Ano, pane. Denně provádíme oběti. Pojď za mnou, prosím.“ uklonil se Atrachasís a ukazoval mu cestu. Scházeli po schodech dolů. Kdysi se Atrachasís zamýšlel nad tím, proč jsou schody tak vysoké, teď už to věděl. S námahou otevřel dveře do svatyně.

Marduk usedl do mohutného křesla a pohledem kontroloval místnost. Zde to vypadalo lépe než nahoře. Atrachasís přinesl pečeni. Byla studená, ale Marduk měl hlad a tak se zdržel všech připomínek. Uvažoval nad tím, kde jsou ostatní. Chrámy byly vždy plné lidí. Plné těch, kteří měli plnit jejich příkazy. Nyní je zde jen ten malý muž. Kde jsou ostatní, to nevěděl. Ale otázky počkají. Cesta byla namáhavá, dlouhá a jemu se chtělo spát.

Dojedl. Studené skopové chutnalo nevalně, ale aspoň zahnal hlad. Toužil po lůžku – po spánku. Pak si ale uvědomil, že velká část, kdysi tak vysokého chrámu, je dneska z poloviny zasypána zemí, či spíše zavátá pískem. Ložnice je tedy někde dole. Hluboko, nevětraná a čert ví v jakém stavu. Vzdychl a vstal. Tělo ho bolelo.

Došel až ke stěně s mozaikou a zatlačil. Vchod byl volný. Atrachasís se na něho díval s otevřenou pusou. O vchodu nevěděl. Marduk unaveně pokynul, aby šel s ním a tak šel. Zmatený, udivený a se strachem. Odporovat Bohu se neodvážil. Jen vzal ze stěny louči, aby dovnitř neznámého prostoru vnesl trochu světla.

Marduk se zasmál a z kapsy svého pláště vytáhl podivný předmět, pak udělal zvláštní pohyb palcem a podzemím se postupně rozžehlo světlo. Mlčel. Nosem natáhl vzduch. Větrací šachty fungovaly. Alespoň něco. Všude byl prach. Spousta prachu, nános stovky let, kdy zde nikdo nebyl. Opěr vzdychl a rozhlížel se.

Mlčky šli chodbou. Dlouhou, rovnou, vysokou a plnou sloupů. Došli k dalšímu schodišti a scházeli pomalu dolů. Následující chodba byla dveří. Dveří vysokých a těžkých, s podivnými řezbami. Atrachasís se zamýšlel nad tím, kde se zde vzalo tolik dřeva. Marduk sáhl na kliku. Pak se zastavil a shlížel na Atrachasíse.

„Vrať se. Potřebuji se vyspat. Neruš mě! A také by to tu chtělo trochu uklidit.“ Zavřel za sebou dveře, takže Atrachasís nestačil dovnitř ani nahlédnout.

Vracel se nahoru zmatený tím, co zažil a viděl. Neuspořádané vjemy i myšlenky. Roztřásl se. Ne strachy, spíše údivem. Otcové mu o nich vyprávěli. O Bozích, kteří obývali tuto zemi před Potopou i po ní. Velkých a mocných. Ale z jejich úst to znělo spíše jako pohádka. Tohle je skutečnost. Rozběhl se nahoru. Zmožený vysokými schody doběhl do svatyně a pak ven před chrám. Podíval se na oblohu. Slunce za chvíli zapadne. Ostatní se vrátí z polí domů. Usedl na schody před vchodem chrámu, hlavu v dlaních a přemýšlel, co jim řekne.

Stáli před otevřeným vchodem do podzemí a mlčeli. Atrachasísovo vyprávění bylo neuvěřitelné, ale chodba tu byla, stejně jako namodralé světlo v ní. Nevěděli, co si o tom myslet. Nakonec se pustili do práce. Hladoví a unavení po celodenní dřině. Není radno odporovat Bohu i když ho doposud neviděli. Opatrně a potichu se pustili do čištění chodby i artefaktů v ní. Potichu, aby ho nevzbudili. Potichu, aby Ho nerozzlobili. Prozatím uklízeli jen chodbu. Do místností vedle neměli odvahu vstoupit. Byla tam tma a nebyli si jisti, zda by se nedopustili něčeho nepatřičného. Něčeho, s čím by On nesouhlasil, Pospíchali, protože nevěděli, jak dlouho bude spát.

Chrám stál dost daleko od oázy a i ta byla v dnešní době takřka vylidněná. Ten zbytek obyvatel, co tam zůstal, jen stěží dokázal ubránit stávající pole před nánosem písku pouště, která se rozprostírala všude kolem. Co si pamatoval, bylo jich vždy dvanáct. Po úmrtí nejstaršího vybrali nástupce z chlapců vesničanů a připravili ho, jak nejlépe dovedli, pro jeho úřad. Atrachasís byl zde nejmladší, ale věděl, že ne na dlouho. Dudua byl už velmi starý.

Práce byla hotová a oni unaveni seděli v knihovně. Rozpačití. Bezradní. Radili se, zda dát vědět tam, kde podle jejich dědů bylo město, o příchodu Boha. Ne, nepochybovali o tom, že je to Bůh. Byl veliký a spadl z nebe. Nikdo jiný to být nemohl. Nakonec se rozhodli, že počkají. Že vyčkají příkazu, který vydá On. Přestože byli k smrti unaveni, rozdělili se do skupin, aby mohli hlídat, kdyby se probudil. Připraveni posloužit Bohu.

Atrachasís šel do kuchyně, aby přichystal jídlo a vodu. Akki, Usumgal i Dudua byli hladoví. Přinesl jídlo, vodu nalil do pohárů a nechal je jíst. Sám šel k policím s tabulkami. Potřeboval najít něco více o Amar. Utukovi. Potřeboval vědět více, než věděl a tak hledal. Na stole se začaly kupit tabulky. Pak ho vyrušil hluk. Obrátil se a viděl, jak se Ušumgal snaží vzbudit Duduu. Rukou ho zarazil.

„Ať spí.“ řekl tiše. „Měl těžký den.“ Potom pohlédl na dva zbývající. Napuchlá víčka, která se snažili vší silou udržet. „Na hlídání stačím sám. Pokud bude potřeba, vzbudím vás.“

Odešel do skladiště léků a vybral ten, který ho měl udržet čilého. Do poháru s vodou odměřil dávku a vypil ji. Když se vrátil, muži spali u stolu, hlavu na svých složených rukách.

Potřeboval více světla, ale pak si uvědomil, že by je to mohlo probudit. Vzal část tabulek a šel s nimi do chodby. Tam bylo světla dost. Začal číst. Četl, ale to co hledal ne a ne najít. Četl až do doby, než ho přišli vystřídat. Četl i potom, ale bez výsledku. Nevěděl přesně, co hledá, ale hledal dál.

On spal už druhý den a v chrámu vládla napjatá nálada. Část začala pochybovat o Atrachasísových slovech, část navrhovala podívat se, zda Bůh je ještě tam, kde ho Atrachasís zanechal. Nevěděl, co má dělat. Snažil se je uklidnit. Není radno rozzlobit Boha a Marduk sám výslovně žádal, aby nebyl rušen. I on potřeboval být sám. Potřeboval zklidnit svou mysl a zachytit myšlenky, které se mu táhly hlavou. Nechal je tedy, aby nahoře dělali svou každodenní práci a sešel dolů do chodby, kterou vyčistili a kde bylo světlo a klid. Prohlížel si obrazy na stěnách. Obrazy, jejichž barva vysvitla z pod nánosů prachu, který smysli. Velká žena d oprovázena leopardy, muž sedící na býku, podivná zvířata a podivné stavby. Písmo, které nedokázal přečíst i písmo, které přečíst dokázal a tak začal číst.

Akki mu jemně položil ruku na rameno. Ulekl se.

„Je čas k jídlu.“ řekl mu a usmál se. Byl to statný muž s rukama velkýma jako lopaty a černý, jak ebenové dřevo. Nebyl už nejmladší, ale úsměv dodával jeho tváři bezelstnost dítěte. Atrachasís měl rád jeho přímost i láskyplnost. Také se usmál.

„Jak dlouho ještě bude spát?“ zeptal se ho Akki a jeho tvář zvážněla. „Jak dlouho spí Bohové?“ Co myslíš?“ Odmlčel se a podíval se na Atrachasíse. „Proč vůbec spí, když mají bdít nad našimi osudy?“

Atrachasísovi naskočila na rukou husí kůže, ale myšlenku potlačil. „Nevím.“ řekl a chystal se jít do jídelny.

Kráčeli pomalu dlouhou chodbou. Mlčeli. Pak se Akki zastavil. Zastavil se u záznamu, jehož písmo Atrachasís přečíst nedokázal, a začal pomalu předčítat text na stěně. Slova, která pronášel, zněla zvláštní melodií. Potom se podíval na Atrachasíse a opět se usmál nad jeho překvapením. „Tohle mě naučil číst dědeček.“ vysvětlil mu a rukou ukázal na text na stěně. Akki byl sedmým z rodu, kteří plnili službu v chrámu a disponoval vědomostmi, které se přenášeli z otců na syny už po mnoho let.

„Nedává to smysl.“ řekl a zamyslel se. „Píše se tam, že padesát je sedmá. A že padesát je Enlil. Tomu nerozumím.“ vzdychl a podíval se na Atrachasíse.

„A co ještě?“ otázal se Atrachasís. Srdce se mu rozbušilo vzrušením, tváře mu hořely.

„Padesát věděl o Potopě, ale lidem nic neřekl a ostatním Bohům zakázal lidi informovat. Pak odlétli nad Zemi, aby Potopu přečkali…“ zamyslel se a dodal: „Jak? Ten tam dole má křídla?“

„Ne, nemá.“ odpověděl a dodal: „Jen je velký. Hodně velký. Člověk to být nemůže. Ještě nikdy jsem neviděl člověka, který by byl o polovinu vyšší než ty nebo já. Ale jinak vypadá skoro jako my. Jen kži má bělejší.“ Pak ho napadla zase ta myšlenka. Rychle ji potlačil, ale srdce se mu zase rozbušilo a dlaně měl mokré. „Pojďme jíst.“ obrátil se k Akkimu, „nebo nestihneme obřad.

Jedli mlčky. Přišli pozdě a tak zůstali u stolu sami dva, ostatní dělali přípravy ke každodennímu obětování.

„Budeme provádět obřad, i když spí?“ otázal se najednou Akki, „anebo počkáme, až se vzbudí? To by bylo logičtější, nemyslíš?“

Akki kladl velmi nepříjemné otázky. Otázky, které ho rozrušovaly a nabourávaly jeho vnitřní klid. Už večer o tom diskutovali se staršími, ale nakonec se rozhodli, že obřady budou vykonávány tak, jako obvykle. Tak, jako už po staletí. Pokrčil rameny a pokračoval v jídle.

„Naučíš mě číst písmo tam dole?“ zeptal se místo odpovědi Akkiho.

„Proč ne,“ řekl mu a usmál se. Jeho obličej dostal zase výraz bezelstného dítěte. „Není to rak těžké.“ dopověděl a začal sklízet ze stolu prázdné nádobí. „Víš, myslel jsem si, že mi znalost starého písma k ničemu nebude. Mýlil jsem se.“ Jeho další hlasité úvahy Atrachasís gestem přerušil.

Vstoupil do svatyně ve chvíli obřadu. „Lepší čas si nemohl vybrat“, pomyslel si Atrachasís. Všichni padli na kolena a čelo opřeli o zem.

„Vstát,“ zavelel mohutným hlasem a došel ke kamennému křeslu u oltáře. Posadil se a pustil se do připraveného obětního jídla. Tentokrát bylo teplé.

Pomalu se začali zvedat ze země. V ořích strach a údiv. Nikdo z nich ještě Boha neviděl. A Bůh to bezesporu byl. Byl ohromný, usedl do křesla, jež bylo pro Boha přichystáno již po staletí, a jedl jídlo, které bylo Bohu určeno. Ne, nikdo jiný to být nemohl.

Dudua se vzpamatoval první. Popošel až ke schodům, poklekl. Jeho chlze byla nejistá a ruce i hlas se mu třásli, ale by nejstarší z nich a proto cítil povinnost oslovit Ho jako první. „Buď pozdraven, Pane. Čeho si od nás žádáš?“ hlas se mu zasekl. Hrdlo měl vyprahlé. Oči sklopené k zemi, v srdci strach. „Doufám jen, že jsme se ničím neprovinili. Obřady jsme vykonávali pravidelně tak, jak nás to naučili naši otcové a je jejich dědové…“

„Teď mě nechej v klidu dojít, starče.“ ozvalo se nad ním. „Nevím, zda jste se provinili či nikoli – to je věc vašeho svědomí. Nejsem zde, abych vás trestal, ale pomoc potřebovat budu.“ Druhá věta nezněla už tak agresivně, takže se Dudua uklidnil, rukou dal pokyn ostatním k odchodu, aby Ho nerušili při jídle.

Opět seděli v knihovně. Mlčeli. Tak dlouho čekali na příchod toho, který teď přišel a najednou nevěděli co dál. Nikdo je neučil jak si počínat při příchodu Boha. Nikdo jim nedal návod, jak se zachovat v této situaci.

Ušumgal se prudce postavil a začal nervózně přecházet po místnosti. Tváře mu hořely, na čele vystoupil pot. Otočil se k policím s tabulkami: „K čemu je toto všechno? K čemu to je?!“  v té chvíli už skoro křičel. „Co máme teď dělat?“

„Vyčkat.“ klidně odvětil Akki a usmál se. „Sám řekne, co od nás chce,“ odmlčel se a zamyšleně dodal: „Doufám.“

Dudua položil svou vrásčitou dlaň na ruku Atrachasíse. „Běž se tam, chlapče, podívat. Tebe zná. Třeba ho to nerozzlobí, řekne ti co dál a nás to zbaví té mučivé nejistoty.“ Atrachasís se zvedl od stolu a zamyslel se. I po těch letech, kdy je už vlastně zralý muž, mu Dudua stále říká chlapče. Bylo to milé. Viděl obavu v očích starce a tak se trochu usmál, aby ho uklidnil. Vyšel. Pomalu scházel po velkých schodech až ke svatyni. Potom opatrně zaklepal na dveře a vstoupil.

On seděl dál u stolu. Hlavu podepřenou dlaní a nepřítomně hleděl ke dveřím. Jídlo bylo takřka sněděné. Mlčel, ale rukou pokynul, aby si Atrachasís přisedl. Vybral malý pohár a nalil mu víno. Stále ještě mlčel. Atrachasísovo srdce bilo na poplach. Bál se, že jeho zvuk vyruší Boha. Snažil se dýchat potichu a rovnoměrně, upřít svou pozornost na něco jiného, na něco, co by zklidnilo ten neklid uvnitř, ale moc se mu to nedařilo.

„Pij.“ řekl mu Marduk a sám se napil. I Atrachasís se napil. Ruce se mu sice trochu třásly, ale pomalu se začal uklidňovat.

„Kdysi byla tato krajina plná stromů a zeleně.“ řekl Bůh a vzdychl. „I tento chrám byl mnohem vyšší a tyčil se nad krajinou v celé své kráse. Kdysi zde bylo dostatek vody, která tekla kanály a přináela s sebou úrodnou zem pro pole. Dnes je tu jen písek. Moře písku.“ vzdychl. Řekl by mu o lidech, kteří tuto zem dříve obývali. O lidech, jejich vědomostech a dovednostech, ale když se díval na muže před sebou, věděl, že ten by stejně nepochopil. Ještě jednou se napil a pak se zeptal: „Proč jsi přišel?“

Atrachasís se usmál. Tuto otázku by mu rád položil on sám. „Víš, pane, jsme poněkud…“ hledal nejvhodnější výraz „…nejistí. Rádi splníme tví úkoly, bude-li to v našich lidských možnostech. Rádi bychom věděli, co od nás očekáváš. Co máme dělat? Zda máme vyslat posly, abychom oznámili tvůj příchod na zem?“ Odpověď ho vyčerpala a tak se znova napil vína. Vána, které bylo určeno jen pro obětní stůl. Vína Bohů.

„Ne, žádné posly. Ještě ne.“ řekl a zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Pak se zamyslel. Pochopil, že je nutno vydat příkazy, aby je uspokojil. „Ať jdou po své práci, tak jako vždy. Nejdříve se zde musím porozhlédnout a budu k ruce potřebovat alespoň dva lidi. Silné a zdatné. Zařiď to.“ podíval se na Atrachasíse a vstal od stolu. Tvář se mu zkřivila bolestí. „Prozatím ať jde všechno tak, jako dříve. O mém příchodu se nezmiňujte. Rozumíš?“

Atrachasís přikývnul na znamení souhlasu. Už dříve si všiml, že Marduk kulhá, ale až nyní měl tu odvahu dívat se do jeho tváře. Zaznamenal ten projev bolesti. „Jsi zraněný, pane?“ zeptal se a aby zaplašil onu dotěrnou myšlenku, pokračoval: „Naše lékárna má rozličné léky na většinu poranění. Mohu tě ošetřit.“

„Potřebuji se pořádně umýt a dole neteče voda. Můžeš to nějak zařídit?“ zeptal se ho On a dodal: „Léky a obvazy vezmi s sebou. Budu je potřebovat.“ Pomalu a namáhavě kráčel ke dveřím. Ze zadu vypadala jeho chůze důstojnost sama. Přede dveřmi se otočil. „Budu tě očekávat dole v ložnici.“ Pak se zarazil a pokynul Atrachasísovi, aby ho následoval.

Opět scházeli po schodech až ke dveřím, které už Atrachasís znal. Nyní byl uvnitř. Uvnitř velké místnosti s obrovským lůžkem. Na stole leželo něco, co se podobalo plátnu, ale bylo to mnohem tvrdší a bílá plocha byla pokryta dlouhými čarami a složitými vzorci. Marduk ukázal rukou na další dveře. Otevřel je a vešel do lázně. Veliká vana. Obě místnosti byly plné prachu. Bylo je třeba uklidit. Pozoroval, jak Marduk opatrně usedá na postel a zraněnou nohu podkládá polštářem. Došel až k němu a snažil se opatrně sundat velikou botu. Šlo to docela lehce. Pak usiloval vyhrnout tu část oděvu, která se podobala dvěma rourá m, ale to už tak lehce nešlo. Marduk ho jemně odstrčil, tvář pokřivenou bolestí. „Nejdříve vodu. Teplou!“ zavelel. „Potom to ostatní.“

Utíkal nahoru. Udýchaný vběhl do knihovny. Oči všech se upřely na něho. Viděl v nich strach a obavu. Nemohl popadnout dech a tak jen mávh rukou. Nechali ho vydýchat a mlčeli. Čekali na příkazy Boha.

„Vodu. Hodně teplé vody.“ řekl, když popadl dech. Část z nich běžela směrem ke kuchyni, aby splnili první příkaz. Dudua seděl u stolu a vyčkával, až k němu Atrachasís dojde.

„Máme dělat to, co obvykle. Prozatím se nemáme zmiňovat o tom, že je zde. Bude potřebovat k sobě dva muže. Silné muže,“ omluvně dodal, protože si uvědomoval, že privilegium být po boku Boha, by mělo připadnout tomu nejstaršímu. Zmlkl. Nemohl se rozhodnout, zda jim říci, že On je zraněný. Nepřiznané pochybnosti, potlačené otázky. Neřekl jim nic.

Nejdříve uklidili lázeň a nanosili vodu. V době, kdy se Marduk koupal, uklízeli ložnici a připravili léky, o kterých se domnívali, že je budou potřebovat. Pracovali rychle a dbali na to, aby vše položili zpět tam, kde před tím věci stály. Na postel položili nová prostěradla. Museli použít dvě, protože postel byla příliš velká.

Vyšel z koupelny. Ve tváři bledý, přes sebe navlhlý ručník. Opět usedl na postel a natáhl nohu. Atrachasís si prohlížel nohu. Kotník byl opuchlý a nad ním zela krvácející rána. I Akki se sklonil na nohu. Svýma velkýma rukama začal kotník opatrně prohmatávat. Marduk stiskl zuby. Atrachasís namíchal lék, který měl bolest tlumit a podal mu ho. Zdvojnásobil dávku vzhledem k velikosti Boha. „Vypij to, pane. Uleví se ti.“ Akki opatrně natíral kotník mastí. Zručně se vyhýbal ráně, která stále ještě krvácela. Ne moc, ale krvácela. Museli počkat, až lék zabere a tak čekali a mlčeli.

Atrachasís se díval na Akkiho velké ruce. Jak mohutné a neohrabané se zdály a jak jemné dokázaly být. Usmál se na něho. Akki úsměv opětoval a pohledem sklouzl ke kotníku. Obratným pohybem vymknutý kotník napravil. Marduk zařval. Ulekli se. Se strachem se na něho podívali. Přikývnutím dal pokyn, aby pokračovali. Obvázali ránu a kotník zpevnili. Skončili.

Balili přinesené věci a čekali na další příkazy. Marduk mlčel, oči zavřené. i oni mlčeli a trpělivě čekali. Pohybem ruky naznačil, že mají odejít. Odebrali se tedy ke dveřím. Akki se zarazil. Obrátil se a zeptal se: „Nemáš-li další příkazy, velký, půjdeme po své práci. Kdy máme přijít?“

Atrachasísovo srdce začalo bít na poplach. Věta se mu zdála příliš odvážná. Udiveně se podíval na Akkiho, ale jeho tvář byla klidná a lehký úsměv na ni jí dodával opět onen bezelstný výraz. Marduk otevřel oči a z jeho úst vyšly zvuky značící nespokojenost s tím, že byl vyrušen. Rozzlobeně se podíval na Akkiho, ale úsměv na jeho tváři ho vyvedl z míry. Zklidnil se a odpověděl: „Najdu si Vás.“

Odešli. Tiše za sebou zavřeli dveře a nechali Boha odpočívat. Šli osvětlenou chodbou ke schodišti, kolem zavřených dveří. Akki se zastavil a otočil se k Atrachasísovi: „Co je za nimi?“ zeptal se ho.

„Nevím.“ upřímně odpověděl. Tajemství zavřených dveří ho lákalo.

Akki sáhl na kliku.

„Ne!“ snažil se ho Atrachasís zarazit.

„Proč?“ zeptal se Akki a pohyb dokončil. Dveře se otevřely. Uvnitř byla tma. Dohlédli jen tam, kde dopadalo světlo z chodby. „Škoda.“ vzdychl Akki a zamyslel se. „Zajdeme pro louče.“ řekl rozhodně a zavřel dveře.

Atrachasís byl ohromen jeho odvahou, či drzostí. Nevěděk, jak to v této chvíli nazvat. Ale i jeho lákalo tajemství prostor za zavřenými dveřmi. V této chvíli nebyl schopen protestu a tak zrychlil, aby Akkimu stačil v chůzi. Pospíchali nahoru.

Nahoře bylo liduprázdno. Kněží odešli na pole. Akki našel dvě louče, jednu z nich podal Atrachasísovi a pospíchal ke vchodu.

„Ne.“ řekl teď už rozhodněji Atrachasís. „Ne. To není dobrý nápad.“ Bál se. Bál se, zda by tímto činem Marduka nerozzlobili. Bál se toho, co by se mohl dozvědět. Bál se svých pochybností. Těch především. Těch a ještě všeho neznámého, co s sebou Marduk přinesl.

„Proč?“ udiveně se zeptal Akki, Jeho tvář byla klidná. „Jsme strážci tohoto chrámu. Jsme ti, kteří střeží vše, co je v něm. Jsme ti, kteří by měli vědět, kteří by měli znát… Proč bychom nemohli…“

„Ne.“ řekl ještě jednou Atrachasís. Nedokázal mu odpovědět, ale rozhodl se trvat na svém stanovisku. Proč – to sám nevěděl.

„Podívej,“ pokračoval Akki a pomalým krokem došel až k němu. „Podívej se na to takhle. Potřebuje nás. Potřebuje nás a zná to tu. To je celkem jasné. Musíme to prozkoumat. Co když bude potřebovat něco právě z těch míst, která neznáme?“

Atrachasís se zamyslel. Akki měl pravdu, ale on měl strach. Akkiho ruka se dotkla jeho ramene a jemně ho popostrčila směrem ke vchodu. „Začneme systematicky,“ řekl mu. „Začneme o poschodí níž a postupně projdeme vše, co se projít dá. Souhlasíš?“ zeptal se ho Akki, ale na odpověď nečekal.

Pomalu procházeli prostory pod svatyní. Nejdříve si prohlédli vše, co sousedilo s chodbou, vše, kam ještě dopadalo namodralé světlo rozžaté Mardukem. Pak postupovali dál. Cestu osvětlovali loučemi a pokračovali. Obcházeli stěny s podivnými výjevy, naráželi do podivných věcí o jejich účelu, neměli ani ponětí.

Atrachasísův strach se rozplynul. Pozornost byla zaměřena na to vše kolem. Podivné mapy na stěnách. Velcí lidé pohybující se vzduchem v něčem, co se podobalo ptákům. Obrovská města plná velkých staveb, protkaná kanály plných vod. Podivné rostliny. Vzpomněl si na slova Mardukova tam ve svatyni, když spolu pili víno. Díval se na obrazy na stěnách a snažil se porozumět.

Akki stál a četl. V jeho tváří se značil údiv. Mlčel. Brak do ruky věci, které stály kolem a snažil se pochopit jejich funkci. Nedařilo se mu to. Spoustu výrazů, které tam byly napsány, neznal. Spoustě věcem, o kterých se dočetl, nerozuměl. Vzdychl. Vzdychl nad tím, jak málo toho ví. Jak málo toho vědí všichni o minulosti tohoto chrámu, o tom, co bylo před nimi. Došel až na konec místnosti, k policím plných tabulek. Opatrně vzal jednu do ruky. Naštěstí byly vypáleny, takže přečkaly bez úhony.

„Musíme se vrátit.“ uslyšel za sebou Atrachasíse. „Jsme tu už dlouho a nahoře nás čeká práce.“ Neochotně šel hlavu plnou otázek.

Mlčeli. Nejdříve ze sebe svlékli šaty a smyli prach, který se po staletí usazoval tam dole. Mlčeli. Mlčky připravovali jídlo pro ostatní i obětní jídlo pro Něho.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se Akki a přetrhl tou otázkou ticho.

„Marduk. Amar.Utuk.“ odpověděl Atrachasís a pokračoval v práci.

„Narodil se tedy po Potopě.“ řekl Akki spíše pro sebe. Atrachasíse věta zarazila. Mýtus o Potopě znali všichni. Byl součástí svatých textů. Byl součástí jejich učení. Ale spojovat Marduka s Potopou ho nenapadlo.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se s údivem Akkiho.
„Když odpadly vody Potopy, jež na zemi seslal Enlil, očištěna z vod vystoupila první hora…“ citoval známý text Akki. „Amar.Utuk – syn čistého pahorku…“ dodal a zmlkl.

Uslyšeli jeho kroky. Zpozorněli. Atrachasís pohledem zkontroloval místnost, zda je vše v pořádku. Bylo
a tak se zklidnil.

„Tady jsme.“ zavolal Akki. Atrachasís se na něj podíval káravým pohledem. Chování Akkiho bylo velmi odvážné. „Nepatřičně odvážné,“ pomyslil si.

Marduk vstoupil. Tělo i oděv ušpiněné. „Proč se koupal?“ napadlo Akkiho, ale neptal se. Očekával, co ten velký bude chtít.

Ucítil vůni pečeně a dostal hlad. To bylo dobré znamení. Začíná se dostávat do kondice. Nálada se mu zlepšila. Kotník nebolel. Sedl si na stůl, protože lavice pro něj byly příliš nízké. „Dobře to tu voní.“ řekl a usmál se.

„Ještě není čas obřadu, pane.“ nesměle podotkl Atrachasís a dodal: „Máš-li hlad…“

Pohybem ruky ho přerušil. Akki šel ke kamnům a vyňal pečeni. Salát ještě hotový nebyl, ale nepovažoval to za tak velký problém. Podíval se na Atrachasíse, který tam stál, bledý a v rozpacích. Položil pečeni na tác a položil ji vedle Marduka. Podal mu nůž a šel pro chléb.

„Až se najíme, půjdete se mnou.“ řekl jim a krájel pečeni. „Budu vás potřebovat.“

Akki přikývl a lámal chléb. Atrachasís ještě pořád stál uprostřed místnosti. Marduk uřízl pečeni, vzal od Akkiho ulomený chléb a podával obojí Atrachasísovi. Pomalu přistoupil ke stolu. Chování Boha ho zarazilo. Chování Akkiho ho zarazilo rovněž. V duchu byl pobouřen tím, jak se zachází s obřadním jídlem. Jak tohle vysvětlit ostatním? Co bude podáváno při obřadu? Ale bál se odporovat.

„Musíme uvolnit cestu dolů,“ řekl Marduk. „Spodní část je plná písku. Nevím, zda nebudeme potřebovat více lidí. Kolik Vás je?“

„Celkem dvanáct,“ odpov ěděl Akki s pohledem na Něho, „ale ne všichni budou této práce schopni. Můžeme požádat i lidi z oázy, pane, bude-li potřeba, ale ne moc. Je doba setí. Všichni pracují na polích.

Nechápal. Nechápal odvahu Akkiho, který chtěl příchodem nepomazaných znesvětit tento chrám.
Nechápal, že Marduk neprotestuje proti tomuto návrhu. Toto byl Velký dům Boha. Jeho dům. A zde neměl přístup nikdo kromě kněží a Boha, pochopitelně. Byl pobouřen jejich chováním, ale mlčel. Na protesty neměl odvahu.

Dojedli. Uklidili ze stolu a nechali vzkaz ostatním. Odcházeli. Najednou se Marduk zastavil.

„Světlo. Budeme potřebovat světlo.“ řekl a rukou ukázal na louče.

Atrachasís vzal louče. Tohle také nechápal. „Proč neudělá světlo tak, jako ho udělal v chodbě?“ pomyslel si, ale pak si uvědomil, že začíná mít nepříjemné otázky, jako Akki a tak ty další potlačil. Šel.

Sešli dolů, až do poschodí, kde měl Marduk ložnici a pak ještě o dvě patra níž. Čím níže byli, tím více prostor bylo zasypáno pískem.

„Potřebuji dolů.“ řekl jim Marduk. „Tady někde by měl být vchod.“ ukázal rukou do hloubi prostor, které byly zasypány. Obrátil se na Akkiho a zeptal se: „Jak dlouho nám to může trvat ve třech?“

Akki mlčel. Nedokázal si představit velikost prostoru. Tady světlo nesvítilo a byli odkázáni jen na louče. Čím níže se dostávali, tím rozlehlejší prostory byly.

„Nevím,“ řekl po pravdě, „neznám velikost,“ upřesnil svůj problém. Marduk se na něho udiveně podíval.

Akki zaregistroval údiv i nelibost na jeho tváři. „Podívej, pane,“ snažil se mu problém vysvětlit, „jsme tady poprvé. O těchto prostorách jsme neměli ani tušení. Chtělo by to plán celé budovy. Naši předkové nám zanechali jen to, co sami znali a to jsou tři stupně, z nichž dva jsou nad zemí a jeden pod ní. O prostorách, které leží pod nimi, zřejmě sami nevěděli.“

Marduk kývl a pohybem je vyzval k návratu. Ten malý černý se mu zamlouval. Byl bystrý a nebyl tak ustrašený, jako ti druzí. „Plány by tu někde měly být,“ řekl mu a přemýšlel, kde hledat.

„Plány…“, uvažoval nahlas. Všechny tyto stavby měly podobnou srukturu, podobné vnitřní členění. „Někde uprostřed…“, vzpoměl si, „…asi.“

Vrátili se do chodby pod svatyní a znovu začali systematicky prohledávat prostory. Marduk osvětlil i ty prostory, kde dříve byla tma. „Jak to dělá?“ uvažoval Akki, ale na otázky teď nebyl čas. Zeptá se později. Teď procházel místnost za místností a hledal na stěně nákres chrámu, kterému Marduk říkal zikkurat. Rozdělili se, aby šlo hledání rychleji. Prach štípal do očí i nosu a on každou chvíli kýchal, ale to mu tolik nevadilo. Vadil mu nedostatek času. Nedostatek času na to, prohlídnout a ohmatat si všechny věci kolem. To bylo to, co ho lákalo. Co přitahovalo jeho pozornost.

„Tady.“ ozvalo se někde vzadu.

Rozběhl se za hlasem. Marduk doběhl první a stál vedle Atrachasíse před velkým nákresem zikkuratu. Celá stěna byla pokreslena půdorysy jednotlivých poschodí. Akki přistoupil blíže a hledal prostory, které měli zbavit písku. Začal se orientovat v plánku před sebou. Ano, už si dokáže představit velikost, už dokáže určit i směr k dalšímu vchodu do podzemí. Prstem naznačil trasu. Na stěně zbavené prachu jeho pohybem, se rýsovala cesta.

„Kdybychom zabránili písku, aby se sesunul, netrvalo by to tak dlouho.“ řekl Mardukovi. „Tam, kam se potřebuješ dostat, to může být také zasypáno,“ dodal.

„Ne.“ odvětil. „To je velmi nepravděpodobné. Nebyly tam okna a vedl tam jen tento vchod. Stěny tam byly nejpevnější. Pokud tam písek je, mohl se tam dostat jen větracími šachtami, ale to nebude žádná katastrofa.“

Akki přikývl. Hledal nejlepší řešení. Ne nejkratší cestu, ale nejefektivnější postup, jak se dostat co nejrychleji k určenému vchodu. Pak ho to napadlo.

„Podívej,“ řekl a obrátil se k Mardukovi, „tady uděláme zábrany. Ty udrží písek, který tam nemusíme vybírat, abychom se dostali tam, kam chceš. Můžeme použít dveře. Vybereme a odneseme zbytek písku.“ Ukazoval na znázorněné sloupy, mezi které by mohli dveře zaklínit. Postupně. Postupně tak, jak budou uvolňovat cestu.

Marduk přikývnutím schválil Akkiho plán. Dveří bylo dost. Až spotřebují všechny, které jsou k mání, budou si muset poradit jinak. Ale to budou řešit potom.

„Má to jeden háček,“ pokračoval Akki, „sami dva je z pantů nesundáme. Budeš nám muset, pane, pomoci, anebo budeme muset přizvat ostatní. Rozhodni.“

Atrachasísovo srdce opět začalo bít na poplach. Není možno dávat příkazy Bohu, copak to Akki neví? Proč si to On nechá líbit. Možná je šlechetný, velmi tolerantní k jejich chování, anebo…, ale tu myšlenku zase raději potlačil. Sledoval jejich rozhovor celou cestu do „poschodí dveří“ a jeho neklid stoupal. Nedokázal přesně definovat proč a pravdou je, že si to ani definovat nechtěl.

Marduk začal otevírat dveře a sundávat je. I pro něj to byla práce namáhavá, která navíc zatěžovala jeho kotník. Ten začal opět bolet. Pot z něho lil proudem. Sundali část dveří a odnesli je dolů. Síly je opouštěly. Oči měli plné prachu.

„Pro dnešek dost.“ řekl konečně Marduk udýchaně. Oddechli si.

„Asi se bude zase chtít vykoupat,“ pomyslil si Akki. Ta myšlenka ho nepotěšila. Znaměnalo to opět nosit vodu, ohřát ji a dopravit ji dolů do jeho ložnic e. I oni dva byli zaprášeni a zpocení. Jim ale bude stačit nádrž.

Marduk šel za nimi a mlčel. Kotník bolel, ale rána nad ním nekrvácela. Byl k smrti unavený. Unavený stejně, jako ti dva. Stejně jako on i oni byli špinaví až běda.

„Musíme se umýt,“ řekl jim, „a potřebuji ošetřit nohu. Bolí.“ dodal.

„Máme nanosit vodu?“ zeptal se Atrachasís. Bylo na něm vidět, že ho ta představa rozrušila. Všichni měli pro dnešek práce více než dost.

„Kde se myjete vy?“ zeptal se Marduk.

Oba si oddechli. „Ve velké nádrži,“ řekl Atrachasís už klidněji, „ale voda je tam studená, pane.“

Marduk kývl a šel směrem, který mu ukazovali. Minuli kuchyni a došli k tomu, čemu říkali nádrž. Marduk se zasmál, když vstoupil. Bazén. Vnější výzdoba byla sice zchátralá, ale bazén byl stále funkční. Sundal ze sebe šaty, odvázal plátno, kterým měl fixovaný kotník a vstoupil do vody.

Oba ti malí se na něj vyděšeně dívali. Sami zůstali na kraji a vzájemně se polévali vodou. Drhli svá těla a šetřili ji. Potom pochopil. Používali bazén ne ke koupání, ale jako rezervoár vody. Zarazil se. Bude muset postupovat opatrněji, aby je nevyplašil.

Atrachasís byl znepokojen. Zítra budou muset vodu vyměnit, ale nedá se nic dělat. Bůh potřeboval očistit své tělo. Netěšilo ho to, ale neznepokojoval ho tento přístup tak, jako chování těch dvou tam dole.

Oba dokončili očistu. Už se cítili lépe. Hodili přes sebe prostěradla a Atrachasís odcházel do místnosti s léky, aby mohli znovu nohu ošetřit. Akki zůstal na kraji nádrže a čekal, až Marduk vyjde ven.

„Promiň, neuvědomil jsem si, že odtud používáte vodu na všechno.“ řekl Akkimu, když vylezl z bazénu. Kdysi to byla místnost určená pro odpočinek. Dnes je všechno jiné.“ usedl a natáhl nohu, aby ji mohl Akki prohlédnout. Kotník byl ještě mírně nateklý, ale vypadal lépe než ráno. Rána se skoro zacelila.

„Nevadí,“ řekl mu Akki, „ráno nanosíme vodu.“ Opatrně prohmatával kotník. „Bude se muset více šetřit,“ pomyslel si, „jinak se to nezahojí.“ Atrachasís mu podal mast a plátno. Vzal z jeho rukou mast a potíral kotník. Plátno vrátil.

„Na noc to necháme tak. Ráno to zafixujeme.“ Podíval se na Marduka a zeptal se: „Dojdeš dolů?“ pohledem sklouzl ke kotníku. Marduk přikývl a usmál se. Kolem pasu si omotal prostěradlo a odcházel do své ložnice. Den skončil.

Aktualizováno: 26.09.2017, 12:53

Ležel na lůžku, unavený po celodenní dřině, ale usnout nemohl. Byl zneklidněn. Velmi zneklidněn. Nic nebylo jako dříve. Dřívější jistoty, stanovený řád – to vše bylo pryč. A k tomu všemu ještě otázky Akkiho. Své otázky raději v úvahách zapudil. V duchu si přál, aby se vše zase vrátilo do starých kolejí, aby bylo vše jako dřív. Aby už žádný Bůh nikdy nesestoupil na Zem. Poslední myšlenky se zalekl.

Ráno jim Akki lehce zatřásl. Musel spát dlouho.

„Vstávej, musíme jít.“ řekl mu s oním známým úsměvem na tváři. Rozmrzele vstal. Nechtělo se mu dolů, do chodeb, které ukrývaly tajemství, která nemohl rozšifrovat, ale oblékl se a šel.

Ze zvyku zamířil směrem ke kuchyni. Akki ho zase posuňkem vyzval, aby šel za ním. Scházel dolů roztrpčen, že práci začne bez snídaně. Došli až k ložnici Marduka.

„Á, už jsi vzhůru,“ řekl mu na uvítanou a zasmál se. To Atrachasíse znepokojilo. Rozhlédl se po pokoji. Na stole leželo jídlo. Ti dva už byli po snídani. „Najez se a my tě, mezi tím, seznámíme s naším plánem,“ řekl mu Marduk a přisunul k němu jídlo a pití.

Dal se do jídla, i když mu nechutnalo. Znepokojovalo ho, že jí jídlo určené pro obřady, že jí jídlo určené pro Boha. Znepokojovalo ho, že není servírováno, tak jako dříve, ve svatyni a se všemi rituály, jak byl zvyklý, tak jako to po léta dělali oni a před nimi jejich předchůdci. Jeho pozornost byla roztěkaná a vší silou se snažil soustředit na to, co mu střídavě Marduk a Akki říkají. Stálo ho to mnoho sil.

Pak se pustili do práce. Nejdříve museli odstranit písek kolem větracích šachet, jinak by byl vzduch dole brzy nedýchatelný. Práce šla pomalu. Dávali písek do košů a ty pak vynášely ven. Museli často odpočívat, ale potom ucítili závan větru. Do žil jim to vehnalo novou sílu. Pořádně zaklínili dveře mezi sloupy tak, aby zbývající písek nemohl zpátky. Část práce měli za sebou. Teď už zbývalo jen vyklidit prostor vedoucí ke vchodu do podzemí.

Odpočívali. Akki seděl, pohled upřený do dáli a mlčel. Potom vstal a odešel nahoru. Když se vrátil, měl v ruce tabulku s plánem části prostor, kterou měli vyklidit. Pořád ještě mlčel, pohled upřený na tabulku. Marduk k němu přiklekl.

„Tady a tady…“ ukazoval mu něco na tabulce. „Podívej, vynášet ven všechen písek zdržuje. Kdybychom udělali pořádné zábrany, vyšší, mohli bychom písek, alespoň jeho část, házet za ně.

Atrachasísovo srdce začalo bít na poplach. „Cožpak se tak rozmlouvá s Bohem? Cožpak On bude tohle chování tolerovat do nekonečna? Proč vlastně odstraňují písek tímto způsobem? Moc Boha je veliká… Schopnosti Bohů jsou neomezené, tak je psáno.“ rychle své myšlenky potlačil, ale rozladění i neklid zůstaly.

„Pročpak se vlastně potřebuješ dostat dolů, pane?“ zeptal se po odmlce Akki a podíval se na Marduka.

„Jsou tam přístroje a díly k sestavení dalších. Potřebuji je, abych dal zprávu, kde jsem. Potřebuji je, aby věděli, kde mě hledat.“ odpověděl mu a střídavě se díval do tabulky a na prostory, které měly vyklízet. „Dveře jsou dost silné,“ řekl mu, „měly by vydržet. To není špatný nápad,“ dodal a postavil se.

Pustili se opět do práce. Marduk snášel dolů další dveře. Ještě trošku kulhal a tak oba věděli, že je jen otázkou času, kdy zase práci přeruší. Oni dva házeli písek za zábrany. Práce šla rychleji, než když uvolňovali prostot k větrací šachtě, ale i oni byli unaveni.

„Tady už ne,“ řekl Marduk, „větší zátěž bych neriskoval,“ dodal s pohledem na zábranu z dveří. „Mohlo by nás to také zasypat, pokud bychom to přehnali.“

Mlčky přikývli, Oči i ústa plné jemného písku. Čekali, až jak On rozhodne, sami se práci přerušit neodvažovali.

„Mám hlad,“ řekl a protáhl se. I oni měli hlad, ale nedokázali odhadnout, kolik času zde strávili a tak nevěděli, zda je ve svatyni přichystáno obřadní jídlo. Jen se na sebe podívali. Marduk ten pohled zachytil.

„Co se děje?“ zeptal se jich nechápavě.

Atrachasís mlčel, hlavu sklopenou k zemi a přemýšlel, jak mu tuto situaci osvětlit.

„Jen si nejsme jistí, zda je ve svatyni přichystáno jídlo pro tebe, pane.“ Čas… Nevíme, jaký je čas jsme zde strávili…“ odvětil Akki.

Marduk pohlédl na zápěstí: „Je po poledni.“ řekl a usmál se. Až nyní si uvědomil, že je třeba i plnit jejich očekávání, ale nebavilo ho to. Zdržovalo to od práce. „Příště si vezmeme nějaké jídlo sem dolů.“ řekl spíše pro sebe.

Atrachasís se bezradně díval na Akkiho. „Co teď dělat? Jídlo je třeba připravit a neservírovat… a Bůh má hlad.“

„Pojďme,“ řekl Akki, „třeba najdeme něco v kuchyni.“ a chystal se k odchodu.

Ten známý a nepříjemný pocit se opět dostavil. Bůh nereagoval. Nepotrestal ho za nevhodné chování, ale stejně jako Akki i On odcházel. Nevěděl, co si o tom má myslet. Nevěděl, jak bude tyto situace zvládat dále. Narušovaly zaběhaný řád, vnášely chaos do ustálených rituálů, působily zmatky v jeho myšlení. Bylo to nepříjemné, a kdo ví, kdy to skončí.

Vystupovali po schodech nahoru. Všude byl klid. Došli až k bazénu – velké nádrži, jak ji říkali oni – teď už věděl, že si musí dát větší pozor. Postavil se tak, jako to udělali ti dva večer a připravenou nádobou si poléval tělo. Cítil se svázaný. Tam dole, při práci, zapomněl, že musí plnit i roli Boha. Pořád se v nich ještě nevyznal.

Umyli se a vešli do kuchyně. Našli jen chléb, vejce a zeleninu. Připravovali jídlo. Vůně zbyšovala hlad a tak zapomněli na otázky i pochybnosti a těšili se, až se nají. Nálada se uvolnila.

Teď seděli u stolu, Marduk na něm, lámali chléb a podávali si ho. Vychutnávali chvíli odpočinku a sbírali síly na další práci tam dole.

„…bohové,“ řekl mu Marduk a vzdychl, „to máš těžké. Nikdo vlastně pořádně neví kdo jsou a proč tu jsou. Je pohodlnější plnění svých přání očekávat od těch, kterým jsme přisoudili moc, než pro jejich splnění hledat onu moc v sobě…“

Byla to zvláštní věta. Věta, kterou zaslechl, když se vracel zpět dolů s prázdným košíkem. Věta, které nerozuměl, ale která v něm ony nepříjemné pocity zvyšovala. Pracovali už mnoho dní a rozhovory těch dvou ho netěšily. Snažil se je neslyšet. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co dělají a proč. Snažil se vší silou držet toho, co znal, v čem ho vychovali a co ho naučili. Ale bylo to těžké, příliš těžké. Akkiho otázky ho zneklidňovaly, stejně jako odpovědi Marduka, stejně jako rozhovory se zbytkem osazenstva chrámu. Nevěděl jak zdůvodnit nepřítomnost Boha ve svatyni, nevěděl jak vysvětlit, proč už se nepodává jídl o podle předepsaných rituálů tak, jako se podávalo po staletí. V této chvíli nevěděl, ale cítil, že to, co se děje, není správné.

Konečně se dostali ke vchodu do podzemí. Mohutný blok se otočil a cesta dolů byla volná. Oddychli si. Scházeli teď dolů, strachy nedýchali. Marduk rozžal světlo tak, jako to udělal v chodbě nahoře.

Atrachasís se omluvil a šel připravovat jídlo. Ti dva procházeli chodbami i místnostmi dole a hledali to, co Marduk potřeboval. Stejně jako Akkiho i jeho udivovaly věci, které zde byly soustředěny. Na rozdíl od Akkiho jej čím dál více neznepokojoval zmatek, který zde v chrámu panoval.

„Budeš dnes jíst ve svatyni, pane?“ zeptal se tak, jako obvykle a doufal, že Marduk přikývne. Nestalo se tak.

„Ne,“ řekl mu Marduk a pohled neodtrhl od destičky s jakýmsi plánem, „teď není čas. Musím se spojit s ostatními. Pokud tu dobu promeškám, musel bych zde zůstat další rok.“

Akki mu podával součásti, na které ukazoval a on sestrojoval „něco“. Něco, co pro něj bylo důležité. Důležitější, než oni, kteří zde po staletí plnili vše, aby Bohové byli spokojeni. Teď by měli přijít další? Další… to znamenalo další zmatky, další narušení zaběhaného řádu, další nezodpovězené otázky, další práci.

Stoupal po schodech nahoru. Srdce mu bušilo. Co řekne ostatním nahoře? Jak zodpoví jejich otázky?

Jakými slovy je dnes bude muset uklidnit?

Došel až ke vchodu. Chvíli stál a pak s tlukoucím srdcem uzavřel vchod do podzemí. Vzal sochor a začal rozbíjet zábrany. Písek zaplavoval místnost jako voda při povodni.

Došel až do poschodí, kde byla svatyně. Uzavřel i tento vchod. Musel se posadit. Musel se uklidnit. Zavřel oči a vydechl. „Teď, teď už půjde vše, tak jako dříve,“ řekl si a vstal.

„Odešel a Akkiho vzal s sebou.“ řekl jim.

Neptali se. Někteří záviděli Akkimu čest, které se mu dostalo, ale na nic se neptali. Byl to Bůh a jim nepřísluší dávat Bohům otázky ani pochybovat o jejich záměrech či činech.

Na místo Akkiho přivedli chlapce z oázy a začali ho zasvěcovat do jeho úkolu. Netušili, že tento bude poslední.

„Teď už půjde vše, jako dříve.“ řekl jim tenkrát, ale neměl pravdu. Nic nešlo tak, jako dřív. Nic se nevrátilo do starých kolejí. Snažil se, seč mohl, ale bylo to málo platné. Dbal na to, aby rituály byly striktně dodržovány. Dbal na to, aby už nikdy nepadly takové otázky, jaké dával Akki. Dbal na to, aby již nikdo nikdy nenarušil řád, na který byl zvyklý. Přísně dbal na to, aby vše zůstalo tak, jako to bylo před Jeho příchodem. Snažil se uhlídat rozhovory ostatních, zabránit jim v tom, aby o Něm hovořili a tak pomalu utichala v chrámu i jejich řeč.

Atrachasíse teď napadaly čí dál tím častěji otázky – otázky stejně nepříjemné, jako kladl kdysi Akki. Ale on neznal odpověď. Nevěděl, jak vrátit věci do starých kolejí – do doby před Jeho příchodem. Staré písmo číst neuměl. Staré písmo se od Akkiho číst nenaučil. Jednou se vydal tam dolů, za mozaikový vchod. Světlo v chodbách už nesvítilo a na stěnách se opět usídlil prach.

Nic nešlo tak, jako dříve a on si to dával za vinu. Nesl ji statečně a mlčky. Teď už byl starý a kromě něho a toho, kdysi malého chlapce, kterého přivedli za Akkiho, zde nezůstal nikdo jiný. Ležel na posteli, ruku v dlani posledního z kněží, kterému sotva na tváři začaly bujet vousy. Sil mu ubývalo a vina tížila jeho duši: „Zabil jsem Boha…“, řekl velmi tiše před tím, než vydechl naposledy.

Ale poslední z kněží neslyšel. V myšlenkách byl u karavany, která dorazila až k chrámu a u roztodivných věcí, které přivážela. V myšlenkách byl v oněch dalekých krajích, o kterých, o kterých mu kupci včera vyprávěli, ve městech plných lidí, kanálů plných vod a ryb. V myšlenkách byl velmi daleko. Daleko od starého chrámu, který byl skoro zasypán pískem i od starého muže, který znal jeho tajemství.

Líbí se vám příležitostné povídky na Sueneé Universe?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, autory v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 15266 a SS: 100.

Napsat komentář

Líbí se vám naše stránky?

Podpořte prosím autory a překladatele trvalým příkazem na transparentní účet: 2900794933/2010
nebo pomozte s překlady.