«« »»

Transylvánie: Záhada tărtărijských hliněných tabulek

V roce 1961 obletěla celý vědecký svět zpráva o archeologické senzaci. Ne, „úder“ nepřišel z Egypta nebo Mezopotámie, ale Transylvánie! Byl jím neočekávaný nález v Transylvánii, v malinké rumunské vesnici Tărtăria.

Co tak překvapilo erudované vědce, kteří se zabývají zkoumáním historie? Je možné, že narazili na bohaté pohřebiště jako je třeba hrobka Tutanchamona? Nebo narazili na soubor mistrovských starověkých děl? Nic takového. O všeobecné pozdvižení se postaraly tři malé hliněné tabulky.

Jednalo se totiž o záhadné znaky, překvapivě podobné (jak se vyjádřil jejich objevitel, rumunský archeolog N. Vlassa) sumerským piktografickým textům z konce 4. tisíciletí př.n.l.

Archeologové se však měli dočkat ještě jednoho překvapení, nalezené tabulky byly o 1000 starší než sumerské! Nezbývalo jim než hádat, jak se před 7 tisíci lety mohl doposud nejstarší rukopis v historii lidstva ocitnout tak daleko za hranicemi věhlasných starověkých východních civilizací, na místě, kde ho v žádném případě neočekávali.

Sumerové v Transylvánii?

V roce 1965 německý sumerolog, Adam Falkenstein, vyslovil domněnku, že texty vznikly v Tartarii pod vlivem Sumeru. Oponoval mu M.S.Hood tvrzením, že tartarijské tabulky nemají absolutně žádný vztah k písemnictví Prohlásil, že Transylvánii navštívili sumerští kupci a místní  jejich tabulky okopírovali. Obyvatelé Tartarie samozřejmě nevěděli, co je na tabulkách napsáno, to jim ale nebránilo používat je při náboženských obřadech.

Není sporu o tom, že myšlenky Hooda i Falkensteina jsou originální, ale mají svá slabá místa. Jak vysvětlit tisíciletou „trhlinu“ v čase mezi tartarijskými a sumerskými tabulkami? A jak je možné okopírovat něco, co ještě neexistuje?

Další odborníci viděli spojitost mezi tartarijskými texty a Krétou, ale v tomto případě by se již jednalo o časový rozdíl dvou tisíc let.

Objev N.Vlassa nezůstal bez povšimnutí ani u nás. Výzkumem pobytu Sumerů na území Transylvánie pověřila doktorka historických věd T.S.Passek mladého archeologa V.Titova. Výzkum však tartarijskou záhadu, bohužel, nevyřešil. Nicméně, sumerolog A. Kifišin, pracovník laboratoře Ústavu archeologie AV SSSR, provedl analýzu nashromážděného materiálu a přišel k následujícím závěrům:

  1. Tartarijské tabulky jsou malou částí rozsáhlého systému písemnictví místního původu.
  2. V textu jedné z tabulek je šest starověkých symbolů, které odpovídají „seznamu“ ze sumerského města Džemdet-Nasr a také pečeti, nalezené v hrobce na území Maďarska a patřící ke kultuře Körös.
  3. Znaky na této tabulce je třeba číst po kruhu ve směru proti hodinovým ručičkám.
  4. Obsah textu (pokud ho budeme číst sumersky) potvrzuje nález rozčtvrceného mužského těla, také v Tartarii, což by dokládalo existenci rituálního kanibalizmu u starověkých Transylvánců.
  5. Jméno místního boha Šaue odpovídá sumerskému bohovi Usmuovi (Isimud). Tabulka byla přeložena takto: „V dobách čtyřicátého vládnutí byl pro ústa boha Šaue rituálně spálen stařina. Byl desátým.“

Co se tedy skrývá v tartarijských tabulkách? Jasnou odpověď zatím nemáme. Jedno je však jisté, pouze podrobný výzkum celého komplexu nalezišť kultury Vinča (a právě do ní patří i Tartarie) nás může přiblížit k rozluštění záhady tří malých hliněných tabulek.

Díla dnů dávno minulých

Břehy řeky, proti proudu které byly taženy koráby,Záhada tartarijských hliněných tabulek trávou zarostly…

Silnice, po kterých se proháněly válečné vozy, travou nářku zarostly…a obydlí ve městě se obrátila v sutiny

Ze sumerského eposu „Prokletí Akkadu“

Asi dvacet kilometrů od Tartarie se nachází návrší Turdaș, pod kterým se skrývá zemědělské sídliště z období neolitu. Vykopávky se tam prováděly od konce minulého století, ale doposud nebyly dokončeny.  Již tehdy zaujaly archeology piktografické znaky na úlomcích nádob.

Stejné znaky byly nalezeny na střepech i v neolitické lokalitě Vinča v Srbsku. Tehdy je archeologové považovali za vypálené značky majitele nádoby. Archeologové v Turdasu měli smůlu, místní řeka změnila svůj směr a téměř vše odplavila. A v roce 1961 se vědci objevili v Tartarii.

Těžká, ale neobyčejně zajímavá, je práce archeologa a něčím připomíná povolání detektiva. Pokud kriminalisté rekonstruují děje z naší současnosti, jsou archeologové často nuceni dávat dohromady příběhy a děje z dávné minulost pomocí sotva znatelných stop.

Tam, kde oko neodborníka vidí pouze homogenní vrstvy půdy, si expert rozhodně všimne pozůstatků dávného obydlí, ohniště, keramických střepů a pracovních nástrojů. Každá vrstva půdy v sobě skrývá stopy života lidských pokolení, takové vrstvy nazývají archeologové kulturními.

Vypadalo to, že se práce vědců chýlí ke konci a že Tartarie vydala všechna svoje tajemství… A najednou objevili nečekaně v nejspodnější vrstvě jámu, naplněnou popelem. Na jejím dně nalezli dávné sošky, náramek z mořských mušlí a tři malé hliněné tabulky, pokryté piktogramy. Vedle nich pak byly přesekané a ohořelé kosti dospělého člověka. Na tomto místě zřejmě přinášeli starověcí zemědělci oběti svým bohům.

Poté, co opadly emoce, si vědci malinké tabulky pozorně prohlédli. Dvě byly obdélníkového tvaru a třetí okrouhlá. Na kulaté a na větší obdélníkové destičce byly uprostřed kruhové otvory. Bedlivý průzkum ukázal, že tabulky byly vyrobeny z místní hlíny. Znaky byly naneseny pouze z jedné strany. Technika písma starých Tartarijců byla velmi jednoduchá: znaky se vyryly ostrým předmětem do syrové hlíny a pak byla tabulka vypálena.

Sumerské tabulky v Transylvánii! To je přece nepředstavitelné

Záhada tartarijských hliněných tabulekPokud by se takové tabulky našly v Mezopotámii, nikdo by překvapen nebyl. Ale sumerské tabulky v Transylvánii! To je přece nepředstavitelné.

A tehdy se rozpomenuli na střepiny nádob kultury Turdaș-Vinča. Porovnali je s tartarijskými a shoda byla zřejmá. To hovoří o mnohém. Písemné památky Tartarie nevznikly na „pustém ostrově“, ale byly součástí piktografického písemnictví balkánské kultury Vinča, rozšířeného v období od poloviny 6. do počátku 5. tisíciletí př.n.l.

První zemědělské osady se na Balkáně objevily již v 6. tisíciletí př.n.l. a za dalších tisíc let se zemědělstvím zabývali už na celém teritoriu jihovýchodní a střední Evropy. Jak první zemědělci žili? Nejdříve bydleli v zemljankách a půdu obdělávali kamennými nástroji. Základní plodinou byl ječmen. A postupem času se vzhled osady měnil.

Ke konci 5. tisíciletí př.n.l. se začínají objevovat první hliněné stavby. Stavba domu byla jednoduchá: postavila se dřevěná nosná konstrukce, k ní se připevnily stěny, které byly spletené z tenkých prutů, a poté potřené hlínou.

Obydlí se vytápěla klenutými pecemi. Nezdá se vám, že se dům velmi podobá ukrajinským chaloupkám? A když dům zchátral, zbořili ho, srovnali půdu a postavili nový. Osada tímto způsobem postupně rostla do výšky. Minula staletí a u zemědělců se objevily sekyry a jiné nářadí, vyrobené z mědi.

A jak dávní obyvatelé Transylvánie vypadali?

Mnohočetné figurky, objevené při vykopávkách nám mohou pomoci rekonstruovat jejich vzhled.

Před námi je hlava muže, vyrobená z hlíny. Klidný mužný obličej, výrazný nos s hrbolkem, vlasy rozdělené pěšinkou a vzadu svázané do uzlu. Koho starověký umělec zobrazil? Náčelníka, šamana nebo prostě soukmenovce, to je těžké říci. Důležité je ale něco jiného, před námi je soška, vyvedená podle určitých přísných pravidel, a obličej dávného člověka z Transylvánie. Dívá se na nás z hlubin sedmi tisíciletí!

Záhada tartarijských hliněných tabulekA zde je stylizované vyobrazení ženy. Tělo je pokryté složitým geometrickým ornamentem, který vytváří podivuhodný vzor.

Stejný ornament najdeme i na jiných soškách kultury Turdaș-Vinča. Pravděpodobně mělo umné propletení linií určitý význam. Možná to bylo tetování, kterým se tehdy ženy krášlily, anebo to mělo jiný magický význam. Odpověď se hledá obtížně, protože ženy vždy nerady vyzrazovaly svá tajemství.

Obzvláště zajímavým je velký rituální džbán, který pochází z raného období kultury Vinča. Na něm vidíme kresbu, zobrazující zřejmě svatyni, která se opět podobá svatyním starých Sumerů. Náhodná shoda? V čase jsou ale od sebe vzdálené téměř dvacet století.

Mimochodem, odkud pochází taková jistota ohledně datování? A jak se vlastně podařilo určit stáří tartarijských tabulek, když při vykopávkách nebyly nádoby, nebo jejich střepy, podle kterých se většinou stanovuje období, kdy byly vyrobeny?

Fyzika pomáhá historii

Pisátko zářivě ohnivé v ruce… drží

na tabulku hvězdu příznivého nebe kreslí

Ze sumerské básně „O stavbě chrámu“

Archeologům přišli na pomoc fyzici. Profesor z Chicagské univerzity, Willard Libby, který vyvinul metodu datování pomocí radioaktivního uhlíku C-14 (za tento objev obdržel Nobelovu cenu).

Radioaktivní uhlík C-14 se vytváří v zemské atmosféře působením kosmického záření, okysličuje se a dopadá na zem, tím se dostává do rostlin a následně i do živočichů. V mrtvých tkáních se jeho obsah postupně snižuje a přitom se po určité době rozpadá jisté množství C-14. Poločas rozpadu C-14 je 5360 let. Proto je možné podle obsahu izotopu v organických zbytcích stanovit dobu, která uplynula od odumření rostlin a živočichů. Metoda W. Libbyho je poměrně přesná, odchylky jsou ± 50 – 100 let.

Fyzika pomáhá historiiCo se tedy ve skutečnosti, téměř před 7 tisíci lety, na starověkém obřadním místě odehrálo? Má pravdu sumerolog, který je přesvědčený, že archeologové objevili stopy rituálního kanibalizmu?

Možná má pravdu. Lze si však představit, že by ve společnosti, která dosáhla značné úrovně písemnictví, existoval kanibalismus, i kdyby se jednalo o rituál? Je to možné, průzkum řady předkolumbovských civilizací to potvrzují.

Mimochodem, v sumerském nápisu, který uveřejnil S. Langdon, se vypráví o rituálním zabití nejvyššího kněze a pak o volbě nového. Je možné, že se něco podobného odehrálo i v Tartarii. Tělo zabitého kněze spálili v posvátném ohni a k jeho ostatkům položili sošky bohů, ochránců Tartarie, a magické tabulky.

Důkazy o tom, že by byl kněz sněden, však nemáme. Není jednoduché poodhrnout oponu šesti tisíciletí. Dávní svědci obřadu, sošky i ohořelé kost, mlčí. Možná ale promluví třetí svědek, starobylé znaky.

Slova na hliněných tabulkách

Na první hliněné destičce je vyryté symbolické zobrazení dvou kozlů. Mezi nimi je umístěn klas. Je možné, že vyobrazení kozlů a klasu bylo symbolem blahobytu společenství, které stálo na základě zemědělství a chovu dobytka? Anebo se jedná o lovecký výjev, jak předpokládá N.Vlassa?

Je zajímavé, že se s podobným námětem setkáváme i na sumerských tabulkách. Druhá tabulka je rozdělena na menší části svislou a vodorovnou linkou. Na každé z těch částí jsou různá symbolická vyobrazení.

Kruh sumerských posvátných symbolů je známý. A když srovnáme symboly naší tabulky s vyobrazeními na rituální nádobě, nalezené v Džemdet-Nasru, opět nás překvapí jejich shoda. První znak na sumerské destičce je hlava zvířete, nejspíše kůzlete, druhý zobrazuje štíra a třetí, zřejmě, hlavu člověka nebo božstva. Čtvrtý znak znázorňuje rybu, pátý znak jakousi stavbu a šestý ptáka. Můžeme tedy předpokládat, že na tabulce jsou symbolická zobrazení „kůzlete“, „štíra“, „boha“, „ryby“, „uzavřeného prostoru – smrti“ a „ptáka“.

Symboly tartarijských tabulek nejenom, že jsou shodné se sumerskými, ale jsou i rozloženy ve stejném pořadí. Jedná Díla dnů dávno minulýchopět pouze o překvapující shodu? Nejspíše ne. Grafická podoba by mohla být náhodnou, věda takové případy zná. Neobyčejná podobnost je, například, mezi jednotlivými znaky záhadných textů protoindické harappské civilizace a písmem rongo-rongo z Velikonočního ostrova.

Podobnost symbolů a jejich rozložení ale zřejmě náhodná nebude.  Přivádí nás to k zamyšlení, zda mají náboženství obyvatelů Tartarie a Džemdet-Nasra společný původ. A možná právě to je specifickým klíčem k rozluštění Tartarijských textů – ačkoliv nevíme, co je tam napsáno, víme už v jakém pořadí je nutno číst.

Nápis můžeme dešifrovat, pokud ho budeme číst proti směru hodinových ručiček. Nikdy se, pochopitelně, nedozvíme, jak jazyk Tartarijců zněl, ale můžeme rozluštit význam jejich znaků, když budeme vycházet z jejich sumerských ekvivalentů.

Přistoupíme tedy ke čtení třetí tabulky, na ní jsou znaky, rozdělené liniemi. Počet symbolů v jednotlivých částech není velký, to znamená, že tartarijské tabulky, stejně jako i staré sumerské texty, byly ideografické, slabičné znaky a tvarosloví ještě neexistovaly.

Na kulaté tabulce je napsáno:

  1. NUN KA.ŠA. UGULA. PI. IDIM KARA 1.

„Čtyřmi vládkyněmi byl pro boha Šaue stařešina hlubokých vědomostí sežehnut jeden“.

Co nápis znamená?

Znovu se nám nabízí srovnání s rukopisy z Džemdet-Nasru, v nich je obsažen seznam nejvyšších kněžek, sester, které stály v čele čtyř kmenů. Bylo by možné, že byly takové kněžky-vládkyně i v Tartarii? Existují ale ještě další shody. V tartarijském textu je uveden bůh Šaue, přičemž je jeho jméno zobrazeno přesně tak jako u Sumerů. Ano, podle všeho, tartarijská destička obsahovala stručnou informaci o rituální oběti a spálení kněze, který dovršil období své vlády.

Kým tedy byli dávní obyvatelé Tartarie, kteří v 5. tisíciletí př.n.l. psali „sumersky“, když Sumer samotný v této době ještě neexistoval? Byli to předci Sumerů? Někteří vědci jsou toho názoru, že předchůdci Sumerů se v 15. – 12. tisíciletí př.n.l. odštěpili od dávných Kartvelů, kteří odešli z dnešního území Gruzie a Kurdistánu. Jak mohli předat svoje písemnictví národům jihovýchodní Evropy? Otázka docela závažná a odpověď na ni zatím nemáme.

Starověcí obyvatelé Balkánu měli významný vliv na kulturu Malé Asie. Obzvláště dobře je možné vystopovat propojení s kulturou Turdaș-Vinča pomocí piktogramů na keramice. Znaky, které jsou někdy naprosto shodné s vinčijskými, byly nalezeny i na území Tróje (začátek 3. tisíciletí př.n.l.). Poté se začínají objevovat i v jiných oblastech Malé Asie.

Ke vzdálenější odnoži písemností Vinča patří i piktografické texty staré Kréty. Nelze nesouhlasit se sovětským archeologem V. Titovem, že kořeny starověkého písemnictví egejských zemí sahají na Balkánský poloostrov v období 4. tisíciletí př.n.l., a rozhodně nevznikly pod vlivem vzdálené Mezopotámie, jak se někteří vědci dříve domnívali.

Navíc je známo, že se zakladatelé balkánské kultury Vinča dostali v 5. tisíciletí přes Malou Asii do Kurdistánu a Chúzistánu, kde se v té době usadili předkové Sumerů. Brzy poté vzniká v této oblasti piktografické protoelamské písemnictví, stejně blízké jak sumerskému, tak i tartarijskému.

Nabízí se tedy závěr, že ti, kdo položili základy sumerskému písemnictví, paradoxně nebyli Sumerové, ale obyvatelé Balkánu. Jak jinak bychom mohli vysvětlit, že se nejstarší text Sumeru, datovaný koncem 4. tisíciletí př.n.l., objevil naprosto nečekaně a v plně rozvinuté podobě. Sumerové, stejně tak jako Babyloňané byli pouze dobrými žáky, kteří převzali piktografické znaky od balkánských národů a poté je dál rozvinuli do klínopisu.

Inscribed loom weight, mid-fifth millennium BCE, Vinca-Turdas culture, present-day Romania. Inscriptions are on both front and back as well as along sides. Photo from Signs of Civilization.

Větve jednoho stromu

Z otázek, které vznikly při výzkumu tartarijského nálezu, považuji dvě z nich za obzvlášť důležité:

  1. Jak vlastně vzniklo písemnictví Tartarie a k jakému systému písem patří?
  2. Jakým jazykem hovořili Tartarijci?
  3. Perlov má rozhodně pravdu, když tvrdí, že sumerské písemnictví se objevilo v jižní Mezopotámii na konci 4. tisíciletí př.n.l. neočekávaně a v dokonalé podobě. Právě tam byla napsána nejstarší encyklopedie lidstva „Harra-hubulu“ která nám umožnila se seznámit se světonázorem lidí z 10. – 4. tisíciletí př.n.l.

Studium zákonů vnitřního vývoje sumerské piktografie nás přivádí k tomu, že na konci 4. tisíciletí př.n.l. se piktografické písmo jako systém nacházelo již v úpadku. Z celého sumerského systému písma (bylo napočítáno přibližně 38 tisíc znaků a jejich variací) bylo používáno o něco málo více než 5 tisíc znaků, přičemž všechny vzešly ze 72 skupin starověkých symbolů. Proces polyfonizace (různé významy jednoho znaku) začal ve skupinách znaků sumerského systému ale již dávno předtím.

Polyfonizace postupně naleptávala vnější slupku složitého znaku, poté narušila vnitřní uspořádání znaků v „polorozpadlých“ základech skupin a pak zničila i samotný základ. Skupiny symbolů se rozpadly na fonetické svazky dlouho před příchodem Sumerů do Meziříčí.

Je zajímavé, že protoelamské písemnictví, které existovalo současně se sumerským a také v oblasti Perského zálivu, prošlo analogickým vývojem. Protoelamské písmo můžeme vysledovat ke zhruba 70 skupinám základních znakům, které se rozpadly na 70 fonetických svazků. A v obou případech (protoelamský i sumerský) mají znaky jak vnitřní, tak i vnější strukturu. Protoelamské znaky mají ale ještě determinativy a tím jsou systémově bližší k čínským znakům

V době vlády Fu-si (2852—2752 př.n.l.) vtrhli kočovní Árjové ze severozápadu na území Číny a přinesli sebou již plně rozvinuté písemnictví.

Ale ve staročínské piktografii tomu přecházela písemnictví kultury Namazga (střední Asie). Jednotlivé skupiny znaků mají jak sumerské, tak i čínské obdoby.

V čem tedy spočívá shoda systémů písma různých národů?  Jádro pudla je v tom, že všechna pocházela ze stejného zdroje, k jehož rozpadu došlo v VII. tisíciletí př.n.l.

V průběhu dvou tisíciletí před tímto rozpadem došlo ke kontaktu elamo-čínského areálu s předsumerskými kulturami Guranu a íránského Zagrosu. Proti východnímu písemnictví stálo západní, které se zformovalo pod vlivem zagroské kultury (Gandž Dare, viz mapa). Později z toho vznikla písemnictví Egypťanů, Kréťanů a Mykénů, Sumerů a také Tartarijců.

Legenda o babylonském zmatení jazyků a rozdělení jediného jazyka na více řečí tedy vůbec nemusí být nepodložená. Protože, pokud porovnáme 72 skupin základních sumerských znaků s analogickými základními symboly všech ostatních systémů písma, překvapí nás shoda nejenom v jejich provedení, ale i významu.

A tak máme před sebou vzájemně se doplňující články z kdysi celistvého a poté rozpadlého systému. Pokud porovnáme rekonstruovanou symboliku tohoto písma z IX. – VIII. tisíciletí př.n.l. s evropskými znaky pozdního paleolitu (20 – 10 tisíc let př.n.l.), nemůžeme si nevšimnout jejich zdaleka ne náhodné shody.

Ano, písma IV. tisíciletí př.n.l. nevznikla v různých místech naší planety, ale byla pouze důsledkem svébytného vývoje z úlomků rozpadlého jednotného prasystému posvátné symboliky, který se zrodil na jednom místě. Stejně tak jako homo sapiens také pochází z jednoho místa, navzdory názorům rasistů.

Jakým jazykem tedy hovořili staří Tartarijci? Podíváme se na etnickou mapu západní Evropy v VII. – VI. tisíciletí př.n.l. V té době, následkem neolitické revoluce, došlo k demografické explozi. V průběhu několika staletí se počet obyvatel zvýšil 17 x (z 5 milionů na 85). Tehdy došlo k přechodu od sběračství a lovu k závlahovému zemědělství.

Hojnost obyvatelstva na Balkánském poloostrově, pravlasti semito-hamitských národů, uvedla do pohybu masy lidí a došlo ke stěhování do méně osídlených oblastí, ve kterých neolitická revoluce ještě neproběhla. Přesídlování probíhalo dvěma směry, na sever po Dunaji a na jih přes Malou Asii, Blízký východ, Severní Afriku a Španělsko. Prasemité z východu a Prahamité ze západu využili svoji značnou číselnou převahu a vytlačili Praindoevropany daleko na sever (do oblastí, ve kterých teprve nedávno došlo k odlednění).

Popisy bojů mezi národy se nám dochovaly v keltské mytologii. Praslovanská jména keltských bohů potvrzují, že Praslované, kteří se nenechali pokořit nepřítelem, byli v očích Prakeltů Francie světlem naděje, a stali se jejich bohy. Keltští „Praslované“, Dananové z rodu Goria , si podrobili Prařeky a poté vstoupili do dlouhotrvajícího boje s Prasemity dunajských kultur.  O tom se můžeme dočíst jak v indických, tak i řeckých mýtech.

Válka byla velmi krutá a dlouhá. Spojencem Praindoevropanů se stal vzdálený národ íránského Zagrosu, který prošel neolitickou revolucí ještě dříve a vtrhnul do Malé Asie z východu. Semito-hamitské „nůžky“ byly rozervány.

Hamité nasměrovali podstatnou část svých sil do oblasti Egypta a Semité na území Řecka a Malé Asie, kde nakonec zastavili vpád předků starých Egypťanů. Ukázalo se však, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Semito-hamitské tažení nebylo nakonec korunováno úspěchem.

A v VI. tisíciletí př.n.l. proběhla neolitická revoluce i u Praindoevropanů. Poté, co začali chovat dobytek, ovládli území velkých stepí. Prahamité byli asimilováni Kelty v celé Evropě a Prasemité se uchýlili do oblasti dolního Dunaje.

Mezi Indoevropany Dánska a Pomořanska a Prasemity Thrákie vzniklo na začátku V. tisíciletí př.n.l. rozsáhlé nárazníkové pásmo (oblast horního Dunaje, Západní Karpaty a Ukrajina) s velmi osobitým obyvatelstvem. Později z jeho jádra (Bádenská kultura) vzešla etnika Lesbu, kultury Tripoli-Kukuteni a Tróji.

A proto máme pádné důvody se domnívat, že existovala spojitost mezi obyvateli tohoto regionu, včetně Tartarijců a Tripolců (pozn. překl.: osada Tripolje na břehu Dněpru pod Kyjevem na Ukrajině) a Praetrusky, což potvrzují i antropologické údaje. Praetruskové na konci V. tisíciletí př.n.l. definitivně vypudili Prasemity z Balkánu do Malé Asie a na Blízký východ. Tím vyčistili cestu pro indoevropské chovatele dobytka, kteří vítězně přicházeli ze severu.

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 06937 a SS: 100.

Napsat komentář