«« »»

Zpověď neurochirurga: život po životě existuje!

Zpověď neurochirurga, Dr. Ebena Alexandera (08.10.2012), který prodělal klinickou smrt:

Jako neurochirurg jsem nikdy nevěřil na fenomén spojený se zkušenostmi blízké smrti. Vyrůstal jsem ve vědeckém světě jako syn neurochirurga. Šel jsem ve stopách svého otce a získal titul z neurochirurgie na Harvardské škole medicíny a dalších universitách. Měl jsem za to, že rozumím tomu, co se stane v mozku, když jsou lidé blízko smrti a vždy jsem věřil tomu, že zde jsou dobrá vědecká vysvětlení pro nebeské cesty mimo tělo, popisované lidmi, kteří se přiblížili smrti.

Mozek je úžasně propracovaný ale velice jemný mechanismus. Stačí snížit přísun kyslíku byť jen o malé množství a mozek na to bude reagovat. Nebylo velkým překvapením, že lidé, kteří prodělali velké trauma se vraceli s podivnými příběhy. Ale to neznamená, že to bylo skutečné.

Považoval jsem se za křesťana spíše z principu než z upřímného přesvědčení…

Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v komatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem zažil něco tak hlubokého a intenzivního, že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.

Vím, jak prohlášení jako ta moje zní skeptikům, takže budu svůj příběh vyprávět logicky s jazykem vědce, kterým jsem.

Dr. Eben Alexander a jeho příběh

Před čtyřmi lety brzy ráno jsem se probudil velkými bolestmi hlavy. Během několika hodin moje celá mozková kůra, která je odpovědná za myšlenky a emoce a v podstatě nás dělá člověkem, přestala fungovat. Doktoři z Lynchburg General Hospital ve Virginii (nemocnice, kde jsem já sám pracoval jako neurochirurg) došli k závěru, že jsem byl zasažen velmi vzácnou bakterií meningitidy, která většinou útočí spíše na novorozence. Bakterie E-coli zasáhla mozkomíšní mok a začala rozežírat můj mozek.

Když jsem se dostal toho rána na jednotku intenzivní péče, moje šance na přežití byly velmi malé a situace se stále zhoršovala. Během sedmi dnů jsem ležel na posteli v hlubokém komatu. Moje tělo nereagovalo na vnější podněty a můj mozek (jeho vyšší funkce) byly naprosto mimo provoz.

Sedmý den v nemocnici, když moji doktoři již zvažovali, zda stále pokračovat v léčbě, se moje oči otevřely.

Svět zalitý světlem

Svět zalitý světlem

Doposud neexistuje vědecké vysvětlení pro to, že ač moje tělo leželo v komatu, moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej úplně vyřadily z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze (ten svět?), která byla nespočetněkrát popsána lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti a nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.

Skutečně to existuje. To co jsem viděl a naučil se, mne obrazně řečeno dalo nový pohled na svět. Svět, ve kterém jde o více než jen o naše mozky a těla a kde smrt, rozhodně není koncem naší existence vědomí, ale jen pouhým uzavřením jedné z dalších kapitol na cestě existence.

Život po životě existuje

Nejsem prvním, kdo získal zkušenost s tím, že vědomí existuje za hranicemi těla. Záblesky těchto zkušeností jsou stejně staré jako lidstvo samo. Pokud ale vím, tak jsem jediným zadokumentovaným případem, kdo jsem cestoval do tohoto světa v situaci, kdy:

  1. Nervová aktivita mozku byla kompletně nulová
  2. Mé lidské tělo bylo pod intenzivní medicínskou kontrolou každou minutu a to po celou dobu během těch sedmi dnů, kdy jsem byl v komatu.

Klíčové argumenty, které jdou proti zážitkům blízké smrti, vycházejí z toho, že tyto zážitky jsou výsledkem alespoň minimální částečné nervové aktivity v mozku. Mé zážitky blízké smrti probíhaly prokazatelně za situace, kdy můj mozek byl naprosto nefunkční. Je to zřejmé z průběhu mé meningitidy, pravidelných CT scanů a neurologických vyšetření.

Podle současného lékařského chápání, neexistuje žádný způsob, jakým bych mohl během mého komatu být i při sebemenším omezeném vědomí, natož abych měl nějaké super živé zážitky, které mne potkaly na mé cestě, již jsem podstoupil.

Trvalo mi několik měsíců, než-li jsem se srovnal s tím, co se mi stalo. Nešlo jen o to, že jsem byl při vědomí, i když jsem byl v komatu. Mnohem důležitější bylo to, co se mi stalo během té doby. Když se vrátím na začátek mého zážitku, vzpomínám si, jak jsem byl mezi mraky. Velké nafouknuté růžovobílé mraky, které se jasně ukazovaly proti modročerné obloze. Výše nad mraky (mnohem výše nad nimi) proudily zástupy třpytivých průhledných bytostí.

Ptáci? Andělé? Tato slova mne napadla až později, když jsem si sepisoval své vzpomínky. Ani jedno z těch slov ve skutečnosti nevystihuje podstatu těchto bytostí, které byly naprosto odlišné od všeho, co jsem poznal na této planetě Zemi. Oni byli více pokročilí – vyšší formy.

Shůry jsem slyšel mohutný zvuk vzkvétající jako slavný chorál a říkal jsem si, zda tento zvuk tvoří ony okřídlené bytosti. (Opět platí, že jsem o tom přemýšlel až později…) Cítil jsem, že z těch bytostí ke mně přichází radost, a že ony musí vydávat ten zvuk, aby radost přicházela. Ten zvuk byl skoro hmatatelný podobně jako déšť, který můžete cítit na kůži. V tomto případě ale nebudete mokří.

Zrakové a sluchové vjemy tam nebyly oddělené. Mohl jsem slyšet viditelnou krásu stříbřitých těl těch blýskavých bytostí. Mohl jsem cítit narůstající radost z dokonalosti toho, co zpívaly. Zdálo se mi, že nebylo možné vidět a nebo poslouchat v tom světě cokoliv, aniž byste se nestali toho přímou součástí. Vše tam bylo nějakým záhadným způsobem propojené.

Opět připomínám, že vše popisuji z mého dnešního pohledu. Tam jsem získal dojem, že neexistuje cokoliv samo o sobě – něco jako oddělení se. Vše bylo odlišné (od toho co jsem znal?), ale současně vše bylo součástí všeho ostatního – stejně jako se prolínají bohaté motivy Perských koberců…nebo barvy na motýlích křídlech.

Průvodce

Bylo to ještě podivnější. Po většinou cesty byl někdo další se mnou. Byla to žena. Byla mladá, a já si ji vybavuji, jak vypadala, do nejmenších detailů. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé vlasy rámovaly její krásný obličej.

Když jsem jí viděl poprvé, jeli jsme společně na koni po složitě vzorovaném povrchu, který mi po chvíli připomněl vzory na křídlech motýla. Ve skutečnosti to bylo tak, že kolem nás najednou bylo miliony motýlů – obrovská jejich vlna, která se nořila do lesa a zase se k nám vracela. Byla to řeka života a barev, pohybujících se ve vzduchu. Žena byla oblečena v jednoduchém rolnickém oblečení. Barvy oblečení byly velmi výrazné – modrá, indigo, pastelově oranžová.

Celé to působilo velmi živě jako vše okolo nás. Podívala se na mne takovým pohledem, že když jste se na ni dívali, pochopili jste, že cokoliv jste dělali doposud ve svém životě až doposud, stálo za to žít, a to bez ohledu na to, co se během života stalo. Nebyl to romantický pohled. Nebyl to pohled přátelství. Byl to pohled, který byl mimo všechny naše představy o lásce a jejích podobenstvích, jež máme tady dole na Zemi.

Promluvila na mne beze slov. Zpráva skrze mne prošla jako vanoucí vítr a já jednoznačně věděl, že je to pravda. Věděl jsem to se stejnou jistotou, s jakou jsem věděl, že svět kolem nás je skutečný – že to není nějaká fantazie.

Zpráva měla tři části, a pokud bych to měl přeložit do pozemské řeči, dalo by se říci, že to znělo nějak tahle:

Jsi milovaná a ochraňovaná bytost, upřímně a navždy.

Nemusíš se ničeho obávat.

Není tu nic, co bys mohl udělat špatně.

Tahle zpráva mne zaplavila obrovským pocitem bláznivého nadšení a úlevy. Bylo to, jako kdyby mi někdo konečně vysvětlil pravidla hry, kterou jsem hrál celý život aniž bych plně chápal podstatu.

„Ukážeme ti tady hodně věcí“, řekla žena opět beze slov ale s naprosto jasnou esencí myšlenky namířené přímo ke mně. „Anebo se můžeš vrátit zpět.“

Na tohle jsem měl jedinou otázku: „Zpět kam?“

zivot po zivote 04Vanul teplý vítr podobně jako za nejkrásnějších letních dnů. Rozháněl listy stromů a dávnou minulost jako nebeskou vodu. Božský vítr. Vše změnil, a posunul svět kolem mne zase o oktávu výše – do vyšších vibrací.

Přestože jsem měl ještě trochu schopnost řeči, tak jak to chápeme na Zemi, začal jsem beze slov klást otázky tomu magickému větru a té božské bytosti, která stála za mnou, a nebo spíše plula s tím větrem.

Kde to jsem?

Kdo jsem?

Proč tu jsem?

Pokaždé, když jsem tiše stvořil jednu z těch myšlenek, přišla okamžitá odpověď v podobě explodujícího světla barev, lásky a krásy, která skrze mne prošla jako nárazová vlna. Co bylo naprosto úžasné na těchto výbuších, bylo to, že veškeré mé otázky byly vyslyšeny. Odpovídali na ně ale způsobem, který přesahoval možnosti jazyka. Myšlenky přicházely přímo. Nebylo to ale způsobem, jakým jsme zvyklí na Zemi. Nebylo to vágní, nehmotné nebo abstraktní. Tyto myšlenky byly solidní a okamžité – teplejší než oheň a vlhčí než voda – a pokaždé, když jsem dostal odpověď, dokázal jsem plně porozumět konceptům do všech detailů, což by mi na Zemi zabralo mnoho let.

Pokračoval jsem dál. Vstoupil jsem do nekonečného tmavého prostoru. Bylo to neuvěřitelně uklidňující. Intenzivní černá byla přesto prostoupena světlem – světlem, které vypadalo, že ke mne přichází z obrovského brilantního orbu, kterého jsem pocítil blízko sebe. Ten orb byl jako překladatel mezi mnou a tím, co mne obklopovalo. Bylo to jako kdybych byl zrozen do obrovského světa. Vesmír samotný byl jako obrovská vesmírná děloha, a orb (který jsem cítil, byl propojen a nebo byl dokonce totožný se ženou na motýlích křídlech), mne tím provázel.

Později, když jsem se vrátil, našel jsem citát ze 17. století. Křesťanský básník Henry Vaugham, který přišel do blízkého kontaktu s tímto magickým místem, s tímto obrovským inkoustově černým místem, které bylo domovem Božství samotného.

„Tam je, dalo by se říci, Boží temnota prostoupená světlem…“

Černočerná tma

To bylo přesně ono: inkoustově hustá temnota, která byla prostoupena intenzivním světlem.

Naplno chápu, jak mimořádně a naprosto neuvěřitelně tohle všechno zní. Pokud by mi někdo (a navíc ještě doktor) vyprávěl v minulosti něco takového, byl bych si naprosto jistý, že je pod vlivem nějakého klamu. Ale to, co se stalo mně, bylo naprosto vzdáleno nějaké iluzi. Bylo to reálné, a vlastně ještě mnohem reálnější než cokoliv v mém životě. A to včetně naší svatby a narození dvou synů.

To co se mi stalo, si žádá vysvětlení.

Moderní vědci nám říkají, že vesmír je jednotný – že je nedělitelný. I když se nám zdá, že žijeme ve světě plném separace a rozdílů, (kvantová) fyzika nám říká, že pod povrchem je každý objekt a každá událost ve vesmíru navzájem zcela propojen s každým jiným objektem nebo událostí. Neexistuje tu žádné skutečné oddělení.

Před mojí osobní zkušeností byla tato slova pouhou abstrakcí. Dnes je to pro mne skutečnost. Nejen že vesmír je definovaný jednotou, je také (nyní to vím) definován láskou. Vesmír, jak jsem jej zažil během komatu (v naprostém šoku a s radostí), je tím samým, o kterém mluvili Einstein a Ježíš, byť každý v jiném slova smyslu.

Setkání se známými a příbužnými

Setkání se známými a příbužnými

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v nejprestižnějších medicínských zařízeních v naší zemi. Vím, že mnozí moji vrstevníci jsou, jako jsem byl i já, zastánci teorie, podle které mozek, a hlavně mozková kůra, generuje vědomí, a že žijeme ve vesmíru bez mnohých emocí včetně bezpodmínečné lásky, kterou, jak teď vím, k nám vyzařuje Bůh a vesmír. Ale tato víra, tato teorie leží teď v troskách. To, co se mi stalo, ji zničilo.

Plánuji strávit zbytek svého života zkoumáním pravé podstaty vědomí, a objasňováním toho, že jsme víc, o mnoho víc než naše fyzické mozky. Budu se to snažit vysvětlit tak jasně, jak se dá, svým vědeckým kolegům i ostatním lidem.

Nečekám, že to bude lehký úkol (z důvodů, které jsem popsal). Když se hrad staré vědecké teorie začíná bořit, nikdo tomu nejdřív nechce věnovat pozornost. Vybudovat starý hrad stálo v první řadě příliš mnoho práce, a jak se zboří, bude třeba na jeho místě postavit úplně nový.

Přišel jsem na to po tom, co jsem se zotavil a vrátil se do života. Začal jsem si povídat kromě svojí manželky Holley, která si hodně vytrpěla, a našich dvou synů i s dalšími lidmi o tom, co se mi stalo. Podle pohledů plných zdvořilé nedůvěry (hlavně ze strany mých přátel lékařů) jsem velmi brzy zjistil, jak těžké bude pro mne vysvětlit lidem, co jsem zažil během týdne, co byl můj mozek vypnutý.

Jedním z míst, kde jsem neměl problém vysvětlit svoje zážitky, byl kostel – místo, kde jsem předtím pobýval jen zřídka. Poprvé, když jsem vstoupil do kostela po kómatu, viděl jsem všecko velmi jasně. Barvy vitráží mi připomněly zářivou krásu krajiny, kterou jsem viděl tam nahoře. Při hlubokých tónech varhan jsem si vzpomněl, že myšlenky a emoce na onom světě jsou jako vlny, které se skrze vás vás pohybují. A nejdůležitější bylo, že obraz Ježíše, který láme chléb, a jeho učedníků, evokoval ve mně poselstvo, které bylo podstatou mojí cesty – že Bůh nás miluje a akceptuje bezpodmínečně a nekonečně, mnohem víc, než jsem se o tom v dětství učil na náboženství.

Teď však rozumím, že takovýto pohled je nejjednodušší. Holým faktem je, že materialistický obraz těla a mozku vytvářejících lidské vědomí, je odsouzený k zániku. Na jeho místo přichází nový pohled na mysl a tělo. Tento pohled je vědecký a zároveň duchovní, a jeho nejvyšší hodnotou bude to, čeho si vždy velcí vědci vážili nejvíc ze všeho – pravda. Tento nový obraz reality se bude dlouho vytvářet. Nebude dokončený v našem čase, a pravděpodobně ani v čase, kdy vyrostou naše děti. Realita je příliš nesmírná, komplexní a záhadná na to, aby byl vytvořen její dokonalý obraz. Ale v podstatě tento pohled ukáže vesmír jako vyvíjející se, vícedimenzionální, známý Bohu do posledního atomu. Bohu, který se o nás stará ještě hlouběji a s větší bázní než kterýkoliv rodič, milující svoje dítě.

Jsem stále doktor a vědec, stejně jako před mým zážitkem. Ale v hloubi duše jsem úplně jiný než předtím, protože jsem uzřel záblesk tohoto vznikajícího obrazu reality. A můžete mi věřit, že každý kousek naší práce a práce těch, co přijdou po nás, bude stát za to.

E-shop Sueneé Universe doporučuje:

Kniha Gabriela Loosera – Kam odchází duše

K zakoupení zde: https://eshop.suenee.cz/knihy/gabriel-looser–kam-odchazi-duse-pruvodce-po-onom-svete/

Egypt: Průvodce do posmrtného života

Egypt: Průvodce do posmrtného života. Oni to věděli, my to znovu objevujeme…

Líbí se vám článek? Podpořte, prosím, překladatele v další práci a nastavte trvalý příkaz na transparentní účet: 2900794933/2010. Platby ze zahraničí IBAN: CZ8920100000002900794933, SWITFT: FIOBCZPP. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "DAR" a název článku nebo vyplňte VS: 05797 a SS: 100.

Napsat komentář